MAROKO & IBÉRIE
(7. Gibraltar)
13. října (pokr): Tarifa – Algercias – La Linea – Gibraltar
Troško vlnek, trošku houpání a za chvíli už obeplouváme ostrůvky na nejjižnějším cípu Iberského poloostrova. Přístaviště v Tarifě je hodně provinční, počet lodí by se dal spočítat na prstech bezrukého člověka a terminál také není nic jiného než hangárek. Hodinky jsme museli posunout o dvě hodiny na náš středoevropský čas. Co chtělo taky přetočit, byl rozpočet. Zatímco na Maroko stačilo 150 Dirhamů na den, v Evropě jsme taktak vystačili s dvojnásobkem (resp. s 25 eury).
Španělsko
Nejjižnější bod Iberského poloostrova v Tarifě
Gibraltar
Gibraltarská skála z ranveje
Odbavení bez problémů a mohli jsme čekat na autobus, který spojuje přístaviště v Tarifě s terminálem Algercias a je pro nás zdarma (jinak 1,7 euro). Ještě jsme stačili hodit oko na Tarifu, příjemné městečko, nad přístavištěm hrad Castillo de Guzmán z 10. století a další pevnosti byly podél pobřeží. Mají tu taky asi 10-kilometrovou pláž, která je však díky věčnému větru spíše pro windsurfing. Mohlo by se to tu nějakou hodinu ocournout a busem pokračovat při příjezdu další lodi, náš cíl na dnešek ale byl Gibraltar (tak příště).
Cesta z Tarify do Algercias se šplhá pořádně přes kopce. Téměř na dosah byla vidět Afrika i Gibraltarská skála. Pěkné kopcovité okolí však bylo zhnuseno desítkami větrníků, z nichž stejně i přes slušný vítr fungovala sotva třetina. V Algercias toho vedle trochu chaotického přístavu, průmyslových podniků a stotisíc obyvatel moc není. Místní přístav je hlavní pro linky do Afriky (Do Tangeru je jich až dvacet a do Ceuty až čtyřicet denně) a najdete tu desítky kanceláří a prý i naháněčů (ale pro sichr bych šel přímo do terminálu). Autobusové i nedaleké vlakové nádraží jsou kousek od pobřeží i od centra (cca. kilometr od hlavního přístavního terminálu).
Dostat se odsud kamkoliv není problém, jen ceny za dopravu jsou samozřejmě o fous výš. Do nedaleké sotva 200 kilometrů vzdálené Malagy, Granady či Sevilly to bylo kousek pod 20 eury. Ceny za autobusovou dopravu jsou docela různorodé, na dlouhou vzdálenost ceny na kilometr významně klesají (například do 200 kilometrů vzdálené Sevilly zaplatíte 18 eur, do tisíc kilometrů dalekého Madridu chcou třeba jen 25 eur). Naštěstí téměř na každém nádraží jsme našli autobusové jízdní řády i s cenami do jednotlivých míst. Bohužel z každého místa jezdí různé společnosti (třeba i do stejných míst) a je třeba oběhnout všechny kanceláře na autobusáku, protože nějaké centrální informace už se nacházely výrazně hůř (resp. vůbec a když už se jednou našly, tak poradily blbě).
Cestování po Ibérii bylo už krapet naslepo, protože jsme měli jen pár stránek ze středoevropského lonelyho a hledání nějakých cestopisů na internetu nicmoc. To málo, co jsem našel, napsali ti, co sem dojeli auty. Jediná výjimka byl „bývalý železničář a odborník na hypermarkety“ s velmi dlouhými a dlouhými popisy (kam se na něj hrabu já nebo Jirásek), kde jsme se sice mohli dozvědět, jestli ten a ten potok je podobný Olši v Bohumíně, ale využitelných informací bylo poskrovnu.
