CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Rio de Janeiro 1999
6 - Tradá z Ria a tradá do Ria

16. 2. Pláže Maricá: Niteroi - Merica - Barra

Manuel mě ráno vzbudil, rozloučil se a odjel na letiště pro Thomase. A já zůstal nechán napospas Brazílii. Proběhl jsem recepcí, aby po mě nechtěli znovu prachy. Nasedl jsem do metra, které je tu v pohodě. Jelikož realy velmi rychle zmizely, chtělo to směnit zbylé dolary. Čekal jsem 2 hodiny v centru až otevřou banky a směnárnu. Marně. Evidentně všichni vyspávají opici, protože i když bylo kolem desáté, nikdo nikde. Chtěl jsem rychle pryč a jenom se válet na plážích a převalovat se ve vlnách Atlantského oceánu. Vyrazil jsem teda pryč s tím, že v tamních městech bude určitě nějaká banka.

Zamířil jsem do přístavu a přejel "lodí" (dřevěná kostra pro 2000 lidí snad ještě z minulého století, teda teď už předminulého) přes záliv do Niteroi za 0,80 realu. Jde se tam dostat taky po nedalekém asi pět kilometrů dlouhém mostě. Pohled na Rio de Janeiro odsud je zajímavý, čehož využívají i turisti, kteří se mezi dělníky směřující do Ria za prací občas najdou.

Rio de Janeiro

Lednová zátoka
Pohled na Rio z lodi do Niteroi

Rio de Janeiro

Niteroi
Centrum Niteroi

Niteroi je takový provinční městečko s půl milionem obyvatel, které má daleko poklidnější atmošku než sousední Rio, a tak nějak jsem se tady cítil bezpečněji. Zkoušel jsem ještě najít vlakové nádraží. Opět marně, protože mě místní poslali na autobusový, které je kousek od přístavu. Zasedl jsem do autobusu směr Merica, což mělo být přímořské městečko pár desítek kilometrů po pobřeží na východ a nejvzdálenější místo, kam odsud něco jezdilo. Takže z původního Cabo Fría sešlo (naštěstí). Stálo to dva a půl realu (50 Kč). Jezdí i klimatizované autobusy za dvojnásobek. Až příště pojedu z Ria, tak radši na autobusy z Rodovaria, holt někdy se vyplatí mít toho knižního turistického průvodce.

Po dvou hodinách jízdy (autobusy zastavují kdekoli na znamení) jsme skončili v centru údajného letoviska. Vypadá to na vesnici, ale prý má přes 60000 lidí. Což není divu, když obec má rozlohu středních Čech. Náves je ale pěkná, nádraží taky, žádný barák nemá víc než dvě patra. I tady jsou znát ještě dozvuky místního víkendového karnevalu. Jsou tady kupodivu i banky. Zavřený. Snad zítra. K moři je to asi ještě 10 km. Vyrážím pěšo, naštěstí mi zastavil sběrný taxík, či jak se tomu nadává. Odvezl mě za real až k (jedinému) hotelu Beira Mar. Prostředí je skvělé - nejdřív azurové moře, pak široké písečné pláže, za nimi laguny a jezero Lago di Maricá, pak domečky místních a nakonec kopce obrostlé tropickou vegetací.

Hotel je pár metrů od moře. Nachází se to ve čtvrti Barra, což je asi oblíbené místo obyvatel Ria, kteří se sem jezdí rochnit v moři, protože pláže jsou tady naprosto úchvatný a hlavně naprosto čistý. Po složitém domlouvání s paní hotelní chce 30 realů. To jsem neměl, a na dolary moc nereagují. Tak jsem šel dál po pobřeží silnicí (podprůměrná polní cesta se zpomalovacími retardéry vysokými čtvrt metru). Žádný hotel ani penzion jsem už nenašel. Vzdal jsem to a uvelebil se na pláži (dlouhá kam oko dohlédne, skoro žádní lidé, famózní vlnky, písek jako velvet). Párkrát jsem hupsnul do vody. Vlny jsou dost velké a hlavně mají pořádnou sílu. Není divu, když jdou přes celý Atlantik. Pravidelně jsem se dostal do mlýnu, což je úchvatná a bolestivá záležitost - s člověk to pár sekund mele a neví, kde je nahoře a dole. Pak ho to vyplivne na písek, kde si může přepočítat kosti. Naštěstí písek je dost měkký, takže z toho nikdy nebyla ani modřina. I když blbej pohyb či dopad a vaz by mohl být onde.

Maricá

Barra
Úsvit na plážích Barra

Navečer jsem se přesunul k místnímu plážovému baru alá Tropical heat ve Vražedném pobřeží. Popíjím místní tekutiny a poslouchám živou hudbu s tančícími Brazilkami. Nemá chybu. Po půlnoci jsem usnul na židli. Probudil mě až úklid, a tak se přesouvám na pláž, kde se ukládám ke spánku poblíž volejbalového hřiště, k jehož tyči zamykám zámkem na kolo všechny věci. Pod ručník rozložím igelit, abych neměl písek všude a chrrr.

