CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Cesta kolem světa za 120 dní
Island: Pingvellir, Geysir, Gullfoss, Skogafoss

2. den: 12. 9. Islandský Zlatý trojúhelník – Pingvellir, Geysir, Gullfoss

Letadlo nás vyklopuje po půlnoci na hlavním islandském mezinárodním letišti v Keflavíku. Na území jeden a půlkrát větším než Česká republika žije jen 320 tisíc obyvatel (z toho přes 110 tisíc v hlavním městě Reykjavíku). Lidsky Island nikdy nepatřil k nejpřívětivějším zemím. Domorodci jsou často nerudní, a teď ještě pohlíží na cizince jako na ty, kdo je uvrhl do bídy, když se jejich banky zbláznily. Né náhodou je na turistických obrázcích pod heslem „setkání s islandskou pohostinností“ kopání turistů do zadku. Hlavu pomotá i pouhé hledání v telefonním seznamu, protože nemají příjmení. Dítě dostává místo příjmení jméno svého otce s příponou -dóttir (dcera) nebo -son (syn). Každý má dvě křestní jména a děti přebírají „příjmení“ z prvního křestního jména otce. Manželka po svatbě nemění nic.

Na letišti není žádný odpočinkový prostor se sedačky a i jejich náznaky jsou obehnané varovnými cedulemi o zákazu přespávání. A to na letišti vzdáleném desítky kilometrů od hlavního města, kde dost letů přilétá kolem půlnoci a odlétá brzo ráno, není nejideálnější. Na zákazy sice většina lidí kašle a na zemi usíná, ale to už krouží kolem nerudná policajtka. Když v pololehu čtete nafasované brožury, nechá Vás být, ale jak zjistí zavřená oka, už se řítí.

I my měli auto objednané až na ráno, tak musíme přečkat asi pět plonkových nočních hodin. Na Avisu vyzvedáváme na našich následujících 10 islandských dní červené VW Polo (11500 Kč se spoluúčastí přes 1000 euro). Cíl má nemalý, obkroužit ostrov kompletně, pokud možno včetně severozápadních fjordů. Ještě nahlásím pro sichr pár šrámů, abych po pár metrech skoro přidal další, když se chci vyřídit z parkoviště a nějak přehlédnu natažené řetězy. Než jsme se v autě zabydleli, z deště už tu je téměř jasné počasí.

Island

Island
Pingvellir a sněmovní pláně islandského parlamentu Althing

Island

Island
Euroamerický zlom v NP Pingvellir

A než najedeme na dálnici s kruháčema na Reykjavík, už zase prší. Průběžně zkoušíme marně sehnat bombu na vařič, ať už na benzínkách či ve sportovních obchodech. Na nákupy jídla je nejlepší zdejší diskont Bonus s logem prasátka (první asi 10 km od letiště po dálnici). Islandských korun jsme vyměnili jen pár (18 Kč = 100 islandských korun, 1€ = 150 ISK), protože bez karet tu už jedou snad jen bezobsluhové kasičky se vstupným v pustinách.

Pro začátek dáváme islandské TOP TŘI – tzv. Zlatý trojúhelník (údajně) největších zajímavostí – sněmovní pláně prvního parlamentu Pingvellir s euroamerickým zlomem, vodopád Gulfoss a gejzíry. Černolávou dojíždíme za jasného počasí na sjezd na Pingvellir, kde se noříme prázdnou asfaltkou do žlutozelených kopečků. Vyhlídka na jezero s deltou vlévající se řeky, u toho je parlament Althing, který je ale zajímavější spíše tím, že se tu od sebe odděluje evropská a americká deska (tudíž doteď jsme byli tak trochu v Americe). Zlom je vyplněn kaňonem s čedičovými skalami, do části padají vodopády a v jednom místě je ten parlament. Respektive ono tam není vůbec nic, ale před tisíci lety se tu oficiálně klábosilo (fungoval zde v letech 930 – 1789).

Island

Island
Náš první islandský vodopád na řece Oxarar ve zlomu

Island

Island
A dál

Infocentra budou silnější stránkou islandské turistiky. Kromě toho je tu pár upravených stezek, kostelík i náš první vodopád. I když na islandské poměry no name, skoro každý z těch desítek dalších neislandských vodopádů na cestě, kromě Niagáry, by strčil do kapsy. Co bude slavší stránkou cesty jsou evidentně fotky. Koukám, že od začátku pravé strany dostaly červený nádech.

