Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
7. únor 2003: Singapur - Johor Bahru - Melaka
Dnes jsme měli v plánu dostat se do malajské Melaky, což je jedno z nejhistoričtějších měst v Malajsii. Zpět ale do Singapuru, kde jsme ráno vyrazili přes Arabskou čtvrť na nádraží u Quen street, odkud vyjíždí autobusy za hranice do Johor Bahru (městská 170 za 1,20 SIN či klimatizovaný za 2,40 SIN v půlhodinových intervalech). Na hranicích vystupujeme, vyplňujeme papíry a bez problémů procházíme zas na bus. Když nám ujel, chvíli čekáme a nasedáme na další (jízdenku je třeba mít stále u sebe).
Johor Bahru
Z Johor Bahru už dýchala typická rozvojová atmosféra. Na nádraží jsme koupili lístky do Melaky. Bus odjížděl o hodinku později za 12,30 ringitů. Malajská měna je ringit a jeden vychází asi na 8 korun. Přesto cenovky zůstávají stejné jako v Singapuru, takže všechno zboží vychází dvakrát levnější. Po zbytek cesty jsme se již pohybovali jen v cenovém ráji. A to i v přepočtu na české korunky.
Melaka
Díky tomu, že Malajsie je kousek od rovníku, obklopovala nás cestou hlavně zelená. Dálnice tu mají prvotřídní a busy na tom nejsou o moc hůře, takže jsme přes dvěstě kilometrů v mžiku překonali. V Melace se po nás vrhli hoteloví nahánčí. Naštěstí jim stačilo jen dát nám leták. Takže žádné tahání do taxíků a řev. Obešli jsme blok na místní nádražíčko, kde jsme po půlhodince zjistili, že má dva výjezdy. Pak jsme linkou 17 (0,50 R za bus kvality nevalné - řidič seděl na dřevěném špalku) dojeli do centra místních hotýlků u grandhotelu Equatorialu. V buse jsme si pokecali (teda spíš Mára) s Číňankou, která nám poradila co, kde a jak vidět. Na druhý pokus jsme si našli hnízdo v Robin´s nest. Pohodová atmoška s pohodovou cenou 22 ringitů za double a větrák.
Malajsie
Koloniální stavby na Bukit Paul
Malajsie
Námořní muzeum v Melace
Navečer jsme vyšli na "prohlídku" města. Střed značně poznamenali portugalští kolonizátoři a zmalovali ho do červena. Romanťárna pak byla na vrcholku kopce s ruinami kostela svatého Pavla a pádem sluncem do vln oceánu. Přes davy Japonců jsme se dostali za řeku do Chinatownu. Ten už byl opravdu opravdický a ne jako ta kopie v Singoši. Já baštil místní pochutiny a Mára mi je znechucoval. Zrovinka tu zuřila anti-tesco válka a ulice byly oblepené protilibrovskými a protianglickými plakáty.
Melakawitch
Tak jsme se dostali po setmění až k Bukit China.
Podle průvodce to mělo být něco největšího čínského mimo Čínu.
Nechápete? My to taky nechápali. Ale asi nějaký čínský chrám na kopci.
Podezřelé už bylo, že tu nebyly žádné lampy ani informační tabule.
Po vyšplhání nahoru jsme
vydedukovali (samozřejmě blbě), že to, co za tmy vidíme, jsou základy
bývalé pevnosti (ta tu měla taky být z doby Portugalců).
K chrámu to mělo ale daleko, tak jsme se vydali do hlouby lesů
po vyšlapané pěšince. To už byla tma a prázdno jak ve Špidlíkově hlavičce.
Kousek od nás se mihly stíny a Mára zas začal mít pocity alá Blair witch.
PS by Mára: Tady nešlo ani tak o pocity jako spíše o docela velkou podobnost s výše
zmiňovaným filmem, která se nám nakonec stala téměř osudnou.
Malajsie
Melakawitch na Bukit China
Bohužel tenhle horor jsem viděl pár dní před odjezdem, takže mi to taky klidu nepřidalo. To už jsme konečně zjistili, že ty věci na zemi opravdu nejsou základy pevnosti, protože to má taky náhrobky. Vzhledem k obrovskému počtu hrobů kolem to vypadá, že jsme na největším čínském hřbitově mimo Čínu. Ooops, I didn´t again. V okamžiku, kdy se přede mnou objevilo obrovské dohořívající ohniště se za mnou ozvala Márova věta "Míra, já na to kašlu, já mizím pryč". (Pozn.: místo slova "kašlu" asi padlo jiné slůvko.) Chvatně jsme mizeli pryč, na cestu jsme blejskali foťákem a setsakra si oddychli u silnice. Tam nás skoro převálcoval kamión. V hotelu na mě padl ještě totál jet lag, takže jsem se ve vedru bezmocně převaloval až do rána.