CESTOVÁNÍ

Info o zemích

TravelInfo

RUMUNSKO & MOLDÁVIE
Davidova dobrodružství, aneb
Kišiněv (MLD) - Iasi (ROM) - Solotvino (UKR) - Košice (SLO)

Následuje Davidův autentický spisek z cesty z Moldávie, tudíž první osoba není již dále má, ale jeho. Teďka z toho vyjde, že moje poudání stojí za belu. A opět samozřejmě za ty dva dny dokázal nabrat zajímavější zážitky.
Jeho základní cíl byl chytit vlak z rumunského Iasi nedaleko moldavských hranic, kam jezdí přímé maršjutky z Kišiněva tak za 3 až 5 hodin, dle množství pašovaných cigaret. Pak už se dá dojet za nějakých 12 - 14 hodin na ukrajinskou hranici. Vlaky ale jezdí jenom dva, ideální noční v devět večer a ranní nějak ráno. Z hraniční Solotviny jde okouknout nějaká zakarpatské pěkná místa, nebo rovnou sjet do Užgorodu, dál busem do Košic a odsud je už cesta do civilizace otevřená.

16.9. Kišiněv - Iasi

Po rozlučce na hlavním nádraží v Kišiněvě, jsem si myslel, že je již vše v pořádku a čeká mne jen pohodová cesta domů. Jen jak jsem přijel na severní nádraží, tak mne vzal vztek, protože bába z informací z jižního nádraží, kde jsem si den předtím zjišťoval spoje, by mohla sázet Sportku a vyhrávala by tak druhou, třetí cenu. Přesně trefila ranní spoje a večerní, ale ty uprostřed dne ani ťuk. Jediný polední spoj mi před 10 minutami ujel a místo proklamovaných 30 minut mezi dalšími spoji, byla zde mezera 5 hodin. Podle vzdálenosti do města Iasi jsem ještě neházel flintu do žita, že by mi noční vlak na rumunsko-ukrajinské hranice, ale bylo to hodně napnuté.

Těch 5 volných hodin jsem využíval k bohulibým činnostem jako pojídání různých pochutin a pozorováním kolem stojících dívek. A bylo se jako v celé Moldávii na co dívat. Ty obzvlášť vyvedené jsem si na památku vyfotil, až jsem si připadal jako úchyl, tak jsem toho pak nechal. V 18:00 přijel bus a hned jsem vyzpovídal řidiče, kde je v Iasi vlakové nádraží, jak dlouho se tam jede a další, abych neztrácel drahocenné minuty v noci uprostřed města. Oprášil jsem ruštinu s tradičním všeslovanským mixem výrazů, takže jsem potřebné info získal.

Více než toto mne však zaujala krásná Moldavanka na vedlejším sedadle. Dali jsme se do řeči, ale hned jedna z prvních jejích vět byla, že jede za svým přítelem do Rumunska, kde oba studují. Tak z toho nebylo nic. Pak jsem se pokoušel bavit s druhým spolucestujícím, protože si všimnul, že komunikuju v ruštině a on uměl jen anglicky a měl také pár otázek. Po krátkém rozhovoru z něj vypadlo, že to je Němec ze Žitavy, tak jsme přešli do němčiny a zavzpomínali na moje studentská léta v Liberci a jeho Žitavě, kde byla naše spřátelená univerzita.

Koloritem každé zastávky bylo to, že maršjutkou proběhli domorodci a nabízeli produkty od zeleniny, sýrů, buchet až po pletené košíky a dřevěné lžíce. Obzvlášť dobře vypadaly buchty a koláče, ale i přesto, že jsem měl u sebe 8 různých měn (EUR, USD, maďarské forinty, rumunské lei, moldavské lei, ukrajinské hřivny, české koruny a poddněsterské ruble ) a mohl jsem se v klidu vydávat za veksláka, jsem neuspěl, protože moldavských lei bylo pomálu a jiné měny by vesničanům k ničemu nebyly. Tak jsem si musel nechat zajít chuť.

Na poslední zastávce naopak podnikal řidič, když z mrtvé schránky vylovil pytel krabiček cigaret a každému cestujícímu dvě, což byl povolený limit, předal se slovy "eto podarok". Moldavani věděli, já tušil, jen Němci netušil, že tímto právě prováží bezcelně cigára. Takto provezená krabička přinese zisk 1-1,5 USD, což při počtu cest a cestujících za měsíc, může znamenat slušnou částku. Tak jsem se stal i pašerákem.

