Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
12. únor 2003: Doteky smrti (Hat Yai - Don Sak - Ko Pha Ngan)
Ráno se nás dvanáct nacpalo do osmimístného mikrobusu a vyrazili jsme k ostrovům. Ko Pha Ngan patří spolu s Ko Samui a Ko Tao k souostroví na východním pobřeží Thajska. Trajekty k nim jezdí různě (některým to trvá 2 hodiny, jiným celou noc) a z různých míst - města Surat Thani či Chumpthon a náš Don Sak. Don Sak jsou dvě unimobuňky a tři nástupiště, kam jsme dorazili těsně před 14 hodinou, kdy odjíždí poslední trajekt na Ko Pha-Ngan (lístky za 160 B).
Trajekt pro několik stovek lidí a několik desítek aut, včetně cisteren benzínu a smradlavých prasat, mi hned od začátku nepadl do oka. O něco později mi nepadl ani do žaludku, a tak jsem to pro jistotu šel rozdejchat na horní palubu. Cestou tam jsem si rozrazil hlavu o žbrdlinec a pak jsem tam snad chytil ještě úžeh. Na ja, ich bin ein Simulant a mořská nemoc v mé kartotéce ještě chyběla:-)
Po třech hodinách jsme zakotvili v Thong Sala. Hned jsme sedli do "sběrného taxíku" a za 50 B jsme dojeli do Hat Rin (město na nejjižnějším cípu ostrova). Ostrov vypadal skvěle, i když turistika tu byla hodně vidět. Mnoho původního tu nezůstalo, ale stejně paráda. Cesta s 30 stupňovým stoupáním a klesáním vám sice nepřijde moc úchvatná, když sedíte na posledním místě lavice, ale po peklu na lodi mi to nějak nepřišlo.
A proč jsem vybral Ko Pha Ngan? Proti ostatním ostrovům je zatím nejméně zasažen turistickým průmyslem, je oblíben nejvíce u mladých (přezdívá se mu Ostrov mladých) a každý úplněk se v Hat Rin děje fullmoon party (poslední dobou se dělají i middlemoon party). Tu jsme bohužel o jedinou noc prošvihli, protože Mára pak musel na letiště. Vřele se dá doporučit půjčení motorky za 150 B a 24 hodin drandit po ostrově. My jsme chtěli relax a klídeček. Na internetu jsme našli místo Hat Yao, které se stalo na pár dní domovem jedněch Čechů. Do míst na východě nevede žádná silnice a dostat se tam dá jen lodním taxíkem.
Hat Rin si žilo atmosférou Venice Beach sedmdesátých let. V přístavišťátku nám řekli, že Hat Yao už nefunguje a nejvzdálenější místo je Hat Thien. "OK, taky dobrý." Méně dobrá byla cena, která se ze 100 B zdvihla na 150, protože už se blíží tma a málo pípl a... a vůbec. Nakonec se sehnalo asi 6 odvážlivců a vyrazili jsme na nejdelší cestu našeho života:-)
Kocábka (viz foto) nepůsobila mile už při pouhém nastupování. Obeplouvali jsme jižní mys ostrova. To už se setmělo a v cukuletu byla tma jak v pytli. Zatažená obloha, čerstvý vítr a zdvihající se vlny klidu na srdci nepřidali. To završil nás spolucestující (Holanďan?) svými zážitky z cesty, jako to jak se jim to rozbilo a zůstali tu trčet několik hodin, jindy zas dojde benzín. Zakončil to moudrou radou, že až se převrhnem máme plavat na skály. Po zhlédnutí skal o něž se lámaly vlny zbělela i připálená pleška z dnešního odpoledne na lodi. V tu dobu už jsem byl skrz naskrz a poprvé jsme tak vychutnal slast Tichého oceánu. Křečovitě jsem se držel lodi a koukal na baťoh na přídi, který tančil podle not pana Neptuna. Vedle mě začalo řvát dítě a krátce poté i jeho máma. Že já vůl vyhodil před rokem ty dva tácy za rafting, tady to mám taky, za stovku a v teplu.
Thajsko
Lodní taxíky na ostrově
Thajsko
Náš záliv a pláž Hat Thien
Nejhorší to ale bývá, když už se zdá, že jste zachráněni. Po několika marných pokusech se vzdalo přistání u Hat Thien, otočili to a jeli zpět na volné moře. Otáčení bylo vůbec zajímavé vzhledem k tomu, že vlny jdou pěkně z boku. Zkusili jsme další záliv, který byl o něco klidnější. Fakt jen o něco. Klid spočíval v tom, že loď byla chvíli na suchu (to se vyskakovalo) a za moment vody bylo dva metry. Tentokrát se mi to ale nepodařilo nijak zdramatizovat, jako že by mě třeba vlnka stáhla do hučícího kotle. A že by možnost byla.
Po noční koupeli jsme doklopýtali přes kopec do Hat Thien. Holanďan nás zavedl do jednoho resortu (Nature World), kde jsme si pronajali chatku za 200 bahtů. V ceně dvojpostel, moskytiéra, houpací síť a koupelna s turečákem. Dnešní utrpení ale mělo mít ještě jedno pokračování. V noci jsem se vydal na dabljú-sí. Ejhle, světlo nesvítí (po desáté nám totiž vypínali proud). Z jednoho cestopisu jsem si zapamatoval důležitou radu, v noci rozsvítit, zavřít na deset vteřin oči, aby vše mělo čas někam zalézt a můžeme v klidu vyrazit. Význam této rady jsem ocenil hned vzápětí. Světlo nebylo, a tak jsem vyrazil do koupelny jen s baterkou. Už by se člověk uvelebil, ale skromný kužel světla zablikal na trám, kde se prohnal obrovský brouk kolem štíra! A ne malého. Srdce se mi krapet zastavilo (třeba ta fauna nic nedělá, ale já měl z biologie trojku). Práskl jsem dveřmi, vše pozamykal a ucpal a rozdejchával to. Do koupelny jsem pak už nikdy nevlezl.