Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
13. - 15. únor 2003: Totáč reláč - Ko Pha Ngan)
Popisovat pohodičku na místních plážích asi nemá smysl. Běloskvoucí píseček, azurový Pacifik, blbnutí ve vlnách, prima jídlo, palmy, papoušci, opice, spáleniny, štíři... Vzhledem k tomu, že sem není pozemní cesta, je tu turistů pomálu. Ani do Lonelyho to tu ještě neproniklo. Ale i tak nastaly okamžiky, kdy na dvoukilometrové pláži se dalo napočítat až patnáct lidí! Víc jich pak sedělo v několika barech a restauracích roztroušených mezi kokosy. Tam jsme se pak večer nacpávali thajskou kuchyní pro farangy a koktejly ze všeho možného i nemožného. Asi to tu bylo na thajské poměry krapet dražší, ale oproti Malajsii to vyšlo nastejno. Večeře se vždy vešla do 90 bahtů, pití kolem 20-30 bahtů, litr pitné vody za 10 bahtů. Chatky přímo u pláže pak stály do 350 bahtů, ale ty už byly full.
Thajsko
Resort Nature World v zálivu
Thajsko
Náše chatka s koupelnou a štírem
Jen potápění se nekonalo. Celou dobu byly totiž vlny až příliš velké. Místo tajemství oceánu jsme zrovna nechtěli zkoumat tajemství lidského těla rozprsknutého na skalách. Ovládli nás neblahé pocity při představě, jak se budeme z tohodle vodního marastu dostávat. Ty ještě umocnil okamžik, když jeden motorový člun dovážející zásoby spolkla kousek ode mě asi třímetrová vlnka (nic se nikomu nestalo, i člun byl za chvíli vyvrhnut na břeh).
Celé čtyři noci jsme strávili v tej naší chatce ve World resort pod patronací thajské rozvětvené rodinky. Pohodička, jen ta pláž byla dobrých 80 metrů daleko. Záliv byl obehnán skalisky a uvězněn v kokosové záplavě. Přes kopec se dalo jít na sousední pláže. Koupat jsme se pak chodili na mnohem příjemnější a větší Hat Yuan. Tam jsme pak právě napočítali těch patnáct lidí (v barech jich pak bylo o něco více). I když bylo ze začátku zataženo a opalovací krémy se mazaly jak ve IV. cenové, došlo na růžový den. To se pak člověk převaluje ve stínu pod skálou a rachá se v pantenolu proti spáleninám.
Udělal jsem si i dvě procházky. Na tu severním směrem jsem překecal i Máru. Sic nádherný výlet i příroda, ale cesta zanedlouho skončila v neproniknutelném houští (v Lounlym je sice namalovaná pěšina podél celého ostrova, ale radší na to zapomeňte). Na cestu na jih do Hat Rin už Mára přirozeně nešel. Cesta byla už pěkně vyšlapaná, ale asi dvě hodiny plazení do půlky kopce už zlomilo i mě. Ale stálo to za to - opičky, motýli, zurčící potůčky, stromečky. Podobně se rozplýval večer i jeden Kanaďan dole v baru. Jen k tomu přidal ještě pavouky a hady.
Thajsko
Záliv Hat Yuan
Thajsko
Pláž a klídeček Hat Yuanu
16. únor 2003: Ko Pha Ngan - Surat Thani - Bangkok
Ráno jsme museli z ostrova vypadnout. Márovi letělo z Bangkoku letadlo už pozítří a je to přece jen ještě pořádná štreka. Škoda, protože večer právě byla full-moon party. S hrůzou v očích jsme naskočili do první kocábky do Hat Rinu. Naštěstí moře se krapet uklidnilo, takže jsem se namočil jen po pás. V první cestovce kupujeme lístky až do Bangkoku na Khao San. Za cenu 450 bahtů máme zařízeno naprosto vše čtyřmi vrzy (loď, autobus, dodávka a pick-up). Ještě jsem skoukl net (2 bahty za minutu). Z domova neblahé zprávy, ve škole začali nějak přitvrzovat a ani omluva, že se studentík válí na plážích Asie moc nezabrala. Maximálně 25% absence jinak běda. Grrr. Taky výčet zkoušek byl nějak dlouhý. K tomu ještě před sebou nedopsanou diplomku, koupi bytu a pár věciček taky začalo chybět (např. úterní MF dnes a čokoládové zlaté oplatky). Navíc se přidával zub a kotník. Taky Pavel, který chtěl ještě s kámošem přiletět do Bangkoku, nesehnal letenky. Asi si na letišti přerezervuju bližší odlet. To má přece být bez obštrukcí.
V jedenáct nás vyzvedl před cestovkou pick-up a hodil do Thong Saly. Na poledním slunci jsme se vypražili až do příjezdu lodi. Tentokrát byla menší, rychlejší a pohodlnější. Jela přes Ko Samui přímo až do Surat Thani. Na tamním přístavišti nás naložil další pick-up od cestovky (Derek, či tak nějak) a zavezl nás přímo až na jejich terminál ve městě. Takový luxus a pořádek jsem ještě v Thajsku neviděl. V klimatizované hale se spoustou jídla, záchodů a internetu jsme si počkali pár hodin na náš bus. V ten okamžik luxus skončil. Autobus měl horní patro slepené izolepou, jejíž vlající zbytky šlo zevnitř používal jako větrák. Tak brutálně málo místa na nohy jsem taky ještě neviděl. Navíc ta úzká mezera byla okořeněna podložkou na nohy. Asi pro jistotu, že by se nějakému hubeňourovi (jako je Mára) zdálo, že místa je ještě dost. S jednou přestávkou v předraženém bistru jsme dojeli v ranních hodinách do Bangkoku.