CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Velikonoční ostrov (2.)

Historie ostrova - První Polynésané připluli na ostrov pokrytý subtropickým listnatým lesem a nejbohatším hnízdištěm ptáků kolem roku 900 n.l. První ostrované byli rozděleni do 10 klanů, které žily v 16 osadách. Protože obživa byla snadná, zbývalo spoustu času na rituál a stavění platform ahu, sloužícím k pohřbům a uctívání předků. Na tyto platformy se pak začaly vztyčovat sochy moai. Sochy byly tesané v kráteru vyhaslé sopky Rano Raraku. Vysoké palmy Jubaea používány na stavbu kánoí, domků, přeprav soch a rituálních center, byly zcela vykáceny po roce 1400. Krysy se postaraly o to, aby zbylé ořechy nevyklíčily. Konec této palmy znamenal, že obyvatelé Velikonočního ostrova ztratili schopnost mořeplavby. V době největšího rozmachu, kolem roku 1550, zde žilo kolem 12 000 obyvatel. Kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům Rapa Nui zničit veškeré lesy. Kdysi úrodná půda se ztrácela kvůli erozi. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit. Studánky a potoky vyschly. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky i hlemýždě. Bez papírových moruší nemohli už ani plést rybářské sítě. Začali žít v jeskyních a kamenných chyškách, vyhrabaných do svahů. Pak přišel hladomor, válka všech proti všem, a kanibalismus. Kamenní obři, symbolizující zkonzumování celého ostrova, byli pak zvandalizováni potomky těch, kteří je tak pracně vytvořili. Velká většina soch byla povalena a rozbita už v době, kdy Evropané objevili ostrov o Velikonocích roku 1722. V tu dobu se už ostrov i ostrované začínali pomalu regenerovat. Příchod bělochů však přinesl další katastrofy: většinu obyvatelstva zdecimovala v 19. století epidemie neštovic a otrokáři, kteří chytali domorodce pro práci v peruánských dolech. Roku 1888 připlula k ostrovu chilská loď Angamos a její kapitál Policarpo Toro vyhlásil nad ostrovem svrchovalost Chile. V té době žilo na ostrově 201 obyvatel. Ve 20. století byl ostrov pronajat jako ovčí farma a eroze půdy a ničení původní vegetace pokračovalo dále. Dnes je ostrov pokryt travnatou plání. Všechny původní druhy stromů a druhy pozemních ptáků jsou vyhynulé. (wikipedie)

27. 3. Západ (Hanga Roa – Tahai – jeskyně Motu Ko Hepoko a Mtu Tautara - A Kivi)

Vychrupl jsem do desíti, ale bylo to s několika přestávkami. Samonafukovačka od Jurka totiž evidentně dosloužila a během noci se postupně vyfukovala. Probudil mě vždycky pod žebry šutr, tak následovalo dofouknutí a rychle usnutí, než se zase profouknu k šutru. Ideální průběh nocí, kterých mě tu čeká ještě pět.

Aspoň že počasí se vymazlilo. Nabral jsem sušenky a vodu a vyrazil tam, kde mě včera utnula bouře. Sochy na Tahai se tentokrát vyjímaly v mixu zeleně a oceánooblohové modři. Opodál je menší Antropologické muzeum Sebastiana Englerta (vstupné 1000) s pár exponáty a mnoha popisky a cedulemi o historii ostrova a soch zvlášť. Na jeden informační panel prorazil i Pavel Pavel se svými kráčejícími sochami, jako jedna ze šesti teorií na stěhování soch. Další tři teorie jsou pak na nandávání desetitunových kloboučků. Vedle soch patří k dalším ostrovním mýtům tabulky Rongo-rongo s domorodým písmem, které nikdo nerozluštil. Navíc se zachovalo pouze 26 tabulek roztroušených po světě, protože misionáři domorodé zlo samozřejmě spálili. V areálu je i knihovna, kde mají snad všechny vydané knihy o ostrovech od těch, co se tu kdy mihli. Ani zde nechybí v češtině Dablpavel, i když po otevření knihy na mě vybafla jeho ódéesácká brožura z dob, kdy za ně kandidoval do Senátu (mimochodem ze strany ho vyloučili).

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Ahu Ko Te Riku s restaurovanými očima

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Západní pobřeží s vrcholem Terevaka

Z muzeálních údajů stojí za zmínku číslo 887, což je doposud známý počet soch Moa (ale objevují se stále další pod povrchem, či spláchnuté v moři). Z toho 288 soch bylo vztyčeno na cílových plošinách Ahu, 92 soch je na cestě k nim a 397 soch je v dílnách na Rano Raraku. Zbytek je většinou roztrkán po světových muzeích. Pouze třetina soch měla klobouček Pukao. Nejvyšší socha má 21,6 metru, což je jako sedmipatrový panelák, ale ta leží stále nedotesaná v dolech. Nejvyšší vztyčená (a dnes padlá) měla přes 10 metru na severní části ostrova. Byly vytesány ze sopečného tufu, ale deset soch je z pevného černého čediče. Nejznámější z nich je dnes v Britském muzeu.

