CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Cesta kolem světa za 120 dní
Austrálie - Great Ocean Road

71. den: 20. 11. GREAT OCEAN ROAD

Až moc brzo mě probouzí slunce a krávy. K jedné z největších australských klasik je to pár kilometrů. Silnici nad útesovým pobřežím s divokým mořem, u kterého před stoletím zařvalo ohromné množství lodí, čímž si vysloužilo oficiální přezdívku Pobřeží vraků. Vidím to na 4 hlavní zastávky, takže na každou 2 hodiny, což se dá teoreticky stihnout. Na úvod je Bay of Islands s několika vyhlídkami na… překvapivě záliv, ve kterém je spousta ostrůvků. Moře tu pobřežní skály vymlelo do nejroztodivnějších tvarů, které při dobrém světle, slunci a modré obloze vypadají úplně famózně. A i když nemám ani jedno, je to krása. Ještě lepší je sestoupit k hladině moře, kde je občas nějaká jeskyně či oblouk.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Bay of Islands

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Great Ocean Road

Ten nejslavnější a rovnou dvojitý je o něco dál s názvem London Bridge. Respektive je třeba použít minulý čas. Před pouhými 25 lety se totiž hlavní oblouk zřítil do moře a na nově vytvořeném ostrově uvěznil 2 turisty (urban legend vypráví, že to byli milenci, což se profláklo po mnohahodinovém čekání na následnou záchrannou maškarádou v přímém přenosu, takže s mostem se zřítila i dvě manželství). Dnes už by se netiplo, že nedávno byl ostrov spojen, což se dá okoukávat hned z několika vyhlídek. Pobřeží je kouzelné a kromě několika nejslavnějších zastávek, jsou ostatní bez lidí s prázdnými plážemi, skalními ostrohy a mořskými oblouky.

Hlavní město na trase je malý Port Campbell s vyhlídkou, pláží na plavání a příjemnou zátokou. Trochu se v tom i smočím a kupodivu to není úplná ledárna. Na stolečku dožírám kuře, zatímco se kolem mě slétávají racci z kilometrového okruhu a o kus žvance se rvou už za letu. Další stopka je u oblouku Loch Arch se slavným ztroskotáním tehdejší nejrychlejší lodi, která to z Londýna do Melbourne uměla dát za 60 dní (1878). Na pláži je zrovna skupinka Japonců, kteří spustí ještě větší křik a úprk. Po písku se těsně vedle nich plazil pěkný hadovitý macek. Prý jsou nějaké hlášky, že had uteče před hlukem, ale tenhle to určitě neměl v plánu. Tady je to ještě hezčí, což už si říkám pár zastávek. Jenže zároveň je horší a horší počasí. A místo ranního náznaku slunce už prší a to dost.

A pak už je tu to hlavní – Dvanáct apoštolů. Zatímco dosud byly parkoviště menší a maximálně se záchodem, zde je velkokapacitní asfaltové náměstí, moderní baráky, letiště s vrtulníky… prostě australská top trojka. Chcanec je ale nechutnej. Navíc i zima, tak se snažím získat trochu tepla v kavárničce a tunelem dojdu domoknout na vyhlídky na apoštoly. Není jich už dávno 12, a dokonce jich 12 zřejmě nikdy ani nebylo. Poslední anděl padl před pár lety a zůstalo jich teď asi osm.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Dvanáct apoštolů

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Pláže pod Gibsons Steps

O fous dál jsou Gibsons Steps, kde se dá sejít na pláž a po ní pod útesy téměř k Apoštolům. Déšť trochu uvadá, tak se tu trochu nachodím. Navíc na západě to vypadá na vyjasňování. Jenže já jedu na druhou stranu. Další odbočka mě svede na jakési Gables, kde mají být vůbec nejvyšší útesy. Tam je už silnice příšerná, plná louží a výmolů, tak fiátek konečně dostává ten žlutý nátěr. Na konci byl krátký walk na vyhlídku, ale nic mimořádného, i když vysoko teda jsem. Prochází tudy také Great Ocean Walk, která obchází celé pobřeží mnohem zajímavější trasou než ta vyasfaltovaná pro auta. Jen je to na pořádnou řádku dní a na stan.

