CESTOVÁNÍ

TravelInfo

JAPONSKO (1.)
Echt nezáživný praktický úvod

Na začátek je tu kupa nudných praktických informací na úvod bez fotek.

Vstup do země je bez víz, bez otázek, jen za vyplnění nějakého papírku, otisku ukazováčku, ale s občas dosti dlouhou frontou, takže se vyplatí zbytečně se nezdržovat v letadle.

Peníze - já rovnou vyměnil ještě v Praze jeny (100 jenů bylo za 22 Kč). Je to mnohem jednodušší než cestovat s nějakými dolary, protože směnárny zrovna na každém rohu nejsou a výměna v bankách je prý úřední martýrium. Překvapivě vůbec nejede placení kartou. Témě nikde to nešlo, dokonce ani v hotelech. Občas terminál umí zpod pultu vytáhnout, ale ještě mohou přirazit přirážku. Nicméně je ji použil jen jednou do Universal Studios.

Levné ubytování - Japonsko sice není baťůžkářská Mekka, ale v každém turističtějším městě je hostel s dormy, kde se vychrupe jednotlivec za cca pětistovku korun. Hlavní typem je spaní buď v rakvích (kapslích), nebo na zemi. Velkonoclehárny sice mají v místnostech až několik desítek postelí, ale každá je aspoň obita papírem, že v ní má člověk pocit relativního soukromí, pokud už to nejsou rovnou legendární kapsle vybavené zásuvkami, světlem a někdy i televizí. Druhý japonský tradičnější styl je ležení na zemi na tatami, kam se donese matrace a peřina, v menších místnostech rodinných vilek (ryokany). Jednolůžkové pokojíky se taky občas povedou. A cestování ve dvojicích má možností asi víc. Postele jsem si rezervoval na bookingcomu. Mají i kempy, ale spaní na divoko v přírodě (bacha na medvědy) či rovnou v altáncích parků, nebo třeba ve lžíci bagru, je prý tolerováno.

Doprava je zdánlivě nejdražší japonskou položkou, i když…
Hlavní turistickou japonskou proprietou se stává JR pass, který umožňuje neomezené cestování vlaky japonských státních železnic (tvoří 95 % všech železnic), kromě nejnovějších šinkanzenů Nozomi a Hikari, ale včetně posledního nočního lehátkového vlaku Sunrise Express, několika lokálních busů JR (Kyoto, Hirošima) a trajektu na Miyajimu. Nevyplatí se ale třeba na úvodní či závěrečné dny strávené popojížděním kolem Tokia či Osaky s Kyotem. Je jen pro turisty a musí se koupit v zahraničí před příletem do Japonska. Tam ho aktivujete za průkazku na velkých železničních stanicích nebo rovnou na letišti. Nabízí se na 7, 14 a 21 dní asi za cca 7, 10, 13 tisíc. U nás je za solidní ceny prodává JTB Travel (na počkání, pobočka Kaprova ulice v Praze) nebo Student Agency s nějakými formalitami za pár dní. Ještě o pár eur méně se dá sehnat na Internetu od různých agentur. Bacha na některé české cestovky, které byly zvyklé zejména v nedávné minulosti tyto pasy prodávat až s 50 % přirážkou.

Orientace na nádražích je bezproblémová, vše je i anglicky. V kancelářích jdou udělat zdarma rezervace (bez rezervace bývají první vagóny a i tam bylo místa dost). S rezervací ale dostane člověk kartičky s peróny, názvy a časů vlaků. Na hlavních tratích jezdí vlaky každé tři minuty, i když za Hirošimou jezdí hlavně ty nepřístupné vlaky a volné Sakury jezdí jen jednou za hodinu. Na informacích se dá vyzuzat jízdní řád na hlavní vlaky a web hyperdia.com nabídne veškeré vlakové informace, časy, přestupy i nástupiště.

