CESTOVÁNÍ

TravelInfo

ÍRÁN 2016
1. Cesta do Teheránu

Formality

Největším opruzem cesty do Íránu je byrokracie s vízy. Na webech je spousta zaručených zpráv a některé vkládané spřátelenými pofiderními cestovními agenturami mámící další zbytečné poplatky. Pražská ambasáda je na získání víza prakticky nedostupná, a když už víza někdo dopředu potřebuje (hlavně při vstupu po zemi), radši jezdí do Vídně. Navíc k vízu se někdy zlodějsky vyžaduje tzv. referenční číslo, které lze získat jen přes různé cestovní agentury za několik desítek eur.

Nicméně při příletu na mezinárodní letiště lze získat vízum na místě za 50 až 60 eur. Původně to bylo na 15 dní (šlo prodloužit pak při pobytu), nyní je na 30 dní. Referenční číslo není podmínkou a stačí mít rezervaci na první noc v hotelu (reakce levnějších íránských hotelů na emailovou rezervaci rozhodně nepatři mezi promptní, pokud náhodou nějaká je). Nicméně s referenčním číslem bylo získání víza na příjezdu rychlejší a pravděpodobně o 10 eur levnější. Bez něj v zimě 2015-6 někteří na letišti mohli čekat i pár hodin. Nicméně vstoupili snad všichni, pokud je nezastavila už aerolinka při nástupu. Ale i Ukrajinci si skutečnost nepotřebnosti takové blbosti dokázali najít při odbavení v systémech. Mnohem větší a čerstvější průser přišel asi dva dny před odletem, kdy Američani oznámili, že kdo byl v posledních 5 letech mimojiné v Íránu, je vyloučen z programu ESTA a do USA se bez nutnosti oficiálního drahého a nejistého víza nedostane. Hlavně že těsně před tím s Íránem uzavřeli prakticky mír.

Letenka za 100 eur se objevila náhle, nicméně než jsem zkusil Honzu oťuknout, byla pryč. Ale zaúřadoval jen tradiční aerolinkový chyták, kdy si přes cookies zapamatují, že na tuhle letenku jsem již koukal a nabízeli ji dráž. Na chvíli jsem to odpískal, než jsem to našel na jiném compu (resp. by stačilo použít anonymní okno) a byly jsme zpátky na stovce. I když to asi byla chyba v tarifu, davy lidí ji nevykupovaly, protože si v systému hnila několik dní.

Blbější byl ranní odlet z Berlínského letiště Tegel, který neštimuje s žádným z desítky busových a vlakových jízd z Prahy. Ať se to počítalo, jak se chtělo, klidný spánek z toho nekoukal. Nakonec i přes busové akce (od 10 eur) stejně nejlevněji pro dva vyjde auto. Největší rizikem celé íránské cesty se tak stalo přežití auta v obohaceném Berlíně.

Místo noční jízdy jsme vyrazili o den dřív s přespáním v hotelu. Jejich výběr v Berlíně omezí bezemisní zóna (je třeba ekoplaketa, která se za pár stovek dá dostat i na STK). Kousek od letiště se našel pokoj za 32 eur v hostelu Bärlin přímo pod krovkami přistávajících letounů.

Lonelyplanet za 6 stovek na Írán je sice fousatější z roku 2012, ale kupodivu sedělo vše až na ceny památek (ty jsou stejně všude za nekřesťanských=perských 200 tisíc).

Írán má přes 82 milionu obyvatel, hlavním městem je desetimilionový Teherán a rozloha je 1,6 milionu km2 (3x jako Francie), což mu stačí do dvacítky největších zemí světa. Úředním jazykem je perština. V náboženství převažují z 90 % šíiští muslimové (8 % maji sunnité a trošku je i židů, křesťanů a zoroastriánů). Časový posun je 3 a půl hodiny.

18. 1. Do Berlína

S Honzou jsme domluveni na třetí hodinu, tak ve čtyři opouštíme rodný beton. Na přechodu Petrovice se letos na pár minut poprvé a naposledy podívám, jak vypadá sníh a zima (půl metru a -13 stupňů).

Za čárou jsou hned silnice suché a po dálnici a dávce energeťáku se to rychle sune na Berlín. Rádio Impuls se úspěšně bourá do německých frekvencí až k Berlínu. Ale nevím, jak velký je to tedy plus. Rychle projedeme skrz Berlín až za Tegel k metru Kurta Schumachera. V okolních uličkách to vypadá přívětivě a auto by tu mohlo přežít bez nasrání místních. Ty stejně momentálně štvou východnější národy a v místním plátku brečí na všemožná omezení.

Pension Kutshi v horním patře hotelu Bärlin vypadal a smrděl kouřem jak kanceláře na národním výboru, ale na vyspání pohoda. Kor když se ještě vyrazilo vedle do kauflandu pro vzorky domácích piv. Tím alkoholové kapky pro tuto cestu i končí.

