CESTOVÁNÍ

TravelInfo

PATAGONIE (2.)
Ushuaia, Ohňová země/Tierra del Fuego

27. 2. Transargentinský LADE let

Jsou lidé, co dávají přednost cestě kratší a lepší, pak jsou lidé, co si vyberou cestu delší a horší. A pak já, co vyberu delší, horší, nebezpečnější a dražší. Do Patagonie je to totiž asi 3500 kilometrů. Jde to asi i autobusem, ale to pod 2 dny a cenu letenky stejně nebude. A navíc tato cesta jen rovnou pustinou musí být neuvěřitelně nudná. Takže zbývá letadlo. Nejčastější lety několikrát denně nabízí argentinské aerolinie (dopředu od 130 dolarů), občas tam zamíří i LAN (ale z mezinárodního letiště, což je zbytečná štreka navíc) a pak letectvo argentinské armády LADE.

Jak to u Argentiny bývá, objednávat letenku dopředu z domova znamená zaplatit díky úřednímu kurzu o 50 % více. Počkat až přiletíte do Argentiny a směníte modré dolary, znamená, že v tu dobu už zas budou ceny letenek vyšší. Navíc ještě mají jiné ceny pro domácí a zahraniční turisty, které je třeba vždy a všude obírat i pod patronací vlády.

S LADE letí ročně sotva 30 tisíc lidí, mají 4 miniletadla, která létají jen o pracovní dny. Z Buenos Aires do Ushuaii 2x týdně za 2000 pesos a žádné každodenní změny cen se nevedou. Rezervovat z webu to asi nejde, ale cena je fixní a letenku lze koupit v kancelářích těch několika měst, kam létají. Zajímavější totiž je, že při letu tam se vymete dalších 5 letišť v podhůří And, díky čemuž člověk má vyhlídkový let zdarma. Jen místo 4 hodin to trvá trojnásobek. A když let přesně sedl na můj fáhrplán, nebylo co řešit. Jak vidno ze spisku zpřed 2 dnů, nákup letenek proběhl bez problémů, bez front a s využitím modrých dolarů vyšla letenka na 3600 Kč. Letí se z vnitrostátního letiště v centru, servis v letadle bez problémů. Jen ten sichr a spolehlivost je asi trošku na štíru.

Tak zpátky k probuzení a největšímu zádrhelu cesty. To je získání mincí na autobus (ještě pak tedy byly nějaká ta ochrnutí). Neměli je ani v krámcích, i z metra mě vyhodili, naštěstí se smilovala jedna paní. Další problém byl v busech. Po Avenide sice čísel 45 jezdilo dost, ale vždycky mě z něj vyrazili s gestikulací, že ten příští, když jsem chtěl na letiště Nimoye. Po dávce znervoznění konečně něco, co nekončí už na Retiru a ve slunečném počasí si to šineme po nábřeží k letišti. Na tabuli nesvití odletový čas u jediného řádku, nečekaně u mého letu LADE, tak jsem ještě zakroužil po nábřeží u vraku mezi rybáři.

Argentina

Patagonie
Let s LADE z rovin u Buenos Aires..

Argentina

Patagonie
přes přímořskou Mar de Plata..

Argentina

Patagonie
do And..

Argentina

Patagonie
s kralující Aconaquou

Buenos Aires opouštíme až po poledni ve Fokkeru 28 s kapacitou 64 lidí (kterou jsme zaplnili na čtvrtinu). Místečko jsem zabral na pravé straně u okénka, které slibuje nejlepší výhledy. Nicméně stále se vkrádá na mysl nedávno viděný film Přežít (o ztroskotání v Andách a následném boji o přežití za pomoci sežrání kolegů)… přece jen pofiderní aerolinka, pofiderní letadlo, tolik přistání a vzletů… Každý plast v letadle je jinak zežloutlý, dvířka jsou zajišťovány papíry. Ale jsou vidět i opravné opatření ve snaze snížit váhu letadla. Třeba u mého okénka se podařilo proti původnímu záměru snížit počet šroubů o 40 % a podložek dokonce o 50 %. Asi jsem si měl na letišti koupit ten zde velmi populární fernet.

