CESTOVÁNÍ

TravelInfo

JAPONSKO (3.)
ostrov Miyajima, Hiroshima

17. 4. Ostrov Miyajima

Na nejhlavnější železniční trati Tokio – Osaka drandí nejnovější šinkanzeny Nozomi až každé tři minuty, jenže ty se netýkají jrpassařů a zbývají nám Hikary a Kodamy jezdící maximálně jednou za půlhodinu. Těch 550 kilometrů jedou o půl (Hikari) až 1,5 hodiny déle (zastávkovatější Kodamy). Navíc je odpolední neděle, tak jsem rád, že měli lístek s odjezdem za hodinu.

Ale i kyotské nádraží stojí za ztrátu nějaké té hodiny. Beton a sklo je tu rozestavěno do nejrůznějších hranolovitých tvarů a protkáno řadou eskalátorů, na nichž rozumně zlikvidovali i ty rovné kousky mezi patry, kde se jinde musí trapně dělat několik vlastních kroků a na jedno postavení se projede jedenáct pater do parku na střeše. Prolézt lze i mostkem pod střechou nádraží ve výšce 50 metrů nad šrumotem a juknout na město, jemuž zde vévodí Kyoto Tower tvaru červenobílé vodárenské věže.

Po přestupu v Osace čumím z okna na betonovou zástavbu a sytě zelené pláně a políčka u řek, v Himeji skrz paneláky probleskne hrad. V Hiroshimě jsem až s pádem tmy, která je zde již po šesté. Co dělat? Dnes asi už nic. A vono ne a nakonec z toho byl možná nejkrásnější japonský den, respektive noc. Šinu se lokálkou 45 minut do Miyajiguchi na břehu Japonského moře, kde přelezu na prázdný trajekt (také patří pod JR a je zdarma) a přejíždím na nedaleký ostrov Miyajima s nejznámější stavbou Japonska – červenou obr bránou Velkou Plovoucí Torii Itsukushima. I když tyhle nej-stavby Japonska: jedna je tahle ze šesti klád a dvou fošen se stříškou a druhá v Hirošimě jsou ohořelé ruiny A-dómu.

Japonsko

Japonsko
Plovoucí Torii

Japonsko

Japonsko
Svatyně Itsukushima

Japonsko

Japonsko
A ještě..

Japonsko

Japonsko
..jednou

Plovoucí Torii se v ostrém nasvícení majestátně tyčí na mořské hladině, všichni turisté už odjeli a je tu naprosté ticho. Jen kolem torii brázdí dementní výletní loď, která na ni najíždí z jedné strany, pod ní, z druhé strany, a to provádí už přes půlhodinu. Nenávidím ji a představuju si její torpédování, protože spolehlivě likviduje každou fotku. Důležité je naplánovat si návštěvu na příliv (jako teď), protože při odlivu stojí torii na bahnitém “suchu“. Stejně tak i u důležitější červenobílé vedlejší svatyně Itsukushima, k níž Plovoucí Torii patří, jejíž baráčky na kůlech pospojují lávky.

Na ostrově nechybí jelínci, je tu několik dalších svatyní a chrámů, pagod, stará čtvrť a hned za tím skalnatý zalesněný ostrov s vrchem Mount Misen na trochu turistiky. Úžasná atmosféra. Když už jsem se dost pokochal a vylezl za vyhlídkou na pagodu a k buddhistickému chrámu Daishoin, z automatu vypadlo docela silné pivo a na náměstíčku jsem se zabavil wifinou. To je totiž horký hit Japonska. Teprve v loňském roce se začaly objevovat wifiny zdarma a nyní většina měst a nádraží mají konečně hotspoty. Ale třeba v šinkanzenech ani náhodou, zatímco je mají i rozhrkané nepálské autobusy. K wifi jsou i nějaké turistické pasy a hesla na další sítě, ke kterým se dostanete v turistických informacích (některé jsou celostátní).

