CESTOVÁNÍ

TravelInfo


RÉUNION a MAURICIUS
II. Kaldera s Piton de la Fournaise

17. 12. Po GR2 na kalderu

Spánek stál za prd, tak pomlácený se jen velmi lehce sbírám do probouzejícího se dne, kdy ještě ani slunce nehodlalo vystrčit paprsky, a že tu vylejzá proklatě brzo. Ale balení a snídaně v přístřešku je na hodně dlouhé lokte a plac opouštím až v osm. Hned na silnici odpočuje cesta GR2, tak začíná jižní etapa, dle itinerářů na 4 dny. Jsou ale nápady ji přeběhnout za dny dva s přespáním na hraně kaldery. Nápad na další stan rychle zamázla stránka z prospektu a telefonem na jedinou horskou chatu na ní. Místo je, postel stojí jen 18 euro, tak se jde hned líp.

Ale to „líp“ rychle skončilo, batoh tíží, jde se nějak mizerně, a ani nádherná ještě zemědělská krajina kolem stoprocentní euforii nenasává. A to jdu ještě po polňačkách téměř po rovině. Za půlhodiny míjím vojenské pásmo se střelnicí a napadá mě, že by mě mohli postřelit a po zbytek Réunionu se o mě starat v nemocnici. O hodinu později jsem si už přál, aby mě rovnou zastřelili.

Réunion

Réunion a Mauricius
GR2 na Piton Rouge

Réunion

Réunion a Mauricius
Po hřebeni

Réunion

Réunion a Mauricius
Plaine des Remparts

Réunion

Réunion a Mauricius
Údolí Východní řeky

Po opuštění polňačky přichází ten záblesk euforie. Pěšinka v krásné zpola pastvinovité krajině, kolem kvetou exotické kytky, na obzoru se tyčí třítisícový Pico del Neiges (Sněžná hora). Letos byl sníh na každé mé cestě na jih, tak ani tady by nějaká sněhová nadílka nepřekvapila. Euforii jsem zabil ale hned na rozcestí. Dvě možnosti - o něco rychlejší po pastvinách nebo po originální GR2. Rozdíl půlhodinky, pche, dáme si originál. Ale to už moc jako cesta ani nevypadalo, pěšina zalezla do nízkých lesů a začala se plazit krpály do kopců. Včerejší slejvák z ní udělal tratoliště bahna a kaluží. A o něco později už regulérní bažiny. A ještě cesta šla důkladně po hřebeni. To je fajn u některých hor, ale ne na téhle, kde se jde z kráteru na kráter. Navíc začalo pršet a v problescích mezi mraky vidím dole ty mírně stoupající osluněné pastviny, po kterých bych stoupal.

Voda rychle dochází, tak premiéra filtru na vodu přichází velmi rychle. Prameny či potoky se samozřejmě na sopce moc nekonají, tak drobný čůrek skrz kaluže plné usazenin a nějakých červů rychle ukáže jeho kvalitu. Z udávaných dvou hodin je jich víc než pět, než se konečně doplazím pod Piton Textor (2165 mnm) nedaleko silnice, ke které jsem směřoval naděje v podobě autostopu na vrchol. Podél silnice je řada piknikovišť, které jsou teď o víkendu obsypaná, altánky zakryté plachtami a desítky lidí si tady užívají velkolepé mecheche. A vůbec jim nevadí, že fičí vichr s deštěm. Vyžebrám alespoň normální vodu, ale na pokec to ve francouzštině to moc nevypadá.

Pár nesmělých stopovacích pokusů na auta jedoucí k vrcholu úspěch naštěstí nemělo a po pár kříženích mizí cesta od silnice a už jen pozvolně pokračuje po lávě s nízkými keřisky. Vyškrábu se na hranu údolí, stojím na útesu Oratorie svaté Terezy, pode mnou zelený koberec a z druhé strany už je černý kužel sopky Piton de la Fournaise, ke kterému v černé poušti vede jasná pěšina. Tak to zas jó.

