CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Gruzie, Arménie, Karabach 2015 (2.)
Artsakh / Náhorní Karabach

20. 5. Cesta do Náhorního Karabachu

Probouzím se s pohledem na, ranním sluncem rozzářený, Ararat, který při dobré viditelnosti vévodí arménským obzorům. Je to jejich národní hora, bohužel se Arméni na ni zřejmě nikdy nedostanou. Nejen, že je v nepřátelském Turecku, ale mezi tím je ještě podobně nepřátelský kus Ázerbájdžánu – Nachičevan. Jak bydlet před cukrárnou a nikdy neochutnat.

Jerevanské nádraží je vypulírované, prázdné a asi se jen tak nezaplní ani kdykoliv jindy než v sedm ráno. Vypulírované a prázdné jsou ale i ostatní ulice kromě otevírajícího trhu. Na hlavní ulici už otevřela směnárna, která dává za 1 euro 530 arménských dramů (1000 AMD = 50 českých intelů). Chvíli jdu s Malcolmem směr centrum, než se odloupnu k další štaci. Vypadá to tu příjemně, široké bulváry, nějaké sochy, čisto, pokec s žiguláři, snad i na autobusových zastávkách by se povedlo zorientovat. K hlavnímu autobusáku Kilikiya si dojdu pěšo kolem koňakové fabriky přes most s hlubokým údolím řeky Razden. Na mapě to teda vypadalo blíž.

Arménie

Kavkaz
Jerevanské vlakové nádraží

Arménie

Kavkaz
Ararat

Na autobusovém nádraží se kupují lístky jen na omezené časy oficiálních autobusů, což se netýká tras do Tbilisi či karabašského Stepanekertu, do kterých je třeba odchytit minibusy, které se potulují kolem. Sice je vše označeno velkými písmeny, ale arménskými, takže je to na pár otázeček, protože ač hlásky sedí, písmenka na brzké naučení moc nejsou. Ani ty podobná jako, že S je U a T je S moc nepomohou. Zrána do Karabachu jedou minimálně tři spoje a pak snad ještě jeden odpoledne. Já nastoupil v půl deváté a v půl desáté odjíždíme.

Čekal jsem, že do Gruzie už pokrok dávno dorazil, z Arménie by ještě něco starého zůstat mohlo, ale na návrat v čase do dob dávno sovětských by ten Karabach mohl být tutovka. A prd, ani tady se už nekoná jízda rozvrzanou maršrutkou dunící Katušou a Kalinkou. Jedeme ve velkém klimatizovaném Mercedesu Sprinter a vedle bábušky rejdí po facebooku na jablíčkových tabletech.

Arménie

Kavkaz
Vorotanský pas

Arménie

Kavkaz
Goris

Po opuštění jerevanských nížin vjíždíme do nudle, kterou se Arménie prodrala až k íránským hranicím, přejíždíme hory se zbytky sněhu přes Vorotanský pas (2344 mnm). Dál už je osídlení minimálně a živé jsou tu snad už jen íránské kamióny, které Arménii poctivě zásobují, protože Íránci jsou víceméně jediní sousedští kámoši křesťanské Arménie (a ještě trochu se ba s Gruzií). Po delší obědové zastávce projíždíme městem Goris, z něhož odbočujeme po stále ještě asfaltu s občasnými dírami a lavory na Karabach. To už není ani živáčka.

Hraniční přechod s Karabachem je v údolí, kde jako jediný musím dojít na karabašskou celnici (arménská není), kde si mě zapíší do sešitku a dají mi adresu úřadu ve Stěpaněkertu, kam si budu muset zajít pro vízum. Po koupi prvního autentického karabašského tovaru (cocacola 200 AMD) pokračujeme dál do země nikoho a všech. Zrovna tady by měla přijít má drobná cestovatelská oslava, protože Arménie byla mým 99. zářezem na landlistu a další zemí tedy překonávám svoji dávno vysněnou stovkovou metu. No jo, jenže kde to jsem? De jure v Ázerbajdžánu (i když nelegálně), který kompletně obklopoval bývalé území Náhorního Karabachu s většinovou arménskou populací. Karabach začíná až po několika desítkách kilometrů. Ale v tehdejší válce o nezávislost před 20 lety Arméni porazili Azery na hlavu a až na jeden okres uhájili území Karabachu a přidali k němu dvakrát větší území směrem k arménským a íránským hranicím, kde ale dnes skoro nikdo nebydlí. Azerové byli vyhnáni a Arméni se tam neusidlují, protože furt je ve vzduchu mírové rozštípnutí, které by spočívalo při uznání Karabachu ve vrácení území až na jeden zásadní okres s Lačinským koridorem, kterým právě projíždíme a spojuje Arménii s Karabachem. Poslední dobou to spíš vypadá na drobné potyčky, při kterých Azerové urvou kousky území zpátky, ale decentně a pomalu, aby do toho nezasáhlo Rusko, mající v Arménii vojenské základny.