Jídlo je docela dobré a něčím nás nakrmí po každém vzletu, kterých máme pět. První etapu máme nad zelenými rovinami s cílem na pobřeží Mar del Plata, které lemují nádherné pláže s vlnami. Na každé zastávce napapat dostává i letadlo a vybavení letišť každým kilometrem na jih dosti stárne. Od druhé zastávky v Bariloche konečně začínají hory a oblétáme i největší královnu Jižní Ameriky – Aconcaqua, která je vidna v celé své nádheře.

Argentina

Patagonie
Samolet LADE Fokker 28

Argentina

Patagonie
A hlavně jezera..

Argentina

Patagonie
menší..

Argentina

Patagonie
i větší

Nad krásně zbarvenými jezery se další hodinu přesouváme do El Calafete. Přesně tenhle úsek pojedu za 3 týdny přes 25 hodin, což bylo o něco nudnější. Od El Calafate už se míhaly zastávky každých 20 minut v rychlém sledu – Rio Turbio – Rio Gallegos – Rio Grande. Bohužel při příletu nad Ohňovou zemi se počasí, které se do této doby bezvadně drželo a nabízelo jen porůznu rozházené obláčky, silně změnilo a vše zahalilo do temných mraků. A že zrovna teď jsme hory přelítávali přímo, takže z Ohňovky jsem neměl nic kromě pár minut před zjevením Beeglova kanálu na konci ostrova s ostřejšími štíty hor vůkol.

Letiště na poloostrově u Ushuaia mělo příjemné severské rysy vonící novotou. Ještě severnější to bylo po výlezu, kolem zasněžené hory, nádhera. Ale nabízí se otázka, jestli by nestačilo jet do Norska. Na netu jsem objednal noc v hostelu La Posta na půli cesty z letiště do centra. Je tu příjemná atmosféra, vše dřevěné a vyhřáté. Postel mám v krásném pokoji asi pro 3 lidi s vlastní koupelnou.

Vyrážím ještě tmou do města. Je tu šílený provoz, který bych tu nečekal. Hlavně nechápu, kam můžou všichni jezdit, protože široko daleko není vůbec nic. I když do tohohle města se dokázalo namačkat na 70 tisíc obyvatel. Baráčky jsou vesměs přízemní, některé připomínají umělecké skvosty z palet pana Macury. Půdorys, jako u téměř všech argentinských měst, je přísně čtvercový, který narušuje jen přímořská čára.

28.2. Plavba na Antarktidu – Martial Glacier

Tady se mi líbí, tak přidávám další noc. Bohužel už je místo jen na půdě. Razím do města za hlavním, i když né příliš pravděpodobným cílem – Antarktidou. Ač si jezdím dost lowcostově, s blížící se cestou do těchto končin u mě klíčil plán na plavbu na poslední zbývající kontinent – na Antarktidu, která je odsud nejblíže ze všech civilizovanějších končin na světě. Vlastně jen 1000 kilometrů.

Nejkratší plavby (nepočítaje varianty s letadlem) vychází na 10 dní, z čehož jsou 2 + 2 dny čistě na moři a zbylé dny je po dvou výjezdech na pevninu. Sice si člověk říká, co vlastně tam. Jen sníh, led a tučňáci, ale ty fotky vypadají božsky a je to vlastně jiná planeta. Vadili mi spíše ty 4 dny v nejdivočejším průlivu světa, protože naposledy jsem se poblil na lodi i v Neapolském zálivu při hodinové plavbě na Capri (i když vlny byly na tamní podmínky vysoké – ale tady by menší nebyly ani v naprostém bezvětří). Většina plaveb má o pár dní víc, dají se přidat arktické ostrovy cestou, nejdelší 18denní plavba zahrnuje i Falklandy. V ceně by mělo být trocha vybavení, pořádná bunda a boty a samozřejmě plná penze.

Exkluzivita něco stojí. Daly se najít v minulosti zprávy o plavbách za 2000 dolarů, v posledním roce prý byly lastminutovky za 3000 dolarů běžnější, což byla hranice, na kterou bych i šel. Ale na čerstvě založený dolarový účet jsem radši poslal těch dolarů 4000.

