CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

BALKÁN 2011
(3. NP Durmitor, výstup na Bobotov Kuk)

10.9.11 NP Durmitor - výlez na Bobotov Kuk/Bezimeni vrh

Probíráme se při cinkotu ovcí za stanem do slunečného rána ozařující okolní hory. Já mám v plánu vylozit na nejvyšší horu a Míša se někde potulovat tady dole mezi lesy a jezery. Zatím vyrážíme k největšímu Černému jezeru. Cestou míjíme asi ten hlavní kemp - velký a přelidněný. U plotu akorát předčítá rodinka chystající se evidentně do Albánie Míšin článek z Koktejlu (nebo něčeho takového) o této zemi. No, asi se tam budou divit.

V jezeře se decentně ošpláchneme a já mířím do hor (start odsud je v 1416 mnm). Původně jsem něco říkal o vstávání v šest, s čímž aktuální čas na hodinkách přesahující desátou dost nekoresponduje. Výstup je na 6 hodin, tak to zas bude ťipťop. Po 1,5 hodině stoupání lesem se konečně dostávám na náhorní vápencové kopečky s občasnou klečí. Cestou je jediná salaš v údolí Lokvice, která slouží i jako tábořiště a je to jediné místo, kde se potkali nějací živáčci. Díky našim sušenkám se naučili i zdravit Dobré ráno. Mě spíše zajímal jediný pramen na cestě, což ale byla netekoucí louže pod kamenem. A i když táhnu 3 litry vody, zoufale to nestačilo.

Černá Hora

Durmitor
Černé jezero

Černá Hora

Durmitor
Národní park Durmitor

Odsud už konečně také byla k vidění přes vyschlé jezero ostrá homole Bobotova Kuku. Beru odbočku k Ledené pečině, což má být nějaká ledová jeskyně. Respektive to byla velká ďura do hory, jejíž dno bylo pokryto ledem a mnoha ledovými krápníky. Snažím se tam dolů po prudkém svahu dostat, ale tak třicet závěrečných metrů je po ledu, z čehož 15 metrů beru nedobrovolným sešupem po zadku. Krvavou ruku ošpláchnu ve zdejších potůčcích a můžu se kochat malým ledovým královstvím. Ďura pokračuje na konci o dalších mnoho černých metrů dolů, ale tam by už normální člověk nevlezl. A tentokrát tam kupodivu nelezu ani já.

Černá Hora

Durmitor
Blížíme se k Lukavici

Černá Hora

Durmitor
Pohled na Bobotov Kuk

Černá Hora

Durmitor
Jeskyně Ledova Pecine

Černá Hora

Durmitor
a její útroby s paňácou

Takže dál. Vzdálená silueta Bobotova Kuku mě začíná děsit při pohledu na čas. Spolu s klasickými vnitřními otázkami, co doprčic mám na tom lezení na kopce, dostávám výjimečný záchvat zdravého rozumu, že na to kašlu, pěkně přes sedlo přejdu na druhou stranu hřebenu a po pomalu klesající cestě půjdu zpět. Musím přece šetřit sešroubovaný kotník. Furt není úplně v cajku a tady v horách si něco udělat sám by byla věc nemilá. Takže scházím z hlavní cesty a mířím směrem na sedlo.

Černá Hora

Durmitor
Pohled za hřeben na jezero Škrčko

Černá Hora

Durmitor
Bobotov Kuk z Bezejmenného vrchu

Po hodině se ukázalo, že značená cesta nevedla do sedla, ale na druhý nejvyšší vrh, bratříčka Bobotova Kuku, s velmi nesexy jménem Bezemeni vrh. Furt jsem doufal, že odbočka na sedlo přijde. Kromě toho taky žádná cesta tady vlastně neexistovala a jen se šplhalo přes obrovské šutry. Přesně to, co člověk s vachrlatou nohou potřebuje. Když jsem skončil omylem na vrcholu hory, je evidentní, že cesta se prostě nekoná a jestli jo, tak se přežít ve zdraví nedá. Tak něco nacvakám a peláším zpět. Tady přichází žíznivá i hladová krize, což pidimaliny moc nezachrání. Ale s posledními záchvěvy soumraku jsem to stihl do kempu. Po sprše, vypití studny a vyblemcání zásob jdeme s Míšou do Miťou doporučené restaurace na konci (v našem případě na začátku) Žabljaku se zahrádkou u silnice. A hody to byly nadmíru výtečné.

11.9.11 Žabljak...

Ráno balíme stan a Míťa nás odveze na autobusák, kam asi stejně jel na kafíčko, ranní noviny, kávičku a pokec s dalšíma fousáčema. Máme docela dost času, tak se jdeme nadlábnout snídaně, kde si u jakéhosi místního džusu může naučit Míša nové mimické kreace.

Abyste kdyžtak taky neskončili bez mapky Durmitoru... (po kliknutí se zjeví v celé nádheře)
Mapa Durmitoru