CESTOVÁNÍ

TravelInfo


IRSKO 2008
(1. Letiště - Tara Hill - Trim - Newgrange - Dundalk)

I. - 17. červenec: Letiště - Tara Hill - Trim

Irsko

Irsko
Tarský vrch s Kamenem osudu

Letadlo tentokrát letělo v rozumnou hodinu, tak se člověk téměř i vyspal a před devátou se srazil s Davidem v Holešovicích. Cestou na letiště zjišťuji škandální věc, a to že má víc tatranek než já. Vtrhávám ještě do letištní Billy s kupodivu normálními cenami a přidávám dvacet tatranek a jejich napodobenin. David ještě znásilnil elektrickou zástrčku před přepážkami pro telefon a předvádí práci, tak je dost času na pozorování odbavování spolucestujících. Ryanair má totiž jeden zádrhel (kromě dalších stovek) v maximální váze zavazadla 15 kilo. Jinak se solí asi tři stovky za další kilo. Takže skoro všichni před námi na sebe rychle navlékají svetry a bundy z batohu, cpou věci do příručního batůžku a rozčilujou se, že by ČSA vyšly levnějc. Letadlo v cajku, dokonce se neplatí ani za záchod a vzduch je tu také zadarmo. Celou cestu je zataženo a v Dublinu přistáváme v dešti. Na letišti se člověk dost našlape, navíc je docela hnusný a vypadá jak skladiště.

Hertzův bus nás odváží od terminálu do své centrály a fasujeme stříbrnou Toyotu Auris v dieselu. Je pár měsíců stará, ale nakonec si taky zastávkovala (ale to mohl být taky problém v řidiči, že). Ale snad musí stáčet tachometry, protože se mi nezdá, že by to auto opět měli přede mnou maximálně jen tři lidi. Ještě ji chvíli hledáme na obrovském parkovišti a zkouším startovat. No asi to má nějaký fígl, páč to nejede. Tak se zeptám a fígl to kupodivu nemělo. Takže zase nalevo, kde jsem letos toho najezdil víc než vpravo, takže teď už ani nestírám místo blikání. Jen to má pěkně ostrý brzdy, ale tady bude zádrhel spíš v mojí felině, že holt holka už moc nebrzdí. Celou cestu si odřídím sám a i nápad udělat z Davida navigátora brzy zatrhávám:-)

Původně se chtělo Irsko objet ve směru hodinových ručiček na Cork, ale letiště je na severu Dublinu a auto máme vracet v centrální pobočce, která je zas významně jižně od centra. Tak to bereme opačně směrem na Belfast. Úplně se vyhneme Dublinu a průvodce budeme číst pozpátku. I tak se cesta zadrhává rychle, protože značení v Irsku je dost hrozné. Asi 30 kilometrů od letiště jsou tři hrady, ale ty nějak úspěšně míjíme a končíme náhodou alespoň na jedné pamětihodnosti jménem Tarský vrch. Hodně brzo jsme tak pochopili, že v Irsku neuvidíme to, co chceme, ale to, kam nás cesta zavede. Spíš než města se vyplatí kontrolovat čísla silnic a mít pořádně podrobnou mapu, kterou jsme zatím neměli. A i když na ní třeba silnice na křižovatce pokračuje rovně, tak ve skutečnosti její pokračování může být strčeno plusminus kilometr stranou. Směrovky na turistické cíle tu jsou naprosto sporadicky a hlavně zásadně až za křižovatkou. Kdyby aspoň nebyl člověk tak rozmlsanej z toho Zélandu, ale ono je to o tři kategorie lepší i v Severním Irsku. Tam taky je u silnic řada odpočívadel, v Irsku bylo za 2000 kilometrů jedno.

Irsko

Irsko
Zvonice Yellow Steeple v Trimu

Dojeli jsme na Tarský vrch, což je zelený kopec se zarostlými valy a drobnými pahorky a malý standardní gotický kostelík. Historicky to je pro Iry místo významné, bylo spojeno s bohem Maeve a čarodějnými druidy, od třetího století odtud vládli velekrálové. Právě odsud vzali taky Irové svůj trojlístek (shamrock), když na jeho tvaru vysvětloval svatý Patrik ještě pohanskému králi svatou trojici. Nicméně pohanské místo tu zůstalo a s postupujícím křesťanstvím vůkol začala jeho sláva upadat. Uvnitř kostela je informační středisko, za jehož návštěvu se v Irsku často platí, protože slouží i jako malé muzeum. Jinak v těch pahorcích a terénních vlnkách se skrývají staré mohyly a hrobky (v jedné z nich byl objeven 4500 let starý hrob z doby kamenné). Na vršku mohyly Cormacs House se tyčí falický Kámen osudu. Všude kolem ovce a Češi od Kudrny. To taky byli poslední Češi až do Dublinu a i v něm to byli spíš Slováci.

