CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(8. - Yogyakarta, Borobudur, Prambanan)

16.3. Kuala Lumpur - Londýn vs. Yogyakarta

Hned po příletu jsem se vrhl na zmrzlinu, hranolky a colu. David prožral zbytek ringitů rybami, takže můj nákup musel z košíku zpátky do regálů, protože ani karta nepomohla. Odlety jsem měl v sedm, David v devět, tak jsme to nějak probdili, před pátou se rozloučili a já vyrazil o stát dál, o čemž budou další rozporuplnější řádky pod krycím názvem Bali.

David zpátky letěl přes Londýn, kde došlo na důkladnou šacovačku díky jeho fousatému zjevu a přiznání, že jede z barmského zlatého trojúhelníku. A podivné kusy dřevěného prášku, fusekle plná kamenů, kniha s názvem obsahující slovo Hitler a kdoví co ještě, lehkému průchodu také nepřispějí. Hlavně u toho dřevěného prášku z tanaky se těžko vysvětluje, že je to vlastně barmský opalovací krém. David je nakonec uzemnil chemickou zbraní, když chtěli předložit boty a nedbali na jeho varování, že je měl 3 týdny na sobě. Důkladné analýze boty už nepodrobili a radši ho pustili. Jenže to už ujelo dost autobusů a Davida se dostal na autobusák Victoria hodně v noci. Hotel měl opsaný jen z netu bez rezervace, bez mapy a bez průvodce, což nebyl dobrý nápad zrovna v den svatého Patrika, kdy se všichni jedou do Londýna ožrat. Nakonec po mnoha hodinách někde postel dostal, zabil tu dva dny a dorazil z Lutonu Wizírem dom.

Já zatím oblítávám kouřící sopku Merapi, která si trůní 40 kilometrů od Yogyakarty. Yogyakarta, či Jogja (džogža), je ideální start na Jávu, je uprostřed ostrova a zatímco na té západní straně s Jakartou není nic moc k vidění, v okolí a dál na východ je jedná pěkná věc za druhou. A vyhnout se desetimiliónové Jakartě má cenu zlata.

Na letišti jsme se z letadla sotva vešli pod střechu s frontou na razítka. Já vízum neměl, takže se šlo pro visa-on-arrival, které vystavují na počkání pro našince za 25 dolarů po příletu, pak už si jen sejmou otisky prstů, otisk oka a udělají fotku a můžeme vyrazit do spárů Indonésie.

Zatímco v Barmě je jeden jediný bankomat, tady jich bylo na výběr na prvních metrech asi dvacet. Platí se tu indonéskou rupií, za 1 dolar je jich kolem 8500, takže přesně 10x víc než v Barmě. Požadované tři miliony jsem z nich nedostal, tak jsem se musel smířit s pouhými dvěma a půl, což na 14 dní nakonec stejně bohatě stačilo. Od letiště jezdí městská linka Jogja-trans, která tu funguje na poněkud zvláštním principu - zastávek není moc a jsou s turniketem a obsluhou. Každý bus má svoji linku a všude mapky, takže doprava v tomhle městě je naprosto jednoduchá. Ještě navíc všichni poradili a v busu se fajn pokecalo s Východotimořanem.

Jáva

Indonésie
Malioboro street

Jáva

Indonésie
Vodní palác v Jogje

Hlavní ulice Jogjy je dlouhá Malioborou táhnoucí se od vlakového nádraží ke královskému paláci. Vedle ní je hned baťůžkářská oblast v úzkých neprůjezdných uličkách (klangech). Zase se lísá milý pán s radami, ale nějak jim to stejně nevěřím. A už to jelo. Zrovna dneska, tady kousíček, ve státním muzeu výstava kulturních děl z kmenů ze vzdálených ostrovů. Byli tu 2 měsíce, ale teď ve 12 to budou zavírat a hned budou pryč. No, tak ať je nějaká sranda. Místo muzea byl v postranní uličce obchůdek s batikovými obrazy. Nalili čajík a něco o tom povyprávěli, a jak z toho vůbec nic nemají, jde to na postižené zemětřesením a blabla. Ale čaj byl fajn, tak čau. Místní těmhle říkají "batik mafia".

Hotýlky najít není problém. Kdysi byla Indonésie hodně levná, ale jen dle dva roky staré Lonelyplanety tu vše 2x - 3x podražilo (ale furt levnější než u pevninských sousedů). A protože už jedu sám, dělení dvěma za pokoj bude chybět. Takže končím asi v tom nejlevnějším pokoji s koupelnou za 40 tisíc (4.5$) v klidném vnitřním patiu hostelu Anda. Už je to teda dost holopokoj, ale má to postel a tekoucí vodu ze sprchy, takže co. Ale kdyby to aspoň jednou za pět let majitelé vymalovali místo věčného posedávání před televizí, neuškodilo by to.

