CESTOVÁNÍ

TravelInfo

MADEIRA
(6. Severní pobřeží)

22.12. den 8. Orlí skála a Porto da Cruz (trasa 25 a 14)

Takže to byly dva nejnabitější a nejprokláklejší dny na ostrově, které se nyní nahradily dvěma dny nejproflákanějšími. Snídaně byla královská, i když mě nejvíc upoutal pekáč s jakousi jedinečnou kombinací sladkých ingrediencí. Sladkého tu vůbec bylo k dispozici sakra dost, takže jsem to tady brakoval snad hodinu. V hotelu si tak dáme ještě jednu noc a vyrazíme po severovýchodní části ostrova.

Té kraluje již zmíněná Orlí skála (Penha de Aguia), kam se dá vyškrábat tak za hodinu a půl, i když to zespoda na moc přístupně nevypadá. Zaparkujeme na konci vesničky Penha de Aguia de Baixo a přes pár políček se noříme na mořskou stranu skály, kde se údolím dá vylézt. Převýšení jen 450 metrů je na madeirské vycházkové poměry docela záhul. Panoramatické výhledy jsou slušné, ale nejsolidnější jsou jen na začátku a u geodetického sloupu. Nějaké další vybájené vyhlídky v průvodci jsme ještě nahože hledali přes lesy a ďuzny, ale nekonalo se už nic kromě vykapaného dalšího kýble potu.

Madeira

Madeira - Orlí skála
Panoramata z Orlí skály na jih

Madeira

Madeira - Orlí skála
(Fotky na této stránce díky počasu budou stát za prd víc než obvykle)

Objeli jsme skálu do městečka Porto da Cruz k pobřežní cestě Boca do Risco, kterých na Madeiře mnoho není. Ideální pro tuto pěší trasu je využití autobusu a jít ji jednosměrně z vedlejšího města Machico. I když autem si člověk ušetří nudnou část od začátku civilizace v Laranu k busišti.

Procourali jsme město, kde bylo zrovna pár důchodcovských autobusů, což je divný, protože tu k vidění není nic. Snad trocha šutrů na silnici, pár baráků, jejichž stáří nepřesahuje průměrný věk domorodců, a ždibec pobřežní promenády s tradičním velkým veřejným bazénem.

Radši trefit správnou silničku do Larana až k poslednímu záchvěvu asfaltu, případně o kilák dál k poslednímu záchvěvu betonu, vysoko nad mořem a na úzkém hřebenu, kam je od moře čerstvě postavená lanovka. Chvíli jsme přemýšleli nad smyslem takové stavby, než jsme objevili cedulku o financování Evropskou unií, která jasně odpověděla, že hledání smyslu je nesmysl.

Madeira

Madeira - Orlí skála
Orlí skála

Madeira

Madeira - Santana
Pobřežní stezka do Machico

Cesta pokračuje po útesu 300 metrů nad mořem. Na začátku vede mezi různými keři, lesem a rozkvetlými zákoutími, ale časem se vegetace ztrácí a svah zprudčuje. Výhledy si ale už příliš neužívá Ayssan, u kterého se poprvé dostavují záchvěvy závratí. Mohlo mi to být divný už dřív, že jdu tak dlouho první. Škoda, zrovna jsem se dostal do kilometrového útesového amfiteátru končící Boca Riscem, kde se cesta do skály zařezává dost vydatně a hlavně je bez údržby a zábradlíček. Konečně prává černá, ale dva lidi to akorát procházeli. My mezi ně teda nepatřili a vrátili se potupně k autu, ale i tak ušlý pohodový úsek stál zato, Vracíme se k užítí hotelového zázemí.

Mezitím si venku trochu zapršelo a za tmy jsme vyrazili do města hlavně hledat kus žvance. Našlo se pár nasvícených kostelů, dost nasvícených santanských domků kolem radnice a další květinářský betlém, ale po otevřené restauraci ani vidu. Nakonec jsme skončili v prázdném přízemí našeho hotelu, kde se to nakonec rozpohybovalo až k celkovému počtu sedmi návštěvníků. Což, pravda, stožidlovou restauraci asi nevytrhne. Opět padla tradiční ryba espada v medové omáčce (9€), nějaká sangria (2€) a zmrzlinový pohár (3€).

