CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

BALKÁN 2011
(2. Národní park Durmitor)

8.9.11 Sarajevo - Plužine - Pivske jezero

Busů do Černé Hory jede nakonec dost, ale všechny jezdí až z 15 kilometrů vzdáleného autobusáku za městem (Lukavica?). Naštěstí pan domácí nás tam i sveze a vcelku rychle naskakujeme do busu jedoucí do Podgorice s výstupem na okraji národního parku Durmitor v Plužine. Nastává totiž hlavní část, kterou jsem do cesty chtěl dostat já, a to přechod národní parku Durmitor s výlezem na nejvyšší horu Bobotuv Kuk (2523 mnm). Tohle Míša musela přetrpět výměnou za Kosovo. Nějak několikadenní plazení po horách s plnou polní nepatři k běžným koníčkům modelek.

Za Sarajevem se rychle noříme do hlubokých údolí se smaragdovými říčkami. Bosenská celnice se skládá ze čtyř unimobuněk, ale Černohorci už mají slušné baráky i v téhle pustině. V Černé Hoře platí eurem od jeho zavedení, tak je o starost méně. Hned za hranicí se noříme do soutěsky řeky Piva, ze které se časem stává díky přehradě Pivské jezero, které svoji barvou pod bílými útesy vypadá skvostně. Vystupujeme v městečku Plužine, kde snad získáme nějaké informace, zásoby a mapy. Do cílového Žabljaku je to přes hory 47 kilometrů, tak na to počítám se 3 dny, což jsem možná přehnal a možná blbě změřil.

Nákup jídla a vod se podařil, i když na 3 dny to není a pramenů v horách je zoufale málo. Větší problém byl, že zde nebyla ke koupi naprosto žádná mapa a vlastně ani jediná informace. Z hotelu Piva nás hnali pomalu vidlemi, protože je obsazen zaměstnanci, kteří tu vedou už drahný čas nějakou okupační stávku.

Černá Hora

Durmitor
Pivska soutěska

Černá Hora

Durmitor
Pivské jezero

Jdeme se zatím ale přežrat posledním teplým jídlem do restaurace nad jezerem. Porce na celém Balkáně dělají neuvěřitelné. Koláče masa a pleskavice mají standardně přes půlkila. Jen mé nelibost k hovězímu a vepřovému znamená, že zde mám vždy jedinou možnost na kolo pijlečího filetu s hranolema. Většinou jídlo stojí kolem 8 eur a místní pivo do 2, takže zas zahučelo za gáblík pro dva 25 eur, což nedělá z cesty úplný lowcost.

Navečer jdeme kus zpátky po silnici a u mostu zabočujeme do vedlejší soutěsky. V tunelové křižovatce je možné pokračovat po silnici ve skále na prudký výstup o více než 1000 metrů hore. Původně jsem si chtěl tenhle úsek prostopovat, ale nakonec jsme pokračovali nad smaragdovými vodami dál, čímž bychom si mohli zkrátit cestu přes horskou ves Boričje. Tady se dokonce objevuje i turistická směrovka. Jen nevíme, kam to vede, bó názvy z ní nám nic neříkají. Od cesty nás po chvíli podivně odvracel pasák koz s mačetou.

Černá Hora

Durmitor
Tunelová křižovatka

Černá Hora

Durmitor
Zátaras

Černá Hora

Durmitor
Zátoka Pivského jezera

Černá Hora

Durmitor
Nocoviště

No, jdeme dál po silničce vytesané ve skále skrz pár dalších tunelů bez jediného auta a doufáme, že se dostaneme na úroveň vody na ošplouchnutí. Z ní se na nás ale jen kebí trčící oschlé pahýly stromů. Je to bez šance, stejně jako najít alespoň 5 metrů čtverečných roviny na stan. Naštěstí při západu slunce na poslední chvíli před stoupáním cesty do kopců narážíme na drobnou pěšinu, která nás zavede do zátoky, kde na úrovni dnes již vyschlé hladiny můžeme postavit stan, což tady neděláme rozhodně první.

Na údolí padá tma, pahýly stromu výhružně vykukují z vody, které v tuhle dobu už zas tak nějak nelákají na romantické plavání ve smaragdové vodě za úplňku. Kor když dno je bahenní břečka. Údolí se dál mění do strašidelna, k tomu přidáváme příběhy o vlcích, medvědech a ožralých hejscích z nedaleké vesnice. Nejsme asi nejstatečnější drsňáci.

