ďťż

SEMINÁRKY

Makroekonomie

Mikroekonomie

count

Karel IV.

Zaslaná seminárka o životě a vládě Karla IV. Použito snad na FSV. (thanx to M.)

Úvodem bych chtěla říci, že jsem v této práci použila jak Zbraslavskou kroniku, tak knihu od Františka Kožíka "Kronika života a vlády Karla IV, krále českého a císaře římského." Sám autor zde uvádí, že je to jediná kronika, která se snaží nezklamat představy Karla IV: "Je známo, jak vysoce jste si cenil poznání dějin a že jste v nich vždy cenil učitele a rádce, proto jste si vždy přál, aby i vaše životní zkušenosti byly zaznamenány v svědomitých kronikách." (odk.1) A dále jsem zde použila učebnicový pramen "Dějiny zemí koruny České" a "Kapitoly z českých dějin" a musím už na úvod říci, že dějinné události zapsané v těchto knihách se shodují a porovnávat lze pouze malé odchylky, spíše ve stylu vyjádření nebo v odvaze tvrdit to či ono. Ve své práci se nebudu příliš zabývat zahraniční politikou, ale hlavně domácím děním, nebo tím, co se přímo týkalo Karla IV. Pokud chceme mluvit o postavě Karla IV, je třeba se zamyslet, kde začít. Je to postava velice slavná, která ve své době dokázala povznést Čechy na velmocenské postavení v Evropě. Když srovnáme vládu jeho otce Jana Lucemburského s vládou Karla IV, zviditelní se tak význam Karla IV pro České země. Bez obav a přehánění můžeme o této době mluvit jako o velkém (heroickém) období našich starších dějin. K takovému ocenění nepotřebujeme žádné mýty a legendy, nepotřebujeme ani falešné rukopisy - historická skutečnost mluví dost jasně. České země dohnaly Evropu. Nebyly už okrajovou oblastí, ale staly se jedním z významných center evropského vývoje. Já bych ráda ve své práci sledovala, jak se Český stát touto velmocí stal a zaměřila bych se hlavně na úlohu Karla IV v tomto období.

Měli bychom začít tím, že velkým vzorem pro Karla IV byla jeho matka Eliška Přemyslovna - viděl v ní odkaz přemyslovského dědictví. Zejména Přemysl Otakar II, v kronikách uvedený jako hrdinný, štědrý, bohatý a mocný. "Přemyslovo jméno a jeho sláva pronikaly do celé Evropy. Dočteme se o něm také v Dantově Božské komedii. Velký italský básník ho posadil v Očistci do společnosti významných českých panovníků (...) Druhý, jenž milou společnost mu tvoří, vlaď zemi, v níž vodstev je zrod, jichž příval k Labi jde Vltavou a Labem k moři. Otakar slul a v plenkách lepší býval, než s vousem Václav, jeho syn, jenž zase jen lenivost a neřest v sobě míval."(odk. 2) Proč se zde vlastně zmiňuji o Přemyslu Otakarovi II? Dovedl využít bezvládí v Německu a značně rozšířit Český stát. Získal Rakousko, Štýrsko a Korutany. Jeho vliv zasahoval až k pobřeží Jaderského moře. A hlavně byl prvním z českých panovníků, u něhož by poprvé připadalo v úvahu stát se Římským králem - dobyl skoro celé Římské území, ale kurfiřti (sedm kurfiřtů volilo vždy římského krále) měli strach z jeho moci a tak zvolili Rudolfa Habsburského a tím začala přemyslovská tragedie a postupný nástup Habsburků k budoucímu velmocenskému postavení v Evropě. Nebudu se zde více o Přemyslovi II zmiňovat, jen jsem chtěla naznačit jeho velikost a ukázat, že Karel IV byl s jeho panováním seznámen a bral si velké ponaučení z dějin a snažil se vyvarovat chybám dřívějších panovníků. Karel IV chtěl ctít přemyslovskou minulost. Nebudu dále rozebírat další přemyslovce, ale přejdu rovnou k postavě Jana Lucemburského. Tím jim samozřejmě nechci upírat jejich význam pro českou historii.

