CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

FILIPÍNY & BORNEO
Emiráty, Malajsie, Brunej, Thajsko
(13. výstup na Mount Kinabalu - 4095 m.n.m.)

14. únor: Kota Kinabalu - Mount Kinabalu National park

Dnes se vyráží za hlavním cílem malajského Bornea - na jeho nejvyšší horu. A jak reklamní žblebty říkají, na nejvyšší horu mezi Himalájemi a Papuou. Sice se má prý člověk předtím registrovat už ve městě na správě parku (fajn jsme si pokecali, ale nebylo to třeba) a rezervovat ubytování v hotelích na trase v parku (Sanctuary Lodges). Na hoře totiž panuje důsledný monopol a všechny 4 chajdy patří pouze jedné společnosti, která na nich rejžuje. Zatímco ještě nedávno byly za 40 babek, dnes už se to nakupuje v nějakých balíčkách se 4 jídly za desetinásobek. Nakonec z nich vylejzají i levnější varianty za nevytápěnou chajdu za 200 plus další poplatky v parku. No uvidíme na místě. Furt jsou tam i jiné trasy, kdyby to padlo.

K parku stačí chytit jakýkoli busík směr Ranau od nedalekého parkoviště. Pomalu šplháme do kopců a někde v mlze občas probleskne mohutná masa Mount Kinabalu. Bus nás vyhazuje před vstupem do parku a začíná nějaká ta domluva. S ubytováním šanci nemám, tady na místě je to ještě horší. Něco možná za 360. Ale vrcholek je jenom 9 kilometrů, i když výškově teda dva a půl.

Borneo

Malajsie
Pěšiny v údolí

Borneo

Malajsie
Krapet do kopečka

Úplně standardní procedura s Kinabalulandem je ovšem se dvoudenním výstupem (někdy i třídenním). První den se leze pět hodinek k chatě Laban Rata ve 3200 m.n.m. V noci ve dvě je vstávačka a za tmy se s další stovkou(!) turistů leze nahoru, aby se tam jako vychutnal východ slunce. To je samozřejmě klemra jak sviň, je tam pěkně našlapáno a na vrcholovou fotku si musíte vystát frontu. Jako nevím, jestli tohle je zrovna ta pravá pecka, kterou bych nahoře na hoře hledal.

Minimálně to má však výhodu, že ráno je v průměru větší šance na jasno. Ale to by dóóóst lidí nesouhlasilo. Pak po rozednění zase hezky všichni schází dolů, dají oběd a odpoledne schází dolů. Díky přísunu Číňanů a Japonců na Borneo a zdražování se však celá tahle trasa dělá pro tyto typy turistů, takže se tady plazí trosky, které pomalu průvodci odnáší na zádech (to naštěstí u drobných Japonců vadí méně, než kdyby sem byl příliv Amíků). Navíc jsou v celém parku vlastně jen dvě trasy, na jiné výstupy se prakticky povolení sehnat nedá. Každopádně zapomeňte na horské zážitky. Nicméně hora je to krásná a výhled na South Peak nezapomenutelný.

Zkouším možnost z jednoho cestopisu, a to ujít to celé v jednom dni. To je ale prý složité, jenom pro zdatné turisty, můžou to jít jen 4 lidi za den, je to obsazené a musí se volat rangerovi atd. Nakonec se to přes docela příjemnou paní na recepci povedlo zařídit. Takže zítra UP. Dávají se nějaké časové limity, které když nedodržím, musím to stočit dolů. Nicméně zítra ráno v sedm se vyráží. Bohužel se k tomu musí kupovat ještě průvodce, i když byl zbytečný a sloužil akorát k dělání fotek s mým gesichtem. V tom cestopise to tehdy umluvili bez průvodce a jeden týpek, co nás předbíhal (doslova) ho taky neměl. Ale tohle přiznat asi nemůžou, protože je to aspoň nějaká práce pro kluky z okolí. Běhají tu i climbmaratón a celý se to dá vyběhnout i za tři hodinky.

Celá ta sranda i bez ubytování a jídla vyjde na dvě stovky, které se skládá z: 15 babek za vstup do parku, jakési pojištění 7 a pak už to jede ve větším, povolení k výstupu za 100 (Malajci 30), průvodce za 85 a busík ráno k horní bráně za 16 (ty poslední dvě částky se můžou dělit počtem osob, což je v mém případě jedna). Tady vůbec na Sabahu se móda dvojích cen hodně rozšířila díky přílivu Číňanů. Naštěstí do sousedního Sarawaku a pevninské Malajsie tenhle móres ještě nedorazil (a nedorazili tam ani moc turisti).

