CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(9. - Mount Bromo a přesun na Bali)

19.3. Jogja - Mount Bromo

Z Jogjy se standardně jezdívá na východ na Bali a cestou jsou užitečné minimálně dvě zastávky. A obě mají velkou šanci stát se vrcholem celé indonéské cesty, protože je tam to hlavní indonéské - sopky. Jde o kráter a čadící Mount Bromo s kamarádkami a méně navštěvovaný sirný kráter s jezerem a doly Kavah Iljen. Oboje je trochu mimo hlavní trasy, takže dokodrcat se tam běžnou dopravou nemusí být ideální, proto místní cestovky prodávají combo-dopravu na Bali se zastávkami a přenocováním na těchto místech.

Na Bali se dá dostat za 150-200tisíc, což je "sotva jen" dvojnásobek běžných linek, které vcelku ulezou. Sopečné zastávky to prodražují a stihnout obě jde přes půlmiliónu. Hlavní průser tohohle ale je, že vás dovezou v noci na Bromo nebo Iljen a ráno máte tak tři hodinky vyběhnout na kopec a podívat se na východ slunce s desítkami dalších takhle postižených, pak rychle na snídani a jede se dál. Opět tahle sunriceová mánie, v davu, žádný čas na užití hor, takže dost na pendrek, pokud vám nejde jen o ulovení pár fotek a rychlý přesun na Bali.

Vzal jsem alespoň transport na Bromo s jednou nocí a pak se uvidí. Tady bacha, určitě se budou snažit prodat ubytování na Bromu v hotelích Sion nebo Yoshi, které jsou asi 7 kilometrů od kráteru. Brát jedině ubytování v cílové vesnici Cemoro Lavang.

Před cestovkou nás nabírají do relativně slušného minibusu, kde počet sedaček je dokonce stejný jako počet sedících. Kromě jednoho domorodce jsou tu 4 Švýcaři a 4 Angláni. Cesta se vleče o to více, že na Jávě prakticky nelze vidět "venkov". Přejíždíme z města přes vesnici do dalšího města bez fragmentů přírody. Navíc ještě je vše obaleno v nějakém smogu. A já jsem upoután mezi dvěma Švýcary, kteří se vykecávají svoji chrchlavou němčinou přese mě a kupodivu mé nabídky na výměnu sedaček neakceptují. Taky bych se od okýnka s placem na nohy nehnul. Takže si je jen obsazuji do nového tarantinovského filmu. Slušný curry gáblik padl v jednom motorestu a po 12 hodinách jízdy za tmy přesedáme v Bondowosu, což je hlavní křižovatka pro cesty na Bromo (dá se odtud dostat bemy do Cemora za 25000). Ještě nám zastavili v jedné samoobsluze, že nahoře je to předražený. Tak nám to předražili i tady navzdory cenovkám na zboží. Jak je příležitost, kradou jak straky.

Noční panoramata nic moc a stavíme samozřejmě před hotelem Sion. Tady vyhazují domácího turistu od stejné agentury a chtějí i mě. Vypadá to tady sice zajímavě (prázdná velká ubytovna s výhledem - nějak jsem z toho dostal pocit jak z nepálských Himalájů, což je divný, protože v Himalájích jsem nikdy nebyl). Každopádně ale nechci Himaláje, ale Indonésii, tak jsem se trošku zhádal, až mě nakonec zase naložili a jeli jsme dalších 20 minut nahoru (takže by to byla sakra procházka).

Tady mě vyhazují v hotelu Cemara Indah, což bylo to, co mi prodali. Stejně neminulo dohadování, aby člověk dostal již zaplacenej pokoj (kobka, studená sprcha na chodbě - jinak za to chtějí 70-100 tisíc). Dorazili jsme před půlnocí, takže by se něco jiného hledalo blbě - kromě tohoto levnějšího hotelu jsou tu už jen dvě předražené varianty z lonelyho, ale pak pod tímto hotelem jsou asi 3 homestaye s pokoji po 50000.

Po dlouhé jízdě padám do postele, ale vzduch ohlušují hromy. Vylezu se alespoň podívat na oblohu, mohlo by to být dobrý při blížícím se úplňku. Ještě mě tu zamkli a musím přelejzat branku pro nasátí sakra studeného vzduchu. Těch 2300 metrů výšky je znát. Jasná obloha s mořem hvězdiček ale moc bouřku nesignalizuje. Hotel je postaven na samém okraji kráteru velké caldery, pod tím je dlouhý sešup dolů, velká rovná plocha, ze které vyrůstají 3 krátery a jeden z nich bouří rozhodně víc, než to slibované upšoukávání páry. Občas z kráteru vylétnou kusance lávy, která si pak žhne ještě pár minut na povrchu. Dým plní oblohu ze čtvrtiny a vše kolem je posypáno sopečným prachem. Foťák na třicetivteřinové expozice bez stativu stavěnej bohužel není, ale je to jedno z nejimpozantnějších míst, ke kterému jsem se přichomejtl, a to jsem od jícnu asi 4 kilometry a k lávě jsem se už párkrát na dosah dostal.