Přímý spoj na Gibraltar samozřejmě nejezdí, ale musí se jet do pohraničního města La Linea. Tam jezdí v podstatě městská za 1,78 eur (kupodivu v dopravě stále ještě zanechali přepočtené cifry z peset, takže se naše peněženky začaly brzy prohýbat pod jedno a dvou eurocenty).
Gibraltarská skála výrazně dominuje celému obzoru, v La Linei projíždíme kolem dlouhých pláží až na autobusák, kde z infopočítače jsme získali vedle mapky i info o tom, kde tu mají hotely a penzióny. Jinak docela příjemné městečko. Kilometr a čtvrt dlouhá hranice s Gibraltarem je maximálně 500 metrů od náměstí. Čile to tu proudí lidmi i auty, ještě pas a získat mapku a jsme zase na britské půdě (i když...). Bohužel je již odpoledne a Gibraltarem by se daly zabít nejméně dva dny.
Gibraltar
Velký kasematský plac
Gibraltar
Gibraltar z vršku
Původně jsme sice chtěli přespat na Gibraltaru, ale našli jsme jen dvě možnosti (Emile Youth za asi 15 liber za postel v dormu a ještě jakýsi TocH, o kterém byla poslední informace někdy z roku 2003 jako o zchátralém). Prošel jsem lalinecké možnosti (jsou asi 4) a asi 3 bloky od náměstí se našel pension s výbornými pokoji za evropskou baťůžkářskou dolní hranici 20 eur (bez koupelny, s televizí a klimatizací). Nicméně v sezóně tu asi bude všechno obsazené.
Gibraltar byl dříve korunní kolonií, nyní je zámořským územím Spojeného království. Má rozlohu 6,5 km2, pobřeží má 12 km a nejvyšší bod je 426 m a bydlí tu na 30 tisíc obyvatel na velmi stísněném prostoru. Díky své strategické poloze byl odedávna osídlen klasickou středomořskou smečkou Féničanů, Kartaginců, Římanů, Vandalů a o fous dřív i neandrtálci. V roce 711 zde přistálo vojsko Arabů a marockých Berberů vedené Tárikem ibn Zijádem a dobylo křesťanskou vizigótskou říši na poloostrově. Skála byla přejmenována po dobyvateli na Džabal al Tárik (Tárikova skála), z čehož vznikl zkomolením název Gibraltar. Maurové na skále postavili pevnost, která byla během reconquisty dobyta zpět v roce 1462 kastilským vojskem.
V roce 1704 Gibraltar dobyli Britové a Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Ale že by to tu Španělé odepsali, to rozhodně ne. Nejtvrdší nápor na znovuzmocnění se Skály se považuje pokus v roce 1783 v tzv. Velké obležení. Ještě nedávno Španělsko zkoušelo vůči Gibraltaru pozemní blokádu.
První zdejší vymoženost jsme si mohli zkusit hned za celnicí, kde nás zastavili semafory a museli jsme počkat až vzlétne letadlo (ranvej se tu kříží s hlavní silnicí). Pobřeží se rozšiřuje novými násypy a podél moře se budují nové baráky a přístaviště. Skála je prošpikována chodbami, bunkry a různými pevnůstkami. Jádro Gibraltaru je obehnáno hradbami, centrum je sice příjemné, ale nic extra tu nenajdete. Hlavní ulice Main street je prošpikována turistickými obchody (hlavně chlast, známky a různé kýče). Platí se tu sice gibraltarskými librami, stejně tak jako britskými (1:1), ale s eurem se tu taky dá něco pořídit. Nicméně by to tu mělo být většinou výrazně dražší než za čarou.
Gibraltar
Trafalgarský hřbitov
Gibraltar
Druhá strana Skály
Ještě číháme na Trafalgarský hřbitov a začínáme nazdařbůh stoupat do výšin (jde to i lanovkou). Nahoře je přírodní rezervace Upper Rock (má se tam snad vybírat vstupné, ale to jsme nějak minuli). Různými úzkými uličkami se proklikatíme až do lesíků a skrz kamennou cestu pokračujeme dál. Občas míjíme malé asfaltové silnice, pár rodinných sídel, volně přístupné bunkry i s děly. Každopádně pěkná štreka.
