CESTOVÁNÍ

TravelInfo

MAROKO & IBÉRIE
(7. Gibraltar)

13. října (pokr): Tarifa – Algercias – La Linea – Gibraltar

Trošku vlnek, trošku houpání a za chvíli obeplouváme ostrůvky nejjižnějšího cípu Iberského poloostrova. Přístaviště v Tarifě je hodně provinční, počet lodí by se dal spočítat na prstech bezrukého člověka a terminál je obyčejné skladiště. Hodinky jsme museli přetočit o dvě hodiny na náš středoevropský čas. Co chtělo taky přetočit, byl rozpočet. Zatímco na Maroko stačilo 150 Dirhamů na den, v Evropě jsme sotva vystačili s dvojnásobkem (resp. s 25 eury).

Španělsko

Gibraltar
Nejjižnější bod Evropy v Tarifě

Gibraltar

Gibraltar
Gibraltarská skála z ranveje

Odbavení bylo bez problémů a skočili jsme navazující autobus na terminál Algercias, který je v ceně lodního lístku. Ještě jsme hodili oka na Tarifu, příjemné městečko, nad přístavištěm hrad Castillo de Guzmán z 10. století a další pevnosti byly podél pobřeží. Mají tu asi 10kilometrovou pláž, která je díky věčnému větru spíše pro windsurfing. Mohlo by se tu nějakou hodinu cournout a busem pokračovat při příjezdu další lodi. Náš cíl na dnešek ale byl Gibraltar.

Cesta z Tarify do Algercias se šplhá pořádně přes kopce. Na dohled byla Afrika i Gibraltarská skála. Pěkná okolí však byla zhnusena desítkami větrníků, z nichž i přes slušný vítr fungovala sotva třetina. V Algercias toho vedle chaotického přístavu, průmyslových podniků a stotisíců obyvatel moc není. Přístav je hlavní pro linky do Afriky. Do Tangeru je jich až dvacet, do Ceuty až čtyřicet denně a najdete tu desítky kanceláří v terminálu. Autobusové i vlakové nádraží je kousek od pobřeží i od centra a kilometr od přístavu.

Dostat se kamkoliv není problém, jen ceny za dopravu jsou o fous výš. Do nedaleké Malagy, Granady či Sevilly to bylo kolem 20 eur. Ceny za autobusovou dopravu jsou ale různorodé a na dlouhou vzdálenost ceny na kilometr významně klesají. Do 200 kilometrů vzdálené Sevilly zaplatíte 18 eur, do tisíc kilometrů dalekého Madridu chcou jen 25 eur. Naštěstí téměř na každém nádraží jsme našli autobusové jízdní řády i s cenami do jednotlivých míst. Ale z různých míst jezdí různé společnosti a je třeba oběhnout všechny kanceláře na autobusáku, protože centrální informace už nevedou. Jednou se sice našly, ale poradily stejně blbě.

Cestování po Ibérii bylo už naslepo, protože jsme měli jen pár stránek ze středoevropského lonelyho a na internetu moc cestopisů nebylo. To málo, co jsem našel, napsali ti, co sem dojeli auty. Jediná výjimka byl „bývalý železničář a odborník na hypermarkety“ s velmi dlouhými popisy (kam se na něj hrabu já nebo Jirásek), kde jsme se sice mohli dovědět, jak je ten a ten potok podobný Olši v Bohumíně, ale využitelných informací bylo poskrovnu.

Přímý spoj na Gibraltar samozřejmě nejezdí, ale musí se jet do pohraničního města La Linea. Tam jezdí příměstská za 1,78 eur. V dopravě kupodivu ještě zanechali přepočtené cifry z peset, tak se peněženky začaly brzy prohýbat pod jedno a dvou eurocenty).

Gibraltarská skála výrazně dominuje obzoru. V La Linei projíždíme kolem dlouhých pláží až na autobusák, kde z infopočítače jsme získali mapky i info o penziónech. Jinak docela příjemné městečko. Kilometr dlouhá hranice s Gibraltarem je maximálně 500 metrů od náměstí. Čile tu proudí lidi i auta, ještě pas a jsme zase na britské půdě. Bohužel je již odpoledne a Gibraltarem by se daly zabít klidně dva dny.

Gibraltar

Gibraltar
Velký kasematský plac

Gibraltar

Gibraltar
Gibraltar z vršku

Gibraltar

Gibraltar

Gibraltar

Gibraltar
Bunkry na skále

Původně jsme sice chtěli přespat na Gibraltaru, ale našli jsme jen dvě možnosti (Emile Youth za asi 15 liber za postel v dormu a jakýsi Toch, o kterém poslední informace z roku 2003 mluvila jako o zchátralém). Lalinecké možnosti byly asi 4 a tři bloky od náměstí se našel pension s výbornými pokoji za evropskou baťůžkářskou dolní hranici 20 eur. Nicméně v sezóně to asi bude všechno obsazené.

Gibraltar byl dříve korunní kolonií, nyní je zámořským územím Spojeného Království. Má rozlohu 6,5 km2, pobřeží má 12 km, nejvyšší bod je 426 mnm a bydlí tu 30 tisíc obyvatel na velmi stísněném prostoru. Díky své strategické poloze byl odedávna osídlen klasickou středomořskou smečkou Féničanů, Kartaginců, Římanů, Vandalů a o fous dřív i neandrtálci. V roce 711 zde přistálo vojsko Arabů a marockých Berberů vedené Tárikem ibn Zijádem a dobylo křesťanskou Vizigótskou říši. Skála byla přejmenována po dobyvateli na Džabal al Tárik (Tárikova skála), z čehož vznikl název Gibraltar. Maurové na skále postavili pevnost, která byla během reconquisty dobyta zpět v roce 1462 kastilským vojskem.