Přemejšlení, jestli ještě vyrazit na Borobudur nebo bližší Prambanan, vyřešilo vytuhnutí po probdělé noci. Večer se jen vyrazilo na Malioborou, která se s přicházející tmou měnila z velkého tržiště na velkou restauraci a těžké to projít bez uždibování. Něco bylo fakt výborný - závitky, dokonalé palačinky, murtabaky, koktejly, pečivové koule. Ale zláká i civilizace, takže v chrámu konzumu jsem se oddal supermarketu a internetu. První indonéský den byl fajn.

Noc: Yogyakarta, guesthouse Anda, 40000rp(4.5$)/pokoj s koupelnou
Doprava: bus z letiště do centra 3000, (letenka KL - Yogyakarta 135 malajských ringitů = 45$)
Ostatní: indonéské vízum 25$; internet 4000(0.5$)/hod
Žvanec: velká voda 2000-3000, sušenky 3000-5000, kilo mandarinek 10000, džusy 5000, závitky a další pečivové mlsy na ulici 500-1500, véča-nasi ayam (rýže+kuře) 12000 (1.5$)...
Celkem: 25$ + 94000rp (11$) + 13 ringitů (4$)

17.3. Borobudur - Jogja

Borobudur je jedna z největších buddhistických staveb vůbec. Je dávána do trojúhelníku nejmonstróznějších staveb jihovýchodní Asie spolu s Angorem a Baganem. Naprosto nezaslouženě. Ale drby se šíří, tak se od něj příliš neočekávalo. Na rozdíl od Angoru se stovkami chrámů či Baganu s tisícovkami, tady je jenom jeden. Sice velkej a pěknej, ale jeden. Každopádně barákomilec to vidět musí.

Je asi 40 kilometrů busem ze severního nádraží, kam se dojede Jogjatransem. Jízdní řád nevím, ale já čekal asi 3 minuty. Jízda po indonéských silnicích je zas něco jiného. Asfalt je všude, ale taky jsou všude auta a autobusy řítící se brutální rychlostí. A i když řidič ví, že za 200 metrů bude znovu stát, je třeba z toho vymáčknout co nejvíc. Ale nakonec to stejně jede vždy hrozně dlouho.

V městě Borobodur už začíná působit hlavní indonésky faktor X - obrat turistu, kde to jen jde. Oni to dělají ledaskde, ale v drzosti a výšce obírání Indonésané jednoznačně vedou. Egypťani či Marokánci jsou proti nim čučkaři. Taxik za 10 dolarů do čtvrtkilometru vzdalenýho Borobuduru pomíjím, kilo mandarinek okamžitě 20tisíc, když jen jednu, tak 5000, protože bílá huba se přece nebude obtěžovat malou bankovkou. Vláda proti tomuhle okrádání asi příliš zakročovat nebude, protože v tom čile jede s nima.

Vstup na Borobudur pro domácí je za 20000 a cizáci mají vlastní vchod za 135000, či ještě lépe za devizových 15 dolarů. Študáci s ISIC kartičkou se mohou dostat k polovině. Vyfasuje se sarong, což je hadr ve stylu sukně na opásání kolem pasu. Aspoň že to nasazovala fešná Indonésanka.

Jáva

Indonésie
Borobudur

Jáva

Indonésie
čtyřikrát jinak

Jáva

Indonésie

Jáva

Indonésie
Jedna z 504 soch Buddhy

Na vršku je postavená veliká pyramidální stavba se 150metrovými stranami, což je opět jak cheopska. Jen do té výšky se v 9. století hodně šetřili, takže je to spíš takový sedmipatrový dortík. Vevnitř nejsou žádné známé chodby. Gró stavby je v tom, že je třeba obejít všechny patra po postranních terasách, kde je vytesaných 2672 obrazů a výjevy z dávných bájí. Je na to nějaký systém a má se dojít kolem dokolečka až k nejvyšší věžičce ve tvaru dutého zvonu s Budhou uvnitř (jenže nejvyšší patra byly zavřená). (Hodně povídání na wiki.) Nějaký mysticismus tohoto místa je spolehlivě zničen snahou o jeho vypulírování. Kolem je rozsáhlý navoněný park, takže to spíš vypadá na legoland a ani v nejmenším to nemá náladu, co člověk chytá ve zmiňovaném Angkoru a jemu podobných. Je to zoufale vyumělkované, což je snad ještě horší než to, že jde jen o jeden barák.

Za ty prachy jsem prolezl důkladně, co šlo a vydrápnul se i na nedaleký kopec, kam sekačky zahradníků dlouho nedorazily a zavánělo to nějakou přirozeností a Borobudur prosvítal jen skrze stromy, tak jak si trůnil před staletími. Pak se polorozpadl až byl před stoletím a půl "znovuobjeven".

Jáva

Indonésie
Chrám Mendut

Jáva

Indonésie
Útroby Mendutu

Mimo město krajinu opanovávají sytě zelené rýžové políčka a další odstíny zeleně. Tomu značně napomáhá odpolední déšť, který řádí v tuhle dobu pravidelně. V okolí města se doplazím ještě ke dvěma malým chrámům z černých kamenů v jávském stylu, které mají vevnitř místnost s oltářem. Pawon je hodně titěrnej, profláklejší Mendut má něco do sebe. Tady stopnu bus zpátky na Jogjy, kterou déšť vypláchnul zjevně pořádně. Na Malioborou zas sežeru, co se dá (od klasické zmrzky Chocodip z mekáče po pomelo, které je 5x větší než ty jablíčka, co pod tímhle názvem prodávají v tescu). Ale hlavně ten kuřecí murtabak... a ty palačinky... Na téhle cestě se asi moc nezhubne.

