CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

FILIPÍNY & BORNEO
Emiráty, Malajsie, Brunej, Thajsko
(14. Brunej)

17. únor: Labuan - Brunej

Dnes je přesun do Bruneje. Nejklasičtěji se tam dá dostat lodí přes ostrov Labuan z KK a dalších městeček (z Kota Kinabalu nejméně dvakrát denně, z Labuanu do Bruneje to pak jede pětkrát za den). I ostrov Labuan samotnej není k návštěvě špatný. Nějaké pláže, hodně hotelů a všechno je založený na tom, že je to federální úzmí, nejsou tu daně a cla na chlast a další propriety. Jinak jezdí i přímý bus z KK přes Brunej až úplně na jih do Kuchingu, ale zatím je dvakrát dražší než loď.

Loď na Labuan je docela velká, plná švábů a promítaných písniček s pozadím staré Prahy. Na dvě hodinky to zalomím a vyskočím v prohřátém Labuanu. Jakási miniprohlídka města, vedle bezcelního chlastu je tu bez přirážek i čokoláda, která chyběla teda víc. Nicméně, kde je jídlo, tam zas není pivo, tak oběd se skládá ze dvou návštěv restauraček. Proběhly nějaké celní formality a pokračuju další lodí skrz bordel v moři do Bruneje.

Přistáváme v městě Muara, asi 20 kilometrů od hlavního města, kam jezdí ekspress bus za dva brunejské dolary. Směnárna tu není, ale pár brunejských dolarů se dá vyšmelit po 2,5 ringoších (1B$ = 12.5 Kč). Projíždíme kolem pár pokusů o megalomanské stavby, ale celkově nějaká extrémní změna proti Malajsii není. Ani střed hlavního města Bandar Seri Begawan, kromě tří bloků s vyššími a krapet ušmudlanými baráky, nic nenaznačuje o bohatosti ropného státečku. Vyskakuju u Youth hostelu, o kterém byla zmínka v 8 let starém lonely (nyní opět otevřeném). Jinak na něj žádná reklama není, ale funguje to u místního studentského klubu a bazénu (vstup za dolar). Za pouhých 10 doláčů se nabízí postel v klimatizovaném čtyřlůžkáči. Koupelna taky v pohodě, jen se tu pěstují oddělené křídla dle pohlaví. Ale lidí tu stejně bylo minimálně, jen první den se pokoj šéroval s nějakým Fredem. V centru jsou pak ještě asi dva guesthousy s pokoji od 30 dolarů (single, double za 40).

Brunej

Brunej
Zlatá mešita Omar Ali Saifuddien...

Brunej

Brunej
...jest hlavním šejkovským symbolem Bruneje

Odpoledne razím do centra okouknout nějaké baráky. Turistické informace se nekonají, aspoň že kolem autobusáku je dost směnáren. Baráky, lampy i skoro každé auto jsou momentálně zvláště vypulírované a ozdobené v brunejských žlutobílých barvách na oslavu 25 let nezávislosti, kterou budou za 5 dny slavit.

Jediný pocit turisty se objeví u řeky, kde převozníci spustí vábící ryk na projížďku vodní vesnicí. Domů na vodě se tu postavilo nebývalé množství a i v dnešní době se na nich dál bydlí bez náznaku snahu o přesun na pevninu. Na vodě tak stojí kompletní infrastruktura, včetně škol, nemocnic, billboardů a mešit. Dohromady takhle bydlí třetina obyvatel a staví se celé nové satelitní vesničky na kůlech. Pevninu jim připomíná jen několik květináčů, kterými mají obklopeny vchody. Vodu brázdí taxíky, ale všechny domy jsou pospojovány lávkami, mosty a dá se v tom docela slušně korzovat. Jen hřbitovy zůstaly na pevnině.

Brunej

Brunej
Centrum Bandaru

Brunej

Brunej
Uličky poblíž mešity

Nedaleko centra je nejslavnější zlatá mešita Omar Ali Saifuddien postavená na umělé laguně. Vedle ní přezdobený altánek ve tvaru lodi plující po laguně. Za ní už začínají vodní vesnice. Jestli je tu nějaký hodně velký rozdíl proti Malajsii, tak tu jednak nejsou skoro lidi a auta a auta dokonce staví na přechodu, což asi jinde v JV Asii neexistuje. Po Britech tu zůstalo pár dobrých věci, z nichž nejlepší je asi dostatek hranolek, grilovaných kuřat a fishů a chipů. Pokrafalo se s Fredem a v devět se to zalomilo.