České země za Jana Lucemburského pomalu upadaly. Nebo pro něj neznamenaly nic jiného než zdroj peněz: "stále větší části královského majetku se ocitaly v dražbě vyšší šlechty, obvykle ve formě zástav, které si jednotlivé rody snažily podržet. Bylo by však mylné domnívat se, že šlechtická obec si přála zánik královského fundamentu moci, alespoň v Čechách musela usilovat o jeho zachování, nebo jinak by nemohl fungovat panovnický dvůr, ústřední instituce a celý stát. (odk. 3) Fiskální politika Jana Lucemburského Čechám neprospívala. Jeho lupičské nájezdy vykořisovaly zemi čím dál tím více. Ale na druhou stranu v této době silné rivality tří rodů Lucemburků, Habsburků a Wittlesbachů, které se Francie a Kurie snažily ovlivnit, byla jeho zahraniční politika "veškeré peníze investovat do války a zahraniční diplomacie" výborná. Země získané Janem Lucemburským zprvu osobně, byly přičleňovány ke koruně království českého. Příkladně v roce 1322 bylo přičleněno Chebsko a v letech 1319 -1329 Horní Lužice. Ve třicátých letech rozšiřoval svoje panství v severní Itálii. Od roku 1331 mu císař potvrdil v dražbě jako říšskou zástavu Bergano, Bobbio, Brescii, Cremonu, Milán, Novaru, Pavii i Luccu - a právě toto město se stalo prvním panstvím sedmnáctiletého Janova syna Karla. Jak České země nebyly spokojeny s vládou Jana Lucemburského: "Ti všichni dobře věděli, že České království opuštěné králem - cizákem, je kurníkem z něhož každá liška uloupí, čeho se jí zachce" (odk.4), tak ani italská města, jež byla zpočátku spokojena s nadvládou, se ji pozvolna snažila odstranit. "Panství založené králem Janem bylo vratké; někteří se ho báli, jiní se netajili záští, všichni vyhlíželi jen ve vlastní prospěch. Městské republiky brzy poznaly, že nad králem Janem nedrží ochrannou ruku ani císař ani papež. A počal se vytvářet spolek proti nadvládě cizinců..." (odk.5) "Podněcovali je veronský Mastino della Scala, milánský Azzo Visconti, v Mantově Gonzagové a ve Ferraře Estenští - ti všichni čekali na příležitost zmocnit se cizích měst, jež vzal český král pod svoji ochranu..." (odk. 6) Karel IV neměl dostatek sil, aby italské panství udržel. A jen několik měst mu zůstalo věrno.

Nebudu se zde zmiňovat o složité mocenské politice té doby, ale ráda bych znovu upozornila, že ač se Karel zamiloval do Itálie... "zdálo se mu, že to je život na který čekal. I když zústával v Itálii sám, byly jeho noci posvěcené horkým ženským dechem"... (odk.7) - (V Itálii se naučil milovat ženy), tak stále myslel na Čechy a na matku, nebo jeho dětství bylo plné hořkosti. Byl uvězněn na hradě Lokti spolu se sestrami Jitkou a Markétkou. Na Křivoklátě byl od tří let sám a kdyby se jeho teta Marie neprovdala za francouzského krále Karla IV, byl by Karel, v té době ještě Václav, stále uvězněn na českých hradech. Díky tomuto sňatku byl pozván na francouzský dvůr, kde mu také změnili jméno a oznámili, že jeho budoucí žena bude ... "dcera králova strýce Karla z Valois. Jeho nevěstě bylo sedm let stejně jako jemu; Markéta jež pro světlé vlasy říkali Blanche, byla půvabná jako vosková panenka... (odk.8) Na pařížském dvoře měl mnoho vzácných učitelů, kteří hráli v budoucnu pro něj i pro Evropu mnohem významnější roli. První mezi nimi byl opat Fécamský, Pierre de Rossiers. S jeho pomocí poznával antické památky a církevní spisy. Uměl latinsky číst i psát a brzy mluvil dobře francouzsky i německy.

