CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(4. - Úvod a hlavní město Yangoon)

1.3. Rangún / Yangoon

V Barmě začala momentálně nejsušší a nejhicovější období, tudíž pro cestovatele ze zmrzlé Evropy jedno z nejblbějších (optimální jsou prý poslední měsíce roku). Země je vyschlá a jediná zeleň zůstává na rýžových políčkách a golfovém hříšti.

Letiště v Rangúnu je menší (za den tu mají 15 letů, z toho půlka do Bangkoku), ale docela luxusní. Před rokem vydávali i víza pří příletu, ale před rokem kolem voleb to zas zrušili, a nyní dle poudání odbavovačů v Kuala Lumpuru to stále prý neplatí pro Českou republiku). Přepážky na visa on arrival tady sice jsou, ale pusté a prázdné. Vyplnilo se pár formulářů a marně se čekalo na batohy, protože ty mezitím v tichosti drandily na druhé straně haly. Přílet dvou letadel najednou evidentně letiště vykolejil. No, to je drobnost, dál už to bylo jenom horší.

Myanmar

Myanmar
Barmská autodoprava na 16 hodinek

Myanmar

Myanmar
Barmská kyaty

Na klasické výkecky o Myanmaru si vemte třebas google nebo wiki. Ale aspoň něco. Oficiálně je to Republika Myanmarský svaz. Ale stejně tomu každý říká Barma, tak se toho budeme nekorektně držet taky (hlavně že remcáme, když nám někdo furt říká Československo). Pro jistotu všechny přídavná jména zůstávají spojená s Barmou, žádní Mynmařané či myanmarská kuchyně neexistuje. Přímo Barmánci tvoří 70% věch obyvatel, zbytek je tvořen hlavně etniky podél hraničních hor (Karenové, Šanové, Kačjinové...). Dohromady se jich sem naskládalo přes 50 miliónů. Naprostá většina vyznává théravádový budhismus. Ale hlavně mezi horskými kmeny je tu i více než 2 milióny křesťanů.

Hlavní město bylo Yangoon/Rangún, ale vojenská junta to tam před pár lety zabalila a přesunula se do bezpečnější džungle uprostřed země a vybudovala tam nové hlavní město Neipyito. Rozloha země je 678500 kilometrů čtverečných, což je o něco víc než Polsko. Na sever zasahují i Himaláje, takže nejvyšší hora Kchakabhouyazi má 5880 metrů. Podle HDP patří mezi 10 nejchudších zemí na světě a kromě afrických omylů je po boku jen Afghánistánu. Podle toho by to s tou bídou na světě nevypadalo vůbec špatně. I když do Afghánistánu bych to nerad jel otestovat. Ale tenhle přepočet je asi podle těch oficiálních kurzů, protože navzdory utrpení, co ta země zažívá, z ní bída moc nečouhá.

Prvním čistě barmským státem na většině dnešního území bylo království Pugam v 11.-13. století. Další sjednocení země zažila až v 17. století, jinak se tam různé etnické skupiny mydlily hlavně mezi sebou. V 18. století Barma získala svoje dnešní hranice a v půli 19. století se začala mydlit v několika válkách s Brity. V roce 1866 byla Barma připojena k Britské Indii. Za 2. světové války byla celá země okupována Japonskem a vznikl zde loutkový Barmský stát. Nakonec i Barmánci otočili, Japonce v roce 1944 vyhnali a byla obnovena britská správa. Nezávislost byla vyhlášena 4. ledna 1948 (datum byl zvolen podle rady astrologů). A jak to tak bývá, začali se mydlit mezi sebou v občanské válce. Ta víceméně v pohraničí trvá dodnes, ale obnovení pořádku na většině území přinesl vojenský převrat v roce 1958. Občas si zahrají na volby, ale vždy hned armáda zas utáhne kohoutek. Nicméně pro turisty je tu docela bezpečno, žádný zádrhel se neukáže. Jen se nesmí to většiny pohraničních oblastí.

Co se vstupu do země týče, jde to prakticky jen letadlem. Nějaké přechody jsou s Čínou, ale možnost projití pro Evropany je spíše nepravděpodobná. Přechody na hranicích s Thajskem umožňují vstoupit jen do nejbližších oblastí na den(?) bez pasu a bez víza.