19. 1. Let z Tegel přes Kyjev do Teheránu

Finální čistkou v batohu dostávám jeho váhu na krásných 3,2 kilo. Je zaplněn asi ze třetiny, tak jsem to možná krapínek přehnal, ale chodí se s tím ideálně. Házím zbytky věcí s teplými botami do auta a jdeme pěšky na letiště. Vede tam chodník, což se o mnoho letištích říci nedá. Nevypadalo to ani daleko, ale zkratky se nepovedly a čeká nás přelézání náspu a plotu (příště zabočit hned u hotelu nebo sednout na městskou).

Na terminálu C musíme k odbavení, protože Honza zrovna mé váhové škrty nepobral a tahá celý batoh do podpalubí (je to v ceně). Tím nás ale čeká riziko zpovídání ohledně neexistence víz. Na tom se už prý někdo zasekl. Já se zasekl o fous dál, když jsem ztratil pas. No jo, pan cestovatel. Já bych fakt mohl příště s Příbáněm. Naštěstí skončil u celníků za rentgenem. Letíme obstarožním Boeingem 737 s popelníčky, který oslaví příští měsíc čtvrtstoletí. Ukraina International Airlines byla založena v roce 1992 a po krachu Aerosvitu se stala hlavním ukrajinským dopravcem. Zrovna terno to není, ale stačí to. Klasický hladolet, ale aspoň se dalo koukat na zasněžené roviny a zamrzlá jezera.

V Kyjevě Borispolu nás vítá led, zima a recyklovaná kartonová letuška Olina, kterou ukradli ČSA a teď nás navádí na gate. Čeká nás tu 5 hodin, tak párkrát probloudím letiště, přečtu plátky a internet a s přicházející tmou letíme dál. Ač je Borispol bází této aerolinky, ani nemá nárok na prstíky a mrzneme v busech na ploše. V Embrearu do Íránu strávíme 4 hodiny, což je sotva na sežrání podávané večeře a trochu spánku.

20. 1. Teherán – Kashan

Dosedáme v 1:30 na docela velké letiště. Na přepážce s vízy čeká jen 15 lidí. Předáme zpáteční letenku, emailové potvrzení o hotelu, na oplátku dostaneme papírek, s tím na pokladnu zaplatit tučný poplatek (60 €) a zpátky, kde s tím provádí kdovíco. Po 20 minutách nám dávají pasy s vízy a poslali nás ještě na nákup zdravotního pojištění. Argumentace, že máme vlastní, nezabírá, že je to nutnost. Chtějí za to 15 eur a je asi fakt, že při nějakém průseru v nemocnici by to problém byl, protože cizí pojišťovny sem nemají díky sankcím, jak poslat peníze. Nicméně docela rychlovka a za půl hodiny jsme v Íránu.

Letištní směnárna má slušné kurzy za většinu měn při směnách v obou směrech. Za 1 euro, které táhneme raději než měnu prašivého amerického psa, je 40 tisíc rialů. Nejběžnější bankovkou je stotisícovka, tak je toho za 300 eur slušný 12miliónový balíček. S penězi je ale více srandy. V drtivé většině se totiž v běžném hovoru počítá v tomanech, přičemž jeden je jen 10 riálů, takže se moc nul neproškrtá. Tři prsty ale nemusí nutně znamenat jen 3 tisíce riálů, 3 tisíce tomanů, ale klidně i 3 eura či 3 stotisícovky. Naštěstí domácí umí často anglicky a zdejší číslovky se dají docela rychle naučit (jednička stejná, 2-4 podobná, když se kouká z boku; pětka je kolečko, devítka je stejná a nula je tečka).

A teď si předvedeme, jak se to nedělá při prvních nočních vteřinách v nové zemi. Normálně bych to na letišti přečkal do ranního kuropění, jenže tady jsem se nechal uvrtat do společného taxíka, který měl jeden kluk domluven za 25 eur. Tak proč ne, stejně to odsud jinak nejde (za dva roky má být už metro). Do města je to 50 kilometrů, míjíme nasvícené mauzoleum Imáma Chomejního, Světlo ale nepolevuje ani v centru prázdného města a neony všech asijských značek do něj září. Ještě větší překvapení je taxikář, který dokonce stojí na červenou. V překvapení pokračuje, když po nás chce další peníze nad rámec 25 eur, který platil kluk. Víc lidí v taxíku, větší cena. To je logický. Najednou mu jde angličtina mnohem líp než pouhé kejvání hlavou na letišti.

Sotva s rozbřeskem zaleháme do postele, když mě napadne se ujistit, že ta zaplacená noc za 30 dolarů samozřejmě není na následující noc. Naivní zde očekávat asijský přístup. Po 4 hodinách aspoň zbufneme solidní snídani, kašleme na Teherán a jedeme do něčeho přívětivějšího.