Nyní bych opustila Karlovo dětství a vrátila se zpět do Itálie - Tyrolska, kde v městečku Meranu začíná cesta Karlova na Český a Římský trůn. Ještě před tím bych ráda uvedla jako perličku Karlův sen, který je popsán jak ve Zbraslavské kronice tak v Kožíkově kronice a tyto dva citáty zde uvádím: "V bohatém vlašském prostředí upadl totiž dle vlastního přiznání "do osidel špatnosti a smilství" ale v noci 15.8. měl v horském městečku Tarenzu (mezi Pontremoli a Parmou) výstražný sen, že Dauphin z Vienne byl Bohem potrestán za smilstvo. A za několik dní dostal kralevic zprávu, že Quido Dauphin z Vienne, jehož babička byla sestrou Karlovi babičky, on sám byl synem sestry krále uherského Karla I, zemřel. (Zbraslavská kronika)

V Kožíkovi je tato situace vyjádřena dosti odvážně: "V srpnu 1333 měl po prohýřené noci ve vsi Tarenze živý sen: zdálo se mu, že se k němu snesl z nebe anděl a za vlasy ho odvlekl na bojiště, kde před jeho očima usekl jiný anděl jinému rytíři pohlavní úd. Poznal dokonce rytířovu tvář, byl to jeho vzdálený příbuzný Dauphin de Vienne. Anděl pak přikázal Karlovi aby zanechal bezuzdného života a aby varoval také jeho otce... dojem z vidění se prohloubil, když přišla zpráva, že Dauphin v bitvě zahynul." (Kožíkova kronika)

Nyní se vrátím zpět k Meranu, kde se Karel IV setkává s českými předními zástupci šlechty - Petr z Rožumberka, Vilém z Landštejna, Jindřich z Lipé, Jan Volek (nejvyšší kancléř - strýc Karlův). Co mu chtěli? To Zbraslavská kronika podrobně nerozvádí. Ale v Kožíkově kronice je toto jednání popsáno velmi obsáhle. Chtěli, aby Karel převzal vládu v jejich zemi, ale to odporuje Karlovu cítění - nechce zradit svého otce. Uvedu zde argumenty české šlechty:

"Přál bych ti vidět pražský lid, když se proslechne, že se král vrací. Zachvátí ho hrůza (...) Víš taky co? Honem zavíráme pokladny (...) Který král přichází domů jako nepřítel? Který vyhnal vlastní ženu a uvěznil syna? Jsem věrný králi a dal bych za něj život. Ale české království je na pokraji zkázy (...) Jeď s námi do Prahy pane. Opakuji ti: chceme zachovat svému pánu věrnost. Ale co si počít? Tebe drží v Itálii, Jan Jindřich je v Korutanech. Co když se nějakému dobrodruhovi zachce sednout si na ten uprázdněný trůn?" (odk. 9)

A tak v říjnu 1333 vstoupil na půdu Českého království, které opustil jako sedmiletý chlapec před jedenácti lety. Jeho první cesta vedla na Zbraslav k hrobu své matky Elišky Přemyslovny. Další jeho cesta vedla do Prahy, kde nemohl najít slušné ubytování, nebo hrad, aby byl obyvatelný, potřeboval nutně zrekonstruovat. To ukazuje na to, jak hrozné byly poměry v Čechách a na Moravě za příchodu Karla IV. I on sám na to později vzpomínal: "Toto králosvtví jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný hrad svobodný, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v městských domech, jako jiný m욝an. Pražský hrad pak byl zcela opuštěn, pobořen a zničen, nebo od časů krále Otakara II byl zcela ztroskotán až k zemi. Ještě horší bylo, že páni se stali většinou tyrany a nebáli se krále, jak se slušelo, protože si byli království mezi sebe rozdělili." (odk. 10)