Lodě odplouvají víceméně každý druhý den. Jenže první zjištění nebylo moc dobré. První volné místo bylo až za více než týden. Žádný klasický lastminute se nekonal. Jsem doufal, že když jsem tady už mimo sezonu, protože léto zde zítra končí, že to takový problém nebude. Druhý problém pak byla cena. Ke 3000 zde nebylo vůbec nic. Nejníže byla cifra 3800 (vyplatí se pár agentur obejít, i když jsou z 90 % ceny i nabídky naprosto stejné) a to ještě za nejnuznější ledoborec s odjezdem za 14 dní. O stovku levněji a příjemněji to nabízela Sára z Freestylu. Zde jsem si aspoň fajn pokecal, ukázala mi spoustu fotek a docela věrohodně uměla přemlouvat. Ale vracet se sem po 14 dnech je nesmysl. Po asi 5 dnech jsem se u ní zastavil ještě jednou a objevila se zajímavější nabídka na velký okruh i hluboko pod polární kruh na luxusní loďce. Jen ta cena už byla 4400 a odjezd taky za dlouho. Ale i to klíčilo, a kdyby to neodplouvalo za tak dlouho, jel bych.

Variantě s Antarktidou jsem sice dával šanci na realizaci tak 5 %, ale stejně jsem zklamán. Prolejzám město, v marketu koupím trochu jídla a po poledni vyrážím nad město ke zbytkům ledovce Martial. Za posledními baráky začíná serpentinová silnice, kde jsem učinil asi 3 marné nesmělé pokusy o stopnutí a zkratkami si to šinu vzhůru (dopoledne sem jezdí i autobus z centra).

Postupně se pod nohami zjevuje Ushuaia, Beeglův kanál a za ním chilské území ostrova Navarino s jediným městečkem Port Williams, které se hádá s Ushuaiou o titul nejjižnějšího města světa – ale v jeho případě jde o vesnici, kam se nedá moc rozumně dostat (zajímavé to ale může být lodí z Punta Arenas).

Silnice končí u lanovky, kde je mapka s pár lehkými trasami. I na lanovky mají trojí ceny – jedny pro Argentince, jedny pro Jihoameričany a ty nejvyšší pro ostatní (asi 60 nebo 80 pesos). Tuhle rasistickou prasárnu podporovat aspoň tady nebudu a pokračuju pěšo dál. Je to jen půlhodinka lesíkem a po většinu trasy držím tempo s obstarožními sedačkami na laně.

Argentina

Patagonie
Ushuaia s ledovcem Martial

Argentina

Patagonie
a cesta blíž

Argentina

Patagonie
Beaglův kanál

Argentina

Patagonie
Macurarchitektura domorodců

Argentina

Patagonie
ale jde to i líp - hostle Posta

Argentina

Patagonie
Ushuaia

Bohužel vrcholky hor vůkol i toho údajného ledovce jsou ukryty v mracích. Všichni sjeli dolů, tak tu hory mám pro sebe. Stačím obejít všech těch pár možných tras, po stráni na vyhlídku na Beeglův kanál a pak ledovcovým údolím až ke konci ledovce, což v tomto případě bylo jen sněžné pole spadané ze skal hore. Na nich by už ledu bylo asi více, ale to bylo vidět až po sejití dolů. Slušnej pochod pro dnešek. V hotelu objednám autobus do národního parku Tierra del Fuego (busy odjíždí od infocentra každou hodinu, více společností za stejné ceny - 14 $) a u některých hotelů lze domluvit vyzvednutí, což v případě La Posty je věc dosti důležitá.

