CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

FILIPÍNY & BORNEO
Emiráty, Omán, Malajsie, Brunej, Thajsko
(3. Emiráty - Al Ain, Dubaj)

20. leden: Al Ain - Hatta - Fujeirah - Madha

Hicák přes noc moc nebyl, tak vstáváme se sluncem a pokračujeme do Al Ainu. I tady všude vysázená zeleň a další zkrášlovací práce. Zastavujeme před pevností Al Jahili (1898). Dostáváme slušné letáky na zajímavé věci v okolí, ale to by chtělo tak 3 dny a ne pár hodin. Pevnost je v podstatě právě dostavována, všechno tohle povstává většinou z trosek. Aspoň jednou jdou ty petrodolary do něčeho smysluplnějšího. Vevnitř je malé muzejíčko věnované pouštnímu cestovateli Wilfredu Thesigorovi alias Mubarak bin London. Zdi mají zajímavý chladicí systém, pak tu máme ještě nepřístupnou věž a vnitřní pevnůstku. Kolem je velký park a to tak velký, že než dojdeme na konec, radši se vracím pro auto. Sice Al Ain Palace Muzeum bylo jen o blok dál, ale evidentně podle dost schematických mapek. Tady už to bylo bohatší a ukazovalo to emírovo sídlo s kompletně vybavenými pokoji s figurínami, které tu jsou všude "pro názornost" dost oblíbené.

SA Emiráty

Emirates
Pevnost Al Jahili

SA Emiráty

Emirates
Oáza v Al Ainu

SA Emiráty

Emirates
Al Ain Palace Museum

SA Emiráty

Emirates
Obývák sultána

Další hodinu se ploužíme v zácpě, na jejímž konci je slepá ulice. Aspoň projíždíme hlavní oázu. Ta je sice plná palem s betonovými a vyschlými korýtky, ale jinak je tu totální mrtvo. Snad sem místní ani nemůžou a nebydlí tu skoro nikdo, kromě pár domků za vysokými zdmi. Dál se chtělo někam za město na velbloudí trh, ale jelo se dlouho a zase marně. To už bylo přes poledne, což se zrovna nechtělo zde kejsnout tak dlouho. Cestou ještě dáváme menší exkurz v ještě opuštěnější oáze Buraimi, dvě věže na kopečcích (hranatá a kulatá) a jakýsi Hili archeologický park. Z letáků to vypadalo na pomalu megalitická díla a hrobky, na místě však byl park pro děti, kde tak mimochodem byly dvě oválné stavby (i když údajně 4000 let staré). Ještě tam teď nesměli místní, ale teda nás tam pustí, ale až odejde muslimská rodinka, aby to neviděli. Za parkem byl Omán s městem Buraimi, hranice ošpendlíkovaná několika řadami ostnatýho drátu. A to to původně vypadalo, že hranice je tu holubník, trajdat po obou státech není problém a ománský checkpoint je až někde daleko odsud v poušti. No, nevypadalo to.

Dálnicí míříme na sever konečně pořádnou žlutou písečnou pouští. Ani tady si ale nedají pokoj s radary, takže držím i sedmdesátku umístěnou díky stavebním pracím při odbočování na silnici směr Madam. Sedmdesátku ale nehodlala držet pouštní toyota a musela si mě předjet i na silnici o jednom pruhu. Z krajnice mi pak od kol poslala do auta pozdrav v podobě nejmíň čtvrtmetrovýho šutru. Rána jak z děla a tohle asi v půjčovně neskousnou. Naštěstí jen líznul dveře a prorazil až práh. Úroveň pečlivě zaznamenaných škrábanečků to ale poněkud překonává. Tak jsme aspoň pokecali s šéfikem dělníků, který jediný široko daleko uměl obstojně anglicky a kterého kdesi našel David. Stopli jsme policejní hlídku, dvoumetrový černý obr ale zrovna nevypadal, že má náladu zabývat se nějakou ptákovinou turistů. No odjeli jsme na "stanici" v mešitě a začali něco sepisovat a hledat různé dokumenty. Už jsem viděl průšvihy s prošlým mezinárodním řidičákem či odpověďmi na otázku našeho hotelu a jak nás ještě tady zavřou za potulku. Nad naším přespáním v autě ale naštěstí jen uznale pokejvali hlavou, řidičák neměl v zásadě uvedenou platnost a zbytek naštěstí vykecal stavbyvedoucí, který tam jel s námi. Lejstro pro pojišťovnu jsme teda získali a ztratili další moře času.

