CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

FILIPÍNY & BORNEO
a Emiráty, Omán, Malajsie, Brunej, Thajsko

Úvod

No to to začíná. Já nevím, že místo dvou odstavců se vykecávám jak Keliška. A když cestuju sám, tak už není do koho se navážet. A urážet sebe není tak efektní. Chjochjo. Na další stránce jsou Emiráty, takže Filipíny začínají až odtud.

Jihovýchodní Asie byla pro letošní zimu jediným kandidátem. Taky jsem tam už tři roky nebyl. A je tam furt co objevovat, včetně celých států. Tentokrát to trochu protáhnu, když už stejně na ní budu většinou sám, protože dvouměsíční dovolená se v zaměstnáních bůhvíproč standardně nedává.

Vylezla z toho osvědčená Malajsie a její nenavštívené končiny a trochu opomíjené Filipíny. A proč? Proto:
Plusy Malajsie: Z asijské pohody jsem za základnu vybral oblast nejpohodovější, což je pro mě Malajsie. Né, že by to byl zrovna názor nejčastější, ale: mluví anglicky; mají latinku; neotravují na každém kroku; vypulírovaná města a člověk v nich nemá blbej pocit ani o půlnoci; jí i něco jiného než věčnou rejži a nudle; neokrádají tolik na dvojí ceny; je levná; neotravuje s vízy a byrokracií - bezvízový styk na 90 dní; relativně málo turistů; základna aerolinek AirAsia s levnými lety okolo; nejsou puče a bomby (panuje tu islámská stabilita - vládní strana získává 70% a pokud někdo vystrčí růžky, zavře se na 20 let za sodomii).

Odvrácená stránka však taky může ale odradit: drahý pivo a zahalený ženský. V některých federálních státech je islám viditelnější, jinde je jim to šumák (Borneo, Penang, KL).

Znaménka Filipín: Filipíny mají podobné (i když menší) plusy a nemají ty mínusy. Jezdí se sem ještě méně, vyjma obtloustlých staříků z Ameriky. Bezvízový styk je omezen na 21 dní. Bezpečnost tady ale není nejlepší. Obchody asi vědí, proč mají ostrahu se samopaly před každým vchodem. Na šacování batohu si člověk musí zvyknout před vstupem na nádraží i do metra. Na jihovýchodních ostrovech si občas zařádí islámští (jak jinak) funďáci. Oblíbenou zmedializovanou činností jsou únosy cizinců (týden před odjezdem zase unesli tři). Na můj vkus je tu dost přelidněno a někde dost špína.

Letenky: Sháněla se letenka do Kuala Lumpuru na leden a ideálně na 3 měsíce. V září se zarezervoval Kuwait Airlines z Frankfurtu za 15600 Kč (z Prahy byly o deset tisíc dražší) s placením až v prosinci. Představu stopoveru v Kuvajtu rychle zhatily podmínky víza. Bez "sponzora" ho vystaví jen pětihvězdičkové hotely, což by se vzhledem k frekvenci letů 2x týdně pěkně prodražilo. A představa, že aerolinky ze Zálivu jsou top, se rozplynula po přečtení drbů o Kuvajťanech z fór.

O měsíc později vyleze Emirates a kupuje se hned. Odlet z bližšího Mnichova místo Frankfurtu, Emirates do těch top aerolinek rozhodně patří, stopover v Dubaji je zajímavější, a je to levnější (13700 Kč). Odlet 18. ledna.

Časem se nakoupily další lety na asijské přelety. Z KL na ostrov Bohol přes Manilu s Cebu Pacific. Cebu nabízí největší filipínské pokrytí, ale chybí jim jakákoli podpora či alespoň emailové potvrzení o rezervaci. Ze zkazek na webu taky plusy nezískaly. Další lety jsem kupoval radši jinde. Z Manily zpátky do KL (pro Davida) se vzala zdánlivě nejdůvěryhodnější národní Air Malaysia, které na netu má taky zajímavé ceny a létá na hlavní letiště. Největší problém se ukázal samozřejmě právě tady. Zbylé lety jsem měl s AirAsia za pár stovek.

Plán: Teprve poté se zjistilo, že myšlenka Bornea sice je dobrá, ale v lednu a únoru tam je ještě období dešťů. Tak se začalo na Filipínách a u Bornea se doufalo, že druhou půlku února bude déšť na ústupu. No, jak kde. Z jihu Filipín se budeme prokousávat k Manile, kde se odpojí David a já ještě pojedu do hor na severu. Následuje přelet na sever Bornea a další 3 týdny se budu prokousávat pro změnu na jih i skrze ropný státeček Brunej. Zbylé dny do dvou měsíců se zabijí na pevnině v Thajsku, ale z průzkumů jižních části zbyla jen Songhla a návrat Ko Phangan. Lemra líná jsem.

Emiráty: Bonus v Dubaji se protáhl na tři dny, které umožňuje tranzitní vízum. Není třeba garance místní osoby, podniku či pětihvězdičkového hotelu a pokud letíte s Emirates, zařídí ho do týdne společnost Globair za 1100 Kč.

První dva dny se projede půjčeným autem maximum Emirátů a poslední den se zabije v Dubaji. Autem se získává i střecha nad hlavou s výhledem nocování někde u pouštních silnic. Nejlíp to vypadlo z emirátské verze stránek Hertze (hertz.ue), zatímco ten samý termín a auto na hertz.com byl o půlku dražší bez pojištění a s manuálem.

Spolucestující: Teď ještě najít nějakou spolucestující oběť. Tradiční asijská spojka mě poslala do háje, a to jsem mu vnucoval i hotovou rezervaci. No, snad si užila krásu sněhových břeček na Mělníku k plné spokojenosti. Aspoň David ukecal v jobu dva a půl týdne. Po dlouhé době někdo, kdo se mnou vyjede i na třetí cestu. Většina nepřešla přes číslo dvě. Hmm, divný, pročpak asi? Stejně by většina lidí neřadila Davida do skupiny normálních.

Takže před odletem jest nakoupeno:
autobus Praha - Mnichov 550 Kč (já jednosměrně, David zpáteční za 950, Student Agency),
zpáteční letenky Mnichov - Dubaj - Kuala Lumpur 13600 Kč (Emirates),
letenky Kuala Lumpur - Manila - Tagbilaran 3020 Kč (Cebu Pacific),
Clark - Kota Kinabalu 985 Kč (AirAsia) a Kuching - Penang 480 Kč (AirAsia);
tranzitní vízum do Emirátů (1100 Kč).
V zásadě taky nový foťák Panasonic TZ4, jemuž však na konci cesty vypršela platnost jako všemu výše uvedenému. Zobala se na Borneo antimalarika (600), i když asi zbytečně, a dalo se očkování na břišní tyfus (500).

Tentokrát byly věci připravený skoro týden dopředu, že jako stačím zařídit poslední týden spoustu pracovních věcí, kdyby se náhodou cesta ještě protáhla. Místo toho jsem se věnoval svému umírání, ubral z váhy 8 kilo za jeden den a do čtvrtka se mátožně motal po pokoji. Skvělý vyhlídky, už se vidím, jak bude veselo někde v džungli.