V lednu 1334 se stal Karel markrabětem moravským. Před tím vystupoval v Čechách pouze s titulem "primogenitus regis bohemiae" (prvorozený syn českého krále) "tzn. že tě otec vzal na milost, pochopil, že jsi jednal správně, když jsi proti jeho vůli odjel do Čech,,řekl mu pan Vilém z Landštejna." (odk.11) To poukazuje na to, že až do smrti Jana Lucemburského měli s Karlem problémy. Nerozuměli si. Je pravdou, že Jan Lucemburský chtěl zvětšit své území a svou moc - moc lucemburskou, což byl samozřejmě i Karlův cíl. Ale Jan získával území na úkor Čech (peněžně je vykořisoval) - Čech, které Karel tak miloval, a ze kterých později udělal centrum Římské říše. "Král Jan vzkazoval do Čech jedině, že potřebuje peníze." (odk. 12) V té době se Karlovi s pomocí některých šlechticů, kterým věřil, podařilo pomalu získávat zpět královské jmění. Ve Zbraslavské kronice se uvádí ... "Pan Vilém z Landštejna se stal podkomořím v Čechách a na Moravě, jeho bratranec pan Petr z Rožumberka převzal zase hodnost nejvyššího komorníka, přičemž hleděl vyvést ze zástavy Zvíkov. K této skupině patřili nejvyšší kancléř Jan Volek. (odk.13) Postupně se mu podařilo vykoupit Loket, Křivoklát, později Písek a Zbiroh a na Moravě Telč a Veveří.

V této době přijíždí král Jan do Čech a posílá Karla do Korutan na pomoc bratrovi Janu Jindřichovi. "Karel chápal, že by bylo správné Janu Jindřichovi pomoci, ale bál se opustit Čechy. Po dva roky se snažil povznést královskou moc a tím upevnit království. Nyní cítil jak otcova přítomnost a ochota udělovat nejrůznější výhody za peníze jeho trpělivou práci podkopává." (odk. 14) Nebudu se zde zmiňovat o různých etapách napětí mezi Karlem a Janem, kdy Karel dokonce musel opustit Čechy a odjet do Itálie a přejdu k roku 1337, kdy se Karel vrací do Českých zemí a začíná velká evropská velmocenská politika. Římský císař Ludvík Bavor, který neustále bojuje proti papeži, si zve Karla do Frankfurtu. Proč? V této době si velmocenská politika uvědomuje, že Jan Lucemburský začíná stárnout a slepnout a že markrabě Karel bude jeho nástupcem.