Neznámo jak míjíme další památky a končíme u ospalého městečka Trim na řece Boyne (1500 obyv., irsky Baile Atha Troim, neboli Město u Bezového Brodu). Na jeho předměstí Newtown jsou fešné ruiny kostela, katedrály sv. Petra a Pavla a opatství Newtown Abbey. Za úzkým můstkem sv. Petra (druhý nejstarší most v Irsku, i když tohle počítání známe) je další opatství Crutched Friary. Tady jsou konečně ty profláklé irské stavby, respektive ruiny kostelů a klášterů, obklopené zdmi a hroby s keltskými kříži v útrobách zřícenin. Vše kolem je zelené a pasou se tu samozřejmě ovce, někdy i krávy, býci či koně.

Další zastávka v rozkopaném Trimu. Poslední dobou irská města zavádí na běžícím páse zóny placeného parkování v centrech i takových děr (většinou do šesti, kromě neděle). My tu jsme po páté, čímž poprvé a rozhodně ne naposled přicházíme o prohlídku hradu (ten zdejší je z roku 1173, je to mohutný, je to velký a zbylo toho dost, i když ho ničilo dost pobudů včetně vyhlášeného Cromwella, který ale zplundroval v Irsku skoro každé tři kameny spojené maltou). Na protější straně zbyl obrovský kamenný zub po zvonici Yellow Steeple (1368, zrubána 1649). V centru ještě fotíme pár kostelů, které ale jsou v Irsku v podstatě jen na dvě brda. Nějaký život se nachází v malých krámcích s předraženou vodou. Ale hlavní je, že sušenkami tu člověk hlady neumře, tak se vesele můžou spořádávat zásoby.

Večer na krku a zamířilo se na odstrčené památky kolem Kellsu, které by u sebe mohly mít nějaké parkoviště, kde by třeba člověk mohl složit hlavu. Kemp jsem totiž neviděl prvních 5 dní. A kdo by nějak stál o stavění stanu v tom věčném dešti. Navíc spaní v aurisce se ukázalo na výsost pohodlné, a to včetně chrápání po boku. Odstrčené památky se hledaly sakra těžce, najelo se toho dost různými směry než se našla alespoň Věž na Hill of Lloyd, což vzhledem k jejímu pojmenování jako Suchozemský maják, je výsledek dost tristní. Kolem je pěkná piknikárna, tak se pokračovalo v hledání nedalekých křížů u Castlekeeranu. Museli jsme kolem nich projet tak třikrát, ale stejně marně. Vzdáváme to, jsme na kraji odlehlé silnice, přes potůček do kopce zajímavá kaple, pár křížů a prameny svaté vody. Koneckonců kde spát lépe než u hřbitova.

Nocování: kdes u kaple za Kellsem
Doprava: auto Letiště-Tara-Trim-Navan-Kells 150 km, letadlo Praha-Dublin, bus Mělník-Praha 55 km
Ceny: parkovné Trim 0.2/20min, pohled 0.4, voda 2x2l 1.7

II. - 18. červenec: Newgrange - Knowth - Ardee - Dundalk

Po spací anabázi a dalších zajížďkách se vracíme k řece Boyne, takže po 170 najetých kilometrech jsme asi 50 kilometrů od letiště. Dnes je v plánu jedna z irských hvězd a vlastně jediná irská stavba, která se proflákla v letech minulých až k mým uším - Newgrange. Tady je to tedy hlavně pod názvem Brú na Boinne, což je rozsáhlá nekropole z mladší doby kamenné a o tisíc let starší než Stonenhange přes vodu (cca. 3200 před n.l.). Jsou to obrovské mohyly rozeseté na několika kilometrech čtverečných, největší z tunelových mohyl je zrekonstruovaný Newgrange, Knowth a svému osudu ponechaný Dowth.

