CESTOVÁNÍ

TravelInfo

MADEIRA
(7. Rabacal a kopce)

24.12. den 10. Kol Rabacalu (trasa 44+45+46+47)
a Štědrý večer ve skladišti a na pláži

Mapka stezky Probuzení do slunečného, leč mrazivého, rána, kdy paprsky pořádně osvítily zelený koberec náhorní plošiny ve výšce kol 1300 metrů. Vyjedeme kousek k parkovišti u odbočky do Rabacalu, která je zavřená. Dva kilometry se dají zdolat kyvadlovým autobusem za nějaký obulus. Právě od hájovny v Rabacalu vedou dvě z povinných tras k vodopádům Risco a 25 fontes. Navíc se jedná o kratší zpáteční trasy, tak tu může být návštěvnost nebezpečně vysoká. Já to zkombinoval do drsnějšího okruhu spojující 4 trasy z průvodce.

Od parkoviště jsme vyrazili po pohodlné menší levadě k řece Ribeira Grande (trasa 44, jeden směr 1 hodina). Kol se rozprostírají zaoblené zelené vrcholky a pod nohami rabacalské levady. Levada končí u menšího vodopádu s malým jezírkem se pstruhy. Teda tak to říká průvodce, díky suchu padají ze skal jen čúrky a pstruzi nikde. To trochu bortí plány na štědrovečerní dlabanec se pstruhem opečeným na ohni na pláži. Vítězoslavná fotka s uloveným pstruhem napíchlým na trekové holi nad hlavou se konat nebude.

Madeira

Madeira - Rabacal
Náhorní Paul de Serra

Madeira

Madeira - Rabacal
Jezírko horního vodopádu

Zpátky se mi vracet nechce, když další cíl je vzdálený 300 metrů. Bohužel nejen na dél, ale i na výšku. A ten výškový rozdíl je krapet problém. Ale pěšinu vedoucí z naší levady dolů tu máme. Sešup je to skrz pokroucená dřeva slušný. Zarazí až rozcestí. Prošlápější vypadá pravá pěšina. Jak se ukázalo, prošlapanější je proto, že jí každý musí jít dvakrát. Ale vypadala nadějně do poslední chvíle. Ke konci je k vidění vysoký vodopád padající do zeleného jezírka. Do posledního metru sestupu jsme mysleli, že je to Risco. No nebyl. Ale o to víc tu fajn a bez turistů. Stal se i posledním místem odpočinku Ayssanova stativu. Doufám, že souvislost s tím, že jsem ho těsně předtím poprvé zkusil a nějak pošteloval, nebyla nějak zásadní.

Po vyschlém korytu jsme se dostali na horní hranu pravého vodopádu Risco. Dole se producírovalo pár lidí, ale nás čekal výšlapový návrat na stezku, která od odbočky pokračovala plusmínus po vrstevnici. Žádná zkratka dolů se už neobjevila, tak jsme skončili až na silnici těsně nad Rabacalem.

Po půlhodině (trasa 45, resp. PR 6.1) jsme u stometrového vodopádu Risco padajícího (momentálně kapajícího) do úzkého kaňonu. Kolem vyhlídky sockují ptáci měnící drobky za pózy před vodopádem. Škoda betelně zavřeného pokračování stezky za vodopádem, ze které čouhají skalní okna.

Madeira

Madeira - Rabacal
Vodopád Risco

Madeira

Madeira - Rabacal
A sockující pozéři

Opět zpět na odbočku o další patro níže na levadu 25 Fontes (trasa 46, PR 6, jeden směr 1 hodina). Zprvu široká cesta se za mostem zužuje do zelených tunelů prostřídanými panoramaty. Po necelé hodině dorazíme ke skalní kotlině u kamenného mostu, kam do jezírka má padat 25 pramenů z kapradinových skal, které kupodivu napočítáme i my. Je to příjemný plac, nádherné koupání (mít voda i vzduch o 15 stupňů více). Díky pozdější hodině, kdy už jsou všichni někde u rybích štědrovečerních kostí, jsme tu naprosto sami.