Dál po silnici je areál stříkajících gejzírů. Menší prostor je věnován gejzírům, větší asfaltovým parkovištím, restauracím, stánkům a obr infocentru s prodejnou a výstavkou o zemětřesení a domorodém životě. Ale k těm gejzírům, kolem nichž se může procházet v několika(deci)metrové blízkosti. Autor celosvětového jména Geysir je dnes spíše flákač. A i když momentálně má nějaké erupce, intervaly jsou proklatě dlouhé. Ale i tak může vyvrhnout vodu až do výšky 80 metrů. V minulosti to bylo až 170 metrů. Show tu tak momentálně obstarává sousední Strokkur. Prý chrlí jak hodinky, ale jejich přesnost je blízka spíše výrobci severokorejskému než švýcarskému. Intervaly jsou někde mezi 4 až 10 minutami, kdy chrlí vodu až do výšky 20 metrů. Vyfotit se to dá lehce, voda v jezírku se začne předem trochu vlnit. Kolem je pár dalších gejzírů, ale ty probudí k životu už jen klasický postup s nastrouhaným mýdlem, a asi stovka horkých pramenů a bazénků.

Island

Island
Gejzír Strokkur

Island

Island
Gejzír Strokkur

Třetí zastávkou je večerní trojúhelníkový dvojitý vodopád Gullfoss. Tady už je to pořádná řeka. Cestičky vedou všude kolem, od horních vyhlídek až po kompletní osprchování vedle něj. Jen to chce k těm fotkám slunce, které ho prozáří do barev. Turistů ani tady nebyly úplné kvanta na to, že je tohle to nejlepší a nejbližší z Islandu, ale Zuze se i to zdálo až moc.

I zde nechybí infocentrum s restaurací. Taková základní polívčička vyjde na 1500 islandských korun (270 Kč), kus teplého žvance od 5 tisíc (900 Kč). Obžerství si tak necháme až do jeho ráje – do Ameriky. Tak jako na řadě podobných míst, pracuje tu hodně Poláků a Čechů. Tady jsou hned čtyři a i starší. Vydělají sice „jen“ 30 tisíc plus stravu a střechu nad hlavou, ale ono to stejně není kde utratit a volno na průjezd Islandu nemají. Dělají tady od nevidím do nevidím, což ale o polární noci v zimě nemusí být zas taková fuška.

Island

Island
Vodopád Gullfoss

Island

Island
Podzimní stěhování

Večerem pokračujeme do útrob Islandu, protože tohle je jedna z mála částí, kde se do něj obyčejným autem dá proniknout. Před začátkem většiny vedlejších silnic jsou i veliké silniční mapy s hlavními turistickými zajímavostmi na trase. Silnice občas zatarasí přesun celých vesnic s koňmi a stády ovcí, kdy je auto na silnici ten nejpodřadnější element. Po silnici 32 zajíždíme do údolí Sprengisandur. Ač je zde už totální pustina bez osídlení, díky vodní přehradě údolím vedou hned dvě slušné silnice. S pádem tmy sjedeme do kempu, který už má dávno po sezóně, ale zašívárna na přespání ve stanu v malém lesíku je to ideální. Zu sice má spacák dobrý, ale za ty roky se už odnaučil nabírat vzduch, tak ještě že od AirBerlinu nafasovala rovnou tři deky. S tmou padla totiž i pořádná zima, tak zalezla hluboko do stanu.

Zatím se venku na obloze rozzářila zelená duha, ze které tryská světlo. Když jsme připravovali tuhle cestu, na zářijový Island jsem zmrzlíka Zuzu lákal na teoretickou možnost vidění polární záře. Ale že by byla až takhle na počkání? Zuzu by ale na ní teď ze spacáku nevytáhlo ani stádo volů. Tak kor když je tu jenom jeden.

3. den: 13. 9. Jižní vodopády – Hjalparfoss, Seljalandsfoss, Skogafoss, Fimmvorduhals

Ráno o kus dál v údolí sjíždíme na dvojitý vodopád Hjalparfoss se spícími rybáři ve vodě. Voda padá do kaňonu plného čedičových sloupů v nejrůznějších směrech. Jen o fous dál je skanzen Pjodveldisbaerinn několika původních baráčků s vysokou vrstvou země a trávy na střeše a vysokou vrstvou hor a vodopádů za střechou. Možná je to někdy otevřeno i na podívání do útrob, ale dnes rozhodně ne. Krajině zde již vládne jen láva, štěrk, černota a na pozadí rozpláclá sopka Hekla. Vracíme se po šotolince podél řeky Pjorsá, na které je pár vodnatých, ale nízkých vodopádů.