Réunion

Réunion a Mauricius
Cesta na vršku kaldery

Réunion

Réunion a Mauricius
Gite de la Volcan

Dostávám se k zalesněnému okraji nejvyšší kaldery, v jejíž stráni stojí dřevěná vyšperkovaná horská chata Gite de Volcan s dřevěnou restaurací na chůdách. Spací pokojíky jsou v dalších budovách po čtyřech a i teplá sprcha se koná. Nádherný plac. Teď si teda ještě myslím, jak zítra budu pádit k moři, ale jasné plány se rychle stávají vrtkavými. A takových chatek je zejména v circlech po těch 15-18 eurech na trase dost. Za dalších 7 eur mají snídani a údajnou super bufetovou večeří za 20 eur. Zásob ale mám ještě dost a nepříjemně to tíží, tak každý sežraný gram transformovaný ze zad do střev se počítá.

Navečer vyrazím na hranu kráteru na další wow momenty. Černý kužel sopky viděti je vždycky fajn, ale zde je pěkně z nadhledu, koupe se v moři černočerné lávy a vše kolem je ohrazeno dokonalými 200metrovým zarostlým útesem uvozující obrovskou kalderu, která buchla před pár tisíci lety. K tomu západ slunce a ani noha. Pod nohami z lávy vyrůstá tyrkysový kráterek. Prolezu pár vyhlídek na hraně kaldery až do západu slunce, což je moc dobrý lamkotníkový feeling na závěrečný dvacetiminutový slez k chatě po tmě. Dám si druhou teplou sprchu a padnu do snů ještě než dolehnu.

18. 12. Piton de la Fournaise

Snídaně byla fajn, hodně pití a džusy, ale ty pevné kousky už pokulhávaly. Klasické vajíčka se udály jen v mikroskopické formě naházaných do rýže, co zbyla od večeře a nějaké ovoce či zelenina chybělo vůbec. Rozhodně jsem nepospíchal, ale to bylo jedno, protože už když jsem vstával, byli všichni pryč. Část dokonce vyrazila už ve dvě, aby byli v mrazu na vrcholu sopky na ty východy slunce.

Nápad, že půldenní chůzi po černé lávě, abych se doplazil na kráter s obrovskou ďourou, bych si mohl i úplně odpustit a vyrazit dál k moři, ta ranní slunečná pohoda zamázla a vyhlašuji sanitární den. Jen jeslti druhý den cesty na něj není trochu brzy.

Pas de Bellecomby na hraně kaldery nad chatou je jediné místo, odkud lze ve schodových serpentinách sestoupit na dno kaldery. Les končí pod útesem po pár metrech a dál se už se jde jen po různých vrstvách lávy, které tu Fournaiska za 5 tisíc let nastřádala a vyplňovala tehdy gigantický kráter. Poslední vrstvu přidala před 10 lety, ale to hlavně na druhé straně sopky, kdy proudy lávy dotekly do moře. Ve starších lávových spárách se ale pár keříků už usídlilo.

Réunion

Réunion a Mauricius
Piton de la Fournaise

Réunion

Réunion a Mauricius
Uvnitř 10kilometrového kráteru

Réunion

Réunion a Mauricius
Piton de la Fournaise

Réunion

Réunion a Mauricius
Vrchol Pitonu s novým kráterem

Réunion

Réunion a Mauricius
Cesta po dně

Réunion

Réunion a Mauricius
Nový život

Zblízka už to žádná rovina není, lávové krusty se lámají do výše několika metrů. Nikde není orientační bod, slunce na černé ploše pálí a dá se jít jen podle namalovaných bílých teček. Jediný větší bobek lávy je dutý a pojmenován jako kaple de Rosemont. Od té se mezi lávou mírně stoupá, celkem sice jen 300 metrů, ale stejně… Kráter se pomalu obchází až na vyhlídku na 300 metrovou ďouru, která v současném stavu je jen několik let stará. V 2007 to totiž po erupci vzala láva zkratkou, žádný trmácení nahoru do dvouapůlkilometrového sopouchu, ale vykutala si chodbu přímo k moři, kde vytékala v pláni Brule. Když dotekla, tak se střed sopky zhroutil o tisíc metrů. Ale teď to pomalu zase dorovnává a vyplňuje. Ale na aktivní sopku to nevypadá, nikde ani čmoudík, ani vůně síry.