Nebudu zde podrobně rozebírat jeho jednání s Ludvíkem Bavorem a ani Karlovu cestu k moci krok za krokem ale přejdu k významnému momentu jeho života. Císař Římský, Ludvík Bavor, byl od papeže Benedikta XII v klatbě a papež a jeho nejbližší rádce kardinál Pierre de Rosiers hledají nového římského krále. "Připravil jsem výzvu kurfiřtům, aby uvažovali o volbě nového římského krále, ale jsou bezradní a bojí se..." (Odk. 15) Papež začal uvažovat o Lucemburcích, jako vhodném nástroji proti Ludvíku Bavorovi. Ale k tomu potřeboval, aby jak král Jan tak markrabě Karel navenek udusili nepřátelství mezi sebou a začali si pomáhat. V té době také poprvé padla zmínka o tom, že by se měl Karel stát římským císařem (vzdorocísařem). V dubnu 1342 umírá papež Benedikt XII a na jeho místo dosedl Pierre de Rosiers, který přijal jméno Kliment VI. Teprve nyní začíná papežův boj proti Ludvíku Bavorovi a za to, že mu Karel IV přislíbil pomoc získal naoplátku pro Čechy arcibiskupství. "Posledního dubna 1344 vydal Kliment biskup, sluha sluhů božích, bulu, v níž na žádost našeho syna Jana, slavného českého krále, povolovalo, aby pražský arcibiskup, který jest a právě bude, mohl řečené české krále, chystající se právě nastoupiti a trvající ve víře a oddanosti k římské církvi, náležitě slavnostně pomazati a korunovati." (odk. 16) V říjnu 1344 byl jmenován prvním pražským arcibiskupem Arnošt z Pardubic, a zároveň byl položen základní kámen k nové katedrále. Stavitelem se stal Matyᚠz Arrasu. I nadále pokračovala neústupná politika papeže Klimenta VI. Proti Ludvíku Bavorovi. A v roce 1346 byla na Ludvíka Bavora uložena další těžká klatba, v níž byl jako Antikrist vyloučen z lidské společnosti. "Papež vyčerpal všechny své zbraně a nyní bylo na Karlovi, aby jednal. Především složil přísahu, že bude vždy podporovat církev; svou přísahu slíbil do týdne opakovat, až bude žádat papeže o korunovaci v Římě." (odk. 17) 11. července 1346 byl Karel IV zvolen Římským králem. Ale bylo jasné, že aby byl uznán musí nejprve pokořit Ludvíka Bavora. Rok 1346 byl pro Karla velmi významným nebo dne 26. Srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku Jan Lucemburský, kde společně s Karlem pomáhal francouzskému králi v boji proti Angličanům. "V bitvě u Kresčaku padlo vinou bezhlavého vedení skoro tisíc francouzských šlechticů. Mezi nimi králův bratr, jeho synovec a osmdesát korouhevních pánů. Na bitevním poli zůstala s nimi také skoro celá družina krále Karla - Dnes padla koruna evropského rytířstva, řekl anglický král Edvard. (odk.18) Karel IV, dvojnásobný král římský a český. Ale aby byl mocensky uznán, musí nejprve svou dvojnásobnou korunovaci potvrdit. Je jen otázka času, kdy dojde ke střetnutí mezi ním a Ludvíkem Bavorem.

Mezitím pokračoval Karel IV v přestavbě Prahy a udělal z ní mocnou evropskou metropoli, kde sídlil římský král. I čeština se stala na určitou dobu diplomatickým jazykem. Přestavba Prahy začala vytvořením Nového města pražského, universitou se čtyřmi fakultami. A začal se stavět Karlštejn, který měl sloužit jako pevná ochrana pro císařské korunovační klenoty, zadržované dosud ovšem Ludvíkem Braniborským, synem Ludvíka Bavora. V srpnu roku 1347 po korunovačním obřadě v přestavované katedrále svatého Víta (byl korunován korunou, kterou sám nechal pro tuto příležitost zhotovit. "Ne jako ozdobu sebe, ale jako symbol svatováclavské koruně pro České země. Korunovace - to nesmí být prázdný obřad. Chci spojit hrad s Vyšehradem, přítomnost s minulostí. U opánků Přemysla Oráče moje cesta začíná, vede ke." (odk. 19) A hned po této korunovaci musel čelit Ludvíku Bavorovi, jehož vojska byla na hranicích. A zde se znova projevil Karlův šastný osud, nebo na podzim 1347 stihl Ludvíka Bavora při lovu na medvědů infarkt. "Karlovi se tak otevřela cesta k uznání titulu římského krále na celém území Říše, čehož mistrným způsobem také využil. Pokus Wittelsbachu zvolit jako protikrále nevýrazného německého šlechtice Güntera ze Schwarzburgu byl krátkodechý a v zápětí skončil krachem." ( odk. 20)

Při volbě byl jen jeden hlas platný a to Rýnského falckraběte Rudolfa, ostatní tři hlasy patřily mužům jež byli v klatbě. Směšná volba. A zde se osvědčila Karlova světská politika. Po smrti Blanky z Valois 1.8.1348 si vzal dceru falckraběte Rudolfa Annu Falckou a tím zrušil volbu římského krále Günthera.