Island

Island
Vodopád Hjalparfoss

Island

Island
Sopka Hekla a naše rudá střela

Další z top zastávek klasických itinerářů je stěna vodopádů pod sopkou Eyjafjallajokul (jo, to je ta nevyslovitelná mrcha, co Evropu zavalila prachem před pár lety) v čele s 60 metrovým Seljalandsfossem. Jde ho kompletně obkroužit i ze zadu. Podél skály jsou další vodopádky, které se často ztrácí v sutovišti. Další větší Gljufrafoss padá do trhliny, do níž se dá po kamenech doskákat, a kde se pak rozevře pořádný vodou vířící kotel. A protože tohle už je dobrých 500 metrů od parkoviště se Seljalandsfossem, už sem dojde jen minimum turistů.

Island

Island
Vodopád Seljalandsfoss

Island

Island
Vodopád Gljufrafoss

To už jsme se zcela vrátili k moři na okružní silnici číslo jedna a konečně jsme našli ve zdejší minibenzínce bombu do vařiče (1500 ISK) a na obloze slunce. Kolem ledovcem pokrytou a dnes zcela klidnou sopkou Eyjafjallajokul dojíždíme k dalšímu echt vodopádu – Skogafoss (výška x šířka – 60 x 25). Před ním v íčku na hlavní silnici je drobné muzeum sopky a mapka k termálnímu bazénu.

Island

Island
Vodopád už tady dlouho nebyl - Skogafoss

Island

Island
Cesta k průsmyku Fimmvorduhals

Nejdřív ale ta padající voda. Skogafoss patří k nejfotografovanějším vodopádům, kdy z bývalých pobřežních útesů padá celé řečiště. Dnes to má voda k moři ještě dalších 5 kilometrů. Vede odsud stezka podél řeky přes průsmyk Fimmvorduhals až do údolí Porsmork (cca 23 kilometrů, převýšení 1000 metrů). Podél je úžasná krajina a další desítky vodopádů. Bohužel čas se chýlí, tak jsme na ni měli jen 3 hodinky. I když postup, „tak ještě támhle k vodopádu a otočíme se“, když za tím je další vodopád, je těžký. Zuzu to otočila dřív, já to táhnul za hlubokou průrvu až do západu slunce, které naštěstí stále zapadá docela pozdě. I když v létě by to bylo s časovou dotací mnohem příjemnější.

Zuzu napadlo přeparkovat auto, tak z vyhlídky zděšeně koukám, že naše auto zmizelo. Po večeři vyrážíme nocí trochu zpátky k termálnímu bazénu Seljavallalaug (silnice 242), který je volně přístupný ve skalním amfiteátru na konci údolí. Z konce silnice je třeba ještě jít 15 minut pěšky, což v úplný tmě neznámou krajinou bez cesty je trochu horší. Opuštěné místo to není, jsou tady asi 4 auta, ale akorát už odchází od bazénu poslední, tak ho máme celý pro sebe. Nad hlavou hvězdičky, jinak tma a naprosté ticho. Bazén je to slušný, dá se tu pořádně zaplavat, ale teplý pramínek do něj vtékající ho nedokáže rozpálit do vařících úrovní, tak se spíš motáme u něj v růžku. Po půlnoci se vrátíme ke Skogafossu, kde u parkoviště na tábořišti rozhodíme stan mezi pořádnou kupkou dalších.

4. den: 14. 9. Pod ledovci - Dyrholaey, Vik, Kirkjubaejarklaustur, NP Skaftafell, Jokulsarlón

Posunujeme se po pobřeží dál na východ. Kousek za Skogafossem se dá přiblížit k ledovci Solheimajokull (dirty road 221 vede 5 km až téměř k němu), což jsme nějak minuli. Asi jsem si měl toho průvodce přečíst dřív než teď při psaní spisku. Ale ledovcová nej ještě dnes měly přijít.

Island

Island
Skalní brána Dyrholaey

Island

Island
Jižní pobřeží

Zatím jsme skončili na útesu Dyrholaey se skalní mořskou branou, majákem a spoustou cestiček až za bránu. Na jedné straně je delta další ledovcové řeky, na druhé dlouhá pláž a vevnitř laguna, přes kterou jsme sem náspem dojeli a vše vybarvené lávovou černí. Konečně jsme vlezli až k moři, decentně ošpláchli ručku, ale na nějaké koupání to úplně není, no.