SA Emiráty

Emirates
Špetka Ománu

SA Emiráty

Emirates
Do pouští to s Yarisem nebylo zrovna nejakčnější

Lízli jsme jedno město na konci světa, ale na výlety do útrob pouště po vedlejších silnicích to asi pro yaris nebude. Naštěstí se nic dalšího neprorazilo. Dotankovali jsme nádrž za 37 dirhamů (dvě stovky), i když super láce to tu zase není (1 galon za 6,25 dirhamů, takže skoro desetikoruna za litr). Další meta byla město Hatta. K ní vede dálnice pár kilometrů přes ománské území, ale odbočit se z ní nedá, takže s hranicemi se tu nezdržujou. Poznat se to dá hlavně podle ománských obchodníčků a shellky, kteří tak ze svojí země můžou vše nabízet bohatším Emirátčanům. Jinak třeba ten Shell ani nikdo další si v SAE asi neškrtne a všechny benzínky vlastní státní firma. No, ale v Ománu se bylo, vystoupilo a udělalo fotku hor. Další místa k návštěvě Ománu bez hraničních formalit se dají ještě najít u Hatty cestou k Hatta pools (což byl náš plán, na který nezbyl čas), na špičce Musandamanského poloostrova, kam se dá jenom přes Emiráty (ale tady už někde celnice jsou) a v enklávě Madha zapomenutou mezi tím.

Hatta je město obklopené horami s namalovanými saeskými vlajkami, aby nebylo pochyb, že klídek Ománu je už pryč. Zastávka byla v local main attraction Heritage village, což je řada budov vystavená v původním stylu, na vršku jsou dvě kulatě veže se slušným výhledem. Po vystoupení na jednu definitivně zapadlo slunce a máme dneska po ptákách. Zbytky světla aspoň osvítí průjezd horami po osamělé vedlejšce k pobřežnímu sympaticky znějícímu městu Kalba. Cestu zakončujeme dlouhým tunelem a pekelným klesáním přímo na břehu Ománského zálivu. V Kalbě dáváme zastávku na hlavní ulici pro večerní žvanec. Špetku toho moře a válení se v písku si nechávám na Fujeiru, hlavní město stejnojmenného emirátu. Vedle pláže je ještě jakási parodie na pouť a bazar, David si zatím hledá mušle a korály, což, jak se ukáže, dělá vždy a všude.

Poslední dnešní metou je enkláva na druhou jménem Nahwa. Široko daleko jenom SAE a uprostřed toho je kousek Ománu díky enklávě Madha, což bude pro tentokrát jediné moje navštívené ománské město (tranzitní vízum standardní vstup do Ománu neumožňuje, respektive jo, ale už bych se nevrátil). A protože enklávy byly ve své době velký hit, prdla se dovnitř téhle enklávy ještě jedna menší enkláva, tentokrát naopak emirátská do území Ománu. Podobný hraniční ptákoviny na druhou jsou na světě už jenom dvě: belgicko-holandský mišung u Baarle a totální šílenost na hranicích Indie a Bangladéše u Koch Biháru (zde ostatní trumfli ještě enklávou na třetí - indická enkláva Dahal Khagrabari, která má rozlohu méně než jeden hektar, je obklopena bangladéšskou enklávou Upanchowki Bhajni, která sama leží uvnitř indické enklávy Balapara Khagrabari v útrobách Bangladéše.

Madha má 75 kilometrů čtverečných, Nahwa už jenom 5 a má dohromady asi tak 40 budov, ale i policejní stanici, kliniku a snad i skorolesy. Silnice k tomuhle se řádně zúžily, za městem New Madha už jenom míjíme opuštěné zákruty, než u posledního baráku v Nahwě silnice skončí ve štěrku. Pro velký úspěch (no dobře, blbě se odbočilo) si dáváme kolečko po Ománu ještě jednou. Naštěstí čtyřikrát a dost pro Omán stačilo a my mohli pokračovat k pobřeží dále na sever. Původně se to chtělo zaparkovat na noc na pobřeží, ale z opuštěného parkoviště se po půlhodince vyklubala silnice. Půlnoční krajinkou se radši přesouvám blíž k Dubaji, vstávat se stejně bude brzo kvůli vracení auta do deseti. Hory se musí dost objíždět přes Dibbu a ještě v nich není kde zastavit. Jede se dlouho, a když dochází trpělivost, stejně to stavíme vedle silnice, kde však totéž učinilo aspoň sto dalších aut.