1.3. (den sedmý) NP Tierra Del Fuego

Ráno klídeček, bus jede až v poledne. Snídaně byla asi nejlepší za všechny jihoamerické hostely. Pečivo jsem ještě nabral v sousední pekárničce. Bus nás ve slunci a dešti veze po šotolince k bráně národního parku Tierra Del Fuego. Vstupné do parků nechávají také řádně osolit a samozřejmě opět jedou trojí ceny pro cizáky, takže domácí za dvacku a my to máme za 130 / 11$ (ale aspoň na 3 dny, což je pro mě akorát). Bus objíždí v parku několik zastávek. Nechávám se vysadit u centrály parku, kde je velká jídelna, mezníčky, výstavky a infokoutek, kde mi můra odmítá umožnit tu nechat někde batoh. Tak s plnou polní bude dnešní štrádování.

Park nabízí několik maximálně jednodenních tras. Silnice vede až na jeden z nejjižnějších koutů Ameriky a zároveň k oficiálnímu konci Panamericany. Kolem toho je spousta dvou až tříkilometrových trailů k lagunám, lesíkům a po skalnatém pobřeží. Na druhou stranu míří podél jezera cesta až k chilské hranici a vrcholem je výlez na vrchol s vyhlídkou na Beaglův kanál. Je tu oficiální placený kemp plný piknikových Argentinců a na ostrově u ústí řeky dvě tábořiště s několika roztroušenými stany a jednou toitoikou.

Lesem, pralesem mířím k odbočce, kde v houštinách schovávám batoh. Snad vydrží. Stoupák je slušný a stromy pořádný mackové. První výhled je po hodince. Bohužel se ukazuje, že odhady času v mapce jsou na mojí rychlost akorát. Po přiblížení sedlu se rychlost, resp pomalost ještě snižuje a jsou všude bažiny, které mě vcucávají. By aspoň za ty prachy ze vstupného mohli udělat pár lávek. Nebo pohodit pár prken. Ze sedla už je vyhlídka pěkná, krásně zelené barvičky, sluníčko si dává záležet. Jsou vidět laguny i v dálce zasněžené hory posledních výčnělku Ameriky před pádem do Drakeova průlivu.

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Horší bylo, že cesta je v zásadě teprve v půlce, mělo by se šplhat po suťovém svahu až na echt kopeček. Ten se ale jednak ztrácel v mracích, já ztrácel síly, obloha ztrácela denní světlo a nerad bych ztratil i batoh. Tak za cíl volím opačnou skalku výrazně v nižších výškových úrovních a pak se táhnu zkratkou klečí přes potoky. Moc vychytralý nápad.

Dole zamířím ještě podél jezera na chilskou hranici k patníku XXIV. V závěru se leze přes pěkné skalky a cíl je jen železná konstrukce na břehu. Za ní je už Chile, tak tímto můžu neoficiálně zaříznout do landlistu číslo 88. Jinak ale nic moc ve srovnání s minitrasami u tábořiště. Vyzvedávám batoh, ulehčím mu od müsli, kterých jsem nabral na úvod z domova slušnou kopu, a do tábořiště docházím při měsíčku. Ale i tak jsem našel nádherné místo, na břehu řeky, pěkná tráva, klid, hvězdičky, v noci se příliš neochladilo a chrupkalo se výborně.

Noc: tábořiště na Rio Lapataia. Doprava: bus Ushuaia – NP 75p. Vstupné NP 130.
Celkem 210p (18.5 $)

2.3. (den 8.) NP Tierra del Fuego

Ráno mlha a deštík, tak razím na blízké okruhy, o kterých jsem si myslel, že za půldne je mám prochozený. Hned za rohem je odbočka na lagunu Negra ve stylu rašeliništního jezírka. Nějak ve mně začíná hlodat to, co jsem všechno zanechal ve stanu, tak se vracím a nabírám cennější věci radši sebou.

Po stezkách, které začínají být okupovány desítkami turistů, mířím k nejjižnějšímu bodu cesty, na poslední parkoviště a podél moře dál až kam to jde. Kolem řádí bobři, které zabíjejí stromy ve velkém. Místy jsou hektary mrtvého lesa a hráze úctyhodných rozměrů. Ale je to fotogenické. Před pár desítkami let sem dovezli 25 kousků bobra ze Severní Ameriky a nějak se tu rozmnožili na půlmiliónek devastujících pil a bagrů. Prolejzám všechny stezky kol, které kromě těch dvou turistických, už jsou prázdné. Možná to přehrazení plotem některé odrazuje.