17. 2. Trádá do Ria: Leblon - Ipanema - Laguna

Ráno probouzí první paprsky vychazejícího slunce bufeťáky. Kousek ode mě je hned celá rodinka se čtyřmi prcky. Rozhodl jsem se, že na další akce rezignuji, vyměním dolary a zapadnu do toho hotelu Beira Mar a budu se jenom válet na okolních plážích. Místním autobusem za 0,80 realu jsem sjel do centra vesnice.

Čekám další 4 hodiny, protože banky otevírají až v poledne. Tam se dovídám, že se v bankách peníze nevyměnují, a že musím do směnárny v Riu. Zoufale jsem zkusil i ostatní tři banky, kde mi řekli to samé. Nasranej jak mraky jedu zpátky do Ria. Tentokrát je konečná Castelo, což je terminál v centru Ria. Tudíž se jede přes most Ponte Rio-Niteroi (moc velká invence to teda není), což vyjde o real dráž (3,50). Směnárny jsou dnes zavřený, na hotelech cash vyměnují za neuvěřitelně zlodějský kurz. Na to se jim můžu... Po téměř zoufalé chůzi městem jsem ještě zjistil, že na poště jsou větší diletanti než u nás, a že na celé Rio jsou snad jen dvě směnárny (jedna v centru a druhá u Copacabany, a pak na mezinárodním letišti). To je horší než v Albánii.

Prý je otvírají zítra (teď, když to píšu, by mě zajímalo, proč jsem se nevrátil do hostelu za Manuelem). Zamířil jsem do dalších známých čtvrtí Ipanama a Leblon. Jejich pláže jsou považovány za lepší a čistší, proti čemuž nelze mnoho namítat. Flákal jsem se po plážích Leblonu. Zkusil jsem i nějaký hotel, ale 180 dolarů na noc je vcelku dost. Došel jsem až k laguně, kde jsem strávil soumrak a čekal až z bouřky, která zuřila kolem, spadnou nějaký kapky. Opět nic. A že by se déšťík hodil, protože jsem byl oblepený solí a pískem jak slaneček. Přesto večer a noc u Laguny pod Corcovadem s Kristem při bouřící obloze byla supr.

Místo na spánek jsem nenašel, takže jsem se přesunul zpět na pláž, kde budu muset přečkat noc. V noci jsem se ještě párkrát vykoupal, podíval se na fotbalový zápas místních na pláži (pláže jsou osvětlené). Dilema, zda se nechat okrást v noci na pláži, či se nechat zavřít za nocování na pláži, vyhráli policajti. Zalehl jsem přímo naproti policejní strážnici na 15 cm široké prkno, které bylo možná kdysi lavičkou. Ve tři ráno jsem i na dvě hodinky usnul.

18. 2. Leblon - Jardim Botánico - Barra

Ráno jdu (chtělo by se napsat po probuzení, ale to je nesmysl) podél promenády a hledám krám, kde by měli něco k snědku. Opět prd (toto a jemu podobné výrazy se stávaly stále častější). Rio opět opuštěné. Před devátou nikde ani noha. Zamíříl jsem pěšo do Jardin Botánico (vstup 2 realy), kde rostou ty nejnemožnější rostliny z celé Brazílie. Takže aspoň vidím kokosy a banány live. Zahrada zabíhá i do okolních kopců, kde jsem se už musel prodírat nefalšovanou zarostlou džunglí. Na hlavní ploše jsou skleníky s orchidejemi či podobnou flórou, turisti a zařízení pro ně. Kouzelný klid, lidí minimálně. Zato jsem našel záchodky i s umývarnou a spatřil jsem po 4 dnech svůj obličej. Fuj, hnus - sůl, loupající se ksicht, uši už skoro nedrží u hlavy, jak jsou sloupané, puchýře na rukou i nohou - hotovej Michael Jackson.

Rio de Janeiro

Jardim Botanico
Jardim Botanico v Riu

Rio de Janeiro

Jardim Botanico
Palmy v botanické

Po centru se brodím v hrozném vedru (teploměry ukazují 45 stupňů ve stínu). Našel jsem kancelář Lufthansy, kde mi řekli, že letištní poplatek při odletu z Ria je 36 dolarů nebo ekvivalent v realech (tehdy 68). Očekávaná směnárna (každý, koho jsem se zeptal, mě posílal právě sem) má otevřeno, ale už dva roky nečenžují a prodávají hadry, jenom neodstranili nápis. Už jsem z toho zalezl poprvé i do McDonalda, dal si McMenu za 4 realy a sežral jsem, co mi hodili do pytle. Naši králíci stolují společenštěji. A pak, světe, div se - otevřená směnárna (z centra směr Santos Dumont). Měním vítězně většinu dolarů. Taková kravina a takových starostí kvůli tomu. Jdu na autobusák Castelo a přes most frčím zase do Maricy.