Vracíme se k ostrému ostrohu, odkud padá stezka o další patro níž na kótu 820. Po serpentinách se dostaneme ke skrytému domku u levady da Rocha Vermelha. Proti proudu se po čtvrthodince dostaneme do skalnatého světa plného květin, vodopádů a jezírek. Dál je už levada drsnější a vedlejším dlouhým Seixelským tunelem by byla túrka taky dost drsná, protože bychom se dostali až na severním pobřeží.

Madeira

Madeira - Rabacal
25 Fontes

Madeira

Madeira - Rabacal
Ribeira dos Cedros

Cestou zpátky se noříme do kaňonů, kde nás čeká finální, více než 500 metrový výstup. To se dá zkrátit 800 metrovým tunelem, který by nás dovedl až k našemu nocovišti. Jen ta Micra nahoře by to asi nepochopila. Takže vzhůru. Sice jsme měli dnes celodenní trajdání, ale utrpení to nebylo. Doteď. Nedávný sesuv půdy to vzal přímo místem, kudy vedly schody a serpentiny k hájovně. Následujících 200 výškových metrů tak překonáváme v bahně mezi keři a stromky na 70stupňovém svahu. Občas se sice zaradujeme, že jsme konečně na cestě. Ale ta končí po pár metrech zase v sesuvu. Pomalu se sem dostává večerní mlha, tak to byl docela brutus. Závěrečného třičtvrtěhodinového stoupání od hájovny po silnici už mám plný zuby.

Nahoře ještě večerní slunce líže vrcholky, tak snad něco uvidíme z té slavné náhorní plošiny. O pár kilometrů dál se ale noříme do mlhy, ze které občas vybafnou vrtule elektráren. Štědrovečerní plážový dýchánek jsme si vymysleli v zátoce pod Sao Jorge, kde jsme byli včera. Zásoby jídla moc skvostné nebyly, tak se zachtělo ještě zastávky na žvanci. Když jsme se k tomu rozhoupali, nejlepší možnosti jsme už minuli a hledání něčeho v Sao Jorge bylo marné. Nakonec končíme v jakémsi skladišti s bohatým menu skládajícího se z toastu nebo hamburgeru. Ale pochutnali jsme si i tak, ale to by se nám dneska asi povedlo po všem.

Sjedeme k zátoce, kde není ani noha. Tak můžeme dát večerní koupel. Ayssan si vybírá radši ústí řeky, což má proti moři tak desetistupňovou nevýhodu. Moje mořská volba sebou neslo potácení mezi šutry pod nohami a představy, jak nějaká z mnoha pořádných vln mě na nějaký větší šutr umístí hlavičku.

Madeira

Madeira - Rabacal
Druhé nejhnusnější auto na světě

Madeira

Madeira - Rabacal
Štědrovečerní menu pro dva

Dřeplo se na pláž a otevřely se flašky vína. Já zboural lahev madeirského, což je fakt dost těžké víno, které by se určitě neztratilo ani na dýcháncích veverek a Krystýn by mohl mít nahrávky ošperkované ještě o level výše. Každopádně se po něm spalo docela dobře. Jen to ráno mohlo být čilejší.

25.12. den 11. Útes Cabo Girao, botanické levady u Encumeady

Dnes jsme najeli silniční rekord, projeli ostrov od severu k jihu a skoro zase zpět a to ještě jednou. Hlavní cílem měla být hřebenovka z Pico Areiro na nejvyšší horu Pico Ruivu. Bohužel jsme tohle asi moc odkládali. První pokus předevčírem nám vzalo počasí hned po vystrčení nosu z okna a dnešek nevypadal o moc lépe. Šedé mraky byly hned zrána i na pobřeží. Přes známou Santanu a Ribeiro Frío se škrábeme do sedla Poiso (1413 m.n.m.) na odbočku vedoucí na druhou nejvyšší madeirskou horu Pico Areiro s velkým parkovištěm pro turisty, restaurací a radarem. Závěr cesty je už ale beznadějně v mracích. Nahoře se honí mraky docela slušně, teplota u nuly. Občas z mraků vykouknou okolní hřebeny, je vidět i dno Údolí jeptišek, ale na celodenní túru to moc neláká. Takže to dnes balíme a zkusíme to zítra. Opět chyba, nakonec se během dne nad horou mraky vcelku roztrhaly a hlavně, zítra bylo ještě hůř.