V roce 1704 Gibraltar dobyli Britové a Španělsko bylo nuceno postoupit Gibraltar Británii v roce 1713 Utrechtskou smlouvou ukončující války o španělské dědictví. Ale Španělé to nikdy neodepsali. Nejtvrdší nápor na znovuzmocnění se Skály se považuje pokus v roce 1783 v tzv. Velké obležení. Ještě nedávno Španělsko zkoušelo vůči Gibraltaru pozemní blokádu.

První zdejší vymoženost jsme si mohli zkusit hned za celnicí, kde nás zastavili semafory a museli jsme počkat až vzlétne letadlo, neboť se ranvej kříží s hlavní silnicí. Pobřeží se rozšiřuje novými násypy a podél moře se budují baráky a přístaviště. Skála je prošpikována chodbami, bunkry a různými pevnůstkami. Jádro Gibraltaru je obehnáno hradbami, centrum je sice příjemné, ale nic extra tu nenajdete. Hlavní ulice Main street je prošpikována turistickými obchody s chlastem, známkami a cetkami. Platí se tu gibraltarskými librami, stejně jako britskými (1:1), ale s eurem se tu taky dá něco pořídit. Ale je tu dráže než za čarou.

Gibraltar

Gibraltar
Trafalgarský hřbitov

Gibraltar

Gibraltar
Druhá strana Skály se Schody

Gibraltar

Gibraltar
Herkulův sloup

Zčíhneme Trafalgarský hřbitov a nazdařbůh stoupáme na skálu (jde to i lanovkou). Nahoře je přírodní rezervace Upper Rock. Má se snad vybírat vstupné, ale to v naší trase být nemohlo. Různými uličkami se proklikatíme až do lesíků a skrz kamennou cestu pokračujeme dál. Občas míjíme malé asfaltové silnice, pár rodinných sídel, či volně přístupné bunkry i s děly. Každopádně pěkná štreka.

Míjíme i další gibraltarskou profláklost, kterou jsou jediné evropské volně žijící opice magoty bezocasé. Místní si je hýčkají, mimo jiné i kvůli legendě, že Gibraltar bude britský, dokud zde opice budou žít. Takže jsou vůči lidem pěkně přidrzlé, což jsem si krásně vyzkoušel. Evidentně jsme míjeli hlavní opičí shromaždiště, byl tu pěkný výhled, tak jsem vytáhl foťák na kýčovité záběry. Toho využila jedna potvora, která mi skočila za krk akorát, když jsem měl otevřený batoh. Sice jsem jí po chvíli setřásl, ale z batohu mi vypadla moje večeře deseti čokokroasántů. Před nájezdem hejna , jsem ve vzduchu zachytil poslední dva, takže následoval další útok opic za krk. Zdrhl jsem, ale když nedaly pokoj, radši jsem vytáhl slzák a můj nasupený výraz další opičí postup zastavil. A ještě jsem mohl chytit pokutu 500 liber za krmení opic.

O párset metrů dál míjíme zavřenou jeskyni sv. Michala a úplně na nejvyšším gibraltarském bodě jsme pozdě odpoledne. Nikdo tady není a okolí s nejvyššími bunkry je oploceno. Cestičkou se ale dostáváme na předěl skály a vidíme její odvrácenou stěnu. Tady to už moc hepi nevypadá, ale o to je to hezčí. Teď je tato část celá ve stínu a skála padá 400 metrů prudce k moři. Jen úplně dole u jedné plážičky je jedna řada bytovek.

Gibraltar

Gibraltar
Středomořské schody

Gibraltar

Gibraltar
Skála z druhé strany

I když jsme ve státečku s hustotou osídlení 5000 obyvatel na čtverečný kilometr, tady začal skoro nejlepší trek cesty. Začínají tady Středomořské schody, kterými by se mělo sejít až k moři pod skalou. Je tady důrazné varování, ale zákaz to nebyl. Nicméně bezdůvodně tu nebyl, protože tu bylo pár sesuvů, schody udělali před 100 lety a část jich sjela dávno do moře. Sklouznutí tady zastaví až mořská hladina o 400 metrů níž. Cestička tisíci schody se proplétala zarostlými lesíky, míjíme skály, polozbourané bunkry s krásnými výhledy. Je to sice fajn, ale slunce už dávno zašlo a skončit v takové pustině by bylo o průser. Moře je stále šíleně daleko, cesta prochází skálou i tunely a za slušného kvapu a pak už i za tmy zříme světélko a podél trubek se konečně dostáváme k Herkulovu pilíři.

Odsud už jdeme po silnici a časem se objevuje i veřejné osvětlení. Na sklonku sil musíme projít přes celé město a za hranicí v jedenáct večer zapadneme do naparáděné čínské restaurace na pořádný gáblík za pár babek, když už mi tu večeři sežraly opice.

Výdaje: 320 Dr + 18 € (1340 Kč)
Ubytování: pension v La Linei 20€/dvojlůžák s tv a ac
Doprava: trajekt Tanger-Tarifa a bus Tarifa-Algercias 300 + přístavní taxa *20; bus Algercias-La Linea 1,78 €
Jídlo: snídaně-pečivo a jogurt *10 Dr; nákup 1.44 € - sůša, čokokroasánty, voda; véča-kuře na curry 3.5 € + pivo 1.3 €)