Jdu zkontrolovat stan a ulehčit mu o další tatranku. Kolem se usadili čutálisti s megastanem a párty, tak dnešek asi tak romantická noc nebude. Pozdravíme se a přesunu se po pobřežní stezce kolem bývalého přístaviště zpět do infocentra. Prolezu muzeičko, kde (a nejenom zde) mají zvláštní oblibu na vycpávání lidí a znázorňování dávných jejich činností. Spousta povídání o fauně a historii zdejšího indiánského kmene Yamanů. Právě jejich noční ohně daly pojmenování tohoto koutu země. A to je to jediné, co z nich zbylo. Klasický indiánský příběh, kdy za pár desítek let po mnoha nemocích jich na přelomu minulého století živořilo již jen pár desítek. V restauraci dám večeři (není to tu holt úplně nejdrsnější trek) a vracím se k tábořišti. Na silnici vidím poprvé u aut žebrající lišku. A řidiči z okýnek bohužel vždy něco vysypou. Pak si liška prokráčí metr ode mě. To mi ještě přijde roztomilý.

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Vymetu ještě jeden poloostrůvek se skálami v ústí řeky. Kolem lítají večerní ptáci, tak si užívám pohodu, která měla rychle skončit. Vracím se ke stanu. Argentinci s tím svým megapiknikem jsou pryč, stan stojí, ale co to je za bordel kolem něj? Můj spacák. Venku další moje krámy a ve stanu díra jak do kravína… dopr. Na stanu a spacáku jsou ještě liščí stopy, jak to tahala ven. Ale ve stanu jsem nechal jen v igelitu zabalený sušenky a müsli. Ale už se naučila, že cokoliv je v igelitu, je to k žrádlu. Jen ten rozkousaný prací prášek asi moc nešmakoval. Jinak sežrala všechno, včetně čínských polívek i s obalem. Blbá je ale hlavně ta metrová díra ve stanu. A já standardně před hmyzáky a brouky ucpávám papírkem i ty milimetrové mezery při dovření zipů. Teď s tímhle ementálem přes měsíc v největrnějších končinách světa? A že jím proudil následující měsíc do útrob stanů kde co. (PS: naštěstí mi to v Čechách pak Jurek za pár stovek zazáplatoval a do 3 dnů poslal zpět).

Noc: tábořiště na Rio Lapataia. Jídlo: véča v infocentru – těstoviny 81. Celkem 81p

3.3. Pobřežní trek

V noci byl další lehčí liščí útok. Probudil mě snad její smrad, snad šustot igelitů kolem díry, ale po zařvání zdrhla a byl už klid. Ale důkladně vybufetila okolí stanu. Zabarikádovaný a schovaný kus igelitku se zbytky jídla daleko od stanu stejně rozcupovala. Škoda, že zas jediné co nesežrala, byl pytlík ostrého koření.

Za ranního slunce zvolna balím saky paky z Liščího ostrova. Na oplatku za nakrmení lišky igelitem aspoň uklidím okolí. V centrále jsem před jedenáctou, ale polední menu ještě nemají a zbývají jen empanady (po dvacce a taky dobrý).

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Argentina

Patagonie
NP Tierra del Fuego

Jdu na coastal trek směrem zpátky k Ushuaie. Kilometrovně ani výškově to měla být brnkačka. Začíná se ale podél hodně prašné silnice. Když konečně od ní a slušného počtu projíždějících aut vypadnu, už je stezka plná turistů. Ale vypadá to líp – rašeliniště, mrtvé i živé lesy, párkrát k moři po skalkách, zelený trávníčky s pasoucími se koni, záliv s bývalým přístavištěm. Jdu hodně relaxačně, ale už se ozvaly puchejře, což je u mě stará bolest objevující se kdykoliv po pár dnech nedbajíc na stav a prochozenost botek i množství vycpanin trekových fusek.

