CESTOVÁNÍ

TravelInfo


JIŽNÍ AMERIKA z Ria do Limy
I. Karneval v Rio de Janeiro

Před cestou

Letenky, potřeboval jsem nějakou společnost, která létá jak španělské Peru, tak portugalskou Brazílii, a ono toho zas tolik nebylo. A když jo, tak buď přes USA, kam kvůli Íránu 5 let moc nemohu, British Airways zas neřeší londýnské přestupy, když je navazující další let z jiného letiště. Takže zbyly akorát Španěláci, ať už Iberie nebo chilskoportugalský LAN. Obě společnosti za moc nestojí a mají asi nejobstarožnější dálková letadla, co jsem za poslední roky viděl.

Už jsem si odvykl dávat za letenky výrazně přes 10 tisíc, což je u And docela problém. Nic necinklo snad rok, podzimní termín odplynul, tak beru, co se šustne z toho zbytku. Praha jako vždy mimo realitu, tak z Reichu. Berlín OK? Tam se dnes jezdí stejně dlouho jako do Průhonic. Ale zpátky to už musí být do jiného německého města. Pokus-omyl. Norimberk sundá ještě pár stovek a nejvíc to padne u Drážďan. Ideál. Není to nejpřímější cesta, ale den na Mallorce je spíš argumentem pro. Aerolinky se na tomhle spoji podílejí čtyři. Postupně zrušili přímý let z Mallorcy do Drážďan, takže přestup v Düsseldorfu, ten zrušili pak taky, let posunuly, tak na Mallorce byly dny dva a zopáknu si po 18 letech i přestup ve Frankfurtu.

Českým louňák pokryje kompletní trasu jihozápadní Ameriky. Sice lákal doma, ale na cesty už táhnu jen okopírované mapy, které stejně nahradil Maps.me a s blouděním neznámem po městech udělal definitivní šlus.

Ubytování v čase karnevalu je omaštěné, ale dost dopředu spolu s chybkou paní majitelky byly první dny vyřízené. Další směr na Iguazu by se sice normálně řešil vnitrostátními letenkami (jinak přelety v rámci Jižní Ameriky jsou drahé nehorázně), ale po karnevalu mizí z Ria všichni, což je na cenovkách vidět a kromě prvních dní jsem stejně netušil, co, kdy a jak budu dělat. Jen ten cíl byl jasnej – Lima za 50 dní a vymést nejkrásnější místa Jižní Ameriky.

Víza nejsou nikde, očkování mám klasiku v podobě břišního tyfu a pradávné žloutenky. V Bolívii se ještě řeší někdy očkování na žlutou zimnici, kterou mi ale bodli před 15 lety a nedávno přiznali, že je na doživotí.

23. 2. Berlín

Odlétám z Berlína, kam se táhnu vlakem. Dvacet let jsem sem nemusel, ale jen za poslední 2 roky jdu na zdejší provizorní hnusné letiště už počtvrté. ČD má kupodivu promoceny za pár stovek i z mého maloměsta. Táhnu jen 5kilový příruční batůžek, aby se mohlo trajdat všude s plnou polní. Sichrující 4 volné berlínské hodiny jsem chtěl zabít na Muzejním ostrově. Tady ale zima, hnus a slejvák, že ani nevystrčím nos z vlakového nádraží. Stupňů je asi pět, vedle v Mnichově dvacet. To by bylo lepší odletové letiště. Mrznu na jedné z mála zdejších laviček, kterou neprozřetelně opustili na moment inženýři. Aspoň odsud jede městská přímo na letiště Tegel. Lufthansou přelítneme do Frankfurtu a sedám na noční let LANu do Sao Paola. Žádná sláva to nebyla, ale jídlo se sežrat dalo, v osobní televizi se něco na skouknutí našlo a děti řvali až obsedačku. Obsazené to bylo tak, že jsem byl rád, že na mě zbyl plac aspoň uprostřed prostřední čtyřky, což je teda sen.