Jinak je příšerně variant dalších pasů, třeba jen na konkrétní oblasti, některé platí jen určité dny během období, k některým jsou další vstupy či lokální doprava, některé jdou koupit i v Japonsku.

Nicméně původně jsem myslel, že si v pohodě přes noc přejedu Japonsko a ráno začnu na novém místě. Tak na tohle zapomeňte, vlaky mezi půlnocí a šestou nejezdí. Výjimkou byly čistě noční lůžkové vlaky. Kdysi jich bylo hodně, teď v březnu akorát zrušili ty na Hokkaido a jediným zbývajícím je Sunrise Express mezi Tokiem až Okayamou na hlavní trati na západě hlavního ostrova a odtud pokračuje buď nahoru na východní pobřeží, nebo na ostrov Šikoku. S JR passem jsou zdarma tzv. nobi-nobi seats, což jsou lehátkové kukaně na spaní na koberci s dekou a polštářkem. Vyspal jsem se v tom vždycky bezvadně.

Místní doprava je na pohodu a docela levná, kolem 200 yenů, občas se v metru platí podle vzdálenosti. V metru ještě angličtina jede, ale s místními autobusy je to už horší. Autobusů jezdí hodně, příměstské ještě levné, středně vzdálené zejména do přírodnějších končin už s časy a cenou na tom mohou být vachrlatě. Mají i řadu nočních „dálničních“ autobusů na velké vzdálenosti. A právě v tomhle sektoru vypukla trochu konkurence a tzv. diskontní autobusy s nějakým předstihem umí snížit cenu i na dlouhé trasy na normálnější sumy (a ještě člověk ušetří za ubytování).

Stop prý mimo hlavní aglomerace funguje docela slušně a často se s tím pojí i pozvání domů. Ale k tomu se hodí cestovat v párečku.

A tohle všechno nakonec i z toho JR-railpassu neudělá nejlevnější alternativu. Zejména pokud člověk má jen pár hlavních a profláklých zastávek, zejména na klasice Tokio – Kyoto – Hirošima. S JR passem je to kolem tři-čtyř tisíc jenů za den a ty vyletí z budgetu každý den, i když by se chtěl člověk pár dní zastavit ve městech či horách. Místní i příměstskou dopravou se do této částky lehce dostane a ty delší úseky jdou projet diskontními busy a dá se ušetřit docela dost. Ale furt je tu zejména pro „nováčky“ větší výhodou ta pohoda a klid, nic neřešit, nemluvit, hledat a kupovat, jen prostě ukázat průkazku a jet.

Na cesty do přírody je to ještě horší, protože těm se vlaky dost vyhýbají nebo je vymetají soukromé společnosti a je stejně třeba používat busů (i na ty jsou ale nějaké pasy) nebo auta. Nádraží jsou většinou v centrech, mají infocentra, wifiny, úschovny na zavazadla a v okolí dost žrádelnic a ubytování.

Auto se vyplatí spíše jen v horských a vesnických oblastech. Ve změti městských dálnic bych se motat nechtěl a hlavně bude problém s parkováním. Mýtné na dálnicích je nebuddhisticky drahé a jízda mimo ně zas přivede k šílenství kvůli semaforům na snad úplně každé křižovatce, kor v noci, kdy nikde není ani noha a zelené vlny samozřejmě neexistují. Vzhledem k nulové kriminalitě nemá policie co dělat, tak třeba oblíbenou činností je sledovat, zda se na stopkách opravdu zastavily kola. A stopky jsou občas dost před křižovatkou, odkud do ní stejně není vidět. Prostě zastavit a pomalu do ní vjíždět.

Úschovny na zavazadla jsou téměř všude, vždy na nádražích. Dle velikosti za 300 až 700 jenů, případně v obchodních centrech za stovku a občas u turistických atrakcí zdarma.

Záchodky jsou všude, v parcích, ve městech i v lesích na turistických trasách a výborně vybavené, čisté, prdel to myje, hřeje i masíruje a občas to i mluví.