Ubytování mi paní doporučila v hotýlku Homestay Buyu sotva kilometr před parkem (směrem ke Kejkej). Abych tam nemusel teď a zase zpátky do parku, rovnou mi tam zavolala a udělala rezervaci. Zatím si tady můžu nechat batoh a vyrazit na menší trasy kolem. Těch je tu asi 12 a dalo by se jimi den a půl zabrat. I když jsou kolem čedokářské základny parku, kromě pár hlavních tras se rychle ocitnete v džungloidním osamění. Dvě túrky vedou podle potoků, je tu i jakoby botanická zahrada. Poslední trasu dávám trošku do kopců, kde se rychle ocitám v mracích a trošku sprchne.

Naštěstí dorážím k hlavní silnici pro směr dolů, ale to už se zase ozývá Jyrka s Bóžou Čobkou. No nevím, jestli jsem se musel zrasit zrovna dneska. V hotýlku čekaly příjemné dřevěné pokojíky v domku, kde nikdo není a mám pro sebe celé patro. Venku je motorest se slušným výběrem za normální cifry.

Noc: Homestay Bayu 20 za pokoj, koupelna s teplou vodou a bedna
Cesta: Busík KK-Kinabalu Park(Ranau) 15
Žraso: Oběd-friedrice s pitím 8, véča-sýrová omeleta 4, melounový džus 3.5
Celkem cca 50 R (10€)

15. únor: Mount Kinabalu (4095,2 m.n.m.)

Tak dneska tu máme den D. Vstávám na šestou, nakoupím nějakou vodu a k snídani naprosto odporné buchty, které radši obětuju koši ještě před výstupem. Ráno je jasno, slunce pomalu začíná olizovat vrcholky a v sedm vyčkávám na základně mého průvodce. To je asi třicetiletej kluk (bych tipl sotva na 18) jménem Francis, který dvakrát týdně dělá výstupy. Upozorní na časové stoplossy a skoro hodina se ztratí, než se to všechno nějak zpunktuje a sepíše, než jede busík k bráně Timpohon (asi 5 kilometrů od recepce, výška 1866 m.) a než tam jí otevřou. To zrovna optimismem nenavnadí.

Borneo

Malajsie
Tak ráno začínáme

Borneo

Malajsie
No jo, vysoko

Tak jsem začal trošku zostra. Každý půlkilometřík je tu značen, i když mám silné podezření na nějaký švindl, aby zezačátku lidi moc neodradili a značky vycházely na pěkná místa s vyhlídkami a kulatými výškovými metry. První kilometr byl ještě skoro po rovince, míjíme i pěkný vodopád.

Cesta se rychle mění ve schodišťové martýrium mezi kořeny stromů. Postupně mizí stromy nad hlavou, ale kořeny zůstávají. První dva kilometry sice zmizely rychle, ale ty výškové dva zůstaly skoro netknuté. Nicméně pěšina je v pohodě a je k nevíře, jaké důchodcovské trosky se tu dokážou plazit. Žulový masiv stále vzdáleně okupuje obzor, občas problesknou solidní výhledy do údolí. Zezačátku je dost odpočívadel se záchody a barely vody. Ty samozřejmě končí v místech, kde by se teprve hodily.

Borneo

Malajsie
Stromové patro pod nohama

Borneo

Malajsie
Horská chata Laban Rata

Na pátém kilometru se překonal třítisící výškový metr. Poprvé míjíme několik skupinek, které scházejí z kopce. Směrem nahoru jdou dnes jenom dva další lidé (osamocený rychloběžec a jeden, co se párkrát míjel, ale nahoru se nevyplazil). O něco dál je chajda Laban Rata s restaurací a hotelem (výška 3270), kam jsem dolezl za dvě a třičtvrtě hodinky, což by celkem šlo. Dal jsem si tu pauzu, přichomejtl se asi k obědu, který tu bufetově debužírovali vícedenní turisti, kteří mají za sebou ranní výstup. Nasosal jsem od nich aspoň vodu a džus a vyrazil dál (asi by nebyl problém vybufetit i celý jejich oběd). Od těchto metrů už jsem měl horu jenom pro sebe.

Borneo

Malajsie
Provaz do nikam

Borneo

Malajsie
A furt nahoru

V 3600 m.n.m zmizely poslední kousky vegetace a začíná šikmá žulová stěna. Po celé trase dál je nataženo lano, kterého by se sice měl člověk jako držet, ale jeho praktické využití je asi jenom v mokru a mlze. Já mám furt úžasný počasí, sluníčko ideálně drží teplotu na triko a vítr si dal taky pohov. Nahoře už je skoro měsíční krajina. Vrchol Kinabalu je rozsáhlý s množstvím nejrůznějších vrcholků nejroztodivnějších tvarů od Oslích uší po fantastický South peak (3933 m). Ten úplně nejvyšší pojmenovaný logicky Low´s má 4095 metrů (někde je uváděno i 4101). Je pojmenován podle prvního výlezce siru Lowovi.

