CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

FILIPÍNY & BORNEO
(7. Rýžové terasy v Banaue)

4. únor: Banaue

Bus má jet deset hodin, ale my to zvládli za 12. Když už to vypadalo na spánek, nejdřív jsme dvakrát píchli a dojeli po ráfku k pneuservisákům, kteří jsou všude. Pak se pokazil motor a další hodina je pryč. Za svítání projíždíme serpenty Kordiller. V hlubokých údolích a zatáčkách se objevují baráky na betonových kůlech. Tahle svahová kůlovitost dělá z patrových baráčků směrem do ulice dvanáctimetrové mrakodrapy směrem do údolí.

Přes Lagawe dorážíme v osm do Banaue. Je na nádherném místě na útesu s náměstíčkem a jednou silnicí padající na dno soutěsky. Do údolí se táhnou tisíce rýžových teras. Je tu asi desítka hotýlku. Téměř každý lonelyplaneťák končí v Greenview nebo Peoples Lodge (kobky pro jednoho za dvoustovku, s výhledem a koupelnou za pět až sedm a teplá sprcha za padesát). Ušel jsem ještě 50 metrů k Halfway Lodge, kde je prázdno a pokojík měl krásný výhled do údolí a hajzlík. Mě už teď čeká shánění pokojů jen pro jednoho, což se většinou cenově neliší od dvojlůžáku a ubytko se prodraží na dvojnásobek.

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Město Banaue v Kordillerách

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Náměstí Banaue

Vyhlašuji sanitární den a zalejzám do peřin. Jsem v tisícovce nad mořem a klima už je normální i pro funící zmrzlíky. Puchejře nabejvají úctyhodných hodnot. Sice taková kravina, ale když zabírají půlku dotykových ploch, je to znát. Ty největší a nejvytrvalejší dostaly familiérní přezdívky Jyrka (největší puchejř), Dráth (ten krvavej) a Bóža Čobka pokrývající celý malíček (ta podoba). Odpoledne procházím střed města skládajícího se ze dvou křižovatek a jedné zatáčky, je tu malá radnice, zakrytý trh a pár obchůdků. V přízemí hotýlků jsou restaurace, ale všechno zavírá v deset večer.

Došplhám do banauského muzea, které mi otevře zde bydlící ženská. V pár místnostech je všechno možné o místní komunitě a historii rýžových teras, které jsou starší 2000 let, patří do Unesca a samozřejmě se nesmí zapomenout na slogan o osmém divu světa. To už je třetí jen na Filipínách. Dojdu k čedokářskému Banaue hotelu s bazénem. Je tu schoz do blízké vesnice, ale je to prudký a je pozdě. Na poště kupuju známky (do Čech 13 pesos). Ve městě romanticky blikotají svíčky, páč se proud nekoná, což je evidentně zvykem. Naštěstí nášupu chickencurry a džusům to nevadí.

Noc: Halfway Lodge 300 za pokoj se studenou sprchou
Cesta: z postele na záchod a pro žvanec
Žvanec: 185 P (véča-chickencurry v hotelu 100 + džusy po 20; pečivo 10..)
Ostatní: vstup do Banaue muzeum 50, známky á13
Celkem asi 560 P (9.3€)

5. únor: Banaue - Viewpoint

Hlavní místním hotspotem jsou výhledy do údolí na tisíce rýžových políček. Viewpointů je hodně, ten hlavní je asi 8 kilometrů nad Banaue. Za nějaký stovák sem odvezou tricyklikáři, ale dá se i pěšo a já mám celý den na krajinu plnou panoramat. Na silnici skoro nic nejezdí, dole zurčí říčka a všude rejžový pole.

Systém zavlažování stovek teras je dokonalý, ale vyžaduje neustálou údržbu a opravy hrází, propustí a kanálků. Škoda, že není na rejži ideálnější sezóna a teprve se začíná sázet, takže políčka jsou prázdná a šedá, jen občas napuštěná vodou. Až budou plné zeleně, musí to být jinačí kafe, takhle to splývá s barvou zdí. Díky nadmořské výšce tu stíhají jenom jednu úrodu za rok a ani nejsou s rýží soběstační.

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Sázení rýže

Filipíny

Banaue Rice Terraces
D-Tejl

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Hlavní viewpoint

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Pohled z útrob teras

Dnes se podařila velká věc. První kompletní zápis v deníku, škoda že jsem si ho všiml, až co jsem tohle vyplodil z paměti. A dneškem taky zápis v deníku končí, tak se paměť bude namáhat i dál. Ale co se tam napsalo? Samý důležitý věci jako: "Vstávání v osm, snídaně v prázdné hotelové restauraci (85), puchejře se tváří jakože se dnešek přežije (co ale zítřek?) a venku polojasno." Hmm.