V následném polospánku se maršjutka zastavila, otevřely se dveře a vběhli dovnitř celníci s vlčákama. Šťára. Tak to už jsem věděl, že to je v p...(cenzura) a vlak nestihnu. Samozřejmě šli hned po cigaretách. Museli jsme obrátit kapsy, a když jsem měl rozhrabat i bágl, tak ve mně trochu hrklo, protože jsem měl s sebou 3 flašky koňaku Kvint a jedno víno. Což jsem komentoval, že to je dárek pro mé přátele, aby okusili pravou moldavskou kvalitu, ale naštěstí šli pouze po cigaretách a pustili nás po 2 hodinách přes hranice.

Když řidič na rumunském území po mne krabičky požadoval zpět, tak jsem řekl, že nám je přeci dal jako dárek a že mu je nedám. Po chvíli trapného ticha jsme se zasmáli a krátce poté nás už vyhazoval u vlakového nádraží.

Výhodou cestování se Štefanem bylo, že se učil rumunsky, takže komunikaci na informacích na nádraží jsem nechal na něm. Bohužel se potvrdilo to, co říkal Miras, že ty vlaky jezdí 2x za den a ten první až v 6 ráno. Štefan mi nabídl, že zde má zamluvený hotel kousek od nádraží za cenu 30 EUR za osobu. Kousek znamenalo 40 minut pěšky a ráno dalších 40 minut zpět nebo se dát v šanc rumunským taxikářů. Na to, že bylo 23:15, se mi 30 EUR za 5 hodin spánku zdálo trochu moc, tak jsem se rozhodl, přespat na nádraží a se Štefanem se rozloučil.

Rumunsko

RuMoPU
Davidovo lože pro dnešní noc

Někde jinde

RuMoPU
A ta moje;-)

O půlnoci se všechny lavičky v čekárně naplnily tlupami cikánských bezdomovců a já trochu zalitoval svého rozhodnutí. Navíc mi Míra poslal SMS, že mám dávat bacha, že před pár dny tlupa cikánů umlátila v Rumunsku kamioňáka, když se ozval, že byli příliš hluční (koukám, že umím povzbudit). Vzpomněl jsem si na výcvik z pionýra a hledal místo, co nejvýše položené, abych měl o všem přehled, a tak, abych měl krytá záda. Využil jsem výklenku u přednosty stanice, který po půl hodině vyšel a z mé provizorní ložnice mne vyhodil do čekárny mezi bezdomovce. To už se mi fakt už spát nechtělo. Naštěstí nádražím procházely hlídky dobře ozbrojených policajtů v pravidelných intervalech. A to bylo dobře, protože skupiny bezdomovců byly asi dobře organizované, vždycky jeden z lavičky byl vzhůru a ostatní spali. V bdění se střídali po půl hodině, tak jsem nechtěl zamhouřit oči ani na chvíli a raděi jsem vytáhnul šachy. Podařil se mi v jedné partii zajímavý tah, a to šváb na e3 - až h5. Tak jsem to zabalil, stejně už bylo 5 ráno a všichni spali. V tu chvíli se mi před očima naskytl apokalyptický obrázek, který by nevytvořili ani Davidiáni (s tím fakt nemám, co do činění). Hala mrtvých/ležících lidí v různých polohách, které snad odporují i lidské tělesné konstituci, všudypřítomný zápach, hekání spících/umírajících lidí a tma. Tu hodinu do odjezdu vlaku jsem už prospal ve vyhřátém kupé přistaveného vlaku.

17.9. Iasi - Sighetu Marmatai - Solotvina

Po třech hodinách se mi pak naskytl nádherný pohled - vycházející slunce z mlžného oparu nad všudypřítomnými kopečky - který mi v zápětí zkazili přišivší cikánští spolucestující. Po chvíli jsem si vzpomněl na film 12 opic. Ne, že by jich bylo 12, ale kupé se naplnilo štiplavým puchem, jaký vydá 12 opic postříkaných vodou a nechaných na slunci.

Rumunsko

RuMoPU
Rumunský venkov

Ukrajina

RuMoPU
Nová ďura

Po celodenním přesunu jsem navečer přijel do Sighetu Marmatiei a chystal se přejít pěšky na Ukrajinu do Solotvina. Protože se moje vizáž od té na fotce v pasu trochu (spíše více) změnila, tak mne jeden celník, co uměl česky, proklepnul nacionále v pasu a vyloženě si přál odpovídat česky. Takže toto prošlo. Podobná situace nastala na ukrajinské straně. Na důvěryhodnosti jsem asi nezískal ani tím, když na otázku, do jakých měst jedu, jsem místo Mukačevo na první pokus plácnul Mogadišo, poté to vylepšil Machačkalou a až třetí pokus byl správný. Snad se můžu utěšit, že to bylo jen důsledkem 2 dní bez řádného spánku a stresem, že vypadám jinak než na pasu.