Výdaje 8 € + 20,4 €
Noc: v autě na severu Emirátů
Cesta: auto Dubaj-Al Ain-Hatta-Madha-Dibba půjčovné 161+25 AED (tj. 555 Kč na osoboden), benzín 37 AED
Žvanec: véča v Kalbě 18

21. leden: Dubaj

Spaní v pohodě, po pár kilometrech dáváme aspoň menší výlet na dunách v poušti a už rovinatou krajinkou míříme k přelidněnému západnímu pobřeží. Dálnice končí u Sharjahu, kde taky končí cesta, protože po najetí na pobřežní dálnici se topíme v nekonečné koloně. A na to zas tak moc času nemáme, že bychom takhle jeli zbylých 50 kilometrů. Skoro se to nehejbe a hrozí zaplatit další den navíc za pozdní příjezd (i na to nás s chutí důrazně upozorňovali). Krůčky k ničemu nejsou, zkouším zoufalé objíždění, ale ono se zas tolik silnic v pouštní krajince nestaví. Nějaký pokrok se sice dostavil, ale nakonec ujíždím zpátky do útrob pouště na nejvzdálenější okruh, kde to sype pěkně. Jen by po 3 kilometrech na něm nemusela být hned odbočka na letiště. Kašlu na to a užívám si klídek dál a směrovky na tu přeplněnou šílenost jsou každou odbočku. Nějakou odhadnu a trefuju se téměř dokonale. Poblíž letiště se vyznat moc nedalo, ale na druhý pokus končím u Hertzu s královskou půlhodinkou k dobru.

Tak důkladnou kontrolu vráceného auta jsem teda nezažil, obchází to snad 10 minut. U zadních dveří se však musíme šmrdolit i my při vyndávání věcí. Možná i díky tomu dokázal neuvěřitelné a proraženého prahu a odřených dveří si nevšiml. Ale smítko na druhé straně očistil důkladně. Po nečekaném verdiktu "all right and goodbye" se radši ještě ujišťuju a jdeme s váháním, jestli se přiznat a použít ty všechny papíry. No, kašleme na to a uvidíme, jestli si tu spoluúčast strhnou. Nestrhli. Zatím. I když po 2 měsících se strhlo deset dirhamů (asi za mýtné).

Bágly necháváme v půjčovně za dvacku. Hledání letištního autobusu se díky přestavovanému busáku protáhlo, ale jinak do města se z letiště dostane čék v pohodě i v noci za 2 dirhamy (busy C1, 404 a asi další - v centru jsou přehledné busmapy). Projížďka busem se taky řádně protáhla v zácpách. Když už nevědí co s prachama, mohli by taky zkusit jednou vyfrknout cosi jako metro. (Davidovi je hájí výmluvou na písečné podloží, ale že by přírodní podmínky někdy šejkům v něčem bránily? A kdyžtak se to taky dá strčit na sloupy. PS v čase T+1 rok: Tak se už uráčili kutat.)

SA Emiráty

Emirates
Příjezd do Dubaje

SA Emiráty

Emirates
Zlatý souk v Deiře

Nejstarší část Dubaje se zove Deira a je mezi mořem a úzkou zátočinou Dubai Creek. Vypadli jsme někde na Corniche, což by jako měla být obecně parková promenáda u pláže (tady je to staveniště obklopené 10proudovkou bez přechodu). Takže nic a jdeme na rybí trh. Ten už skončil, takže zase nic. V centru nějaké barákové hody nečekejte, profláklost spočívá hlavně v zastřešených nákupních ulicích jakože bazarech či soucích, rozdělené podle převažujícího sortimentu (gold, spics, perfume). Tady to jako má bejt echt arab, ale asi každý turecký je zajímavější. Jen toho zlata za výlohami je o ždibík povícero. Historii najdeme v Heritage House a vedle v Al-Ahmadiya House. Jsou to arabské baráky uvedené do původní stavu včetně vnitřností a proslulými větrnými věžemi (středověká klimatizace, kdy sloužila k zachycení větru ze všech stran a jeho odvedení přímo nad postel ložnice). V Heritage se přiživí i pozváním do stanu na nádvoří, uklohní nám čajík a sladký koule s fíkovým medem. Ale ani za tohle si sami od sebe neřeknou ani o halíř. V Al-Ahmadiya jsou hlavně plastelínové ukázky, jak to fungovalo, když tu byla škola zřízená v roce 1912 šejkem Mohammedem binem Ahmedem binem Dalmoukem (Otík zufrieden?).

Na nábřeží u lodí jede život ve starých kolejích. Dřevěné bárky se plní náklady a o fous se běloši přeplavují na druhý břeh creeku Bur Dubai. Loďky jedou každou minutu za dirham. Na druhé straně je pár starších vypulírovaných domů starých šejků sloužící jako muzea kdovíčeho za pár dirhamů (Šejk Juma al-Maktoum House - tady bylo klasických expozic nejvíc - známky, mince, zbraně... od všeho trochu; Šejk Saeas al-Maktoum House - průlez baráku s neodbytným průvodcem, který se pak se strážným dožadoval bakšiše (poprvé a naposled tady). V Heritage village si to hraje zase na starou dobrou Dubaj, brousí tu koně, pálí ohně, nějaký představení a cetky.