Borneo

Malajsie
Vedlejší vrcholek

Borneo

Malajsie
Francis na šikmé ploše

Můj průvodce nějak nezvládá a poslal mě napřed, čímž důležitost svého poslání v těchto v podstatě nejdrsnějších podmínkách korunoval. Né, že by to vadilo. Poslední půlkilometřík už byl náročnější, už to nevypadalo jako chůze po chodníčku, vydýchávacích pauz přibylo, ale hnalo mě být na vršku před pátou hodinou výstupu, což se s 5 minutovou rezervou povedlo. Odsud krásný panoramata na všechny strany, i když z jedné už přicházelo pár mraků. Francis dolezl se čtvrthodinovým mankem, prošmejdil skuliny skály, jestli Japončíci nezapomněli asi nějaký foťák. Dali jsme nějaké výstupové fotografie a on vyrazil šupando dolů dokázat, že mě taky trhne.

Borneo

Malajsie
Nejkrásnější vrcholek South Peak (3933 m.n.m.)

Borneo

Malajsie
A je to - Lows Peak (4095 m.n.m.)

To se mu tentokrát povedlo. Mě došla voda, tak jsem šel na sucho až k Laban Ratě, kde voda koštovala deset ringošů, a to ještě byla nechutně teplá. Na spravení žaludku jsem si dal blbec colu, kterou jsem skoro hned vrhnul zpátky do flašky. Přišla nějaká krizička, tak se směrem dolů už zrovna rychlostní rekordy netrhaly. Naštěstí se našla konečně pořádná hůl, která dobrotu udělala. Ale i tak jsem předběhl přes desítku lidí, co vyrazili dolů ráno a vzhledem k jejich rychlosti "krok, dlouho nic, podpěra průvodce, krok" se dolů za světla tutově nedostanou. Nakonec jsem to lezl dolů skoro stejnou dobu jako nahoru.

Za branou jsem se přichomejtl do jednoho odvozu místních. Francis se mně snažil ještě vnutit nákup barevného diplomu (10R) o zdolání hory, ale černobílý (1R) stačí bohatě. Stejně ho čeká pěkný boj o přežití na dně batohu. Pak už jen zbývá dojít do hotýlku na žvanec s curry nudlema, stopluskou a ice-lemon-tea, který tady už piju všude a vlez do sprchy a před bednu. Tak nám den D vyšel na jedna(minus) a určo top03 celé cesty.

Noc: Homestay Bayu 20 za pokoj
Cesta: Busík Kinabalu Headquarters - Timpohon Gate 16.5
Žraso: Nákup dole-voda 3, buchty 2.4; nákup v Laban Rata-voda 10 a cola 5; véča-curry nudle 5
Ostatní: povolení k výstupu 100, průvodce 85, pojištění 7
Celkem cca 257 R (10+45 €)

16. únor: Kota Kinabalu

Po osmé mě budí kohout, zalezu na snídani a jdu čekat na bus. Nějak se jim nechce a dává se se mnou do řeči taxikář Abdul s bílozeleným minivanem o rodině, provozování těchto vanů a kolik musí vydělat a otočit, aby měl aspoň na zaplacení půjčky na auto (moc to na vejvar nevychází). Nějaký kšeft měl už cestou sem, tak nakonec bere za busových 15 ringošů, protože nikoho jiného tu stejně nemá.

Cestou se zjevuje majestátně Mount Kinabalu a po necelých dvou hodinách jsem opět před kejkejlskou lodží, kde už mě vítají jak starého známého. Plahočím se do přístavu okouknout lodě na další štaci. Ale mám toho dost, v těch horách si člověk na tyhle tropy rychle odvykne. Zpátky to beru přes klimatizovaný supermarkety a postupně debužíruju, co pod nos přijde - meloun, zmrzka od mekáče (jediný případ, kdy je mekáč k něčemu), džus, 7up, tonic, voda, sušenky, net... fakt horko. Net měním za Curryhouse a další murtabak ayam. Dokoupila se další zásoba náplastí a strepsilsů, ale že by teda k něčemu byly, to asi ne. V pokoji tentokrát není vůbec nikdo. Ale ve dvě se přiřítili dva smradi, kteří zrovna noční klid nedodržovali. Postel si vybral jeden tak dokonale, že mi chrápal do ucha z půlmetru. Tak jsem se přestěhoval já. V šest ráno dorazili další dva, tak jsem jim to všem v sedm ráno vrátil. Ale to je nehezké.

Noc: Kinabalu Lodge 20 za postel (6dorm, AC, teplá voda, snídaně)
Cesta: minivan Kinabalu Park - Kota Kinabalu 15
Žraso: Snídaně-bananachipsy 2, tuna toast 4, orange džus 1.8; kus melounu 1, mekáčova zmrzka 2.2, trs banánů 1, pitivo tak 6x, sůši 2.8, strepsils 8, náplasti 1.6; véča-murtabak ayam a voda 6.2
Celkem cca. 80 R (17€)