Irsko

Newgrange
Newgrange

Irsko

Newgrange
Šutriska před vchodem do útrob

Navštívit je třeba informační středisko u Donore s muzeem, filmečkem a kasou. Vstup do střediska a Newgrange 6€ a přidat k tomu ještě Knowth tak 10.8€. Studenti tady i na většině dalších památek urvou slevu 60%. Často může být také vyprodáno, tak se vyplatí přijet zrána. Vyfásli jsme terčíky s časem odjezdů busů, které od návštěvnického centra odvážejí turisty. Newgrange mám na 10:45, Knowth na 12:15, pak muzeum, takže jsme tady zabili přes 5 hodin času. Impozantní Newgrange vypadá jak krtkův dort s výškou 13 metrů a průměrem 80 metrů. Dovnitř vede jedna chodba, hlavní vchod lemuje kamenný obrubník s vyrytými trojitými spirálami (symboly počátku a konce života) a dalšími obrazci. Přední část je čerstvě vypulírována, šutry jak za mlada. Nad vchodem je pak štěrbina, která propouští dovnitř hrobky první paprsky slunce při zimním slunovratu skrze klikatou chodbu. Kolem mohyly se pak nachází další mohylky, vztyčené kameny a další megalitické propriety. Dovnitř hrobky si jdeme s paní průvodcovou vychutnat tmu a zimní slunovrat se holt trošku zasimuluje. Busem zpátky k centru a odsud zase téměř stejnou cestou na Knowth (takže hodina k ničemu pryč). Knowth je rozsáhlejší, kolem ústřední mohyly jsou desítky dalších a menších, bylo tu učiněno i více objevů a ve středověku se na vrcholu hrobku umístilo opevněné sídlo. Při nedávných průzkumech to kompletně rozvrtali, betonově vyztužili a dovnitř nacpali železnou místnost pro turisty. Chodby jsou tady dvě a dvakrát delší než na Newgrangi, ale do nich se moc nemůže.

O pár kilometrů dál končíme na jiném, pro Irsko neméně významném, místě. Plac bitvy na Boyne, kde Irové v 1690 definitivně projeli svoji nezávislost. Dnes je tu velké muzeum věnované bitvě, kde se servali irští katolíci a Frantíci pod vedením britského exkrále Skota Jakuba II proti Angličanům a vejškrabku celé Evropy pod vedením krále Viléma III Oranžského, Holanďana. Vilém měl armádu větší a lepší a vcelku v pohodě vyhrál. Z 60 tisíc vojáků na obou stranách však padlo jen patnáctset, což je pomalu na úrovni přirozené úmrtnosti. Takže zrovna na krev se nebojovalo. Jestli bylo ale počasí, jako následující dny, tak se ani nedivím. Frantíci si asi brzy řekli "Irsko? Tak na to serem" a šli dom ožírat se burgundským.

Irsko

Boyne
Muzeum bitvy na řece Boyne

Irsko

Hill of Slane
Hill of Slane

Popojetím o deset kilometrů se dostáváme na Hill of Slane, což je kupodivu kopec u města Slane. Další mýtický irský kopec, kde rok po příchodu do země (433) zapálil sv. Patrik velikonoční oheň na znamení obratu Irska ke katolicismu. Dnes zde zůstaly zbytky opevněného kostela a františkánského opatství, kde se přečkává další pořádná sprška.

Konečně dáváme vale prvnímu hrabství Meath a přejíždíme do nejmenšího Louthu. Celkem jich je 27, takže tímhle tempem to asi fakt nepůjde. Městečko Ardee láká na dva hrady na jedné hlavní ulici. Jeden z nich je ale jen kamenný dům s věžičkou Hatchs a jen o trošku větší je Ardee. Ještě nějaké zastávky podél kostelů, megašutru Cochulainns (asi tři metry na výšku uprostřed zelených luk) a na déle nás zastavuje až bohatě zdobená katedrála v Dundalku. Vedle dalších kamenných stavbiček však hlavně objevuju kouzlo curry chipsů v takeaway za cca tři jura, kde se na hmotnost u hranolků nikdy nehraje. Vedle hranolků na tři způsoby pak ještě nabízejí rybu či burger, a tak je to tu v zásadě všude.

Po natankování sjíždíme na opuštěnější poloostrov Cooley. Moc pláží tady nemají, a ta hlavní nám zůstala skryta i po projetí pobřežními polňačkami. Končíme na kamenitém mořském ohybu u Greenore, kde má moře slušné proudy. Rybáři pomalu odjíždí a zůstávají tu tak tři auta na noc. Zatímco David jen stáhne sedačku a do minuty chrápe (a to doslova) jak zabitej, já si vybudoval pravidelný rituál (spacák, otočení opěrky, nafukovací polštářek plus ty standardnější znaky civilizace) připravující mě o úvodní půlhodinu, kdy snížit množství decibelů v autě od jejich původce se už nedaří. Že si prej ještě nikdo nestěžoval a nakonec to hodil na dědu. Ale aspoň se člověk nemusí bát ticha. Dnes dalších 140 kilometrů a po třista kilometrech jízdy jsme celých devadesát kilometrů od letiště, a to jako ani moc nebloudíme :)

Nocování: pobřeží u Greenore
Doprava: auto Kells - Bru na Boine - Slane - Dundalk - Greenore 140 km
Ceny: vstupné Newgrange+Knowth 10.8 (stud. 4.5); vstupné Battle of the Boyne 3.5 (stud. 1.5); currychipsy 3.7; tankování 18 (litr nafty 1.4-1.45, litr benzínu 1.3)