Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
8. únor 2003: Kuala Lumpur (Melaka - Kuala Lumpur - Tanah Rata)
Ráno jsme už nenašli zastávku MHD, tak jsme dojeli na "terminál" taxíkem (10 R). Busy do Kuala Lumpur jezdí každou půlhodinku a ten další byl za 8 ringitů náš. Už zdálky na nás civěla dvojčata Petronas tower. Samozřejmě jsme ke konci nabrali zpoždění a pražili jsme se v malajské zácpě. Z kej el jsme chtěli vypadnou ještě dneska, poslední přímý autobus do Cameron Highlands jel ale už za dvě hodinky (13 ringitů, cesta trvá 5 hodin; jezdí v 13:30 a 15:30).
Kuala Lumpur
Dvě hodiny na K.L. není moc (to jsme si vynahradil o 3 roky později). Naštěstí nejvyšší bod v podobě KL-tower je 20 minut pěšo. (KL-tower je telekomunikační věž vysoká téměř půl kilometru. Díky tomu, že je na kopci, je výš než slavné Petronasky. Tam je ale stejně téměř nemožné se dostat.) Batohy jsme nechali v kanceláři dopravky a vyrazili zkratkou přes kopec. Cestu nám zpříjemnila kovbojka z holywoodského braku. Za šíleného řevu se kolem nás přehnal jeap s drsným týpkem. Jeho problém byl ten, že neseděl v autě, ale byl vláčen zvenku. Za rychlé jízdy se mlátil s posádkou vevnitř. V zatáčce kousek od nás jeap hodil smyk, týpek udělal pár salt a po pár vteřinách se horkotěžko zvedl.
Malajsie
Kuala Lumpur
K.L. tower
Malajsie
Kuala Lumpur
Petronas tower
KL-tower
Vyšlápnout kopec k věži v poledním vedru byla dost fuška, ještě že dál už jel výtah.
Za vstupné 15 ringitů se před vámi objeví město jako na dlani. Téměř na dosah
jsou nejvyšší budovy světa - Petronas tower (po dobu pádu Twin towers nějaký čas byly,
dneska je už asi zas někdo předběhl o pár metrů). Vyfasovali jsme sluchátka,
kde bylo keců na hodinku čučení. Cesta zpět byla už bez problému,
takže jediné zpříjemnění byla budova kualalumpurské burzy (to Mára teda moc neocenil).
Koupili jsme za pár babek od babek pár jídla. Po půlhodinovém čekání v podzemí
plným výfukových plynů při čtyřiceti stupních jsme se dočkali busu.
Malajsie
Kuala Lumpur
Malajsie
Cameron Highlands - náš guesthouse Twin Pines
Cesta do hor
Od Tapahu jsme začali šplhat do malajské vysočiny. Cestu lemovaly kaučukové plantáže
a později už jen džungle. To že před každou zatáčkou řidič troubí, neznamená,
že zná každý pařez, ale jednoduše to, že se dvě auta vedle sebe nevejdou.
Do Tanah Rata (předposlední vesnice na cestě) přijíždíme po osmé, tedy už
za hluboké tmy (stmívá se tu už v sedm večer). Předpoklad, že pojedou jenom
baťůžkáři moc nevyšel a byli jsme tu jen my dva a jeden australský pohodový páreček - Kate & Jason.
V tak pozdní dobu (ještě ke všemu začal víkend) se tu ubytování zrovna nehledá snadno.
Volání na hotely nic nepřineslo (místní hovor za 0,10 R). Jeden místní nás začal vodit
po všech čertech, ale všude měli ďábelsky plno. Nakonec jsme naštěstí vyšťourali
čtyřlůžkový dormbed v hostelu Twin Pines (jedna postel - jedna desetiringitovka).
S Australanama jsme ještě vyrazili na noční gáblík do centra (centrum se skládá z jedné ulice
po délce asi 200 metrů). Dvě piva sice vyšla dráž než celá večeře, ale čert to vem.
Kate rozhodně nešetřila, docela nakoupila a rozdováděla se:-)