Na druhé straně je kráter ještě o sto metrů výše, ale tam se už dostat nedá, tak zvolna lezu zpátky a zkusím se skrz pláně napojit na druhou cestu. Na cestě někoho potkávám, zas netuším, kdo to je, až zmínka o tom, že jsem byl dobrej roommate napověděla, že to je páreček z pokoje, se kterým jsem včera hodinu kecal. Achjo, ta obličejová skleróza je horší a horší. Zbytek dne jdu už jen sám, po poledni sem lidi nelezou. Navíc se zatahují mraky i zde uvnitř, kam se většinou mraky nedoškrábou.

Před chatou mě zláká ještě cesta, která vede do lesů a oáz s podivnými uměleckými skulpturami. Ale člověk tady nešel měsíce. Hezcí byli cupitající ptáci Dodo, alias blbouna nejapného - symbolu sousedního ostrova Mauricia. Trochu toto tvrzení sráží fakt, že vyhynul před 400 lety. Odpolední čas zabíjím na terase, čtu a likviduju z batohu, co se dá. Večer jsem se plácl přes budget a zkusil se přežrat tou večeři. Začalo to výbornou polévkou a pak už to šlo jen dolů. Sušší těstoviny, odporný maso, rýže s vařenou zeleninou, zas ani kus čerstvého ovoce kromě plátku okurky. Jeden jsem dal do hubu,která je hned v jednom ohni. Co na ni proboha nasypali? Desert je o ničem a fazolema to fakt nezachrání. To navíc není dobré do společných ložnic. Aspoň punče a griotky na závěr a jde se chrnět už v devět. (noc na Gite de Volcan 18, snídaně 7, večeře 20, pivo 3)

19. 12. GR 2 Gite de Volcan až moře variantou Tremblet

Do dneška mám nacpat dvě denní etapy. Je tak úplně ideální se opět flákat v posteli do maxima, abych se další hodinu přežíral na snídani, kde jsem zase sám, když všichni jsou někde na túře. No, takže by se to stejně muselo všechno vyhodit. A to by bylo fujky pro přírodní zdroje.

Za tradičně jasného dopoledního počasí se z parkoviště odpoutává GR2 do největších pustin jižní divoké části Réunionu. Směrovka vede na blízkou Cavernu di Chisay (sopečná minikaplička), křižovatku Foc Foc a pobřeží s udávanými 8 a půl hodinami. Vono by to vycházelo furt teoreticky, ale zatím ze zkušeností jejich časové údaje musím násobit koeficientem 1.8. A to už je vachrlaté. Oni totiž u časových plánů nějak neberou ohled na stoupání a náročnost stezek. Ale teď na rovině získávám náskok. Zatím.

Jde se krásně. Cesta krouží po hraně kaldery, prakticky nulové převýšení, kolem drobné keřiska, výhledy do lávového kotle Enclos Fouque se sopkou s čerstvějšími černějšími výrony a nikde ani noha. Po úvodní sopečno-prašné sekvenci se přes čerstvější lávová pole nořím do mírných lesíků. A někde daleko a hluboko na druhé straně je nekonečný oceán.

Réunion

Réunion a Mauricius
Neustávající výhledy z hrany kaldery

Réunion

Réunion a Mauricius
Cesta po vršku

Réunion

Réunion a Mauricius
GR2 variantou Tremblet

Réunion

Réunion a Mauricius
..není dobrý nápad

Réunion

Réunion a Mauricius
Zaniklá Gite Abri

Réunion

Réunion a Mauricius
Nocoviště na Zelené pláži

Foc Foc je polední osudová křižovatka. Přímo na jih pokračuje hlavní trasa GR2, která po pěti a půl hodinách slibuje jižní pobřeží. Ale ještě tři hodiny předtím je přespávací Gite. Tohle ten případný zbytek lidi chodí normálně, ale na jihu jsou města a obydlené pobřeží. Ale máme tu variantu Tremblet vedoucí dále po hraně kráteru, z něhož padá rovnou k moři a končí nedaleko pláže. A zakončit túru nocí na pláži zní dokonale. A podle směrovek je to o půl hodiny kratší. I když ten závěr, kdy se z těchto rovin bude muset padnout o 2000 metrů, může varovat.