První viewpoint je po 40 minutách. Děti vylepšují svůj pokřik "hello" o "where are you from" a "give me money". Jdu maximálně lejzy, samý zastávky a kochačky. Pár jakoby cestářů čistí úsek mačetou. O pár hodin později jsou o 50 metrů dále. Díky odlesnění jsou na denním pořádku sesuvy, jeden zrovna odklízejí ze silnice, ale večer mají hlíny a šutrů na silnici víc než ráno.

Podél cesty se vyrojily další 4 viewpointy. Kolem každého je prodej serepetiček a trocha domorodého života. Na profláklejších místech klesá domorodost a roste kýčovitost. Tu podtrhávají důchodci v tradičních krojích - na hlavě péra z kohouta, nahoře červená košile a jsou bez spoďárů. Za poplatek se s nimi čék muže vyfotit, ale fotka s Dey je zajímavější a zadarmo.

Hlavní hit jsou vyřezávané dřeva, hlavně sošky bojovníků a bohů. Nejvíce boha Bolula, ochránce rýžových polí, sedící na bobku se zkříženýma rukama. Jsou docela propracované a neuvěřitelně levné. Kdybych to nemusel tahat měsíc a půl na zádech, asi bych se taky rozjel. Koupil jsem do sbírky jen místní barák, ale pak jsem našel ještě miniaturnější verzi. Tak jsem ji koupil taky.

Na hlavním viewpointu je výhled lepší v tom, že se kouká na údolí zvršku, zpříma a je vidět až do Banaue. Je tu rádobymekáč a mexická restaurace. Mělo by se odsud dostat přes terasy do Bocosu, což může být úžasná pěšina přes rýžové terasy. Tak jí beru. Dolů se kráčí po drsných schodech, kus se svezu po zadku, přejde se mostek a po betonových schodech se zase kluše nahoru. Bohužel se míjí pár křižovatek a tipnout tu pravou se moc nedá. Ta nejnadějnější končí po 600 zdolaných schodech u baráků, kde mě otáčí domorodec. Kdybych se ale blbec neptal, jestli cesta končí, ale naopak, tak bych se dočkal yes taky a mohl jít dál. Další pokus vede po vrstevnici nad řekou, jde se kolem betonových potůčků ve stylu madeirských levad, občas mezi džunglí, většinou po hraně terasy. Čvachtat si v bahně na 6metrové hrázi nevypadá nejbezpečněji, i když bych padal do měkka.

Další pokus taky nebyl správný, ale byla to krásná procházka po betonovém chodníčku s potůčkem, který občas zmizel v sesuvu, občas se zúžil na 5 centimetrů šířky, občas se přecházel bambusový mostek nad třicetimetrovou propastí a většinou se šlo už jen v džungli. Někdy je to dost o hubu a při padání si už jenom můžu vybrat, zda padat do kanálu nebo do 30metrové hloubky. Beru první možnost. Chytrej kluk.

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Cesta do města

Filipíny

Banaue Rice Terraces
Domorodčata

Ke konci se napojuju na silnici. Bóža Čobka hodně zlobí a utopené botky taky nepomohly. Do hotelu přicházím akorát s deštěm. Nejde zase elektrika. Číst nemám co, tak beru za vděk anglickými písmenky v pokojové bibli. Zatím ji znám nejlíp od Sklepáků. Nečekal jsem zázraky, ale tohle? V šest je ve městě mrtvo, k véče dávám kuře afritada. Ale filipínská kuřata jsou bída, což brzy pochopíte. Jsou to jen pobíhající opeřený váčky. Zlatý naše, pěkně nadopovaný antibiotikama, s pořádnýma flákama vyschlého bílého masa. Na těch filipínských je každý kousek masa zázrak. K tomu sprite a nějak nechápu, proč vlastně nelemcám pivo, když je zdravější. Dneska dokonce padly neuvěřitelné tři chody.

Kupuju v Greenview jakoby mapku okolí s vyznačenýma trasami okolí, ale než pro užitek spíš jako suvenýr. Lepší než ta z lonely není a i ta stojí za pendrek. Značení se nevede, však pro místní je hlavní, aby si člověk najal místního průvodce. Jediné tři počítače s netem ve městě jsou plné a chrnět se jde v půldevět.

Noc: Halfway Lodge 300 za pokoj
Žvanec: 360 P (snídaně 85, oběd-ryba+rýže+mango džus a sprite 135, véča-kuře afritada+sprite 140)
Ostatní: mapa 10, vyřezávaná soška Bolula 30 a baráku 30)
Celkem asi 730 P (12€)