CESTOVN

Info o zemch

TravelInfo

MADEIRA 2011
(8. Hřebenovka po střeše Madeiry na Pico Ruivu)

26.12. den 12. Horská hřebenovka z Pico Ariero na Pico Ruivo (1862 m.n.m., trasa 30)

Poslední den, tak už nemáme na výběr a musíme dát hřebenovku za každou cenu. Co je tedy před námi - tři nejvyšší madeirské vrcholy propojené před 40 lety solidní stezkou. Ač se začíná na 1818 metrech a končí jen na picoruivuských 1862, převýšením našlapeme 800 metrů. Sice se jedná o zpáteční cestu, ale díky výstupům a funění stejně moc síly na kochací otáčení není, a část cesty má dvě varianty. Podle průvodce to je trasa 30, údajně velmi náročná horská túra (není, kor když dáte západní cestu) na 5 hodin, do čehož jsme se díky fotopauzám nevešly jen o půlhodinu.

Madeira

Pico Ruivu
Cesta z Pico Areiro..

Madeira

Pico Ruivu
..na Pico Ruivu

Tááákže... ve Funchalu se tradičně klube slunce, které se ztrácí každým kilometrem k Pico Areiro. Lehce se překonalo včerejší počasí, tentokrát ani žádné trhliny, jen neprostupné bílé mléko. Nákup žvance na cestu se nějak zapomněl konat, tak jsme vyštrachali pár drobků a ohryzků z kufru a dolili se energií v kavárně plné německých důchodců. I když tady lidí byla tak stovka, na cestu se rozhodně nikdo nechystal. Jen ještě jeden bláznivý párek, nečekaně z Česka.

Vzhůru do bílé tmy. Naštěstí cesta je vydlážděná, při každé příležitosti obehnaná provázky, tak nehrozí snad nic. Po sestupu z Areiro k úrovni 1600 metrů jsme se dostali pod hlavní mraky a bylo i něco vidět a pod nohami se otevřely výhledy do hlubokých údolí a bizardní skalní útvary a průrvy. To vše v šedozelenočervené barvě. Úžasný pocit procházky peklem. Možná, že bez mraků by ty mnohasetmetrové srázy pod nohami i trochu znervóznily. Sestupy a výstupy se konají schodově, které leckdy končí až daleko v mlze. Tam jdeme západní cestou, vytesanou v kolmé stěně a vedoucí tunely, čímž zcela absentuje převýšení. Zpátky jsme dali drsnější východní variantu. Navíc je na návětrné straně, takže byla celá v mracích. Výhledy lae měla nakonec nejlepší a dokonce jsme zahlídli na mžik slunce a modrou na nebi.

Madeira

Pico Ruivu
Orgie barev se dnes fakt nekonají

Madeira

Pico Ruivu
Západní tunelová cesta ve skále

Madeira

Pico Ruivu
Už jen kvůli tomu chodníku se cesta vyplatí

Madeira

Pico Ruivu
Občas nějaký ty panoramata taky padly

S blížícím se koncem začíná ve spáleném lese třičtvrtěhodinové stoupání k horské chatě Abrigo a k finální špičce Pico Ruivu zahalené v mlze. Mlhu lze sledovat hned ze tří rozměrných vyhlídek. My během více než půlhodiny chytili několik významnějších problesků od moři k moři, takže ani cíl propadák nebyl. Zpátky se to zlepšovalo, což nás namlsalo na tu východní cestu, kde jsme se v nekonečných serpentinách na Pico Torres ponořili do totálního mlíka. Tady to průvodce trochu zafixloval, v mapce trasy ubral dost výškových metrů, které byly teda znát.

Jak jsme zatím prakticky nepotkali ani nohu (kromě několika výletníků mířící na Ruivu z parkoviště Teixera přímo pod horou, odkud je vrchol sotva na hodinovou procházku), tak teď na sklonku dne jich pár mířících k Ruivu bylo. Zejména poslední rozvětvená rodinka s usměvavými cérečkami sotva ve čtvrtině cesty mě doma přivedla ke googlování o mrtvých turistech na Madeiře. Ale tenhle týden to odnesly jen dvě starší dámy.

Madeira

Pico Ruivu
Výhled z Pico Ruivu do údolí Jeptišek

Madeira

Pico Ruivu
Chodníková rejha s Ruivem v pozadí

Areiro opět v mlze, ale teď byly jediné cíle sprcha a žvanec. A protože toho stále stejného madeirského jídla už jsme měli dost, je to víceméně na jedno brdo, prahli jsme aspoň po pizzerii. Tady asi nejvíc zabodovala navigace s funkcí nejbližší pizzerie v okolí, která nás dovedla k Papá Manuel (ulice Caminho do Amparo u Estrady Monumental za Forum Madeira), což bylo nevídané obžerství. Pro mě hrnec skvostných zapečených makarónů a Ayssan s kolem pizzy na tom nebyl hůř. Je sice možné, že dnes bychom plesali i z gumových podrážek, ale spíš to bylo fakt dobrý. Cestou zpátky do hotelu ještě nakrmíme i Micru (dohromady najezdila 800 kilometrů a sežrala 42 eur - benzín podobně drahý jak u nás).

27.12. den 13. Funchal - Frankfurt - Hanau - Prága

Před sedmou profrčet dálnicí ztichlé útroby ostrova na letiště a najít parkoviště Guerinu na odevzdání auta, které odbavovalo až po osmé hodině, což není moc ideální pro odlet o deváté. Aspoň jsme se dostali přes závoru na jejich parkoviště a zatím se odbavili. Kontrolu převzatého auta vzali docela zodpovědně. Letadlo od TUI bylo vyšvihlé v černočervených barvách Deutsche Bahn, jinak vše už nudně v pohodě. Ale nechtěl bych někdy přijít k letadlu v barvách Českých drah. Pod křídly jsme čísli moře, okoukli naposled východní poloostrov a vznesli se zpátky na kontinent.

Z letiště jsme chytli přímější vlak (což nám je ale dnes úplně jedno) do v Hanau, kde bez úhony čekal Apostrofník (=Cee´d) a skrze dvě dálniční bouračky jsme se prodrali k Praze, takže jsem ještě stihl zalepit dnešní narozeniny mňamózním dortem prolitým půllitrem bílého rumu.

Madeira

Madeira
Madeirské letiště

Madeira

Madeira
Moc z dneška sem dát nemůžu (35km vzdálené ostrovy Deserte)

Madeira nezklamala, což asi ani nemůže. I v tom zdánlivě nejhorším počasovém období je v pohodě. Néé nadarmo se zove ostrov věčného jara. Spíš bych měl obavy se jí proplétat v hlavní sezóně, ale snad to nebude masakr. Ayssan taky překvapil, takže na další cestu se s ním asi nebude čekat zase 10 let (poprvé a naposled byl totiž se mnou na Sicílii v minulém tisíciletí). Moc restíků na Madeiře nezbylo, ale kdybych se někdy nudil, dala by se nakombinovat zajímavá několikadenní túra skrz celý ostrov od východu k západu. Ale spíš to vidím na průzkumy nudnějších sousedů jako Azory nebo La Palma.

Finanční sumárum: Letenka 2700 Kč, benzín na letiště 3000* (děleno počtem osob), parkovné na nádraží 750*, auto - půjčovné 3000* + připojištění 3000*, benzín na Madeiře 1000*, hotely 6250* za pokoj a 9 nocí (25-30 eur za pokoj, snídani a noc) = 11200 plus to, co se prožere (v krámech cifry jak u nás, jídlo v restauracích 5 - 10 eur).