Je fajn si užívat atmosféru nočního místa, ale to sebou nese jeden zádrhel – kde spát. Na Miyajimě jsou jen tradiční a drahé ryokany. Šance se vkládaly do tábořiště na břehu moře, ale je hodinu za městem. Mám sebou spacák i alumatku, protože jsem tušil, že přijdou na téhle cestě nazdařbůh místa, kde se nějaké to „dobrodrůžo“ při hledání bivaku se bude hodit. Za svoji cestovní kariéru jsem totiž pod širákem téměř nikdy nespal. I když péřový spacák by si zasloužil alespoň stříšku, ale v Japonsku jsem vkládal naděje na kvanta altánků v parcích. Vyrážím tmou k vodopádu Shiraito za Daishoinem. Ale než na altánek, narážím na ceduli varující před jedovatými hady. Brrr, tyhle zvířátka nemám vůbec rád. Takže pod širákem ne. Ale je tu nějaká svatyňka s tatami a zavíracími dveřmi přímo před vodopádem. Místo je to nádherné, i když pocit jakési svatokrádeže mi spánek příliš neulehčuje. Snad to moc nevadí a skrýt poutníka před nepřízní živlů pod ochranou rukou božstva je vlastně jejich náplní. Ale ráno radši zdrhám brzy.

18. 4. Miyajima – Mount Misen – Hiroshima

S úsvitem kolem toho nepříliš zajímavého vodopádu šplhám na horu Misen po pěkném horském chodníčku. Jak to bývá při mých pokusech o horskou túrku, je hnusně, výhled na pendrek a každou chvíli začne pršet. Stovky schodů, občas probleskne mezi lesem dole na moři Plovoucí Torii. V jediném altánku po cestě ještě spí nocležníci.

Japonsko

Japonsko
Cesta na Mount Misen

Japonsko

Japonsko
Očni toče dolů na Torii

Po dvou hodinách se vysoukám do sedla s dřevěnou branou a chráněnou dvěma dřevěnými sochami s promakanými výrazy připomínající Babiše při řečnění Kalouska. Dál začínají dřevěné svatyňky v lesích a skalách. Jejich počet a velikost se s přiblížením k vrcholu zvyšuje až na finální chrámovou vesničku s mnoha stavbičkami, věčným ohněm, desítkami bůžků - některé i oblečené s čapkou a slunečními brýlemi. Jen čerstvé ovoce jako obětiny nahradily konzervy a šutry slouží jako mincovní pokladnička bohům.

Na horní placce hory Misen s poházenými obršutry je vyhlídková věž. Za slunce by to bylo asi lepší, takhle šedé moře splývá s ocelovou oblohou. Ještěže to rozráží desítky ostrůvků a vojenské lodě a ponorky z nedaleké základny. Pokecám s prvním japonským dědou, který sem jezdí z Hirošimy na výlezovou procházku dvakrát týdně.

Ostatním slouží k cestě nahoru lanovka, které akorát začala premávat. Samotu kromě dědy narušovali už jen dva mniši, ale teď se nahoru začínají valit turisté. Cest nahoru a dolů i bez lanovky naštěstí vede dost. Počítání schodů mi cestu matematicky ulehčuje, než po pár stovkách schodů konečně dojdu k chybičce o jeden řád, takže po dlouhém kolenním trápení mám místo vypočteného 80 % zdolaného sestupu jen 8 %, a to už tak dobrý není. Lesní sestupovou nudu rozčísne dole japonsko-anglická zahrada plná jarních barev s umělými kaskádami a vodopády.

Japonsko

Japonsko
Vrchol Mount Misen

Japonsko

Japonsko
Strážci hory

Japonsko

Japonsko
Buddhuistický chrám Daisho-in

Japonsko

Japonsko
s tisíci bůžky

Buddhistický chrám Daisho-in je úžasnou směskou buddhistických propriet, řadou chrámíků, zvonů, bubnů, sošek v pletených čapkách, pískových dokonalých mandal, kýčovitých zahrad a rybníčků… Ale když misku na penízky drží i sádrový tučňák s vietnamským klóbrcem, už je to volaké čudné. Místo je to krásné (bez vstupného) a dobré na snížení gramáže peněženky o drobné, když už si dali tu práci s rozestavěním důmyslných stovek a tisíců pokladniček.

Japonsko

Japonsko
Torii na suchu

Japonsko

Japonsko
Senjo-kaku nad zálivem

Dole u moře už nastal odliv, Plovoucí Torii i svatyně Itsukushima stojí úplně na suchu, a tak s mírným navlhnutím fuseklí se dá na ni i šáhnout. Dno je posypáno tisícovkami mincí, ale jsou to škrti a hází maximálně pěťáky (nebo to už Poláci vyluxovali). V městečku je plno lidí, krámků a pokušení. Před očima stroje tisknou lákavé pečivové kousky plněné ledasčím, tak se průchod trochu protáhne. Hezký místo tenhle ostrov, ale hlavně díky té liduprázdné noci a stezkám na ranní vrchol.