Melba Gully, doporučená v infu, je z jiného soudku. Jedná se o okružní pěšinu v deštném lese, ale je tu pěkné parkoviště se sociálkou a v noci se svítícími červíky. Pusto, tma, déšť, a tím kráčím s minibaterkou do lesa… docela tajemné, ale světýlka červíků všude kolem jsou hustý.

72. den: 21. 11. MELBOURNE

Dešti ujedu až po přijetí k nejjižnějšímu majáku a národním parku Seto Otway. Ve zdejších eukalyptových lesích mají být také koaly, tak parkuju, že les trochu prolezu. A on si to jeden koala trůní rovnou nad autem a silnící. Dokonce je i v pohybu, tak naprskám desítky fotek. Vždy s nějakým odstupem je další medvídek, i když už většinou vysoko ve větvích. Blíže mysu lesy ustupují a poskakují tu menší černí klokani.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Great Ocean Road

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Koalák z Otway

Na mysu je maják (20 babek) s pár atrakcemi. Ani není tak hezký jako ty novozélandské. Dám si okruh na vyhlídku a hřbitůvek, ale nic moc. Zpátky už je silnice obsypaná zaparkovanými auty, ze kterých lidi čučí na koaly. I ten můj už vylezl nahoru. Co si asi musí myslet o těch dole, co na ně permanentně čumí jak Indové na pracujícího bělocha a různě mlaskají a pískají.

Dál vyhlídky, pláže, výhledy, moře, smočení, slunce, maják na Split Point a slunce. Projíždím silniční branou na Great Ocean Road a pomalu se vnořuju do Melbourne. Rázem přichází dopravní masakr, tisíce aut, tramvaje, semafory, podivné velkokřižovatky. Bez ztráty kytičky a zrcátka se domotám k YHA hostelu ve čtvrti zjevu téměř jihofrancouzského s malými baráčky a uličkami bez provozu. Město je obsypáno parkovacími automaty, i když někde se dá z dodatkových cedulí vyčíst prvních pár hodin zdarma.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Split Point

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Melbourne

Do centra je to na delší procházku, ale všude je neskutečný život a spousta lidí. Připadám si tu po těch dnech v bushi jak křovák ve velkoměstě. Mají tu pár pěkných baráků hlavně kolem řeky, ale žádný vyslovený sedec na zadec.

S Olgou máme sraz na rohu dvou ulic. Jen mě nějak při domlouvání nenapadlo, že taková křižovatka má rohy čtyři. Neviděli jsme se od Bornea. Naštěstí mě poznala. Ještě že jsou ty fejsbúky, jinak bych se s takovými lidmi z cest už asi nikdy nepotkal. Tehdy sem přijela na kurz angličtiny, ale jak už to bývá, jedno prodloužení, druhé prodloužení, Australan a svatba. I když dostat tu povolení k pobytu i po svatbě je docela síla. Musí dokládat společný život, předkládat účty, ukazovat fotky ze společných dovolených, předvádět svědky… Jdeme na drink na Federation Square, což je středobod společenského života města. Projdeme pár bloků, na internetu udělám všechny checkiny pro následující tři lety a skočíme na sweet&sour gáblík do Chinatownu.

Bohužel Olga musí domů a bydlí na špatné a daleké straně města, tak nemá ani cenu se vlísat na sprchu a matraci. Tak jsem zas sám a jiné to už nebude. Ještě prolejzám noční město podél řeky Yarra, kde je jakýsi food festival. K autu se dostanu až k půlnoci, ale tím den nekončí. Ještě se musím vymotat z města. Jenže nejbližší volnější plocha je asi 30 kilometrů daleko a jízda je trochu divočejší. Jedno auto mi vjelo z vedlejšky před auto, tak začal couvat, čímž naboural auto za sebou. Ještě do toho přijíždí tramvaj. Navíc samá červená. Jsem vcelku rád, že jsem z tohodle vypadl. A už nějak nemám sílu, parkoviště je zavřené, tak to tentokrát odstavím v nejbližší vilové čtvrti a padnu.