Burdubajský souk je krapet původnější, postupně to přechází až do tak úzkých uliček, že se v nich zadrhne nejeden vyžranej turista. V právě nastalé tmě to vypadá i docela dobře. Už zbytečně vyumělkovaná čtvrť Bastakia má být ještě užší, původnější s největší koncentrací větrných věží, ale vypadá to spíš na pustý kýč. Výborná otevírací doba některých památek táhne zavíračku až do deseti večer, takže se v útrobách člověk nepřipravuje o cenné denní světlo, které jako všude v jižních končinách konči kolem šesté-sedmé. Využíváme toho na Dubajské muzeum ve staré pevnosti. Jsou tu hlavně ukázky nejrůznějších řemesel, krámků a života vůbec. Ale že by to člověk neviděl a nemohl žít asi ne, což ale v zásadě platí o celé staré Dubaji. Na druhou stranu větší pohodu, muzejní láci a informovanost pro turisty člověk v arabském světě asi nenajde.

SA Emiráty

Emirates
Dubai kolem Creeku

SA Emiráty

Emirates
Barák šejka na nábřeží

V jedné minižrádelně se ještě cpeme gyrosem s rýží a nějakým z padesátky nabízených koktejlů. Z místního busáčku odjíždíme po desáté na letiště. Jako to letiště fakt není žádná pecka ani v tranzitu. Jen na koncích terminálu jsou pěkné fontánky. Ani těch krámů nejsou kvanta. No, a tři hodiny po půlnoci sedíme v éru směr Malajsie.

Výdaje 16,7 €
Noc: na letišti v Dubaji a letadle do KL
Cesta: autem sever Emirátů-Dubaj: benzín 30, bus letiště-Deira 2 (nr.C1), bus Bur Dubaj-letiště 2 (nr.404)
Žvanec: véča v Dubaji 20 (gyros,rejže,salát) + koktejl 8
Zbytek: úschovna batohu na letišti 20, Heritage House *5, Dubajské muzeum 3, domy šejků 2 a 1.5

22. leden: Kuala Lumpur

Tady už bylo letadlo trošku vybavenější, přece jen s osmisty hudebníma a filmovýma kanály plně ve své moci se dá zabít čas slušně. Žvanec taky dobrý, letušky posbírány z celého světa, včetně Češky (jak jsme zjistili po přistání - škoda, mohl jsem vysomrovat lego, který protekčně dostali jenom malí haranti).

V Kuala Lumpuru jsou letiště dvě: KLIA hlavní mezinárodní, kam jsme přilétli a sockovní LCCT pro nízkonákladovky, odkud jsme měli odlítnout. Letadlo na další štreku nám letí opět po půlnoci, takže máme půlden na Lumpur. Já jsem však na něj rezignoval a udělal Davidovi základnu na letišti. Přejeli jsme místním busem z útrob letiště na lowcost terminal, abychom taky věděli, kam se vracet. V noci by se to mohlo hledat blbě. Od LCCT se nečekalo mnoho, ale že tu nebude ani klimatizace a hlavní čekárna je venku pod vlnitým plechem, bylo přece jenom trochu horší. Ale nějak to přestavují, tak se třeba někdy dočkáme. Vyměníme pár ringitů (kurz je stejný jako u dirhamů (1€ = 4,55 MR; 1 MR = 6 Kč) Odsud jezdí jen autobusy na centrální lumpurský terminál (z KLIA je možností mnohem víc, ale bus je stejně o chlupy nejlevnější) asi za 9 ringošů. Já si zalezl na vozík, z batohů udělal fešáckou postýlky a trochu to zalomil.

David mezitím proběhl kejelskou klasiku - Petronasky a Chinatown. U Petronasek se strhla tříhodinová tropická bouřka, tak alespoň prošel jejich nejbližší okolí. V Chinatownu sehnal nějaký gáblík v bistru, kde každý kuchař byl jednou výrobní a obchodní jednotkou, ale kasírovalo se u jedné pokladny. Kuchaři se předváděli v nabídce i svým uměním. Gáblík snědl David tak, jako místní domorodci rukama, kdy rejže funguje jako nástroj na nabírání omáčky a masa, za což se nevyhnul poznámce, že to je poprvé, co tady viděli bělocha, co se nesháněl příbor, a choval se jako místní. Toto dokumentuje to, co jsem už psal, že by ho dost lidí nepovažovalo za zcela normálního. Pak už jen zbývalo dojet zpátky vystát fronty na metro rozdělené podle pohlaví, nacpat se do přeplněných vozů metra a splnit tak úspěšně (naposledy) samostatný cestovní úkol.

Výdaje 16,7 €
Noc: na letišti v KL a letadle do Manily
Cesta: let Emirates Dubaj-KL, bus KLIA - LCCT 1.5
Žvanec: véča v letištím fastfoodu 9.7 MR(tipuju tak hranole, náznak masa a cola)