CESTOVÁNÍ

TravelInfo

Venezuela 2002 - Andy & Karibik

Andy - long way to Los Nevados

Tak u té lanovky bylo nutno ještě nějakou dobu počkat, muselo se sejít dvacet lidí, a tak sme v klidu vyřešili, do jaké výšky to vlastně chceme vyjet a vyřídili povolení ke vstupu do národního parku (to čék potřebuje pro cestu delší než jen "nahoru, pokoukat a dolu...") a dostali k němu skrovnou mapu, kde nám paní vyznačila, kudy můžem chodit sami. Machrovali jsme, že přece nebudem chodit po jedný cestě tam i zpátky, a že vylezem ještě někam jinam a vejš a tak... vždyť tady jsou taky nějaký čárkovaný cestičky.

O pár dní později sme se dozvěděli, že ty jsou místy schůdné jen s horolezeckou výbavou a vůbec dost drsné a co nám bylo vyznačeno, pro nás chcípáky bylo akorát. Pani halt ví, co vidí, když nás vidí... Za to povolení a mapku jsme zacvákli 7 tisíc a za jednosměrnou cestu lanovkou do třetí stanice asi 6000.

Na první zastávce lanovky jsme zjistili, že jsem zapomněl dole stan. Sakra. Lidi odjeli a my tam zůstali. Nakonec přijel s jedním pracovníkem lanovky v kabince osamocen asi za půl hodiny. Tak jakejch 20 lidí? Či že by byli tak neuvěřitelně ochotní? A další lanovkou už jeli lidi, co pokračovali dál a my s nima.

Vystoupili jsme na zastávce Loma Redonda ve čtyřech tisících (Pico Bolívar nad námi v 5000 (nejvyšší venezuelský kopec). Další a poslední zastávka je nad 4500. Tam jsme chtěli na cestě zpět dovylízt a sjet zpátky. Zatočily se nám šišky, plíce trochu nestíhaly... lízt někam do kopce, ehm... Odmítli jsme montaňeros s mulama (za 5000 Bs.), co nás chtěli odvést do Los Nevados - našeho cíle. Ti projeli kolem, lidi se stáhli zpět k lanovce na poslední jízdu a my vyšli na cestu do už liduprázdných hor.

Venezuela - Andy

Merida
Kilometr nad Méridou

Venezuela - Andy

Pico Bolivar
Bolívarova hora 5007 mnm

Venezuela - Andy

Sierra Nevada
Parque National Sierra Nevada a poslední montaňéros s jejich mulos

Venezuela - Andy

Sierra Nevada
Djó hory

Venezuela - Andy

Andy
U prvního obydlí

Venezuela - Andy

Andy
Krásné ráno po náročné noci

Po chvíli chůze mě to opravdu dojmulo. Ta krásná, divoká, cizí krajina a samota. Horské byliny, kleč a křoviny, občas ptáček, občas kolibříček, občas kondorek. Výš už byly skály skoro holé a na druhé straně hřebenu byl ráz krajiny zas jiný a stále se měnící, jak sem už o té měňavosti psal... Došli jsme až k prvním, osamělým, lidským příbytkům kolem 3300, šeřilo se a Los Nevados - horská ves, cíl, pořád nevidět. Dlouho trvalo, než sme našli místečko na stan. Každý kousek trávy byl obehnán plotem z ostnatého drátu a kdoví, co by na to místní řekli, kdybychom jim lezli na jejich louku. Pod širákem nás ranní rosa a chlad pěkně podrtila. Noc byla děsná, velký pes běhal kolem stanu a furt štěkal, někdo kolem projel na koni, pak zas kolem nějaké dusání - byla to nakonec mula na louce vedle. Slzák pořád v pohotovosti, co když se ten pes k nám protrhne...

Ráno kolem prošla holčička se školní taškou. Fikaně jsme ji sledovali, abychom se dostali do civilizace. Lidi u blízkého baráku dělali, že nás nevidí. Sešli sme do vesničky. To byl kýč. Musí se samosebou nechat, ze žít tu je nelehký úděl, ale na přezdobenosti vesncie to vidět nebylo. Je tu krásně. Koupili jsme vodu v krámku vedle "sídla" místního policajta (tak tlustýho, že se z vesnice jinak než jediným tereňákem, kterým se vozí velkou oklikou turisti, nedostane). trocha jídla trochu odfuku. Pokecali jsme s Italem a s Rakušákem, jedinými turisty přespavšími ve vsi.

Venezuela - Andy

Los Nevados
Los Nevados

Venezuela - Andy

Los Nevados
Hlavní avenue

Venezuela - Andy

Los Nevados
LN zleva: tereňák, kostel, posada, socha, krámek, stanice esembé

Venezuela - Andy

Andy
Krásné ráno po nenáročné noci a setsakra dni

Nahodili jsme ruksaky, vyšli a po chvíli zase zastavili a už chcípali vedrem a únavou. Tak to šlo až do odpoledne, kdy se chladilo a přišla mlha. Byli jsme tak v půli cesty zpět k lanovce, už vůbec nemysleli na další výstupy a zacházky a raději se včas utábořili. Ohýnek, který jsme se snažili rozdělat, moc nehořel a dusil se. Kyslík holt chybí. Kolem byla spousta mulího trusu na palivo, který se jen naskládá na hromádku na oheň, doutná a něco se na něm ohřeje.