Brazílie

Jižní Amerika
Let do Ria

Brazílie

Jižní Amerika
Rio

Brazílie

Jižní Amerika
Záliv Botafogo

24. 2. Rio de Janeiro

Na přestup v Sao Paolo je hodně času, ale je třeba vylézt z terminálu, nabrat zavazadlo a znovu se odbavit na domácím terminálu. A to ještě můžu být rád, že nemusím na domácí letiště na druhé straně města, které bylo za stejnou cenu. Odtamtud by se ale letělo rovnou do centra Ria na Santos Dumont, což by byl s vybojovaným okýnkem parádní přílet, ale mnohahodinový busový přesun přes Sao Paolo by na úvod nemusel být nejideálnější. Odlepíme se z betonové džungle nad zelené kopečky, které skončily až riožským letištěm. Takže jsem se vrátil přibližně tam, kudy jsem před 6 hodinami přelétal.

A taky jsem se vrátil tam, kam jsem přilétl před 18 lety. Zpátky v Rio de Janeiro! Opět je pátek a akorát začíná karneval. Už na letišti to slušně tepe, sotva vystrčí člověk nos z tranzitu, karnevaloví hudebníci, tanečníci... První boj je o prachy. Bankomaty moc sdílné nejsou. A když konečně jeden je, vezme si za vyndání několika papírů bonusovou provizi dalších 25 realů. Jeden real vyjde na 8 a půl koruny.

Nejjednodušeji do centra se jede omnibusem, který obkrouží hlavní turistická místa a pláže. I když nepochopitelně krouží hodinu kolem autobusového nádraží, abychom si užili řádně posledních chvil zdejších vyhlášených slumů, které začíná zalévat beton a dokonce i nová tramvajové trať.

A už jsem ve starých dobrých místech - moderní kostel, hlavní štrády, úplně prázdné čtyřdálnice v pobřežních parcích a vylézám v zátoce Botafoga. Tady je rozdíl. Pláže jsou úplně prázdné. On by totiž dnes už zde do moře (respektive stoky) nikdo normální nevlezl. Ale na první pohled jsou furt nádherné. Hostel je hned u nábřeží, sice starý, ušmudlaný, ale s fajn majitelkou Helenou, se kterou se dá mluvit i anglicky. Horší už je pokoj, kde jsou staré trojpalandy a zbývají jen horní místa, kam vylézt je téměř horolezecký výkon. A to ještě jakýkoliv pohyb těch dole působí pohyby mých pryčen jak při zemětřesení. A sakra. A to tu budu 4 noci. Ale zítra jeden Amík ze spodní pryčny mizí. Zas to bylo aspoň levný, když před 4 měsíci udělala Helena prý chybku při zadávání.

Brazílie

Jižní Amerika
Záliv Botafogo

Brazílie

Jižní Amerika
Lanovka na Pak de Acucar

Brazílie

Jižní Amerika
Praia Vermelha

Brazílie

Jižní Amerika
Sírací vopice

Brazílie

Jižní Amerika
Na vršek

Brazílie

Jižní Amerika
Copacabana

Za pláž mi doporučí malou přímo pod Cukrovou homolí (Pao de Acucar) a zděsí se, že chci odejít z hotelu s peněženkou a kartou. No dobrá, necháme to tu a jde se na pláž. Sice dost lidí, ale pěkný to je a voda parádní. Město dávno zmizelo a člověk je skoro na venkově, kor když se vydá po pobřežní stezce. První kontakt s přírodou, jééé malá opička, sakra, posrala mě. Nahoru na Homoli odbočuje stezka a pralesem se dostanu až do mezistanice lanovky. Za tu chtějí docela dost. Od spodku na vršek přes 80 realů, odsud půlku. Pěšky to ale na tu skalnatou špičku fakt nepůjde, tak se svezu. Tehdy jsem na Cukrovou homoli úplně zapomněl a přitom takové legendy se na ní proháněli, včetně Bonda a Belmonda. Vychutnám si na vršku západ slunce a na cestu setmělým městem už vezmu radši bus. Na hotelu máme i Slovenku Míšu, kterou Erasmus před nějakou dobou zanechal v Sao Paolo, tak si člověk může občas pokecat jazykem téměř rodným, pokud někde nepaří. A je to také předposlední případ, kdy to na téhle cestě možné bylo. Pak už jen jedna emigrovaná Slovenska v Peru a z Českých noh za celé dva měsíce ani jedna.