CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

Albánie & Černá Hora 2001
(1. Dubrovník)

Před cestou

Nabral jsem zdravotní pojištění k ISICu, mapku Albánie a Černé Hory (1:300000) a nevelký batoh, což se neukázalo nejstrategičtější. Využilo se vše, včetně stanu a nezapomněl jsem skoro nic kromě plavek, což se na cestě podél šesti moří může zdát jako chybka. Abych předešel poslednímu krachu, kdy jsem místo Monaka skončil dvě noci v totálním slejváku v Mnichově a pak se vracel domů potupně jak zmoklá slepice, zvolil jsem nákup jednosměrné jízdenky na Jadran, abych zamezil velice pravděpodobnému scénáři s návratem po jedné noci v Budapešti. Busy sice jezdí, ale sehnat lístek aspoň na Makarskou byl docela problém. Linka Mělník - Split (1250 Kč) byla obsazená 14 dní dopředu a ještě na této lince hrozí, že chytíte vyhlášené nepříjemné řidiče mělnické ČSAD. Nakonec jsem sehnal spoj přímo do Dubrovníku od ČSAD Znojmo (1650 Kč, odjezd každý pátek). Beru 250 korun, 100 dolarů a 90 marek v hotovosti a dalších 100 marek v šecích na výměnu v Řecku (celkem 7500 korun + jízdenka a proviant).

22. 6. 2001 (CZ) Mělník - Praha - (A) Wien - (SLO) Maribor - (HR) Zagreb - Plitvice

Balení se nezvládlo, batoh se ukázal příliš prťavý. Spacák musím uvazovat na víko, stan doprava a vodu nalevo, takže to stejně vypadá jak krosna. Dobalil jsem až v půl čtvrtý ráno. Pokus o usnutí přerušil po hodině budík a nápady, co ještě chybí. Abych měl jistotu, že autobus do Prahy stihnu, zvolil jsem mělnickou část pěšky, což je rozhodně spolehlivější než trosky ČSAD a jejich řidičů, kteří se nenamáhají přijet na zastávku včas, pokud vůbec. Po přibelhání se na autobusák ujíždí jeden bus o 30 sekund. Nevadí, další má jet za 5 minut. Nejede. Přelejzám zábradlí k právě přijíždějícímu náhodnému českolipákovi. Do Prahy dojíždím v pohodě. Hodinu na Florenci trávím futrováním v bufetu. Představa luxusního autobusu se rychle rozplynula - oasa. Ale dokonce se v něm mohl používat i záchod a vzhledem k pidipočtu cestujících jsem měl pro sebe 4 sedačky a od Makarské celý autobus.

Jede se do Brna, venku 25 stupňů. Cestují jenom babky s dětmi. Prázdniny přeci jen začínají až za týden. Přes Znojmo k Rakušákům, kteří zas prudí na hranicích. V jízdním řadu je na tyhle A hranice vyhrazena hodina, na ostatních jen 10 minut. Stejně to nestačí. Překvapivě usínám a budím se až u slovinských hranic. Bez problémů a v podstatě bez celníků a razítek projíždíme Slovinskem. Pak se poprvé objevuji v nezávislém Chorvatsku, kde jsem byl naposledy v 1985. To už máme dvě hodiny zpoždění. Za Záhřebem už dýchá Balkán plnými doušky, a rozbité silničky provázejí rozstřílené baráky z nedávné války.

Chorvatsko

Chorvatsko - poloostrov Pelješac
Poloostrov Pelješac (fotky jsou oskenované z filmu)

Chorvatsko

Chorvatsko - Dubrovník
Dubrovnický přístav

Chorvatsko

Chorvatsko - Dubrovník
Uličky Starého Dubrovníku

Chorvatsko

Chorvatsko - Dubrovník
A vzhůru do Montenegra

23. 6. 2001 (Chorvatsko) Plitvice - Split - (Bosna) Neum - Dubrovnik

Frčí se Jadranskou magistrálou přes Zadar, Šibenik, Split, Omiš, Makarska a Ploce. Babka vedle do sebe láduje už sedmou plechovku gambáče a je krapet sjetá. Za Splitem jsem už v autobuse úplně sám a vychutnávám si probouzející se Dalmacké pobřeží z první řady. Asi proto moc spojů do Dubrovníku nejezdí. A asi se to ještě chvíli nezmění. Skoro jsem se hned i vykoupal, ale zbývající tři kola na silnici byla proti. Nicméně mi to připomnělo, že jsem zapomněl plavky. Ale Chorvati se snaží a dokonce se někde objevila i svodidla. Krátce projíždíme Bosnou a Hercegovinou a jejich jediným přímořským městem Neum. Celníci tady ani nejsou a po devíti kilometrech jsme zpět v Chorvatsku. Do Dubrovníku přijíždíme o hodinu a půl dřív. Tomu říkám snížit zpoždění. Vystupuji. Řidiči mi významně říkají, ža osm hodin jedou zpátky. Že by...? To bych se nemohl na sebe podívat, i když během dne mě to párkrát napadlo.