Jáva

Indonésie
Půlnoční čadící Mount Bromo

Jáva

Indonésie
Standardní záběr z viewpointu toho, kde jsem se 3 dny motal

Sice se usnulo, ale zima probudila brzy, takže se hodilo všechno oblečení i spacák, protože ani kus zablešené deky nebyl k dispozici. Ale furt mě tak nějak hlodalo, jestli je určitě nejlepší nápad chrápat na okraji bouřící sopky.

Hotel: Cemoro Lawang, Indah Hotel, 70000/pokoj
Doprava: minibus Jogja - Cemoro Lawang 160000
Ostatní: oběd-rýže,curry,vejce 12000 + sprite 5000...
Celkem: 30$ (269000 rp)

20. 3. Mount Bromo

Z dneška se vyklubal nejlepší den celé Indonésie, byl pořádně dlouhej, tak to bude asi i tady tak. Konečně v přírodě, v horách a opět na noční krev, jak to umím jen já. Na sunrice vstávání na vyhlídce asi hodinu za vesnicí jsem se vyflákl. Za krásně ozářené oblohy jsem se vysoukal ze spacáku obhlídnout, kde to vlastně jsem. Neskutečný místo, všechny tři sopky jak na dlani. Nejaktivnější a nejlegendárnější je ta nejmenší Bromo, před ní vyhaslá Batok s dokonalým kuželem (2440m) a za tím největší Kursi (2581m). Hodně vzdau celému parku pak vévodí občas pšoukající Semeru (3676m). Čudilo to slušně, ale hustější bylo to dunění a čerstvé erupce. Prý tady takhle řádí už třetí měsíc. Dřív se chodilo na okraj kráteru po schodech, ale to je teď pod prachem a nějaký ten rozžhavenej šutrák by na hlavě taky přistál.

Jáva

Indonésie
Vesnice Cemoro Lavang..

Jáva

Indonésie
..na vrcholu kráteru

Vymámil jsem od personálu ještě snídaní, která byla docela slušná, za okýnkem si bouřila sopka a snažil jsem se ukecat trošku pokoj (ceníkově 150tisíc, v praxi i pod 100tisíc, ale je to fakt bída). Další dva velké resorty nejdou pod čtvrt miliónů (Cafe Lava) respektive pod třičtvrtěmega (Lava View). Krajina je všude černá, stromy ožehnuté, ale zelenina si na tom vesele pučí. Mezitím roztroušené baráčky až na samý okraj kráteru, pár obchůdků. Homestaye se marně a dlouho hledaly, až hned dva byly hned naproti hotelu. Lehce jsme se dostali k 50tisícům za pokoj, krásně čistý s dekou (což se sakra hodí).

Vyrážím na cestu k chrámu pod kráterem, což je poslední bod, kam by se mělo dojít bez úhony. Pak projít písečné moře a zkusit vylézt na nejvyšší horu okolí s vyhlídkou na sopečné panoramata a dolů do města po silnici, což nebude problém, když tam jezdí džípy. Trochu zádrhel byl, že ty vyhlídky jsou dvě a rozhodně ne propojené silnicí. Ale to se zjistilo až v noci.

Jáva

Indonésie
Nějaký nedávný výbuch..

Jáva

Indonésie
..byl asi kapánek dramatičtější

Silnice vede zalesněným svahem na dno caldery. No zalesněným, evidentně se tu prohnala ohnivá vlna, takže to vypadá pěkně apokalypticky. Jasno vzalo brzy za své, tak túra po dně kráteru získala správně depresivní náladu. Teď už nebyla nikde jiná barva než šedá a černá. Dno kráteru je téměř rovné s pár písečnými dunami a občas kusem keře. Vedou tu cesty na druhou stranu. I domorodci tu docela turistujou a zřejmě je hit si dávat krosové projížďky na motorkách. Chrám hned u kráteru byl zavřenej a zasypanej popelem. Kolem pár domorodých turistů, pro které jsem se stal lovnou fotozvěří. Kdyby to aspoň byly mladý holky jako na Prambananu, kde jsem obohatil foťáky pár slečen.