Míjíme i další gibraltarskou profláklost, kterou jsou jediné evropské volně žijící opice magoty bezocasé. Místní si je hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, která tvrdí, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Takže jsou vůči lidem pěkně přidrzlé, což jsem si krásně vyzkoušel. Evidentně jsme totiž zrovna míjeli hlavní opičí shromaždiště (jinde jsme už opice neviděli). Byl tu pěkný výhled, tak jsem vytáhl foťák na kýčovité záběry. Toho využila jedna potvora, která mi skočila za krk akorát, když jsem měl otevřený batoh. Sice jsem jí po chvíli setřásl, ale z batohu mi vypadla moje večeře deseti čokokroasántků. Tak se sběhlo celé hejno, já ve vzduchu zachytil poslední dva, takže následoval další útok opic za krk. Zdrhl jsem, ale když nedaly pokoj, tak už jsem radši vytáhl slzák a můj nasupený výraz další opičí postup zastavil. Jo ještě jsem za to mohl chytit pokutu 500 liber za krmení opic.
O párset metrů dále míjíme již bohužel zavřenou jeskyni sv. Michala a úplně na nejvyšším gibraltarském bodě jsme už hodně pozdě odpoledne. Nikdo tady není a okolí s nejvyššími bunkry je oploceno. Cestičkou se ale dostáváme až na předěl skály a vidíme i odvrácenou stěnu. Tady to už moc hepi nevypadá, ale o to je to hezčí. Teď je tato část již celá ve stínu a skála padá celých 400 metrů hodně prudce k moři. Jen úplně dole u jedné plážičky je jedna řada bytovek.
A i když jsme ve státečku s hustotou osídlení skoro 5000 obyvatel na čtverečný kilometr, tak tady začal skoro nejlepší přírodní trek celé cesty. Začínají tady totiž tzv. Středomořské schody, kterými by se mělo sejít odsud až dolů na druhou stranu skály. Je tady nějaké důrazné varování, ale zákaz to snad nebyl. Nicméně bezdůvodně tu nebyl, protože tu bylo pár sesuvů, schody udělali tak před 100 lety a nyní jich již část sjela dávno do moře. A někde tady sklouznout, tak mě zastaví až mořská hladina o 400 metrů níž. Cestička s téměř tisíci schody se proplétala krásným prostředím zarostlými lesíky. Míjíme skály, polozbourané bunkry, krásné výhledy. Je to sice fajn, ale slunce už dávno zašlo a skončit v takové pustině by bylo pěkně o průser. Navíc moře je stále šíleně daleko, cesta prochází skálou i tunely a za docela slušného kvapu a pak už i za pořádné tmy zříme světélko a podél nějakých trubek se nakonec dostáváme k Herkulovu pilíři.
Gibraltar
Středomořské schody
Odsud už jdeme po silnici a časem se objevuje i veřejné osvětlení. Na sklonku sil musíme projít zas přes celé město a za hranicí někdy v jedenáct večer zapadáme ještě do klasicky naparáděné čínské restaurace a dávám pořádný gáblík za pár babek, když už mi tu večeři sežraly opice.
Výdaje: 320 Dr + 18 € (1340 Kč)
Ubytování: 10 € (pension v La Linei 20€ /dvojlůžák s tv a ac)
Doprava: 310 Dr + 1.78 € (trajekt Tanger-Tarifa a bus Tarifa-Algercias 300 + přístavní taxa *20; bus Algercias-La Linea 1,78 €)
Jídlo: 10 Dr + 6.22 € (snídaně-pečivo a jogurt *10 Dr; nákup 1.44 € - sůša, čokokroasánty, voda; véča-kuře na curry 3.5 € + pivo 1.3 €)