Žádné autobusy do Černý Hory údajně nejezdí. To nebyla nakonec úplně pravda, ale stejně jsem chtěl začít stopovat. Blbej nápad. Ale nejdřív do Stareho gradu. Po sundání hadrů z Čech, zjišťuji, že batoh je fakt malý. Dál se vláčím v kalhotách, protože je tam už nemůžu nacpat. Nakonec jsem chodil místo v sandálech v botách, protože ty zabíraly nejvíc místa. Starý Dubrovník je skvěle zachované město, i když to Jugoslávci před 8 lety trochu pochroumali. Prošel jsem to skrz naskrz, kolem hradeb na kopeček, vše super. Až na ty ceny, ale stejně jsem neměl kuny. A díky vysoké vlnce jsem okusil u přístavu i mořskou vodu.

V poledne se plahočím k horní silnici na Montenegro. Po cestě zabředávám do hovoru v němčině s místní Chorvatkou. Chce si zapózovat na svých fotkách. Nad úmyslem jet stopem do ČH kroutí hlavou. Vedro docela zmáhá. Dostávám se po 5 kilometrech na křižovatku. Je odsud skvělý výhled a zastavuje tu dost aut. Češi jsou zastoupeni skoro nejvíc, zato Němce jsem ještě nepotkal.

Stopař fakt nejsem, za celý život jsem ho zkusil třikrát. Po dvou hodinách stopování jsem oslovil místní starce, kteří mě berou k Cavtatu (15 km) v nejklasičtějším jugoslávském autě - Zastava. Vyhodili mě u křižovatky. Docela blbý místo, je to do kopce a ještě tu hlídkují policajti. Pochoduju nahoru, za zatáčkou zvedám prst a druhé auto zastavuje. Ještě větší brko - Renault 4. Po pěti kilometrech mě vysazuje v Ćilipi. Zase tu jsou poldové, tak odpočívám ve stínu stromů. Na zemi nacházím kunu (jako peníz), čímž jsem zvýšil svůj majetek v místní měně o nekonečno procent. Hodinu stopuju, ale aut jezdí zoufale málo a většinou zahýbají do kopců. Na hranice je to ještě 15 km, takže jdu pěšky a stopuju za chůze.

Občas projede auto Spojených národů. Sice taky neberou, ale aspoň zamávají. Za vesnicí zpomaluje Golf s dvěma mladíkama. Ale jedou dál. Po chvíli jedou zase zpátky a něco na mě řvou. Kousek za mnou to otočí, předjedou, zabrzděj, oba vystupují a jdou ke mně. Blbej pocit. Nasazují nevinný kukuč protože tady mi slzák, který žmoulám v kapse, asi nepomůže. A co že tady chci a co mám společného s Černou Horou. Mluví relativně anglicky, nadávají na Černohorce. Rozdrbali mi cedulku se směrovkou na ČH, vyhrožujou zabitím, a že bych tady nebyl první. Okamžitě modifikuji směr cesty na Řecko (o Albánii se radši ani nezmiňuji), a že "Černá Hora je nutné zlo cestou, protože jsem chtěl vidět ten skvělý Dubrovník". Nakonec odjíždějí. Radí, ať už nestopuji, že v horách řádí ostřelovači a že volná prostranství mám proběhnout a prokličkovat. Nooo. Se zkyslým úsměvem se s nimi loučím.

To nám to pěkně začíná. Jestli je tohle možné v jižní Dalmácii, kterou jsem považoval za nejbezpečnější, tak nechci vidět, co mě čeká dál. Nějak nezapomněli, že tuhle část Dalmácie okupovala černohorská armáda. Ukazatele na Montenegro jsou důkladně zamazány. Jdu dál. Z aut jsou cítit nenávistné pohledy a zlověstné troubení. Před každým autem pro jistotu ustupuji do pangejtu, aby mě "náhodou" nesrazilo. Jeden týpek mě kousek bere do Grudy. Jeho slova "Montenegro people is shit" mluví za vše.