K pobřežnímu parkovišti se zastávkou já dorazím, ale autobusy už moc ne, tak ještě je třeba vyšlapat na hlavní silnici. Tam stejně není jasné, na které platí zpáteční lístek. Štěstí mám až u pátého a to nás ještě stejně bere paní z jiné společnosti z milosti. Každopádně mnoho jsem toho nenachodil, dnes ta trasa mohla pokračovat až k vodopádu, no nic. Každopádně tu bylo příjemné, dokonalé počasí i překvapivé teplo ve dne i v noci.

Argentina

Patagonie
Karneval v Ushuaia

Argentina

Patagonie
Nahotinky pod zasněženými štíty

V centru jsem musel projít pár hostelů z lonelyho než se našlo někde místo. Vysmátá Němka i recepční, postel ve čtyřlůžkáči i velkojídelna hotelu Los Lupitos byla v cajku. Na pobřežní promenádě akorát probíhá karneval. Obnažené děvy v průvodech, na pozadí zasněžené vrcholky hor, fajn kontrast. Ale kromě této zajímavé skupiny byly ty další jen porůznu oblečené v maskách a vlnili se na jakési rytmy. Tukové zásoby domácích žen jsou díky zdejší zimě také asi v průměru vyšší než na teplém severu. Děti měly nějaký stříkací den a ze sprejů po sobě prskaly hektolitry jakési mokré pěny, před kterou nejde utéci. Průvod se ale táhne pomalu a s pádem tmy ho měním za talíř pizzy a pivo, které se zde naděluje v litrových lahváčích (v krámu kolem dvacky, v restauracích od 40). Prosklené okno na hlavní třídu nabízí docela drsnou rvačku místní chásky s obtloustlým turistou. Přece jen drsnější kraj. Do marketu na nákup a zejména na červené víno z Mendozy pro večerní obžerství v posteli s wifinou.

Noc: hostel Los Lupinos 140/12$ postel v 6dormu. Doprava: bus NP – Ushuaia 75.
Jídlo: empanady á20, pizza+pivo 125; v krámech – banány 13/kg, velká sodovka 6, červené víno 21, brambůrky 8, hallsky 3.
Celkem: 430p/37$

4.3. (den 10.) Ushuaia

Ráno mě budí chrápání. Asi mé. Prší, tak trochu vyžeru jídelnu, kde snídaňové hmoty je dost. V noci jsem si našel rozumnou cenu útěchu za Antarktidu a rezervoval letenku na Velikonoční ostrov přes Pelikána za 12,5 tisíce, což není žádná láce, ale když už tomu stejně nikdy blíž nebudu, tak bych do toho i šel. Zkusil jsem ještě prolézt okolní agentury, jestli by zde nějaká domorodější cena nebyla. Nebyla. Hlavně nebyly ani agentury, protože dnes je vše zavřeno kvůli karnevalu. Tak radši jdu na hotel zaplatit tu rezervaci, ale před posledním kliknutím ji zrušili. Na email odpověděli v rekordně krátkém čase 5 dnů, ale ceny jsou teď už o mnoho výš. No ale anabáze s nákupem letenek na Velikonoce jsem zmínil v sousedním cestospisku.

Nasrán bloumám po městě. Musím ještě udělat klasickou fotku u turistické cedule s koncem světa. I když takhle uprostřed města to moc věrohodně nevypadá. Potkávám důchodce z Čech, kteří sem přijeli ohromným českým hotelbusem (od cestovky Pangeo či tak). Za vstup do muzea Konce světa chtějí pro nejihoameričany zase přes sto pesos (domácí dvacku), tak paní něco řeknu a jdu se radši toulat po okolních kopečkách mezi dřevěnými baráčku, které ještě přežily invazi betonu. S brambůrkami a pivem vyvalenej na prosluněném trávníku za lagunou nad přístavní zátokou, které je pokryta nejrůznějšími mořskými koráby, za tím hory s ledovci… pohoda.