De facto jsem ale v Artsakhu, protože svoje hranice maluje Náhorně-karabašská republika i s veškerým obsazeným územím, což dohromady činí 11500 km2 na kterých bydlí pouhých 150 tisíc obyvatel, z čehož v hlavním městě Stěpanakertu přes 50 tisíc. Za války v letech 1988 – 1994 muselo opustit své domovy až 1 milión obyvatel, z toho 70 % Azerů, a minimálně 30 tisíc lidí zahynulo. Dnes si Náhorní Karabach pod novým jménem Artsakh žije svůj nezávislý život, který neuznává oficiálně ani Arménie, ač je s ní spojena pupeční šňůrou. Uznání se jí dostalo pouze od podobných zemiček jako je Podněstěrsko či Abcházie. O propletenosti obou arménských zemí kromě společné měny, náboženství, písma, historie a jazyka svědčí třeba i karabašský první premiér a prezident Robert Kočarjan, který stihl o pár let později se stát premiérem i druhým prezidentem Arménie (1998-2008). I třetí arménský prezident se narodil v Karabachu (první pak v Sýrii).

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Lačinský koridor

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Hlavní město Stěpanakert

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Ulice Stěpanakertu

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Prezidentský palác

Kroužíme tedy po svazích Lačinského koridoru s několika roztroušenými vesničkami až před první výraznější město Šuša, z něhož se klesá do rovin Černé Zahrady (v ázerbájdžánštině qara=černý a bag=zahrada – proto je vhodnější používat místo Karabachu asi ten oficiální Artsakh). Veliká změna byla v přírodě, protože zatímco veškeré arménské kopce byly prakticky bez stromů pouze s loukami, za hranicemi jsou všude lesy. Ani v údolích není půda zbytečně obsazena zemědělskou činností a šťavnatá zeleň jednoznačně vítězí.

Přijíždíme na prašný plácek stěpanakertského autobusového nádraží, kde pár lidí číhá na cizince. Jediný cizinec jsem já. Beru dědu, který mě odváží do nedalekého baráčku, kde budu mít pro sebe celé patro se dvěma pokoji a teplou sprchou za 4500 (9€) na noc. Mluva už jede jen v ruštině, což poněkud vázne, ale nějak se to dá usmolit i s mými třemi lekcemi. Samozřejmě nemůže chybět jeho pochlubení, že v Čechiji byl na vojně v šedesátýmosmém. No, co na tohle říci. Zajímavý, že jsem ještě třeba od Němců neslyšel nadšeným hlasem: „ja, ja, čechaj, mein Vater arbeitet in 1941 in Terezin. Es war wunderbar“. Děda mě ještě odveze a odvede na ministerstvo zahraničí, které je na hlavní třídě kousek od autobusáku, pro registraci, štempl a vízum (je třeba vyplnit nějaký papír, napsat adresu a místa pohybu a zaplatit 3000 dramů - 6€). Zeptají se, jestli chci vízum nalepit nebo jen vložit, abych si definitivně nezablokoval cestu do Ázerbájdžánu, i když ten stejně nemám na pořadu roků.