Internet je trochu problém, jak to u těch nejvyspělejších zemí bývá. Zatímco v Nepálu už mají wifiny i v rozhrkaných horských busech, zde nejsou ani v šinkanzenech. Volné wifiny teprve začínají, ale expandují. Na hostelech byly vždy. Pak jsou opět jakési celostátní pasy, kde se po registraci lze na statisících místech připojit (zeptejte se v infocentrech). Často jsou na nádražích či kolem infocenter, některá turistická města je začínají dávat i do ulic a parků.

Tahle cesta byla hlavně o památkách, tak táhnu tlustýho Lonelyho planetu Japan v angličtině, ať vím po čem lezu (prodám za 4 stovky).


13. 4. Praha – Varšava

Tentokrát jsem měl rekordně zabaleno snad týden předem a v noci před odletem jsem se probudil jen pro tři zapomenuté věci. Z Ruzyně do Varšavy se letí LOTem s Embrearem 170. Varšavské letiště není na moc velké rozkoukání. Před nástupem se nám snaží prodat ještě upgrade do businessu (za 20 tisíc) a lezu poprvé do nového Dreamlinera (Boeing 767), kterými Poláci docela početně vylepšili svoji letku. Vevnitř je možná o něco více místa, ale také nabízí pár špeků pro okukovače z okének (zejména první a předposlední řada v poslední sekci žádná nemá). To jsem si naštěstí v noci přečetl a přesně tohle úžasné místo jsem stihl vyměnit, abych mohl vedle okénka s výhledem na zamrzlou Sibiř spokojeně spát. Při vědomí jsem stihl sotva zdlábnout průměrnou večeři, snídani a Leoše diKapra ve Zmrtvýchvstání, což byla pohříchu snad jediná novinka palubního zábavního systému. Zejména těch pár her tam nahrálo ještě Atari a nedá se říci, že by v průměru 25 let staré videohry měly na palubě co dělat. Snad aspoň v kokpitu mají v počítačích novější programy.

Japonsko

Japonsko
Japonská políčka z éra

Japonsko

Japonsko
Ruská Sibiř

14. 4. Tokyo - Kyotó

Osm ráno tady, jedna po půlnoci u nás, to zavání spacím průserem. Vlažně se vysoukám do ospalého letiště, kde se ze všech gatů sbíhá k imigračnímu jenom naše letadlo. Až příliš pozdě čtu o vyhlášených hodinových frontách už při jednom letadle. Nějaké snímání, otisky a k tomu ještě nejpomalejší fronta znamená, že post posledního účastníka letu z Varšavy získávám já. U batohů se to ale stejně i po té hodině zase docela srovnává.

Jednosměrná brána a 113. země na životní pouti je tady. Tentokrát první osobní kontakt připraví televizní štáb, který na mě namíří mikrofon. Kdoví jestli neloví účastníky do svých vyhlášených televizní show jako masturbační karaoke (člověk by hned mohl hodit nějaké hlášky na typické japonské bizarnosti, mezi než japonské televizní soutěže už od dob Takešiho hradu rozhodně patří, ale když zrovna v tuhle dobu je v Čechách nejoblíbenějším pořadem nějaká zpívací travesty show s Petrem Rychlým - a už jen tenhle člověk převyšuje standardní jednotku bizáru). Radši mizím do zřejmě hlavní náplně úvodních japonských hodin – do fronty. Tahle je na výměnu poukazů za JR pasy. Lidský had se táhne podzemními útrobami do zelených kanceláří JR před vstupem na nástupiště. Tam dostáváme jen přelepený papírový sešitek, žádné prospekty k tomu nemají, tak vyzuzám aspoň papírový jízdní řád. Být první dny v Tokiu, vyplatí se JRpas aktivovat až později a sjet do města Kensei linkou a dál lítat levným metrem.