Jihovýchodní Asie 2003
(Singapur - Malajsie - Thajsko - Kambodža)
25. únor: Letiště v Bangkoku
Zašel jsem si ještě do cestovky, se kterou jsem jel ty dva dny do Kambodže a vysomroval zpátky jízdné. Jedu na letiště zas airportbusem (60 Bht) a jsem zvědav, jestli se na poslední chvíli objeví nějaké místečko. Tak prej ne. A s tím šestým březnem (to mělo být v pohodě) to stojí taky za prd. Další tři týdny tady mi ale jaksi neštimovalo. Kor, když k tomu přidám bolavé kotníky, zub a včerejší opici:o)Zkusím to ještě těsně před odletem o půlnoci. Zatím vždycky, když jsem letěl, bylo plno už tři měsíce dopředu a pak bylo letadlo poloprázdné. Tady nebylo. Když jsem tam dřepěl i po odletu a přemýšlel co dál, nějak se jim mě zželelo a řekli mi, ať to zkusím zítra. Šel jsem si najít místečko na přespání. Aspoň jsem krapet snížil výdaje. Kambodža totiž udělala docela zářez do peněženky a já byl mimo rozpočet (a to jsem počítal 15 dolarů na den, většinou se to tu dá zvládnout pod 10 doláčů na den).
26. únor: Chtělo by to vymyslet nějaký titulek
Celý den jsem brouzdal po letišti. Neřekl bych, že to byl ztracený čas. Poznal jsem pár zajímavých lidí, zmrzlin a jídel a napsal úvod diplomky. Čučel jsem na CNN, kde zrovna informovali o Iráku. Vedle sedící muslim (vypadal jak Arafat po dvaceti letech) koukal naježeně na Bushe. Pak mě zmerčil, probodl pohledem a zeptal se "You American?". Tipnul bych si, že by se nepřiznal ani Jirka Bush. Další rozhovor přetrhly až jeho dvě přicházející manželky, které vláčely šest kufrů.
Menší pobavení bylo taky se zaměstnancem letiště. Původně mi chtěl snad ukázat, kde má kancelář Lufthansa. Lákal snad i na nějaké úplatky za něco (ale to jsem nerozuměl). Důvěryhodnost vzbuzoval asi takovou jako volební program sociální demokracie. Vytáhl jsem slzák a šli jsme. Nasedl do výtahu. "Jestlipak místo nahoru (kde jsou ty kancly) zamíříme do podzemního parkoviště." Neomylně. Džentlemantsky jsem ho pustil prvního z dveří. Pak jsem jen zmáčkl čudlík na zavření dveří, zamával jsem, ukázal neslušné gesto a už frčel výtahem nahoru. Mezitím jsem si naplánoval další cestu. Z letiště odjíždí vlaky přímo na sever a další štreka měla být do Ayathuayi a Lopburi. Ještě ušetřím jeden nocleh a ráno vyrazím.
Párkrát jsem zaotravoval u aerolinek. S jednou milou letuškou jsem si skočil i na kafčo. V deset večer jsem zasedl na svůj vozík s báglem, který sebou vláčím už dva dny. Teprve teď jsem to tu pochopil. Ten chumel asi třiceti lidí tu čeká jako já, jestli se na poslední chvíli neuvolní nějaké místečko. Taky mé pokusy o simulování by asi nebyly moc platné. Tolik vozíčkářů a lidí z berlemi na jednom místě jsem ještě nikde neviděl. Půlhodinky před odletem (0:40) ale zavolali na mě, dali mi palubní lístek a popřáli šťastnou cestu.
27. únor: Bangkok - Kodaň - Praha - Mělník
Brzy mi bylo líto, že přijdu o sever Thajska. Docela jsem se tam těšil. Ale když vezmu jaký jsem měl pak doma frmol s diplomkou, zkouškama, bytem, podnikáním a vším, tak zaplaťbudhů. Taky pár lidiček mi docela chybělo (a já jim:o) Holt na dvouměsíční štreky nemám. Achm, to stáří. Aspoň mám tak důvod se sem co nejdřív vrátit a zdolat sever Thajska. Návdavkem k tomu ještě přihodím asi Laos. Že by tuhle zimu?
Zbytek cesty byl v pohodě. Dokonce jsem prospal jeden chod. Navíc jsem kdesi nad Bangladéšem zažil dosud mé největší turbulence. Vedle mě seděl pár důchodců, kteří se začli chovat jak v béčkových filmech. Babka začala plakat, děda se jí snažil uklidňovat výrazem "už jsme na smrt stejně připravení". Po třech hodinách v Kodani jsem nasedl do vrtulového vehiklu na Prahu. Letěli jsme akorát nad Mělníkem. Skvělý výhled. Z letiště hups na bus, tramvaj, metro a zas bus a už jsem si válel šunky v mém mělnickém doupěti.