Paty z postele jsem vytáhl až v jedenáct a šel hledat jeden z mála autobusů, co nejezdí přes terminál ve Vallettě. Jinak téměř všechny busy začínají a končí u Tritonů, takže aby člověk jel nadvakrát. Po delším čekání jsem se dočkal a za padíka jsme přes Mostu s její monstrózní katedrálou, Národní fotbalový stadión a nedělní trh uprostřed polí dorazil až před brány Mdiny. Ta již zdáli vystupuje velkolepě na obzor jako jedna velká pevnost.
Mdina, přezdívaná též Mlčenlivé město, byla v dávných dobách částí tehdejšího hlavního města Melita. Později ji dali trochu do kupy Arabové a nakonec se stala sídlem šlechty. Postupem času ztrácela na významu na úkor Valletty, navíc tomu pomohlo zemětřesení. Dnes tu zůstalo 300 obyvatel a přehršel turistů. Je tu katedrála sv. Pavla, spousta paláců a klepadla na dřevěných dveří. Dnes je tu šíleně turistů a moc mlčenlivě to nevypadá. Ze špičky hradeb je výhled na půlku Malty.
Hned s Mdinou sousedí Rabat. Zde zůstalo několik památek po Římanech (vila, lázně a katakomby). Do zpřístupněných katakomb jsem vlezl (vstupné dvě libry, studenti polovic) a v podzemí byl zajímavý labyrint nejrůznějších pohřebišť, hrobek a chodeb. Vedle toho tam bylo pár fresek ze 3.-5. století. Celkem pod zemí bylo na patnáctset hrobek a pár kaplí. Některé chodby jsou sice nepřístupné, ale často jen tím, že se tam nesvítí. Protože místňáci využívají chodby i pro vedení potrubí, dá se za použití vlastní baterky dostat trošku dál než běžný čedokář.
Prošel jsem Rabat různými malými uličkami směrem na „venkov“. Po silnici na Dingli Cliffs jsem míjel pískovcový Verdala palác (postaven v 1586 pro obranné účely a letní vyjížďky rytířů, nepřístupný). Pod ním se nachází jediný maltský les v údolí Buskett Gardens. Je to také jediné místo, kde jsem zahlédl proudit potůček. A samozřejmě je to jedno z hlavních výletních míst pro Malťany. Rostou tu pomeranče a spol, děti tu mrskají kamení po lidech, no pohodička národního parku.
O fous dál je Clapham Junction, což je místo, které získalo jméno po londýnském nádraží kvůli tomu, že zde ve skalách jsou pravidelné koleje po dávných kárách z doby bronzové. Sbíhá se tu několik křižovatek s pravidelnými rozvory. Údajně tyto koleje pokračují až hluboko pod hladinu moře a dokonce se v přímých liniích vynořují na Sicílii (ale to jsou asi jen kecy). Někdo to tu svádí na proudění vody, ale to je vzhledem k charakteru stop blbost. Holt před 6000 lety se vynalezlo něco tak primitivního jako je pokus o kolo. I když Amíci to asi moc neberou, když o něm netušili ani před 400 lety. Nicméně je to zajímavé, pohybovat se dá naprosto volně. V okolí je několik jeskyní s dávným osídlením (Cave Dwelings).
Přes skály a pole pokračuju dál k moři na Dingli Cliffs, což jsou útesy rozpínající se nad Atlantikem ve výšce více než 200 metrů. Výhledy jsou zde úžasné. Nad mořem se tu a tam objeví kostel či dávné věže, sloužící jako součást opevnění Malty. Nedaleko odsud má být i nejvyšší hora Malty. Bohužel na tuto nejvyšší „horu“ se nejde dostat, protože na předpokládaném místě je jeden obrovský kamenolom na pískovec. Respektive kdybych měl brát vážně mapu od Marco Pola, tak nejvyšší hora už neexistuje a nejvyšší bod Malty je zídka nad pobřežní silnicí, která ohraničuje kamenolom.
Po silnici skrz zajímavou krajinku dorážím do města Siggiewi. Autobusovou zastávku člověk naštěstí vždy najde u hlavního kostela. Kostely jsou tu mimochodem všude možně ozdobeny žárovkami. Před kostelem plac, na něm „citlivě“ zasazena benzínka a po půlhodince jsem se dočkal busu, který mě odvezl do Valletty (v 18:30 to byl poslední, takže jsem to chytl o fous). Odsud zas do Sliemy a do hostelu zopakovat včerejší véču. Mimochodem jsem byl na pokoji stále sám, což celý týden nakonec zůstalo.
Výdaje 1,90 L
doprava: bus Sliema-Mdina 0.50 L, bus Siggevi-Valetta 0.20 L, Valetta-Sliema 0.20 L
vstupy: vstupné do katakomb sv. Pavla 1 - po studentské slevě 50%