Konečně bude pohoda, před letištní bránou bude čekat odvozák s cedulkou s mým jménem, svézeme se do centra k hotelu... tyhle úvody jsou vždycky největší vopruz celé cesty. Nicméně Motherland Inn se na nás totálně vykašlal. Na informacích i něco poradili (i když by nejradši jen prodali pětihvězdové hotely a taxíky do centra) a zavolali do Motherlandu, kde jsem se dozvěděl překvapivou informaci, že jako sorry a že si máme najít taxík, ale ne z haly, ale někde venku. To jsem i zkusil, venku před letištěm sice nějaký taxík stál, ale absolutně nebylo možné se s ním domluvit. Další jobovku přichystal David, který nezvládl ani svůj druhý (a naštěstí;-) poslední úkol. Z průvodce totiž přivezl jenom půlku a samozřejmě Rangún zůstal někde v Ústí.

Takže jak za starých časů, kdy se někam přiletělo a nevědělo se naprosto nic. Noříme se do spárů letištního taxíku (8$) s možností domluvy angličtinou, se kterou se tady i jinak vcelku dá domluvit. Jedeme setmělým městem asi hodinku. Protože na letišti ani nikde jinde není oficiální směnárna (i kdyby byla, tak ten oficiální kurz je víc než dvakrát horší - což je pokrok, před pár lety byl i padesátkrát horší), vše se řeší černým trhem. Ale že až tak... Taxikář mě vede skrze pěšinky v dřevěném slumu do jedové chýše, po chvíli přijde ženská s varováním, že nic menšího než stodolarovky jí nezajímá, tak za jeden pokusný americký papír získávám 85000 kyatů. Kyaty (čti čaty) se tu platí většina věcí, dolary jsou jen na vstupy do památek, platbu ve všech hotelích, vlacích a na některé říční plavby. Černý kurz v naší době se pohyboval mezi 850 až 900 kyatů. Mělo by se dát měnit i na recepcích hotelů či turistických agenturách. Když vyměnit ale fakt potřebujete, samozřejmě nikdy nikoho nenajdete. A ještě jednu úchylárnu k tomu mají, dolary musí být absolutně čisté, nepřeložené a ne moc staré, jinak je nepřijmou. Což je úplný výsměch vzhledem ke stavu těch jejich kyatů, které jsou horší než toaletní papír. Použitý. Spláchnutý. Hnijící rok v septiku. Vyplavený do řeky a další rok rozkládající se v moři. Sežraný velrybou. A to, co vypadne z té velryby, by mohlo stavu těchto "bankovek" přibližně odpovídat.

Taxík nás vyhodil u nějaké pagody (2000 let stará Sule Paya - hlavní orientační místo a kruháč v Rangúnu) před prý levnějším hotelem, a že za rohem je kdyžtak ještě jeden. Jenže tenhle hotel byl plný a ten druhý jsme za boha nemohli najít. Lidi nám občas něco poradili, ale nachodili jsme snad tři kilometry po sice velkých a rušných ulicích, ale bez veřejného osvětlení to nevypadá moc velkoměstsky (ale fakt to nakonec bylo nejcentrovatější centrum). Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Ani žádný náznak jiných hotelů. Pokusili jsme se dostat na internet, kde by mohla nějaká kopie průvodce být. Kupodivu tu jsou už interneťárny, ale bez šance dostat se na zahraniční weby.

Vrátili jsme se k pagodě a nakonec našli ještě tři různé hotýlky, ale výsledek byl stejný - plno a bez nějaké snahy pomoci. Už to vypadalo na bdící zpocenou špinavou noc. Naštěstí jsme se zakecali aspoň s Němcem Tobim, získali od něj průvodce a mohl jsem se bavit překreslováním mapek míst, která nás ještě čekají, zatímco David s ním koštuje místní litrové lahváče. Další hotely zrovna blízko nejsou, tak jsem se spásně zeptat, jestli by nebyla pod pultíkem alespoň jedna postel. Prej jo, takže já bych byl vyřešenej. Po telefonu s majitelem i Davida nechali vyspat na zemi. Stejně si to za trest zaslouží:) A běžně spí i na horším a ještě si to jeho záda pochvalují. Moje matrace byla někde na půdě, ale jinak vše čisté, nové, klimatizované. Ubytování je kvůli nějakým licencím a nutnosti nastavení jistých standardů vládou na slušné úrovni, zejména ve srovnání s okolními zeměmi.