73. den: 22. 11. Na východ od Melbourne

Zrána vyjedu do kopce zdejšího národního parku, který měl slibovat výhledy. Ale jsou jen skrz stromy. Nějak na mě padá únava i trudomyslnost z definitivního osamocení a docela dlouho si jedu v pohodě v protisměru. Pohoda povětšinou končí, když jede něco proti. Náladu si jdu spravit do megaobchoďáku na nákupy a oběd. Náladu to asi spravilo, rozpočet už ne. Musím nakoupit i novou kartu do foťáku. Dalších 5 tisíc fotek od Kalifornie už je zase nacvakáno. Dál na východ silnice už nepokračuje, tak musím zpátky na pobřežní dálnici M1. Ale stejně to neodsejpá, padá únava, tak si dávám šlofíka na benzínce. V Tralargoru naberu v íčku v dřevěném přestěhovaném kostelu další rozumy a vracím balíky prospektů, co jsem za cestu nafasoval, ať je pošle do dalšího kola. Scenic road mě protáhla Gippsland Plains, ale nic extra.

Sjíždím k přímořským jezerům a lagunám. Příjemná vesnička na břehu King Lake je Metung – procházky mezi pelikány, západ slunce, noční koupání, venkovní sprcha a zdlábnutí zásob na pláži z toho dělá příjemný večer. A na křižovatce před vesnicí je vybudované přespávací parkoviště se sociálkou pro campervany.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
King Lake

Austrálie

Austrálie Roadtrip
King Lake

74. den: 23. 11. LAKES ENTRANCE

Po zbytečném výstupu na zdejší minivyhlídku se přesouvám na hlavní letovisko oblasti s jasným jménem – Lakes Entrance. Dotyk domova už zprostředkuje jen wifina v obchoďáku Target. Ale stejně nikdo nepíše. V Lakes Entrance lze přejít po mostku na písečný val či mořskou kosu na procházky po obou pobřeží – jezerní s naprosto klidnou vodou a ptáky a na druhé straně s divokým studeným oceánem a obrovskou písečnou pláži. I tady si s vymýšlením názvu práci moc nedali – Ninety Miles Beach. Na kose jsou lesy, vyhlídky, ale i staré rybářské domy a zbytky dávného přístavního života. Ten se soustředil právě u písečné průrvy, kterou se valí vody dovnitř či ven dle nálady v moři. V průrvě je nejbohatší mořský život, co jsem viděl, skáčou v ní delfíni, lachtani tu lítají ve vodě jak splašení téměř na dotek, hejna ptáků loví úspěšně ryby.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Lakes Entrance

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Lakes Entrance

A zase tři odpol. Silnice mě odvádí od moře do kopečků a bažin. V Orbostu opět zlomili rekord v půvabnosti turistických íček, které je zde ve staré chýši se zahrádkou a milou babčou na pokec. Opět se setkávám se Snowy River, jejíž pramínek jsem překračoval před týdnem pod Mount Kosciuszko, a podle níž zajíždím k jejímu lagunovitému ústí do moře u Marlo. Podél moře zase výhledy až k mysu Cape Conran s červenými Salmon Rocks, kolem nichž a v blízkých lesících a dlouhých plážích se dá nachodit pár kilometrů.

Poslední dnešní zastávka je Forest Pin, kde je kilometrový chodníkový okruh začínající ve vyschlých eukalyptových lesích rychle se měnících na vlhký prales s desetimetrovými kapradinami. Visuté mosty tu překračují řeky v korunách stromů. Parkoviště tu jako tábořiště slouží zřejmě i oficiálně a jsou tady i další dva campervany, i když jsou o něco větší než můj.