Noc: Yogyakarta, guesthouse Anda, 40000rp
Doprava: bus Jogja centrum - autobusák - Borobudur - autobusák - Jogja 3+15+15+3
Ostatní: vstupné Borobudur 135000/studenti 72000 (15$/8$), vstupné na oba malé chrámy 3300, internet 2000/0.5hod
Žvanec: giga murtabak 12000, zmrzlina Chocodip v mekáči 5000, pomelo 12000/ks (v obchoďáku - na venkově ve stáncích za 5000), mandarinky 10000/kg, véča-rýže s haldou kari pár dalšíma věcmi 12000...
Celkem: 24$ (212000 rp)

18.3. Jogja - Prambanan

Jogja je kralovské a historické město, takže i sama má pár věci k okuku. Kromě muzeí jsou to dva paláce - Vodní a Královský. Královský (Kraton) se nachází ve staré opevněné čtvrti, kde dodnes žije 30 tisíc lidí, nevedou v ní žádné velké ulice, je plná malých domečků a je tu božský klid. V tom se nachází i stará portugalská pevnost Water palace (vstupné 7000rp) přestavěná na bílý relaxační palác s několika bazény, jejichž modř nechutně v dopoeldním hicáku lákala na skočení. Do Královského paláce jsem proklouzl omylem nějak zadem - spousta sálů, výstavek, královské harampádí, hrající skupina na gamalan (jávský hudební nástroj, něco ve stylu xylofonu a vydává to zvuky, jako jsou v hororech těsně před náhlým zavražděním lepé a slepé dívky). V rámci starých baráků jsem vlezl ještě do holandské pevnosti (10000rp), která se snaží diorámy přiblížit historii Indonésie. Ale tohle by bylo na hranici viděníhodnosti snad jen vlezem zadem zadarmo.

Hlavní cíl dneška byl 17 kilometrů vzdálený historický Prambanan, kde jsou hinduistické chrámy z 9. století. Impozantní jsou dost a možná i krásnější než Borobudur a hlavně hezky po česku, je tam toho hodně. Doprava je ideální, protože Jogja trans tam má konečnou jedné linku.

Tady už nikdo neotravoval. Jen moje hra na indonésana u domorodých pokladen byla prokouknuta, takže jdu do turistického skleníku, kde aspoň dostávám welcome drink tvořený nějakou polívkou. Oficiálně menší turistickou významnost tohoto komplexu naznačuje cena jen 13 dolarů (studenti 7, resp. 63000 rupek). V okolí města jsou další desítky podobných chrámů a rozbořenin, čili by se tu dalo docela zařádit na kole.

Jáva

Indonésie
Chrámový komplex v Prambananu

Jáva

Indonésie
Sewu temple

Hlavní terase vévodí pětice největších zachovalých chrámů na terase (nejvyšší Shiva temple měří 47 metrů). Kdysi jen tady bylo chrámů asi sedmdesát, z nichž se většinou zachovaly jen hromádky černých žulových kvádrů. Tady už to má spíš ten angkorský styl. V útrobách jsou oltáře a sochy hinduistických bohů, kolem zase ochozy se sochami a kamennými obrazy. Víc rozbouranější a atmosféričtější jsou chrámy asi kilometr na sever, kde ten hlavní je už slušně rostlý. A navíc sem už nedojde moc turistů. Ale opět vše kolem je proměněno v řádně opečovávaný park s dětskými hřišti, kde není ani noha, zato z ampliónu zní zvuky toho gamelenu, až z toho jde husí kůže. Motorovou pilou sem ale nikdo nepřiběhl, tak se tady potloukám do západu slunce za hlavními chrámy.

Jáva

Indonésie
Sewu temple

Jáva

Indonésie
Prambananský sunset

Jinak se tady asi 2x týdně konají představení jávských tanců Něco-jáma, což se nějak nestihlo. Prý je to dobrý, načančaný, Indonésanky se různě vrtí za jejich hudby. Kdo sbírá spíš kulturní zážitky, tak asi dost povinnostní. Mně stačily šutry a žrádlo a obého bylo pro dnešek dost. Večer jsem prubnul footmasáž, ať si nohy dopřejou trošku odměnu, protože jinak tu zatím lítám furt jak čamrda.

Noc: Yogyakarta, guesthouse Anda, 40000rp
Doprava: Jogja - Prambanan 3000*2
Ostatní: vstupné Prambanan 130000/studenti 63000 (13$/7$), vstupné Vodní palác 7000, vstupné Holandská pevnost 10000, prádelna 4000/kg, velká mapa indonésie 15000 (suvenýr na zeď)
Žvanec: nasi goreng (smažená rýže) 7000, giga palačinky 8000, velká cola 7000...
Celkem: 27$ (212000 rp)