Po projití hranice už bylo poznat, že je tady významná česká stopa. První maník, který mi nabízel výměnu hřiven za eura, přešel rychle z angličtiny do plynné češtiny a byl rád, že si může v češtině pokecat. Hned to pro mne znamenalo vylepšení směnného kurzu a nabídku, že mne vezme na druhý den do Mukačeva nebo Užhorodu. Sice jsem si chtěl ještě prohlídnout solné doly, ale vzal jsem si na něj kontakt, že kdyby jel tím směrem i za dva dny, měl bych zájem.

Po asi dvou kilometrech jsem dorazil do Solotvina, kde byl otevřen hotel v ceně 150 hřiven, což se mi zdálo moc, navíc, když je tu zvykem přespávat u bábušek a jal se jich pár hledat. První dvě mne odmítli, že nemají místo až třetí, která se vracela z pole, mi řekla, že by to u ní v nejhorším případě šlo, ale že nemá manžela doma, tak si to sama nelajzne a radši se pokusí mi to domluvit v hospodě. (Před 4 lety se platila u bábušek dvacka, ale vypadat jak David, asi bych taky váhal s jeho ubytováním;-) Jinak před 4 lety ale taky byla hřivna skoro dvouapůlkrát dražší)

Když jsme zašli do místní putyky, tak mne přivítali větou "Ty jsi Čech?" Na "Ano" následovala "Dáš si pivo?" To se nedalo odmítnout a dal jsem se do řeči s partou chlápků, co byli 5-10 let v Čechách na práci. Když se mne zeptali, jestli si dám i vodku, tak jsem jim jejich pohostinnost vrátil a postavil na stůl zbytek Ferneta. Oni pak 4 flašky vodky a jelo se. Mezitím jsem vyprávěl zážitky z cest a zmínil jsem se i o tom, jak jsem hrál šachy v Kišiněvě. To znamenalo pro Jardu, Jirku i Florina výzvu mne porazit. Naštěstí vodka zatím tolik nepůsobila a udržel jsem čistý štít. Pak se však ze tmy vyloupnul "největší šachový borec", a že mne rozseká a budeme hrát o prachy. Navrhnul jsem mu, že než, aby hned přišel o peníze, ať dáme nejdříve jednu na rozehrání. Ty partie s klukama byly v přátelském duchu, ale tuhle jsem vzal prestižně a vyloženě jsem ho černými roztrhal. To pak bylo nářků, že figurky jsou malé, že je málo světla, že předtím hodně pil, že mám jiná pravidla. Ale, že zítra přesně ve 12:00 (asi se hodně díval na kovbojky - souboj v pravé poledne) na tom samém místě, že přinese velké šachy, že mi to vrátí a hrát budeme o eura. Samozřejmě se tam na druhý den ani neobjevil.

Pak jsem okusil místní specialitu. Pivo s rybou. Bylo mi řečeno, že to tak pijí jen Ukrajinci a Poláci, a v Čechách se to mělo taky dříve pít, ale zapomněli jsme, co je dobrý. Obsluha přinesla kousky úhoře a jiných uzených mastných ryb. Přikusování ryb a pití piva se stalo zábavou na další hodiny. Jak stoupala spotřeba alkoholu, snažili se mi dohodit za manželku místní barmanku. Docela fešná černovláska, napůl Ukrajinka a Maďarka. Prostě paprika jí koukala z očí. Kdyby neřekli, že mi ji chtějí dohodit za manželku, ale jen dohodit na jednu noc, asi bych nezaváhal.

Mezitím zábava byla v plném proudu a z nabídek jsem mohl si vybírat, kde nakonec přespím. Nejblíže to bylo k Jirkovi a taky nabídka, že ve 3 ráno vzbudí manželku, aby něco uvařila, byla zajímavá. Jirka patří asi k těm bohatším lidem, za vydělané peníze na stavbách koupil domek a zařídil si obchod s PC a digitální technikou a internetovou kavárnu. Ale i tak tu bylo vidět, že kdo nepracuje v zahraničí, tak tře bídu s nouzí.

18.9. Solotvina - Mukačevo - Košice - Praha

Ráno jsem se probudil v prázdném domě. Asi po půlhodinovém bloumání po zahradě jsem potkal Jirkovu manželku, s tím, že její rodiče jsou na poli, Jirka šel nakoupit a ona byla za kamarádkou. Když jsem na to zíral, že nechali de facto cizího člověka samotného v jejich domě a nebáli se, že bych je vykrad, odpověděla, že kdo překročí jejich práh je už jako příbuzný a příbuzní nekradou a přinesla mi snídani. Docela šok oproti Čechám, kde co není přibité, za pár hodin zmizí.