Karel IV sice zůstal římským králem, ale nebo nebyla provedena korunovace v Římě, tak nebyla jeho moc naplněna. A díky Karlově politice neválčení a jeho vzestupující moci byl proti cestě do Říma papež, nebo ten chtěl, aby vtrhl do Itálie a sjednal tam pořádek mezi městskými státy. Papež nebyl jediným, kdo chtěl v Itálii nastolit pořádek. Byl to Cola di Rienzo, tribun lidu, proti kterému byl papež a uvrhl ho v klatbu. A právě tohoto muže Karel hostil na svém hradě proti vůli papeže. Aby si papeže nerozzlobil úplně (že nechce Colu vydat papeži) poslal Colu do Roudnického vězení, které bylo dosti okázalé, takže v něm bývalý tribun lidu určitě nestrádal. V roce 1351 i sám Francesco Petrarca poslal Karlovi list, že do něj vkládá všechny své naděje na nový vzestup Říma. Zatímco Karel IV uvažoval o cestě do Říma, v Praze umírá Matyᚠz Arrasu a Karel IV musel přemýšlet, kdo ho nahradí. "Věděl, že to nemůže být člověk bez posvěcení beze snů a fantazie, vícekrát slyšel chválit mladého stavitele z Gmündu, Petra řečeného Parléř." (odk. 21) V té době zatím kardinál Balduin jedná s papežem o Karlově korunovaci v Římě. "Má připravenou bulu, která by dala říši novou ústavu a odstranila zmatky, jenže k tomu potřebuje císařskou korunu. (soustředil zde všechny právní předpisy. Byl to Jan ze Středy, který vynášel ve starých knihách právní základy o nichž se mohl český zákoník opřít, zejména sbírku zásad, vzniklou před více než sto lety v království Sicilském.) (...) Ale papež "bojím se jeho ctižádosti. Řím je svůdný, Karel tam najde spojence, nechci si nasadit kukačku do vlastního hnízda. Pustím ho do Říma ale pod jednou podmínkou (...) Po korunovaci se nesmí zdržet v Římě déle než do večera." (odk. 22) Když 1.12.1352 papež Kliment VI umírá i český arcibiskup Arnošt z Pardubic řekl: "že největší protivník Karlovy korunovace zmizel ze scény." (odk. 23) Ale jeho nástupce Inocenc VI podmiňoval stejnou podmínkou Karlovu korunovaci v Římě. Rok 1353 byl pro Karla významným ve dvou věcech. Zaprvé vzal si po smrti Anny Falcké Annu Svídnickou, čímž se mu podařilo získat dalšího spojence Bolka Svídnického, který se Karlovi dlouhou dobu nechtěl podrobit. A za druhé umírá kardinál Balduin a to donutilo Karla IV, aby se vydal na pochod na Řím. Cestou do Říma, v Mantově, se sešel s Petrarcou a markýzem di Soregna, kteří oba chtěli, aby uskutečnil po své korunovaci vojenský převrat v Římě, zneškodnil nepřátele Římského státu a zvolil za nové město Říše Řím. Nemusím zde ani rozebírat jak Karel na toto vybídnutí odpověděl - zůstal věrný Praze. 5.4. 1355 byla samotná korunovace. Kardinál de Colombiers položil králi Karlovi na hlavu mitru, královský též, a na ně umístil korunu. "V tom okamžiku se stal Karel z Čech císařem římským "pánem všeho světa" (...) Přijal císařské insignie a opásal se mečem Karla Velikého (...) To byla až dosud nejslavnější chvíli českých dějin." (odk. 24)

Vláda nyní již oficiálně uznaného římského krále Karla IV se projevila 10.1.1357 kdy dal vyhlásit základní zákon říše, nazvaný Zlatá bula Karla IV. Šlo mu především o to, stanovit přesné předpisy pro volbu římského krále, aby se Říše kvůli ní nedostávala do válek. 27.3. 1357 se Karel zúčastnil slavnostního otevření hradu. Purkrabský dvůr už byl hotov; tam bylo také obydlí královny a jejího francimoru. Zvl᚝ byl vysvěcen kostel panny Marie, který vyzdobil malíř MikulᚠWurmser ze Štrasburku. 9.7. 1357 kladl Karel IV zase jeden základní kámen k novému mostu na místo starého zborceného Juditina mostu. Tento most umožní novoměstským cestu ke hradu a katedrále a přivede sem zase kupce z celé Evropy.