Od chrámu je to ke kráteru kilometr. Tady už to bouří skoro nad hlavou. Ale většinou z toho jde jen kouř, i když občas to nějaký šutrák vyhodí, tak bych možná nemusel lézt úplně všude. V rámci rychlejšího ústupu jsem zapomněl i na fotku.

Jáva

Indonésie
Hlavní jeviště kaldery s čoudícím Bromem, vlevo Batok

Jáva

Indonésie
Bromo kapánek zblízka

Předsevzetí o nelezení všude mi dlouho nevydrželo a měl to schytat vedlejší kráter, že by z jeho vršku mohl být super výhled do kráteru Broma. Tam cesta není vůbec, lezení po 45stupňových svazích není nic moc, ale zkusil jsem se prodrat skrz nástrahy, spálené roští i metrové zapadání do sopečných závějí. Až když už jsem zase prošlápl kotník, tak jsem výjimečně i dostal rozum a nechal nějaký kopec nevylezenej.

Na druhé straně kaldery se sunula cestička na vrchol skrz lesík obsazený opicemi. Byla to sakra dálka a řádný krpál. Od popelu jsem byl už pěkně zaprasenej, tak jsem uvítal deštík na nabrání sil a drobné osprchování. Jenže jaksi mezi mrakem a mnou byl sopečnej kouř, takže na mě dopadalo jen mazlavé bláto. A to za krkem a všude jinde není zrovna nejlepší pocit. Nahoře podél kráteru vede dál silnice, každou chvíli výhledy na sopku, takže za dnešek padlo zas pár stovek fotek. Občas byla políčka po srázech, ale jinak spíš mrtvolný les. Další várka bahna se přečkala na křižovatce a stoupalo se dál do mlhy.

Vrchol Penanjakan má 2770 metrů. Na něm je pár stánků, snad tu i pár lidí bydlí, ale takhle pozdě je tu mrtvolný klid kromě dvou rodin a kvant anténních vysílačů. Viewpoint je udělán docela velkoryse, desítky laviček v amfiteátru, jen místo jeviště je caldera se sopkami. Teď není vidět skoro nic. Někde hluboko pod sebou vidím silnici, tak by se mohlo vyrazit, když už slunce zapadlo.

Jáva

Indonésie
Políčka na odvrácené hraně kráteru

Jáva

Indonésie
Domorodky

Jenže silnice končí po 50 metrech na zříceném parkovišti a dál naprosto nic. Trochu mě chytá panika, protože to nevypadá dobře. Jinou odbočku jsem nikde nemíjel, kromě té před mnoha kilometry, která horu obchází neskutečným obloukem. Naštěstí rodinka vařící si na asfaltu gáblík radí polňačku asi půlkilometru zpátky. Prej jestli bych si nedal i véču. Což bych si dal, přece jen ty dva balíčky sušenek a voda nebylo úplně ideální na celodenní štreku, ale radši pádím. Představa polňačky a nutnosti zdolání výškových 600 metrů ve tmě mě moc nenavnadila. Hlavně že jsem si celou cestu říkal, jak je třeba naprostá opatrnost kvůli kotníku.

Ale nakonec nebyla ani polňačka. Po pár metrech končí a je jen totální sešup dolů. Kdysi se to scházelo běžněji, ale nějaké sesuvy a bouře cestu dávno pohřbily. Pěšina dolů možná je, tak nějak intuitivně letím dolů přes všechny nástrahy přírody. Zmizely i mraky, takže výhledy na sopky s červeným nebem by byly zrovna fajn, ale na koncích sil si to moc neužívám. Po hodině konečně vidím známku civilizace, což je betonový viewpoint, na který se teda asi jezdí z vesnice. Jsem zachráněn. A ono ejhle, ještě je tu 30metrová skála dolů.

Od viewpointu vede pěšina, ale že by to bylo zrovna nejideálnější korzo, to taky ne. A ani po dojití na větší cestu to není v totální tmě o mnoho lepší. Zahlídnout stavení a lidskou bytost dalo ještě slušnou štreku (ač ve dne to tak pak nevypadalo). Do vesnice docházím na konci sil, ani nemám sílu se jít obšťastnit kráterem na rozloučenou, který se dnes echtovně rozjel a vrhá ohnivé šutry, takže nejlepší ohnivé představení jsem si nechal utéct. Blbec.

Jeden boj končí, druhý začíná. Tentokrát s vodou. Každý padlý centimetr pod ledovou vodou byl doprovázen hurónským syčením, takže jsem se tam trápil smíváním popelu snad hodinu. A pak už jsem jen padl do postele.