Ukrajina

RuMoPU
Solotvinské mrtvé jezero

Ukrajina

RuMoPU
Magazin

Po snídani se vrátil Jirka a s celou skvadrou jsme odjeli na obhlídku města a solných dolů. Muzeum bylo zavřené a doly 5 let taky, ale měly svou krásu. Florin ukazoval díru v zemi slovy "éto kak pizda". Před rokem se to tu propadlo a beze stopy zmizel bagr a vozíky v zemi. Pak jsme se zajeli vykoupat do solného jezera. Hned u brány na mne vystartovala babka, že je mimo sezónu a co tu dělám. Než jsem stačil odpovědět, uviděla Florina a řekla, jestli tu jsem s ním, tak je to v pořádku a nechtěla ani prachy za vstup. K údivu všech jsem to té vody (řekněme spíš olejnatého roztoku) skočil a užil si pocitu, jaký lze zažít asi jen zde nebo u Mrtvého moře, kdy tělo zůstává na hladině.

Pak Jirka naznačil, že za chvíli mi jede maršjutka do Mukačeva a jestli ji chci stihnout, tak ať se začnu balit. Za přespání žádné peníze nechtěl, jen jsem mu slíbil poslat pár fotek z mojí cesty. Florin mne odvezl až k místu odjezdu. Maršjutka již tam byla, tak Florin mi ukázal, co se naučil z akčních filmů. Svým autem vlítnul před rozjíždějící se maršjutku a donutil ji zastavit. Tak jsem rychle poděkoval za vše a rozloučil se a zamířil do Mukačeva.

Prolítnul jsem město a odjel do Užhorodu, kde jsem stačil projít kousek města a vyměnit prachy, protože další bus mi jel hodinu po příjezdu. Na autobusáku byla fronta a kdybych nezaslechl, že jedna holka přede mnou kupuje lístek do Košic, tak bych tam čekal na další. Vrazil jsem ji peníze do ruky a s jízdenkama jsme běželi na bus. Tam na nás čekal čobolácký řidič autobusu, který nás nechtěl vzít, protože jsme nebyli na místě 10 minut před plánovaným odjezdem. Když jsem ztropil scénu, že máme lístky a jeho povinností je jen točit volantem a držet hubu, tak zabrblal, že si ale musíme vzít zavazadla do busu a že vyrážíme. Jestli takové chování vychází na Ukrajince, tak na cholerika jako jsem já, ne.

Divil jsem se, že podle plánu máme dorazit do Košic nějak pozdě, vždyť je to pár kilometrů. Ale tady taky probíhají celní kontroly proti pašování cigaret. V busu jsem seděl přes uličku vedle Natálie, která jako Ukrajinka pracovala v Praze na manažerské pozici, a z druhé strany nějaký student z Olomouce, patrně silně věřící, protože po Ukrajině projížděl po katolických kostelech, kde i pomáhal s opravami a v buse se bavil s českými jeptiškami.

Když vstoupila hezká celnice do busu a porovnávala mou fotku v pasu s realitou, a to několikrát, tak jsem prohodil, že pokud se jí tak líbím, tak ať se nestydí a řekne mi to. Načež mi se smíchem vrátila pas a šli jsme se odbavit. A zase kontrola jak prase, bágly vyházet, věci svlíknout. Toho studenta to tak rozhodilo, že přiznal i to, že přiváží 2 kg bonbónů a já pak prošel relativně klidně se svým alkoholovým nákladem.

Po třech hodinách jsme dorazili do Košic. Natálie i druhý spolucestující měli zajištěné jízdenky do Čech, ale já stále čekal na volné místo. Autobusy jezdí směrem Praha každou půl hodinu, ale čekal jsem na SA, o kterých jsem věděl nejvíc info. Samozřejmě bylo plno, tak jsem se bál, že takové to bude i v následných spojích. Relativně brzo přijel bus, který měl místo volné a já Natálii opustil.

Jak busům SA říká Míra žlubus, tak bych překřtil tento na černobus, ale né podle barvy laku, ale podle osazenstva. A už jen historky, které se od spolucestujících linuly, byly typické. Mám 6 dětí se 3 manželkama a teď mne pustili z basy, tak si jdu do Prahy nakrást, než mne zase zašijou. Na což, druhý odpověděl, že je čistý půl roku, kdy seděl za ublížení na zdraví. Manželka mu v hospodě sebrala flašku chlastu a chtěla ho dotáhnout domu, tak ji dal pár facek a potom, co se začala bránit židlí, tak ji zlomil ruku. A podobných příběhů tam bylo dost.

Tak jsem raději zůstal vzhůru až do Prahy. K tomu mi pomohlo i to, že jsem se nestačil opláchnout po vykoupání v solném jezeře, a sůl se nepříjemně zakusovala do mého těla. Cenově byly jízdenky +- srovnatelné se SA, ale kvalita služeb nešla porovnávat. Z Prahy jsem pak jel ranním vlakem rovnou domů. No, a tím zazvonil zvonec a živ a zdráv mohl shodit cestovní háv.