Dál se už vydávám do pustin Velikonočního ostrova, který je odsud dál většinou mezi sopečnými vyvřelinami pokryt pastvinami, na nichž se prohání koně a krávy. Povrch je mírně zvlněný, který přechází ve vrcholech trojúhelníkového ostrova do nejvyšších vulkanických kopců. Přede mnou je ten nejvyšší Terevaka 507 metrů nad mořem, což ho dělá i 12. nejizolovanější horou světa (před Mount Blancem). Tam se chtělo vylézt.

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Velikonoční krajinka

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Ahu na západním pobřeží

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Volcano Terevaka

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Silnice zpět do města

Zatím ale pobřežní cestičkou nad černými rozeklanými útesy míjím několik nevýznamných Ahu. Jen na Hanga Kioe je jedna fešáčka socha. Jsou tu i první přístupné jeskyně (Motu Ko Hepoko a Motu Tautara), kde po vplížení se do útrob ostrova lze vulkanickým tunýlkem dostat do oken v útesu nad mořem. Mezitím mě ale subtropické vedro, o které jsem půlroku nezavadil, a tím méně na patagonské cestě, totálně vysálo, zásoby jídla a pití padly a očekávaný stánek se po celé trase nekonal, tak jako se nekonala jediná živá duše. Začal jsem váhat nad pitím z louže a snědením jakýchsi zelených bobulek na keřích. Byla hnusná, ale když jsem je objevil i ve žluté barvě s červeným semínkovitým vnitřkem, už se tomu nedalo odolat. Navíc jsem někde v zákoutích mozku vylovil podezření na kvajávy, o jejich poživatelnosti jsem stejně ale moc nevěděl.

U Te Peu, kde jsou pěkně zasypané žluté hlavy soch, se stáčím do útrob ostrova. Malé parkoviště i koleje od aut svědčí, že by tady něco být mohlo. Nacházím vstup do dalšího propadlého tunelu, na jehož dně si rostou banány, fíky a další rostlinstvo. Takové podzemní zahrady byly totiž jedinou možností na bezpečný růst stromů, které by na povrchu byly sfouknuty. Případně se kolem nich musely stavět kamenné ohrady. Z této podzemní zahrady vybíhaly do podzemí hned tři pěkně dlouhé tunely. Na několika místech měly propadliny či postranní východy. V minulosti byly obývány či se tu něco dělo, protože zbytků stavbiček je tu dost. Po projití jednoho tunelu se zjevuje živá dobrá duše. Jednak mi odkývá poživatelnost právě žvýkajících kvajáv (jen při větším množství prý zrychlí krok) a jednak mi doporučí nejmenší zatopený tunel, kde je na konci cosi jako uff a wow. Noční déšť skákání po kamenech nepřidal. Ještě že jsem po včerejším dalším puchýřovém masakru v pantoflích nasadil kotníkové goráče. Po několika tunelových zatáčkách se na konci zjevuje úzký pruh světla, který dopadá na dokonalý pahorek, z jehož vršku roste jediný strom skrze dvoumetrovou díru do oblak. Kdyby tam místo stromu stál svatý grál, tak je to dokonalý filmový záběr do různých Indianu Jonesů.

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Tunely v útrobách ostrova

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Stromový grál

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
Jedna z nejdokonalejších ahu

Velikonoční ostrov

Velikonoční ostrov
A Kivi

Venku jsou, na rozdíl od Hanga Roi s kulatými baráky, základny podlouhlých baráků, které měli na šíř max 2 metry a na dél dvacet. S jistotou neotravy se vrhám po několika málo zralých kvajávách na odvrácení smrti žízní a hladu. Po cestě napůl utopenou nočním deštěm sem začínají přijíždět turisti a po čase se zjevuje i asfaltka, ovšem nezakreslená v těch jejich úžasných mapkách pro turisty. Na řadě je konečně Ahu Akivi s dokonale zachovalou sedmičkou soch hledících přes travnaté pláně někam na oceán. Dokonce tu byl i stánek, ale protože je už pět večer, mizí domorodci i těch pár turistů a atmosféru tohoto místa si můžu užít sám. Blbý na užívání si atmosféry byla vyhlídka na cestu zpátky. Ještě pěkná štreka a já byl na konci sil. Beru to neznámou asfaltkou klikatící se mezi kopečky ozářenými večerním sluncem a vedoucí asi přímějším a hezčím směrem. Puchejře se ale v botách rozjeli do nových velikostí a dál se trmácím radši bos. U prvních baráků zkusím stopnout auto domorodců, kteří mě pozvou na korbu plnou melounů a jedu do města. V marketu vychlemtám dva litry vychlazeného broskvového džusu a nakoupím nějaké chleby a marmelády na snídani a jdu do kempu rozhejbat mé kulinářské umění na čínských polévkách.

Ceny - veškeré 1,5 litrové pití 1700-1800, marmeláda 200gr 1300, kusy chleba a pečiva na váhu (4 housky 700), šumák 300, plechovky coly apod. 700, internet 1200/hodinu, camping 4500/noc/osoba, půjčovné kola 8000/den