Druhý den bylo poměrně chladněji, i trochu pršelo. S vypětím sil jsme se přehoupli přes hřeben a dolu šli už veselejc. Na stanici lanovky bylo liduprázdno, ale nakonec vyběhl pes a za ním chlap. Poprosili jsme o vodu a o cestu. Pozdě odpoledne jsme hustou mlhou po velmi kamenité a rozbrázděné cestičce sešli k další lanovce a hledali cestu k obydlí seňora Pedra Peňi, který poskytuje nocleh a jídlo turistům. Nebyl doma, byl v práci na vysílačce nad lanovkou. A tak jsme alespoň okoukli chatrč a jeho dvě muly. Ty se brzo osmělily a pořád votravovaly o jídlo, až mi v nestřežené chvilce jedna sežrala v baťohu zbytek chleba a ostatní smrdutě oslintala. Byl to takový nemluva a my toho taky moc nenakecali. Udělal na ohni kafe do plecháčků, domluvili jsme se na ráno a šli spát do komůrky s palandama.

Venezuela - Andy

Andy
Kytičkové

Venezuela - Andy

Loma Redonda
Pohoda stanice lanové dráhy

Venezuela - Andy

Andy
Mlha u Pedra

Venezuela - Andy

Casa de Pedro Peňa
Mlsné Pedrovy muly

Ráno vykouzlil na ohni z těsta placky a z vajec placky a zas kafe. I když povidal o děsným zdražování, řekl si jen o tři tisíce za hlavu, což byla původní cena jen za nocleh. Scházeli jsme dál měnící se krajinou, chvíli vyprahlou trávou a křovisky, chvíli mlžným pralesem. Po cestě už nebyly potůčky, a tak jsme do vesnice Mucunutan dorazili pěkně vycuclí... Jak mě pak potěšila jedenapůllitrovka 7upu, která byla v tom krámku ještě levnější než litrovka vody. Čekali jsme s lidmi na bus směr Mérida, který pořád nejel, takže nás nakonec vzal tereňák, co jel kolem a vozí lidi, ač trochu dráž, do městečka Tabay.

Odtud busem a po čtyřech dnech a třech nocích (původně plánováno o méně) jsme dorazili zpět do posady Italia. Prali jsme věci a já hlavně jedny ponožky, co jsem měl celý trek na nohou, páč jsem zapomněl náhradní a ty vám byly skoro těžší než boty. Fakt. Večer jsme zašli na pořádnou a honosnou véču za pět táců, která byla tak honosná, že jídla na ten talíř samou decentností moc nedali... Tak jsme šli radši honem spát, aby nám nezačalo zas kručet v žaludku.


Další infos:

Merida udajně patří k nejbezpěčnějším místům v zemi. Vládne tam jiný guvernér či tak. Fakt to tu vypadalo jinak, čisto a pohoda.
Ceny: Pivo v krámě jsme kupovali za 300 Bs (asi 10 korun, ale není toho ani čtvrtlitr), večeře za 2000 (80 Kč) běžné potraviny vyjdou asi jako u nás (nic extra levnýho, vyjma banánů) a hodinka na internetu 500 (20 Kč). Lanovka nejezdí v ponděli a v úterý. Má 4 zastávky, nejvyšší je na Pico Espejo - 4700 m.n.m.(!) Dnes už snad přistavěli ještě o fous výš

Trochu doplním jednu z nejhustších procházek mého života. Popisovat nádhery cesty asi nemá cenu. Stejně bych to nedokázal. Vyrazit během dvou dnů z přímořského letiště do výšky nad 4 kilometry není asi nejideálnější. Ještě nás po výlezu z lanovky čekala cesta do výše 4300 metrů, kde jsem zlomil svůj výškový rekord z Etny. Cestou jsme míjeli horská jezírka a popíjeli vodu ze zurčících bystřinek. Nad 3500 metrů nejsou stromy ani rovinka na stan. Cestou jsme zjistili, že vzdálenosti trasy v mapě je v mílích a dvacetikilometrová procházka za den ve výškách kolem 4 kilometrů není zrovna ideální. Teda hlavně pro mě. Postupně jsem ztrácel sil a plahočil se hluboka za Honzou. Povážlivě se ztenčovaly zásoby, co byly na dva až tři dny. Zpočátku jsme se aspoň naládovali pofiderním ovocem, pak už zbyla jenom voda z potoků. Vykoupali jsme se pod vodopádkem a druhý den ušli půlku předchozího dne. Další den byl ještě horší a se většinu cesty jsme se topili v mlze. Přesto jsme dorazili do průsmyku, kde jsme posunuli na okolních stráních výškový rekord o pár decimetrů. O výstupu na Pico Bolivar nebylo ani slechu a rychle jsme nabrali směr dolů. Jednodušší cesta to ale nebyla, ta totiž chyběla. Tudy už nechodili turisté ani o svátky. Proháněli jsme se vyšlapanými stezkami, které byly totálně rozemlety tekoucí vodou. Většinou stezka vedla ve vymletém kaňonu a nejednou skončila několikametrovou propastí. Bylo to ještě víc o držku. Začalo se stmívat a taktak jsme dorazili k domu seňora Pedra. Ten doma nebyl, ale zato tam byly přátelské muly. Ty nám v nestřeženém okamžiku sežraly zbytky jídla. Po přespání jsme se dál brodili zeleným mořem do civilizace jménem Mucunutan. Z vesnice jsme dobytčákem dorazili do městečka Tabay. A za hodinku jsme už byli v naší posadě. Za ty 4 dny v kopcích se stačily ceny dole zvednout o polovinu. Bylo cítit, jak atmoška houstne. Ve vzduchu visela krev:-)