9.9.11 Boričje - Durmitor - Žabljak

Přežili jsme ve zdraví, i když úplný hic přes noc nebyl (stačil by pořádný spacák). Údolí je pekelně dlouho ve stínu hor, což zrovna to chladno nevyhání. Další cesta už taková pohoda není. Začíná více než 1000 metrové stoupání, ale v pohodě po pusté asfaltce a ve stínu stromů. K poledni se objevila první známka civilizace a vydatný pramen vody pod skálou s kostelem. Z pramenu vede i hadice, tak ze silnice rovnou uděláme sprchu. Samozřejmě přesně v ten okamžik projíždí jediné auto za celý den. Doškrábáme se ke skále s kostelíkem a hodně starým hřbitovem. Odtud už jsou k vidění slušný horské panoramata.

Černá Hora

Durmitor
Kostel v Boričje

Černá Hora

Durmitor
Hřbitov v Borišje

Zde se již objevují roztroušených chalupy osady Boričje. Další pramen už tady není, k tomu sprchovému neměla Míša úplnou důvěru na naplnění petek, tak odchytneme jednoho dědulu s prosbou o vodu. Jinak moc živáčků tady nebylo. Děda nás pozval dom a kromě vody, pro kterou jezdí právě k tomu jedinému pramenu pod skalou, nechyběl ani pořádný stakan rákije a lžíce čerstvého medu. Revanš v podobně české mince na památku asi nebyl plnohodnotný, ale aspoň něco.

Za vsí kopec pokračuje dál, a to už začíná Míša pomalu stávkovat. Ono nějak konce stále nevidno. Jako návnadu na další chůzi jsem použil možnost autostopu až do cíle. Konec stoupání byl už za další zatáčkou, čímž jsme se dostali na náhorní plošinu plnou pastvin, občasných vrcholků a velmi roztroušených chalup. Skrze to si to vine silnice, po které v půlhodinovém intervalu projede auto. Jen opačným směrem, ale i my se dočkáme a pán v rozvrzaném golfu nás bere až před Žabljak. Docela škoda, protože tady je už krajina krásná a bez stoupání. Ale to opravdu zajímavé v podobě srdce Durmitoru je až asi po 15 kilometrech, kde se vylupují neuvěřitelně zvrásněné špičky hor. Bez mapy ale chytit nějakou trasu by bylo stejně dost vachrlaté. Tak mrskám fotky z auta a z pár zastávek. U studeného pramenu úžasné vody nabíráme několik kanystru vody a razíme do rovin za Žabljakem.

Černá Hora

Durmitor
Náhorní plošina...

Černá Hora

Durmitor
..pohoří Durmitor

Černá Hora

Durmitor
Cesta up

Černá Hora

Durmitor

Na focení horských salaší, jak z původně plánovaného Rumunska, se Míša taky dost těšila. Ale tady to šokovalo i mě. Podhorské vesničky u Žabljaku se staly dávno eldorádem (nejenom) Srbů, kteří zde všude narvali nejkyčovitější a nejhnusnější satelitní vesničky v těch nejpestřejších barvách. Tyhle novostavby opanovaly celé podhůří. Do Žabljaku to máme od vyhození z auta ještě přes pět kilometrů, tak si tenhle děs můžeme vychutnat pěkně z první.

Černá Hora

Durmitor
Stávka je už odvrácena

Černá Hora

Durmitor
Jo, věděl jsem jména všech těch kopců

Černá Hora

Durmitor

Černá Hora

Durmitor
Krásy novot horských vesniček

V Žabljaku kupujeme mapu, ale je trochu divná a nakonec je to trochu jedno, protože značení v horách je tragické. Některé namalované trasy ve skutečnosti vůbec neexistovaly. V hotelu ze socialistických dob dáváme teplý žvanec, ale i obsluha zůstala v socialistických časech. Tak nám ta horská turistika nevydržela ani 24 hodin:-)

Tak do kempu. Na internetu byla varování na nejprofláklejší kemp svatého Michala a naopak se vychvaloval nějaký u Mlinského potoka asi 3 kilometry od centra. Nakupujeme v krámu zásoby a už nahání Míšu do auta nějaký chlap. Ale jen je to džentlas a chce nás odvézt, kam si přejeme. Vyklube se z něj Míťa, majitel, respektive manžel majitelky, právě kempu Mlynski potok. Náhodička. Tak jedem.

Kemp je spíše veliká zahrada kolem jednoho domu v kopci (za 3 eura na osobu). Žádný potok tu sice není, jen pár stanů a hlavně sprchy i s teplou vodou. Je tu naprostá pohoda s výhledy na hory kol. Rozděláme stan na okraji louky. Od majitelky vyžebrám deku, takže i o teplo po celou noc je postaráno. Po setmění tu máme oheň a domácí vaří obrovský kotel ostrého leča, ze kterého se nasytí i celé osazenstvo kempu (což jsou asi tři skupiny, včetně jedněch Čechů).