Dosud cestu používali i nějaká vozidla, takže s průchodem problém nebyl. Přes Tremblet je to horší, ale furt tu byla obstojná pěšina kroutící se ve stále bujnější vegetaci. Občas se vylezlo na menší kráter s výhledem na odvrácenou stranu kaldery s nekonečnou divočinou bez známky civilizace s pár krátery. Dobře jsem to vybral. Tohle je nádherný.

U posledního výhledu do kaldery na Nez Cupé už nevidím nic. Ani pod nohy. Vše je zahaleno napluvšími mraky, do kterých se dostávám i já. A chcanec při prudkém klesání na kluzkých sopečných šutrech, to je o držku. Neznámo kam se ztratili všichni, co dosud po této stezce šly. Stezka prakticky zmizela a vegetace ji totálně pohltila. A to pevnější dávno odvála eroze. Užívání si pocitu chůze v botanické zahradě je teď sice výrazně intenzivnější, ale již ne tak příjemné. Bořím se do bahna, trekové hůlky jsou jediná záchrana, padám do nich stokrát. Tisíckrát je tahám metr z hlíny. K tomu je dobré používat dole ty kolečka, která mám doma. Pády do nich brzy naruší strukturu oceli. Nejsem sám. Evidentně jediný hrdina dle stop, který to šel někdy přede mnou, po čase odhodil obě zlomené trekové hůlky. Rychlost padá na párset metrů za hodinu, prodírám se džunglí, slejzám vyerodované několikametrové útesy a kořeny. A to zbývalo k silnici jen 8 kilometrů. 8 kilometrů pekla. Ale veškeré naděje upínám k chatě Gite Abri, která je zanesená na všech mapách. Od ní vede údolíčko s vodním tokem, což by se taky hodilo, protože z tří litrů vody opět nezbyla ani kapka. Našel jsem aspoň hnědou kaluž, tak ji vysávám přes filtr brčkem. Občas se dokonce narazilo na zbytku mostků a směr se udržovat nějak dá.

Několik dalších hřebenů boje a konečně řečiště. Vyschlé, ale cesta je trochu prosekaná. GPSka ukazuje poslední metry k chatě a jsem tu. Aha. Až zde ukazatel k výrazu chata přidává důležité přídavné jméno „Ancient“ (bývalá). Zbyly z ní betonové základy a vše kolem zarostlo kobercem modrých květin, v nichž cesta pokračuje. Náhle slunce a úplně to rozsvítilo veškerý dojem. Nádhera. Třeba to už půjde líp, protože zde to opravdu někdy prosekávali. A prosekáno to bylo až k silnici. Větve už mě nemlátí do ksichtu, ale s cestou už se neudělalo nic, tak se dál kloužu v bahně mezi kořeny a vyhýbám se propastem… Už nejsou ani kaluže, ale jak tuhle noc přežiju? I když se dostanu dolů, budu na nejpustším pobřeží.

Jsem už v lesích, světlo mizí, ale jsem na konci. Tý vole. To bylo peklo. Dokázáno! Silnička. A za zatáčkou je pár baráků. Jdu žebrat vodu. A ona je tu i restaurace a otevřená. Cukry z coly jsou balzámem. Nechám si natankovat další tři litry vody, vychutnávám si posezení a vyrážím na pláž. Ještě kecám s místním postarším párem, který má ke konci logickou otázku. Kde budu spát? Pozvání k nim se z toho ale nevyklubalo a naopak se přidala důrazná rada, ať se dole na pláži nekoupu, že tam jsou žraloci. Jako jo, četl jsem o nich, ale jako až takhle vážně o tom varovat? Plavání při měsíčku asi nebude. Ta pláž je ještě slušně daleko a furt dalších 200 výškových metrů se klikatím černočernou tmou po silničce džunglí hodinu. Dole ale už nikdo není a přes útesy přeskáču až na Zelenou pláž. Velká už moc není, protože poslední proud lávy ji pořádně zalil. Ale nechal krytý záliv akorát pro jeden stan. I když být obklíčen ze všech stran lávou zas tak dobré pro sny není. Ani ten balzám skoku do moře se nekonal. Ten žralok… držím se u břehu a v příboji se decentně šplouchám pod hvězdičkami.