Madeira

Madeira - Santana
Představa o Betlému

Madeira

Madeira - Santana
Santana

23.12. den 9. Severní pobřeží a jeskyně

Dnešek byl dost upršený, což panoramatům a trajdání zrovna nepřidá. Po ranním dlabanci jsme vyrazili do supermarketu Sá na nákup štědrovečerní a božíhodové hostiny a hody jsme dopřáli i Mikře, která toho cenově sežrala dvakrát více. Za Santanou jsou původní úzké silnice vytesané do skal. A to se jede proklatě dlouho proti tunelům. Že to není sranda, ukázala houkající sanitka, kdy zatímco se kocháme na vyhlídce, profrčí kolem, aby se za kilometr zasekla proti náklaďáku, dvě minuty na sebe čumí a pak musí sanitka zacouvat až zpátky k nám.

Sjeli jsme do zátoky Calhau pod městem Sao Jorge, kde vede nedlouhá pobřežní trasa po staré dlážděné cestě ke zbytkům dávného důležitého přístaviště. I toto se dá dát autobusem se startem u kostela z 18. století v Sao Jorge (trasa 26 na 2 hodiny). My dojeli na konec silnice v zátoce s ústím říčky, valounovou pláží, bazénem a pár ruinami. Na konci cesty vede na staré přístaviště na čedičovém výběžku Cais vzdušná betonová lávka ve skalní stěně, která přes řadu oprav podléhá nenávratně zkáze. Ayssan to vzdává a já si dávám škrábání po skále. Momentálně byl hlavně padlý začátek lávky, na který bylo třeba tři metry vyšplhat. Jinak, že by teda byla špička poloostrova nějaká super bomba, se říci nedá.

Madeira

Madeira - Sao Jorge
Zátoka Calhau

Madeira

Madeira - Sao Jorge
Stezka u Sao Jorge

V dešti jsme prokličkovali k městu Sao Vicente, kde je dobrá věc na trávení deště. Škoda, že se zrovna objevilo slunce. No nic, je tu přístupná jeskyně, která, na rozdíl od našich krápníků, je vulkanického původu. Nejdřív tu máme muzeum o šutrech a sopkách, pak 3D film o vzniku ostrova a pak šup do dávných lávových tunelů. Těmi někde protékají potůčky, které pro oblažení německých turistů ještě přehradili do několika jezírek. A to se koneckonců líbí i nám (vstupné 8€).

Madeira

Madeira - Sao Vicente
Jeskyně u Sao Vicente

Madeira

Madeira - Sao Vicente
...

Madeira

Madeira - Sao Jorge
Stará silnice

Madeira

Madeira - Sao Jorge
Porto Moniz

Do poslední výspy ostrova v městě Porto Moniz je silnice opět provrtána v tunelech. Staré silnice linoucí se po útesech jsou bohužel neprostupně zavřeny, protože příroda si je rychle bere zpátky. Na pár místech jsou sesuvy a někde si našel cestu i mohutný vodopád. Pro auta teda úplně passé a jako chodci musíme přelézt dvoumetrovou zeď, abychom kousek mohli ujít.

Kolem Porto Moniz něco prochodíme ve vulkanické černé promoklé krajině a velmi členitém pobřeží. Moře tu má pořádnou sílu. Taky tu máme největší přímořské bazény, ale nějak to na koupel zrovna neláká. Zato za západním mysem krásně prosvítá sluníčko dávající na vědomí, že na jihu ostrova po dešti a mracích není ani zmínka. Snad jsme dali i nějaký nevábný dlabanec a za tmy vyrazily do útrob ostrova na přespání. Vyjeli jsme přes čtvrtdruhého výškového kilometru na náhorní plošinu, kde jízda díky tmě, mlze a brutálnímu vichru nepatřila mezi nejpohodovější projížďky. Nakonec dojedeme až k Rabacalu, což je náš zítřejší cíl, kde sjedeme kousek na Calhetu na malé parkoviště s přístřeškem, umyvadlem a krbem.