Noc: Youth hostel 10 B$ (4pokoj, AC, spol.koupelna s teplou vodou)
Cesta: loď KK-Labuan a Labuan-Muara 53 R+přístavní poplatky 2x 3 R, bus Miri-BSB 2 B$
Žraso: čokolády, oběd, véča-kuře+hranole+pití 5 B$
Celkem asi 70 RM + 15 B$ (22.5€)

18. únor: Bandar Seri Begawan - Jerotung

Ráno to tu prodlužuji o dvě noci, nějak se mi tu zalíbilo. Dopoledne prolejzám město, okouknu miniaturní poštovní muzeum, kde nakoupím nějaké pěkné známečky na obálkách prvního dne vydání. Docela si s nimi vyhráli. Pokus o poslání nějakého pohledu domů samozřejmě skončil v rukou zlodějškých pošťaček. Dál mířím do vodní vesnice Kampung Ayer za hlavní mešitou. Z krátkého vstupu na pevninský hřbitovní pohorek rychle vyprovází štípavý hmyz. Kolem stovek baráků dolejzám až k mešitě Jame Asree. Dalším postupem se dostávám k sultánově paláci Istana Nurul Iman, kde lávky začaly postrádat prkna než skončily úplně pro sultánův klid. Taxikáři, pokud náhodou člověk na ně nekouká, pískají jak hovada, za což bych jim s chutí jednu písknul do papuly. V lidové žrádelně zkouším rozleptat jazyk mísou greencurry.

Na odpoledne jsem vymyslel zábavní park Jerudong. Dřív to byl klasický Disneyland za dvě stovky, kterému však trošku chyběli lidi. Takže nic, co by vadilo. Teď tomu však chybí i atrakce a je z toho dobrý místo duchů, které však stále funguje, něco se točí, tři klauni u monumentální vstupní brány dál poskakují. Ještě blbější je, že se otevírá až v pět večer, poslední bus číslo 55 na autobusák jede odsud v šest a ono je to sakra dost z ruky (23km, dojít zpátky večer se fakt konat nebude). Busíkem se sem jelo skoro hodinu. Jinak ale pohoda by v Jerutungu být měla, restauračky a všechno otevřený až někam hluboko do půlnoci. Nicméně i místní se k němu staví dost rezervovaně a sláva parku je dávno pryč. Někde by tu měla být i pláž, ale ještě dál od ruky.

Takže nic, zbývá čas tak akorát na vyfocení fontánky, zpoza plotu okouknout kolotočářské monstrstavby a po skoro hodinovém čekání na bus (šestá byla evidentně hodně orientační) se vyrazilo na další kochací pochod do centra. Na rozdíl od Emirátů tady šejkovské ceny mají alespoň u nafty (3 Kč), benzín ale už za dvojnásobek, stejně jako voda. Centrum je opět vylidněné, včetně tržnice, kde zůstalo akorát zboží. Ve městě se pohybují snad jen příslušnice nejstaršího řemesla a prej jestli nepotřebuju "service".

Noc: Youth hostel 10 B$
Cesta: bus BSB-Jeruntat á1 (nr. 55)
Žraso: oběd-greencurry 4.5, fresh orange juice 2, chipsy 1.1, pití 0.8-1, sůši 1.4 a 1.7
Ostatní: Internet 1$/1hod
Celkem asi 27 B$ + známky 10 B$ (14€)

19. únor: Bandar Seri Begawan

Dnes troška kultury. Začínám u čínského templu, který se krčí ve stínu mnohapatrových garáží. Dál se jede k muzeím, které jsou mimo všeho, asi 10 kilometrů od centra podél řeky Sungai Brunei. Busů nejezdí moc, ale něco se najde a nechám se vyhodit u Malay Technology Musea. Název je asi to nejatraktivnější z celého muzea, ale bylo to tu milé. V zásadě jsou to asi 4 velké místnosti s ukázkami starých dřevěných budov a náznaků řemesel. Vevnitř nejde ani klimatizace, tak mi hlídačky vždycky posunou větráky, aby foukaly na mě, když si čtu nějakou tu propovídku k exponátům. Vedle muzea je Maritime muzeum, které je pro sichr vyklizené úplně. Barák nový, fontánka před vstupem taky funguje, v zásadě by se mohlo zítra otevřít, kdyby měli něco dovnitř.