Trajekt, vlak do Hirošimy a z nádraží okružním Sightseeing busem (na který kupodivu také platí JRpass). Projíždím nezajímavým městem, které do dějin zapsala jediná bomba, která ho měla zlikvidovat. Ta evidentně tehdy nezasáhla depo dopravních podniků, protože po kolejích se tu prohání nevídaně obstarožní tramvaje.

Vylejzám na ostrově před Mírovým muzeem, které se s pořádnou dávkou autentičnosti babrá v hrůzách bomby. Nechybí rozteklé nehty, fotky i figuríny visících kůží, příběhy obětí, zastavené hodinky v 8:15. Připomínají i oběti korejských „pracovníků“ (ehm). Na druhou stranu to mohlo být i horší. Zahynulo asi 70 tisíc lidí (plus další na dlouhodobé následky), zatímco jen při konvenčním obsazení ostrova Okinawy jich zahynulo asi 130 tisíc. Vlastně tyhle dvě atomovky zachránily životy tak 20 miliónů Japonců (a miliónu Spojenců), pokud by to probíhalo standardně. Baráků tehdy přežilo mnohem víc, než zjednodušeně uváděný „náš“ průmyslový palác v epicentru. Protože ale drtivá většina tehdejších domů byla dřevěných, je jasné, že ve čtyřtisícistupňovém ohnivém větru s rychlostí 1000 km za hodinu nepřežilo dřevěné nic. Betonové budovy, mosty a dokonce i tovární komíny to občas zvládly. Bohužel tak tři čtvrtiny muzea jsou zavřeny kvůli modernizaci, což jim nezabránilo zvednout od dubna čerstvě vstupné na čtyřnásobek.

Japonsko

Japonsko
Mírové muzeum

Japonsko

Japonsko
Co zbylo z Hirošimy po výbuchu

Hostel Santiago mám pár bloků vedle. Je to moderní velkokapacitní noclehárna. Jen koupelna je o pár pater níž, v místnosti je několik desítek polokapslí, což je z druhé strany pokoje oceňováno smrští českých nadávek. Holky asi zatím bydlely lépe, i když ve třech se to vybírá v podobných relacích mnohem lépe. Po setmění ještě razím obšmejdit památníky obětem na ostrově, kterým vévodí ústřední Cenotaph.

Hlavní kochačka je ale na A-dóm (Atomic Bomb Dome) - památník a ruina Průmyslového výstavního paláce postaveného dle návrhu českého architekte Jana Letzela v roce 1915 a byvší 160 metrů od epicentra výbuchu. Je zakonzervována, zapsaná v Unescu a krásně se odráží v klidné řece na ztichlém nábřeží.

Japonsko

Japonsko
Atomic Bomb Dome dnes a před 1945

Japonsko

Japonsko
Hirošimský hrad

Dalších pár bloků dál je Hirošimský hrad (Hiroshima-jo) opět s dokonalým vodním příkopem, branami a hradbami z obrovských kamenů a rozsáhlým parkem uvnitř. Prolézt to jde i v noci, hrad je zvenku krásný, teď nasvícený a opuštěný. Dovnitř cenu stejně lézt nemá, protože jako drtivá většina podobných hradních památek, je atrapou postavenou v posledních desetiletích. Hrady byly dřevěné, tak je jasné, že dřív nebo později shořely či spadly při zemětřesení. A co si nestačili Japonci vymlátit a vypálit mezi sebou, to dokonalo americké bombardování. Nicméně tři hlavní hrady přežily (za dobu mého pobytu to trochu kleslo na dva) a všechny jsem nakonec viděl. Ostatní jsou pod dřevěnou šlupkou z betonu a mají uvnitř klidně i výtahy. Pak už jen prolézt nákupní zóny, vzít lasagne a zalézt do spací rakvičky.

19. 4. Hiroshima – Himeji – Most Akaši – Osaka

Dopoledne ještě prolezu ostrov s památníky, zajdu do National Memorial Hall, což je malá decentní obdoba Mírového muzea bez rozteklých nehtů, bez davů turistů a bez vstupného. Ještě občíhnout slavný A-dóm za světla a Sightseeing busem zpátky na vlakové nádraží a beru směr trochu zpátky na Tokio.

Japonsko

Japonsko
Památník Cenotaph

Japonsko

Japonsko
A-dóm ještě za světla

Japonsko

Japonsko
Ulice Hirošimy

Japonsko

Japonsko
A odjezd o město dál