Madeira

Madeira - Pico Areiro
Nejlepší dnešní výhled z Pica Areiro

Madeira

Madeira
Vesničky jižního pobřeží

Sjeli jsme zas do Funchalu, kde bylo krásně slunečno. Vyhlídky na zelená terasovitá políčka a vesničky po čtyřech dnech mlžného severu je balzám na oči. Zajeli jsme na útes Cabo Girao, který se pne 560 metrů nad mořem, což z něj dělá údajně druhý největší útes na světě. To je už aspoň můj pátý druhý nej útes na světě. Na konci útesu je stará vyhlídka obsypaná ještěrkami, která asi bude brzy nahrazena betonovoskleněnou příšerností. Sešup dolů je to slušný. Nezávidím baráčkům na samém okraji útesu, kde je vidět, že občas kus zahrady zahučí o půlkilometr níž. Prokličkovat sem byla fuška, ale zpátky jsme se beznadějně ztratili v terasovitých serpentinách.

Madeira

Madeira - Cabo Girao
Útes Cabo Girao - 560 metrů pod nohami

Madeira

Madeira - Cabo Girao
etě

Se sluníčkem nám otrnulo, tak jsme chtěli vyrazit na náhorní plošinu, kterou jsme minule měli v mracích, a kde je jedna z top tras na Cukrovou homoli. Šplhání na průsmyk Encumeda byl ještě v pořádku. Za ním se však ukazuje severní pobřeží se svými mraky a průjezd průsmykem ve skalní průrvě je jak do jiné dimenze. Neprostupná mlha pak přichází těsně před startem túry ve výšce 1500 metrů. No, je to marný, tak se vracíme k sedlu Encumeda a dáváme takzvané botanické výlety podél levady do Norte (trasa 39, PR 17; zpáteční 2 hodiny) skrz několik tunelů (nejdelší přes půlkilometr) k vodopádu Cascata. Těch pár čúrků, co z něj padá, opět nemilosrdně sbírá levada, tak zahajujeme vítězný přírodní protest s cílem přebobřit levadu a vrátit vodu do koryta. V těhle místech je vegetace obzvláště bujná a rozmanitá a je tu k nalezení několik madeirských endemitů. Pokračováním do tunelu bychom se dostali nakonec přímo na cukrovou homoli (ale to jsem zjistil až teď při psaní spisku, což je docela pozdě).

Bohužel se musíme vrátit a prubneme ještě variantu podél levady das Rabacas. Tady už má Ayssan tunelů plný zuby, tak to balíme a vyrážíme do Funchalu hledat bydlení. To už jsme zajištěné neměli, o internet jsme nezakopli, tak přítel na telefonu poslal nějaký adresy nejlevnějších ze slušnějších možností z booking.comu. Tentokrát jsme naopak nechtěli centrum kvůli autu, tak se v kopcích nad Funchalem snad něco najde. Jen navigace a mapky mají trochu problém se smířit s tím, že silnice s jedním názvem je překopaná půlkilometrovým resortem. Ale nakonec nacházíme Vilu Camacho, která vypadá velmi solidně. Jen se takhle osobně na internetových 18 dolarů za pokoj nemůžu ani náhodou dostat. Ale 25 taky není špatný a po dvou nocích v autě bychom brali ledascos. Po natahání báglu do recepce nás vedou kamsi ven a přes ulici do ošuntělejšího baráku. Ale postel, koupelnu i výhled na moře to má taky.

Madeira

Madeira
Výjezd na Encumeadu

Madeira

Madeira
Taky nějaký ty kytky (strelitzia)

25. prosinec je den, kdy v této zemi nefunguje nic. Nejede ani jeden autobus, což by těm čekajícím turistům na zastávkách mohl někdo říci. Bohužel žaludky svátek nemají, tak zkoušíme něco najít na nejturističtějším bulváru, kde po dlouhé době nacházíme jednu z kladných věcí přistěhovalectví - arabskou restauraci, kde se Boží hod nějak nežere, a tak se tu žere desetieurové meníčko.