Brunej

Brunej
Hrobky sultánů

Brunej

Brunej
Útroby vodního města Kampung Ayer

Po zbytcích schodů mezi pradávnými hrobkami se škrábu do krpálu k silnici k Brunejskému muzeu v betonovém skeletu, kde vevnitř už je ke koukání konečně co. Nějaké poklady, trochu z etnografie, výstavka o těžbě ropy a zemního plynu a podrobné dějiny Bruneje, který kdysi panoval na celém Borneu. Postupem času se z něj ale odlupovala území až do finálního odlupku na přelomu století, kdy ho rozpůlili vedví Sarawakem.

Od muzea se vracím k městu pěšo, podél silnice jsou odbočky k hrobkám sultánů od 14. století, někdy jsou kolem malého náhrobku vytvořené betonové altánky, někdy je to menší hřbitůvek s oltáři. Odsud je dokonce postaven chodník v lese s mostem a odpočívadly, kde řádí opice. Po párstech metrech beton končí v džungli a musím se drápat zpátky. Vedro brutál a autobusy nikde. Ploužím se dál, vymetu nějaký krámek, něco ujdu po lávkách nad řekou. Pod nohama řádí varani.

Brunej

Brunej
Výhled na Kampung Ayer

Brunej

Brunej
Satelitní vodní vesnice

Definitivní zničení přišlo s nápadem vylézt do rezervace nad řekou. Schodů byly stovky, ale panoramata na Kampung Ayer byly gut. V dálce jsou postavené úplně nové vodní čtvrti. Kolem běhají úplně zničení školáci, kteří se tu plazí do schodů. Já se teda plazím taky, ale ve výrazně pomalejším tempu. Véču dávám na nábřeží řeky, kde je pár restauraček. Rybu z nich nevymámím, ale pohodlné usazení na břehu řeky s výhledem na zapadající slunce nad vodní vesnicí a všechen ten ruch na ní dává rychle zapomenout na celodenní tepelný jatka.

Noc: Youth hostel 10 B$
Cesta: bus k muzeu 1
Žraso: véča - karinudle a kuře 3, vody, džusy, sprajty 0.7-1, sůši 0.6
Celkem asi 19 B$ (9.5€)

20. únor: Seria - Kuala Belait - hranice

Takže dnes zas o hranici dále. Tentokrát to bude o něco složitější. I když jako busy odsud až do Kuchingu a indonéského Pontianacu spatřeny posléze byly, ale jen z druhé strany hranice. Tady o tom zmínky nebylo, takže se jede krok-sun-krok a poznají se další městečka. První spoj je do Serii skoro přes celou Brunej (6B$). V této oblasti byla nalezena první ropa už před skoro sto lety. Ropa už je skoro fuč, ale v moři se našly další zásoby a hlavně přibyl zemní plyn, takže sultán může dál blbnout. I když proti arabským kolegům se drží docela zkrátka. Do asfaltu to rozhodně nestrká. Projíždíme džunglí, která díky tomu, že mají ropu už století, tak ji nemuseli plundrovat jako všude jinde a dodnes tu třičtvrtiny území tvoří husté pralesy. Ale zhyzdit to umí někde taky solidně. U Serie pak počet stromů vyrovnávají malé ropné zelenočervené vrty, pumpující zvolným tempem černé zlato. Mezitím všude rafinérie a ropná sila. Vše patří Shellu, který se v tom tady začal vrtat už od samého začátku.

Brunej

Brunej
Ropný vrtík u Serie

Brunej

Brunej
A rafinérie o fous vedle

Souputníky na cestě do Malajsie se stávají dva Angláni a jeden Číňánek, který mrská i z busu fotky neuvěřitelnou kadencí, pokud náhodou teda rovnou nefilmuje. V Serii se stačí okouknout sotva okolní ulice a hned jede minibus do městečka Kuala Belait. Příjemnou předměstskou zástavbou v americkém stylu dojíždíme k poslednímu hraničnímu městu. Tady už to s dopravou dál je horší. Informace žádná a nikde nikdo. Skočíme s Anglány aspoň na rejži, pokecáme s místními a nakonec se pod schody u autobusáčku objeví nějaký týpek, který vcelku vypadl z oka doktůrkovi ze "Slunce, seno" a namaloval nám nějaký lístky za 5.5 dolaru na hranici (tak 5 kilometrů). Tam přicházíme o bus, který nejede do Miri, jak se myslelo, a o Číňana, který neměl vízum.