CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

Albánie & Černá Hora 2001

3. 7. 2001 (Albánie) Himarë - Sarandë - Kakavia

Dědula dvakrát panicky vstává a zapíná televizi (asi aby zjistil kolik je hodin). Vstáváme ve 4:40, děda jde se mnou na bus. Místo půl šestý jede o hodinu později, ale zaplaťbudhů za to. Řidič si ještě skočí na půlhodinku do baru a pak se jede. Silnice je už relativně v pohodě, takže za 2 hodinky máme padesátikilometrovou cestu do Sarandy za sebou (300 leků). Jdu do města. Vypadá nejcivilizovaněji z celé Albánie (asi turisti z nedalekého Korfu dělají svoje). Všude se staví, jsou tu opravené chodníky. Upravená je přímořská promenáda, koneckonců je do lázeňské městečko nazývané perla albánské riviéry. Tomu bohužel odpovídají i ceny. Zkouším pár hotelů, ale potom, co i pokoj v nejhorším panelákovém doupěti je za 2000 leků to vzdávám. Tak jsem prošel celý záliv. Busy do Butrintu taky nemůžu najít. Ptám se, odkud jezdí autobusy do Řecka. Jeden řidič se na mě skoro vrhne, strhává mi batoh a cpe mě do autobusu. Takže ani nevím, jak a sedím v busu k hranicím. Nějak to ani nevadí, protože stejně nemůžu ani chodit. Bus jede do Tirany a vyhazuje mě 10 km od hranic (za ujetí 40 km chce 500 leků, což je na místní poměry dost). Stejnou cestu mají další dva chlápci. Zastavuje taxík a jede se za 500 na hranice.

Albánie

Saranda
Saranda

(Řecko) Ioánina - Larissa - Thessaloniki

Směnárna na hranicích není. Albánský celník mě akorát zavedl za vekslákem, který ale nad pár markami ohrnul nosem. Takže jsem bez drachem. Zato Řekové jsou pěkně hnusní, po týdnu potkávám nepříjemné lidičky. V pasu hledají razítka ze slovinsko-chorvatské hranice a podobně. Naštěstí se mnou mluví jeden týpek, který zde pracuje (polda asi nebyl) a mluvil anglicky. Ten byl v pohodě a nebýt jeho, tak nevím, nevím. Po skoro hodince čekání (byl jsem tam skoro sám, zato celníků snad stovka) mě pustili.

Bus do Ioániny jede přímo z celního prostoru. Za marky jsem si koupil lístek (6,50 DM). Seděl jsem v buse a přemýšlel jak z Ioániny do Soluně. Těsně před odjezdem se přiřítil celník, surově mě vyšoupl z autobusu, vytáhl bágly a s pofiderní hatmatilkou mě táhnul zpátky na celnici. Autobus odjíždí. A zas chtějí vědět, jak jsem se dostal do Albánie. Ještě že jsem měl kopii lístku do Dubrovníku. Sranda by byla, kdyby mě do Řecka nepustili, protože do Albánie už nemám vízum. Nakonec se díky tomu anglicky mluvícímu frendovy dostávám do Řecká, i když s pěknou pachutí. Čekal jsem na další autobus. Naštěstí uznali už koupenou jízdenku. Dýchla na mě relativní civilizace, i když je to pro centrální Řecko asi silný pojem. Má k vyspělosti stejně daleko, jako francouzští zemědělci k rozumu. Jižní Albánie totiž vypadala na pohled líp.

Dojeli jsme do Ioániny, což je městečko na břehu jezera asi 50 km od albánských hranic. Všude ta jejich šílená hatmatilka, takže nejde nic přečíst. Autobus do Soluně stál 6600 drachem (660 Kč), což je dost. Se stopem bych v Řecku asi moc nepořídil. Problém byl sehnat marky. Na nádraží mě poslali do hotelu rozměnit. Zkusil jsem banky, ale ty zavírají už ve 14 (otvírají v devět, tomu se říká produktivita alá EU), takže jsem měl ještě 30 minut. Bylo stejně zavřeno. Pošta, kam mě poslali, byla pro jistotu zavřená na celý týden(!) a v hotelu peníze nevyměňovali. Vnikl jsem do banky a snad deset minut je prosil o peníze. Nakonec se slitovali a za 40 marek mi dali tak 6300 drachem. Což je dost zlodějský, ale co bych tady přes noc dělal. Haxna bolí jako čert, i když teď mě to štve, že jsem si nezdřímnul někde u jezera. Koupil jsem si lístek (zbylo mi 250 drachem - tak 25 Kč) a divil se proč mě už nechtějí prodat lístek na bus v 15, když je 14:15. V čekárně si teprve uvědomuji svoji neskutečnou blbost. Hlavně, že jsem si říkal, že už na hranicích si musím dát hodinky (nakonec se z výhně v zálivu vzpamatovaly) o hodinu napřed. Čili jsem čekal 4 hodiny na nádraží. Už vypitou flašku, kterou jsem hodil před koupí lístku do koše, beru bufeťácky zpět a na záchodě ji plním vodou pro případ nouze.

V sedm jsem vyrazil busem přes Larissu do Soluně. V autobuse seděla vesměs řecká omladina a s chutí esemeskovali a pípali (i když mobily obsadily už i Albánii). Projíždíme známými místy - Petra, Meteora a řeckými horskými středisky. V Larisse jsem získal celé dvojsedadlo. Nastoupil chlápek, který se mě po půlhodině na něco ptá, pak dalšího a pak zběsile běží k řidiči a vystupuje. Evidentně Thessaloniki nebylo cílem jeho cesty. My jsme tam přijeli po jedné v noci. Vlakové nádraží a přenocování je pár desítek metrů.