Noc: hostel 5$/postel v 4dormu
Doprava: metro na KLSentral 1R, bus na LCCT 8R, taxi letiště-Rangún *8$ (s hvězdičkou je to cena dohromady za oba)
Žvanec: voda 2.5R, oběd-curry nudle 5.5R, hranolky 3.5R, džus 3R... Celkem: 17$

2.3. Rangún/Yangoon

Pokračování krize spočívalo v tom, že jsme nemohli včera zajistit lístky na bus v hotelu, tak jsem ráno vyrazil za vlakové nádraží, kde dopoledne otevírají různé busové agentury. Původně byla trasa vymyšlena asi optimálně - busem na Inle Lake, odtud horskou železniční tratí do Thazi s přestupem na tříhodinový autobus do Mandalay, pak loď do Baganu a odsud lehce zpátky do Rangúnu. Všechny ostatní kombinace jsou jen horší - vlak se nedá napojit dobře na autobus, plout proti proudu do Mandalay je dvakrát delší, nebo nedejbože šilený jediný celodenní kraksnabus mezi Baganem a Inle Lakem. Busy na Inle Lake ale jedou večer a všechny jsou dnes už vyprodány a strávit celé dva dny v Rangúnu se mi moc nezdálo, protože tady bylo příšerně. Navíc začaly prázdniny, tak vůbec má být problém sehnat lístky bez delšího zamluvení dopředu. Jediné, co dnes někam jede, jsou busy do Mandalay (za 10-13 tisíc kyatů), kam by měly přijet brzy ráno. Odjíždí se z hlavního terminálu (respektive bloku domů a restaurací před nimiž stojí busy) někde daleko na severu města, kam si můžeme koupit odsud pickup za 1000. Nebo stačí u pagody skočit do autobusu 43, který tam končí. Ad písmenka, píše se barmskými klikyháky ve tvaru koleček s různými cancoury, což je nemožné se naučit. Číslovek je ale jen klasických deset a dají se pobrat. Bankovky navíc na sobě mají i arabské číslice.

Myanmar

Myanmar
Maha Wizaya (Vijaya) Paya

Myanmar

Myanmar
Shwedagon Paya

Vyzvedávám Davida, necháváme tu batohy a jedeme k hlavnímu rangúnskému hotspotu, což je pagoda Shwedagon Paya. Vedlejšími pěšinkami kolem dřevěných chatrčí a velkých britských vil se blížíme, ale dorazíme o zlatou pagodu vedle (Maha Wizaya Paya - Vijaya). Je to funglovka z 1980, vnitřek s hvězdnou oblohou a zvířátky je fajn, ale utrpením se stává prohlížení pagody zvenku, protože dlaždice i beton jsou totálně rozpáleny a nutnost zouvání to mění v chůzi po rozžhavených uhlících. Aspoň kupujeme litrovku vody, která v celé Barmě stojí 300 (kromě zlodějských pokusů vyžírků). Zkusíme i nějaký gáblík s nakrájeným neidentifikovaným ovocem, bylo to zvláštní na první chuť, a hodně hnusný na druhou chuť.

Shwedagon Paya na větším kopci je jedna z nejdůležitějších buddhistických staveb, vysoká skoro 100 metrů, a její základy jsou staré prý až 2500 let. Nahoru vedou výtahy, ale dá se tam došourat i krytými schodišti, které jsou vybaveny obchůdky se vším nemožným. Tady začíná lov na turistické dolary (5$). Pagoda je velká, kolem ní jsou desítky dalších buddhistických staveb, stovky modlících se lidí a mnichů a nějaký ty panoramata na město. Při každé příležitosti jsou v duchovních objektech ohromné truhly plné bankovek čekající na další papírové kamarádky. Ty snad i u mnichů skončí na rozdíl od vstupného. Jsme tady docela dlouho, pak ještě skočíme do zahrady s jezírkem pod pagodou, kde vydýcháváme ten brutální hicák, který tu vládne. A kterého se následujících deset dnů už nezbavíme. I když jednou dokonce uprostřed noci jsem viděl na teploměru pouhých 29 stupňů. Jinak okolí je čisté, uklizené, trávníky posekané, ani nejzašlejší ulice nepřetékají příliš bordelem.

