Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
19. únor 2003: Brutální štreka do Kambodže
Budíček jsem si dal na šestou (z tohoto času byla víc vytrslá recepční, která mě měla vzbudit). Naštěstí můj extra budík za 30 Bht nezklamal. Po včerejší trudné náladě ani stopy a už jsem se těšil na Angkorské chrámy. Byl to jeden z mých hlavních neuskutečněných cestovatelských snů. Jinak z Kambodžy jsem znal ještě tři věci - Phnomphenské muzeum genocidy, pivo Angkor a nášlapné miny. Vyjma toho posledního jsem je chtěl taky zkusit.
Před hotel pro mě přijela motorka, která mě odvezla na shromaždiště ostatních sebevrahů. Po hodinovém čekání se přisunul velký autobus. Šinul se neuvěřitelně pomalu a předjížděli nás i na kole. Brzy jsme na dalším parkovišti ztvrdli další hodinu. Konečně jsme opustili Bangkok. Na dálnici jsme ještě vypustili záchod se všemi ingrediencemi a kolem nás se objevilo panorama dopolední metropole. To, že s řidičem není vše v pořádku, potvrdilo několikasetmetrové couvání na dálnici, když zapomněl odbočit.
Bohužel mnohem méně byl v pořádku autobus. Pomalinku jsme se doplazili k servisu, kde nám vyměnili kola a tloukli do přední poloosy. Po dalším plazení jsme zastavili na dálnici a už se nerozjeli. Po pár hodinách pečení uprostřed pustiny bez stínu nás obklopili poldové a dovezli na jejich základnu. Informace nebyly samozřejmě žádné, snad že přespíme na policejní stanici. Co se dělo potom, neví nikdo, ale nějak to nevyšlo a busem jsme se plazili dál na hranice. Po 12 hodinách jsme tak ujeli 250 kilometrů. To horší nás ale teprve čekalo. Vyhodili nás v Aratnaya Prathet u cestovky, kde jsme si měli koupit víza. Na hranicích to totiž prý nejde - dlouhé fronty, čekání, byrokracie... Tady to zase nešlo za 20 dolarů. Třicet dolarů tak bylo odfouknuto místním podvodníkům (na hranicích to samozřejmě individuálně jde, je to formalita, trvá to tak 5 minut).
Kambodža
První krůček v Kambodži - hranice
Kambodža
První kambodžské město - Poipet
Při večeři jsem se konečně pokusil bavit se spolucestujícími. Nejlépe mi to šlo se starším italským párečkem. Řekl bych, že to ale byla zásluha hlavně toho, že Ital byl kdysi v Čechách na montážích. Pro moji speciální angloněmčinu je nejideálnější germánská rasa v podobě Švýcarky Elle a Němce Markuse. Bus nás ještě odvezl kamsi za město do motelu (double za 200 bahtů, všechen luxus - koupelna, TV, klimatizace). K pokoji jsem tak vyfasoval i Rhodeislandara Marka, který je na roční praxi v kambodžské nemocnici. Dozvěděl jsem se tak pár informací, které jaksi naším mediím utíkají, jako jsou vládní nepokoje a občasné střílení do turistů. Prý v naprosté pohodě je okolí Saim Repu a Angkoru, Phnompenh relativně taky OK, nejhorší je sever.