Stěpanakert působí opět docela příjemně a dojmem klasických ruských měst s oprýskanějšími paneláky, za nimiž prašné uličky pokračují polodřevěnými domky. Centrum je ještě vyvoněnější s parky, parlamentem, obrplacy na vojenské promenády, ale hezká místa se vždy jen vyvoněně postaví a už většinou neudržují. Mělo by tady být pár muzeí s odkazem na válku, ale jednak je po zavíračce a jednak jsem je ani nenašel. Krámky mají výlohy polepené reklamou na Velkopopovického kozla (českých značek piv je tu standardně aspoň pětka), pekárničky s pirošky už jsou k vidění méně a něco k jídlu nemůžu najít vůbec. Až celosovětský řetězec Takrir pizza nabídne pocit standardní restaurace dokonce s anglickým menu a wifinou, tak dám nějaké lokální pizzy za pár desetikorun a lahváče po dvacce. A pak už konečně teplá sprcha a postel. I když s budíkem.

21. 5. Vank – Gandzasar

Dnešní cíl je nejdůležitější artsažský (to se fakt nedá skloňovat, zlatej karabach) náboženský objekt - klášter Gandzasar nad vesničkou Vank. Ze Stěpanakertu je to hodinka jízdy víceméně po rovince, kterou v dáli obklopují zasněžené hory. Bus tam bohužel jezdí jednou za den - v devět ze Stěpanakertu a v půl třetí ten samý zpátky, což ale stačí na pohodovou prohlídku. Víc času pomalu zabralo získání lístku, protože je nejdřív třeba objevit správné okénko ze čtyř, z jednoho mě pošlou do druhého, tam cosi vystaví za drobný peníz, ale ještě musím do třetího, kde nikdo není, tak v posledním čtvrtém si mě po ukázání pasu někam zapíšou, máznou parafu do lístku a můžu do tranzitu. Do vesničky Vank najíždí i zájezdy, je tady obchod a kýčovitá restaurace s hotelem. Zpola zaplněný autobus se ale vylidnil dávno před Vankem, asfalt tady končí a dál už se rozpíná jen hradba kopců.

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Artsažské kopce

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Cesta z Vanku..

Klášter se vypíná v zalesněných kopcích. Prý jsou to dva kilometry, ale po pusté asfaltové silničce určitě víc. Výškrab k chrámu beru oklikou přes zarostlý hřbitov, který se divoce rozrůstá do širých strání. Každý hrob má kolem sebe menší oplocenou zahrádku, ideálně i s lavičkou, stolkem a připravenými panáky na vodkové rozhovory s mrtvými.

Klášter Gandzasar je ze 13. století, nějaké zmínky jsou už z 10. století. V překladu znamená Horský poklad. Dnes v něm sídlí artsažský arcibiskup. Je postaven v klasickém arménském stylu, zdi jsou pokresleny a vyzdobeny, vevnitř dvě haly s miniaturními okny jak ve skalních svatyních. Kolem hradby a budovy… vše krásné, kdyby… kdyby to nezačali opravovat. Ještě nedávno to muselo mít kolem úžasnou atmosféru. Bohužel co vypadá staře, je asi špatně. Tak nejen, že staví nové betonové objekty pro prodejny suvenýrů a dalšího, silnice a chodníky dělají z pečlivě ořezaných a vycíděných mramorových desek, ale dokonce staré hradby obkládají novými kamennými obkladačkami.

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
..ke klášteru

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Klášter Ganzasar

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Klášter Ganzasar

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
jeho zdi,

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
výzdoba,

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
a útroby

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Popití s mrtvými

Artsakh (N. Karabach)

Kavkaz
Symbol Artsakhu "My a hory"

Vylezu ještě pár set metrů do kopců na další výhledy a hroby, ale čas utíká a cesta se ztrácí. Né, že by to snad hrozilo tady, ale pohyb mimo cesty je stále rizikem, protože území není ještě zdaleka odminováno. Zpátky se vracím přímou zkratkou podél plynových rozvodů, které zde na Kavkaze vedou zásadně po povrchu a při procházení přes cestu se vyvedou do mnohametrových mostků. Stihlo se to akorát před bouřkovou sprškou a frčím prázdným minibusem s obtloustlým řidičem Majorem zpět. Ještě jsem měl vylézt kousek před Stěpanakertem na jejich aktuální moderní symbol – sochu obličejů s horami, i když údernější je spíše nedaleký pomník s tankem. Takhle zbyly jen končiny Stěpanakertu a opět Takrir na těstoviny, saláty a piva.