Hotel: Cemoro Lawang homestay 50000/pokoj
Žvance: snídaně v ceně, oběd-sušenky, véča-sušenky...
Celkem: 5.5$ (50000 rp)

21.3. Mount Bromo - Probolingo - Bondowoso - Ferry na Bali

I dnes nápad na sunrice ve 4:45 byl zamítnut. Vystrčil jsme nos o hodinu později, ale i tak. Východ si vychutnám z útesu u vesnice. Kousek od hotelu byl na vyvýšenině pěkný kout s lavičkou. Slunce stejně vylejzá na druhé straně, takže orgie barev se zrovna nekonají. Aspoň kouř ozářen do ruda vypadá gut. Po kompletním prozáření jsem vyrazil alespoň na ten místní viewpoint. Pod ním jsou asi dvě desítky džípů s turisty. Pěšo se tam vydali 4 lidi. Panoramata jsou o pár metrů jinak posunutý, krajina zas úžasná, kolem na polích se plahočí domorodci. Někteří jsou trochu oháklý do svých barevných "krojů" a snaží sebe nabízet za úplatu na ďáblovy obrázky.

Jáva

Indonésie
Východ slunce

Jáva

Indonésie
Silnička k viewpointu

Dolů do Probolinga se dá dostat minibusem kolem deváté. Tady jsem odchycen prý podle přízvuku (což mi přijde vzhledem k mé tragické anglině hodně komický) prvními a posledními Čechy na cestě, kteří mají Indonésanů už slušně po krk. Což se po příletu ze zemí jako Laos, Thajsko (nebo Somálsko) dá pochopit.

V Probolingu se vystupuje naproti hlavnímu busišti a znovu potkávám Švýcary. Nabízí se další "výhodné" ceny turistickými minibusy. Pavel si usmlouvá do Denpasaru 100 tisíc, já se za sotva třetinovou cestu pod kráter Kavah Iljen dostávám na 200tisíc. A strašně se diví, že mě slevou o 5% nedostal na lopatky. Ale měl jsem se asi ještě nějaký čas dohadovat.

Ze spáru cestovek jsem chtěl ale vypadnout, ať užiju trochu domorodé dopravy. Naproti je busák a do města Bondowoso to jede za chvíli za pár babek. Po třech hodinách jízdy do kopců jsem tam a zbývá ještě 50 kilometrů do vesnice a pak 17 kilometrů na vrchol. Nooo, jenže tady zas prší, bus do vesnice jede až ráno, nějaká agentura na oškubání tu není a nejbližší hotel je na druhé straně města. A stejně zítra bych se dostal do té vesnice a na vrchol až za dva dny a kdoví jak zpátky. Tady se poskoky místní dopravou asi nedostanu. Představa trmácení tří dnů, když už bych si mohl užívat Bali, nevyhrála.

Skočil jsem do prvního busu na pobřežní hlavní silnici, tam se přeskočilo do dálkového spoje na konec Jávy. Všechny lístky na tyhle busy se vybíraly v buse a stály kolem desetitisícovky. Busák je 5 kilometrů od přístavu, takže se musí skočit ještě do bema. Ferry na Bali je formalitka, jezdí ve dne, v noci každou půlhodinu (za 6000), takže jsem se na Bali dostal nakonec asi jen hodinu po Pavlovi a spol.

Můj další cíl je severní část Bali a sopečné pláže u obce Lovina. Prej pohodová záležitost. Kousek za vyloďovacím terminálem je autobusák. Jenže takhle pozdě se to už moc netváří, že by něco jelo. Nebo si můžu pronajmout celý minibus a zaplatit 15 lístků. (Švýcaři měli turistický combolístek taky do Loviny, ale tady je vysadili, dali jim 15000, a že se za to dostanou do Loviny a dopadli stejně.)

Dal jsem šourku po silnici, jestli tam nebude nějaké město a polštář pod hlavu. Po nějakém kilometru nakonec byly nějaké homestaye (jen by si mohl člověk líp zkontrolovat koupelnu, né každá má totiž hadici nebo sprchu a vana o rozměrech 40x40 centimetrů a hloubkou metru nneí to pravé). Ale rychle se zapadlo v nadšeném očekávání věcí příštích balijských.

Hotel: Gilimanuk, homestay 40000/pokoj
Doprava: minibus Cemoro Lavang-Probolingo 25000, Prob.-Bondowoso 12000, Bond.-Situbondo 7000, Sbondo-Ketapang 14000, bemo 5000, trajekt Jáva-Bali 6000
Celkem: 13.5$ (123000 rp)