Argentina

Patagonie
Komerční konec světa

Argentina

Patagonie
Ushuaia

Argentina

Patagonie
Přístav v Ushuaia

Argentina

Patagonie
Na bobřiska

Ve městě opět probíhá karnevalový průvod, tak scházím na promenádu. Přicházím akorát v okamžik, kdy jde úplně stejná skupina, jako šla včera při mém opožděném příchodu. I všechno další je úplně stejné. Snad jen tu mýdlovou vodu už všichni vystříkali. Váhám s jídlem, ale nakonec zůstanu jen u výrobku z Estancie Mendoza, tentokrát červný Malbec a jdu na pokoj. Tam je čerstvý přírůstek v podobě totálně zmlácenýho a zkrvavenýho Francouze. Prý ho za bílého dne přepadli a nic si nepamatuje. Vypadá úplně mimo, ale zdá se, že spíše z vožralosti než z bezvědomí. Ale s tmou sebere cigára a jde ven. Já ztrestal ty vína a pokecal s párkem Švýcarů, kteří doplňují čtyřčlenné osazení našeho pokoje. (dnes 200p/17$)

5. 3. (den 11.) Laguna Esmeralda

Ráno Frantík spí na posteli jen půlkou těla, stěna za ním je od krve, jak do ní mlátil hlavou a dopoledne se přesunul komplet na zem, než ho konečně přišli vyhodit. Dneska byl zálusk na kolo a vyrazit na jihovýchod. Po dlouhém čekání, než ho připraví, si konečně nad jízdním řádem trochu sesumíruju plány, z nichž vyplynul odjezd zítra nebo tu tvrdnout minimálně další dva dny. Kašlu na kolo, běžím pro lístek na bus a jedu na snadno dostupnou a nádhernou túrku za městem k laguně Esmeralda. Turistický busík jezdí každou hodinu, za městem je několik policejních checkpointů než se prokroutíme zeleným údolím pod hradbou zasněžených štítů hor.

Končíme ve Valle Lobos v lese s několika dřevěnými sruby, hospodou a základnou desítek sněžných psů v boudách z barelů a jsou ťuťu. Hlavním cílem je laguna Esmeralda, ale nad ní je ještě ledovec, který vzhledem k pokročilé době a mracích moc v úvahu nepřipadá, protože poslední bus se vrací v šest a ten by bylo záhodno stihnout. Za cestu skrz pozemek a mapky vybírají symbolické vstupné a za lesem se pomalu nořím do rašelinišť a říček. Na těch opět postavili bobři své obrovské hráze. Neuvěřitelná dílka a neuvěřitelná je i mléčná modř vody. Zato pánové stavitelé se uráčili objevit jen jednou, jak si v poklidu plavou a frkají ve svých jezerech. Po bažinách zakrytých mechem se chodí jak po peřince. I když i ty už mají někde dírku. Stezky v nejhorších úsecích jsou ale upraveny a přemostěny.

Pomalu se na kamenitých pláních začne rýsovat hora s ledovcem. Po vyšplhání morénou se zjevuje fotogeničnost sama s jezerem s dokonalými plážemi ukrytým v hlubokém údolí. Dál je to ještě hezčí, další bobřiskové mléčné laguny s mrtvým lesem.

Argentina

Patagonie
Hory nad Valle Lobos

Argentina

Patagonie
Laguna Esmeralda

Argentina

Patagonie
Laguna Esmeralda

Argentina

Patagonie
Bobří laguny

Pod kopcem se dle přesných instrukcí lounelyho začínám šplhat šutroviskem nahoru. Trochu tlačí čas a bota. Ale lepšící se výhledy každým metrem ženou stále výš ke sněhovým polím a zbytkům ledovce do změti tajících jezer a říček na náhorní plošce. Nahoře by se ale při lepším počasu a delším čase daly dělat úžasné túrky k horním jezerům.

Tak zpátky, u jezera kempují lidi. Tady musí být super noc, sakra. V buse dostaneme colu s pečivem, což se dnešní hladovce hodí. Ve městě se nalákám lonelym na kuřátka a kupuju základní ingredienci veškerého života v divočině – izolepu.

Noc: Ushuaia, hostel Los Lupinos 140/12$ postel v 6dormu. Véča-kuř.prsa+sweet potato 48+28/6.5$
Bus do Valle de Lobos a zpět 100/9$. Vstup Laguna Esmeralda 15. Izolepa 16. Celkem: 350p/30$