Za dalším útesem je jedno z největších a nejpopulárnějších osídlení na jižním pobřeží – Vik. Má až 300 obyvatel. Dnešní pošmourno se tentokrát ustálilo do nepřetržitého deště, tak zmoklí a zmrzlí natankujeme a koupíme pár blbostí a pokračujeme. Na benzínce stopuje docela dost lidí. A že stopaře jsem neviděl už pěkných pár let. Ale zrovna zde to není úplně nejideálnější kout zeměkoule na stop. Nicméně na Zuzčino remcání místní ženská oponuje, že tohle je na Island ještě slušné počasí, když neleje ve vichřici vodorovně.

Island

Island
Kirkjubaejarklaustur

Island

Island
Fejk kostel Kirkjugolf

Krásně zelené pohoří s padajícími vodopády (Systrafoss) u vesničky s lehce zapamatovatelným názvem Kirkjubaejarklaustur je další krátkou zastávkou na protáhnutí těla kolem vodopádů až na horní patro útesu k jezeru Systravatn, jehož druhé břehy nevidíme. Né že by snad bylo tak velké, ale je tam zase mlha jak někde, kde je velká mlha. Dole zajdeme skrz ovčí lejna na dlažbu na velmi starého fejk kostela Kirkjugolf, což je pár obroušených přírodních čedičových sloupů.

Ještě stačíme vyfotit dva vodopády a prolézt párset metrů mezi obr čedičovými sloupy, ale dál už padla mlha úplně všude a k tomu se občas přidá déšť. Navíc blbý ovce si jdou postát na silnici, tak se jede pomalu, oči na stopkách a brzy začnou pěkně bolet.

Dnešní hvězdou měl být národní park Skaftafell – vůbec největší v Evropě s největším evropským ledovcem Vatnajokul a horami kol. Je tady na parkovišti slušný nával. Ale déšť je hroznej a vzdáváme nakonec i tu nejmenší túrku. Já usínám v autě, zatímco Zuzu něco uklohnila. Docela nám ta dělba práce jde.

Jinak by tu bylo několik ledovcových splazů s jezery. Poté, co bez jediného pohledu mineme všechny tyhle úžasná místa, zastavujeme alespoň u největšího jezera Jokulsarlón přímo na jedničce. To patří normálně mezi fotopecky s ledovcovými panoramaty, telícímii se ledovci do jezera s obrovskými plovoucími krami v padesáti odstínech modře. Tohle by se vidělo, kdyby se něco vidělo. Aspoň přestalo pršet, tak pár kostek ledu vidět už jde a mezi nimi proplouvají čluny a blbnou tuleni či lachtani.

Island

Island
Jezero Jokulsarlón

Island

Island
Jezero Jokulsarlón

Jezero končí jednou z nejkratších řek na světě Jokullsa, která se hned vlévá do oceánu, do něhož se snaží kry dostat, aby se nechaly vyvrhnout na pláž a důstojně před smrtí nechaly ze sebe udělat pár hezkých roztávajících se záběrů. Zrovna v mladé frontě, co táhnu sebou, byla tahle fotka, že vyhrála nějakou cenu World Press Fota.

O fous dál se zastavujeme na benzínce, kde dělá známej známýho Zuzky. Bert nám hlavně poradí tip na termály, na které jsem do studeného Islandu vlastně lákal spolucestujícího zmrzlíka. Termální prameny jsou na odbočce 15 kilometrů před Hofnem. V něm se usidlujeme v relativně velkém a prázdném kempu, kde ale i tak dalo fušku najít trochu roviny, kde by nefičel vichr. Ostatní zázemí bylo už ale výborné, tak jsme trochu vyvářeli a užili zázemí s topením.

Island

Island
Ústí řeky Jokullsa

Island

Island
Noční hotspringy

Po setmění se vracíme před Hofn za most za ukazatelem koupající se hlavy s teploměrem. Z hlavní je třeba pár kilometrů sledovat šipky, než po slepu dojedeme k jediné lampě v černém sutovišti, které zde asi představuje parkoviště u termálů. V tomto případě se jedná o několik velikých kádí, z kterých se vznáší pára. Údržba je mnohem lepší, převlékárny i okolí udržované. Jen škoda, že kromě nás je tu také parta ožírajících se mladých Islanďanů. Voda už byla pořádně vařící a dlouho se v ní vegetit nedalo. Ale i tak ideální závěr totálně propršeného dne.