Myanmar

Myanmar
Shwedagon Paya

Myanmar

Myanmar
Yangoonský parčík

Domorodci jsou fajn. Moc jim nechybí. Žebráků minimálně, těch pár to asi opravdu potřebovalo. Za celý měsíc jsem jich tu potkal méně, než pak v Paříži za půlhodinu. I Československo znají slušně. Zatímco Malajcům na otázku "odkud jsme?" stačí odpovědět Evropa, tady se pídí dál. I když nejvíc znají samozřejmě jen fotbalisty, ale teda asi i líp než já.

Ždibec k označení všech buddhistických staveb (prauce.wz.cz). Pagoda označuje buddhistický chrám, většinou však celý chrámový okrsek, což je komplex, který se může sestávat z několika chrámů, svatyň, nádvoří, stúp, jezírek a dalších posvátných i neposvátných součástí jako ochozy, kryté i nekryté vstupní brány a přístupové cesty. A mezi tím vším je mnoho oltářů, zvonů, soch, truhel a dalších důmyslností na dary. Stúpa je obvykle jedna ze staveb uvnitř pagody a má typický zvonovitý tvar. Někdy bývá označována též jako chedi. Může být malá jen metr, ale mohou být vysoké i desítky metrů. Uvnitř mohou mít přístupné sály a chodby s oltáři a sochami Buddhy.

Měnit peníze v Rangúnu je prý nejlepší na trhu, kam míříme. Opět přicházíme pozdě, za vraty už tu jen klobají ptáci poslední zbytky denního menu. Nadhodit možnost výměny zkoušíme na pouličním trhu, moc se nechytáme, ale nakonec nás někdo zavede k pouličním směnárníkům. Ti nejvyhlášenější lumpové jsou u pagody Sulu, kam nás přesně zavedli. A začíná představení. Nejdřív šermují s balíčky, dávají nám je do ruky jako odpočítané, pak je zase různě berou, snaží se nás zabavit kecy o počasí. Už jich je nad námi asi šest. Ale na to kašleme a pěkně po tisícovce si odpočítáváme 85. Když už jsme se dostali ke konci a dáváme jim stovku, tak prý tahle série je špatná a ať dáme jinou. Ještě dostali šanci, že zas špatně, tak to balíme a jdeme pryč. Ještě křičí že by to šlo levněji, pak by to šlo i za 85, ale to už fakt od těch šmejdů co nejdál. O roh dále se ukáže ještě jeden slušnější mladík, se kterým se dohodneme normálně, nic nezkouší, tak získáváme místní platební saláty. Večer u autobusu se nám nabízí výměna za 910. No nic.

V hotelu hodíme nutnou koupel, pokecáme s Tobim a skočíme na bus 43, abychom se trošku přiblížili k autobusovým kancelářím. Jenže u nich nemá zastávku a ta první nejbližší je dál než jít to pěšky (to jsme ještě envěděli, že konečná je přímo u temrinálu). Snad 2 hodiny čekáme na ten pickup, který tahle kancelář nemá, vedlejší sice má, ale mají hrozně času. Už jsem z toho na nervy, že to nestihneme, ale prej pohoda. Nakonec nás vyhazují na minutu přesně u našich autobusů. Tam nám docvakává, že barmské časové pásmo je ještě o půlhodinu jinde, takže máme ještě 30 minut na rychlou véču.

Bus není úplná herka, ale místa na nohy je hodně málo. Zbytek místa zabírá usínající David. Už musím toho spolucestujícího fakt vyměnit buď za hubeňoura, nebo za někoho, kdo když se na mě ve spánku bude mačkat, tak to rozhodně vadit nebude;-) Část cesty naplňoval i parametry dálnice, včetně hodinové zastávky na dálničním megaparkovišti. V busové televizi vyřvávali místní songy ze soutěže připomínající superstar, jen to bylo proloženou brutální reklamou na mentosky v každém momentu, a po každé druhé písničce museli soutěžící zakareokovat šílenou hymnu mentosek. Před Mandalay ještě vyhnali lidi z autobusu na průchod kontrolou a Road to Mandalay byla u svého konce.

Noc: v autobuse
Doprava: bus Rangún - Mandalay 10400 kyatů, městský bus 2x200, pickup na autobusák v Rangúnu 1000
Žvanec: voda 300, balíček neidentifikvoatelného ovoce 200, véča - friedrice 1500, čaj 300
Vstupy: Schwedagon pagoda 5$. Celkem: 23$