75. den: 24. 11. 600 km on the ocean road

Les a mlžně-deštivé ráno docela zabránilo světlu na probuzení, a že by se mi ranní pták dneska hodil. Zítra totiž už musím být touhle dobou u letiště v Sydney. A mně zbývá 600 kilometrů. Tak žádný sraní. I když… dneska vlastně rovnou třikrát. Silnice se sice zove samými luxusními názvy jako A1 a Princess Highway, ale je to většinou obyčejná kroutící se dvouproudovka postavená co nejblíže moři až překvapivou pustinou. Až do Wollongongu kousek před Sydney není na trase ani pobřeží jediné významnější město a klidně sto kilometrů se nepotká ani barák. Tak jsem byl rád, že jsem chytil v Edenu benzín a supermarket, i když nápady na jídelní experimenty se moc nepovedly, protože všechno, co jsem koupil, bylo hnusný, ať už rajčata, rýžové sušenky nebo i téměř jistotní čokoroláda.

Ještě že prší, tak moc nemusí mrzet rychlý průjezd a omezení zastávek na stejně už tisící vyhlídku a u tisícistého dřevěného baráku. Ale i ty zastávky, kde si v klídku čtu na ceduli nějaké povídání, zatímco o pár centimetrů nad papírem si leze 20centimetrový pavouk, bych si mohl odpustit. Někde kolem jezera Wallaga je to ale větší škoda. Tak se člověk musí spokojit se silniční architekturou třeba starých železných mostů.

Ale utíká to pomalu. Dálnice stále nikde, naštěstí zvířata se tu nepromenádují ani k večeru, tak při západu slunce sjíždím akorát do Wollongongu. Dokázal jsem to ujet. Trochu protáhnu hnáty, začínám u bílého majáku s bývalou pevností, pitoreskním přístavištěm a plážovou promenádou na druhé straně. Konečně taky natankuju pod 1,30 a sjedu do vedlejšího městečka Austinmer na závěrečný úklid auta, což sebou obnáší i likvidaci jídla do žaludku. Přejíždím k Shark parku na poslední noční mořské koupání vylepšené sprchou a přespáním na útesu s výhledy na širé moře i s práskajícími blesky na obzoru. A je zas půlnoc a zítra vstávání na budík. Fuj.

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Lakes Entrance

Austrálie

Austrálie Roadtrip
Sea Cliff Bridge

76. den: 25. 11. Letiště Sydney

Stejně vstávám před budíkem. Pomalu svítá a probírám se nad barvy-měnícím se útesem. Nastávající úsek patří k tomu nejlepšímu, co má pobřeží nabízet, tak jsem si ho nechal na světlo. Hlavním lákadlem je Sea Cliff Bridge, tedy klenoucí se most postavený nad mořem obcházející několik útesů. Ale z chodníků se z toho žádný super záběr udělat nedá. Silnička by se postupně zanořila do Royal National Parku, ale na jeho průjezd už není čas a najíždím na dálnici s obavou, jestli neskejsnu v zácpě. Provoz zhoustnul, semafory a velkoměsto, ale navigace mě protáhla skvěle. Tak jen dotankovat poslední decky benzínu do plné nádrže a s úlevou se zbavuji břímě v podzemních garáží letiště. Čerstvý škrábanec auto získá až pár centimetrů od místa mého odevzdání. Ale to už za volantem nesedím já, ale zbrklej poslíček.

Letiště v Sydney je v pohodě, teplá sprcha i neomezený internet. Pohoda končí, když přijde na řadu to, kvůli čemu tu letiště je – odbavení a odlet. Naprosto šílené fronty všude a na všechno. Sice nijak neprudí, ale ty procesy mají nastavený asi jako ministryně kultury.

Prdlavkou jsem za 15 dní ujel příjemných 3622 kilometrů. Jen škoda, že se to nedalo natáhnout až k červenému šutru uprostřed. Peněžní sčot vydal cifru těsně pod tisíc australských dolarů (cca 19 tisíc Kč), tedy nakonec přeci jen pod 50 australských dolarů na den. Z toho auto udělalo 7500 půjčovné a 5000 za benzín. Pět nocí v hostelích vyšlo na 3300. Vstupy kupodivu nula, tak se zbytek hlavně prožral.