Ke konci svého života a své vlády poté, co si vzal svoji čtvrtou ženu Alžbětu Pomořanskou a co se znovu změnil papež - Urban V. Karel se dostává do sporu se svým nejdůvěrnějším přítelem Arnoštem z Pardubic, nebo chtěl, aby jeho syn Václav byl korunován na českého krále a to se Arnoštovi nelíbilo "Od kdy chápeš korunovaci jako prázdný obřad? Z každého slova tvého korunovačního řádu je patrné, žes přikládal koruně hluboký smysl. Může dítě přijmout odpovědnost vážné povinnosti? (...) Zaručil někdo tobě šastnou budoucnost? V jaké škole jsi se na ni připravoval? Ve vězení na Křivoklátě. Co nám spadne do klína toho si nevážíme jako toho, pro co musíme na strom." (odk. 25) Ale i přes tento rozhovor byl 15.6.1363 korunován jeho dvouletý syn Václav. Později mu zaručil i korunu římskou - 10.6.1376 byl korunován i s jeho budoucí snoubenkou Johankou v Cáchách. A téhož roku rozdělil svou říši mezi své tři syny. "Václavovi určil země české, Zikmundovi Branibory, Janovi Zhořelecko. Ale neptal se sám sebe dost důtklivě, zda jeho synové zdědili po něm alespoň díl jeho moudrosti, rozmyslnosti a rozhodnosti. (odk. 26) A my můžeme jen přemýšlet zda bylo dobře, že cestu životem svým synům tak připravil. Historie ukázala, že to nebyl ten nejlepší tah. Ale nikdy nemůžeme vědět, co by se stalo, kdyby se Karel IV zachoval jinak. Jak by se pak chovali jeho synové? (...)

Nazvali jsme Karla IV největším panovníkem českého středověku. V historické literatuře se ale nesetkáváme jenom s kladným hodnocením této panovnické osobnosti. V liberální a protestantské historiografii ho opovržlivě nazvali papežským králem, německá nacionalistická literatura citovala se souhlasem výrok císaře Maxmiliána ... "že Karel byl otcem Čech, ale otčímem Německa." Naši historikové mu vyčítali, že se opíral o církev a patriciát, že vyčerpal české země svými finančními požadavky. Ale Čechy dosáhly za jeho vlády vysoké kulturní úrovně. Ale je pravdou, že na rozkvětu Českých zemí se podíleli už Přemyslovci a řada známých osobností. Jenže podíl Karla IV je tak veliký, že názvy " Karlova doba " a " Karlovské umění " neoznačuje jenom chronologickou souvislost, ale ukazují přímo na něho jako na tvůrce a iniciátora. České země nebyly za Karla IV jenom jádrem evropské velmoci, ale staly se také významným kulturním centrem.

POZNÁMKY:
Odk.1: Fr. Kožík, Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského, Středoevropské nakladatelství, Ostrava, 1996, str. 1
Odk.2: kol. autorů, Kapitoly z českých dějin, nakladatelství Svoboda, Praha, 1968, str. 47
Odk.3: kol. autorů, Dějiny zemí Koruny české I., nakladatelství Paseka, Praha 1992, str. 106
Odk.4: Fr. Kožík, cit. d., str. 6
Odk.5: Fr. Kožík, cit. d., str. 14
Odk.6: Zbraslavská kronika, nakladatelství Svoboda, Praha, 1976, str. 503
Odk.7-9: Fr. Kožík, cit. d., str. 14, 9, 22-23
Odk.10: kol. autorů, DZKČ, cit. d., str. 108
Odk.11-12: Fr. Kožík., cit. d., str. 35, 39
Odk.13: Zbraslavská kronika, cit. d., str. 507
Odk.14-19: Fr. Kožík, cit. d., str. 52, 73, 100-102, 108, 118, 123
Odk.20: kol. autorů, DZKČ, cit. d., str. 111
Odk.21-26: Fr. Kožík, cit.d., str.186-187, 190, 213, 253, 275