CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

Albánie & Černá Hora 2001
(7. Saranda - Řecko)

3. 7. Himarë - Sarandë - Kakavia

Haralamb dvakrát panicky vstává a zapíná televizi asi aby zjistil kolik je hodin. Vstáváme ve 4:40 a jde se mnou na bus. Místo půl šestý jede bus o hodinu později, ale sláva. Řidič ještě skočí na půlhodinku do baru a jede se. Silnice je už relativně v pohodě a za 2 hodiny máme padesátikilometrovou cestu do Sarandy za sebou. Město vypadá nejcivilizovaněji z celé Albánie. Asi turisté z nedalekého Korfu dělají svoje. Všude se staví a jsou tu opravené chodníky. Upravená je přímořská promenáda, koneckonců je toto lázeňské městečko nazývané perlou albánské riviéry. Tomu odpovídají i ceny. Zkouším pár hotelů, ale i pokoj v nejhorším panelákovém doupěti je za 2000 leků. Prošel jsem celý záliv. Busy do Butrintu zase nemůžu najít. Zeptám se, odkud jezdí autobusy do Řecka. Jeden řidič se na mě skoro vrhne, strhává mi batoh a cpe mě do autobusu. Ani nevím jak a sedím v busu k hranicím. Nějak to ani nevadí, protože stejně nemůžu moc chodit. Bus jede do Tirany a vyhazuje mě deset kilometrů od hranic. Stejnou cestu mají ale i další dva chlápci, co zastavují taxík a jedeme hned po pětistovce na hranice.

Albánie

Albánské ráno
Albánské ráno

Albánie

Saranda
Saranda

(Řecko) Ioánina - Larissa - Thessaloniki

Směnárna na hranicích není. Albánský celník mě akorát zavedl za vekslákem, který ale nad pár markami ohrnul nosem. Takže jsem bez drachem. Řekové jsou pěkně hnusní, po týdnu potkávám nepříjemné lidi. V pasu hledají razítka z rakouských hranic a podobně. Naštěstí se mnou mluví jeden týpek, který poblíž pracuje a mluvil anglicky. Ten byl v pohodě a nebýt jeho, tak nevím. Po hodině čekání, když jsem tu an stovku celníků byl sám mě nakonec pustili.

Bus do Ioániny jede přímo od celnice. Za šest marek jsem koupil lístek a už přemýšlel jak z Ioániny do Soluně. Těsně před odjezdem se přiřítil celník, surově mě vyšoupl z autobusu, vytáhl bágly a s pofiderní hatmatilkou mě táhnul zpátky na celnici. Autobus odjíždí. A zas chtějí vědět, jak jsem se dostal do Albánie. Ještěže jsem měl kopii lístku do Dubrovníku. Sranda by byla, kdyby mě do Řecka nepustili, protože do Albánie už nemám vízum. Nakonec se díky tomu anglicky mluvícímu friendovy dostávám do Řecka, i když s pěknou pachutí. Čekal jsem na další autobus. Naštěstí uznali už koupenou jízdenku. Dýchla na mě relativní civilizace, i když je to pro centrální Řecko silný pojem. Má k vyspělosti stejně daleko, jako francouzští zemědělci k rozumu. Jižní Albánie totiž vypadala na pohled líp.

Ujeli jsme 50 kilometrů do Ioániny na břehu jezera. Všude ta jejich šílená hatmatilka, takže nejde nic přečíst. Autobus do Soluně stál 6600 drachem (660 Kč), což je dost. Se stopem bych v Řecku asi moc nepořídil. Problém byl rozměnit marky. Na nádraží mě poslali do hotelu, banky zavírají už ve 14. Sice jsem měl ještě 30 minut, ale stejně už měli zavřeno. Pošta, kam mě poslali, byla pro jistotu zavřená na celý týden a v hotelu peníze nevyměňovali. Podloudně jsem vnikl do banky a deset minut je prosil o peníze. Nakonec se slitovali a za 40 marek mi dali 6300 drachem. Což je dost zlodějský, ale co bych tady přes noc dělal, i když teď mě to štve, že jsem si nezdřímnul někde u jezera. Haxna bolí jako čert a zbylo mi 250 drachem. Divím se proč mi nechtějí prodat lístek na bus v 15, když je 14:15. V čekárně si teprve uvědomuji svoji neskutečnou blbost a nepřeřídil si hodinky o hodinu napřed. Čekal jsem 4 hodiny na nádraží. Už vypitou flašku, kterou jsem hodil před koupí lístku do koše, beru bufeťácky zpět a na záchodě ji plním vodou.

V sedm jedeme přes Larissu do Soluně. V autobuse seděla vesměs esemeskující řecká omladina. Projíždíme známými místy - Petra, Meteora a řeckými horskými středisky. Nastoupil chlápek, který se mě po půlhodině na něco ptá, pak dalšího a pak zběsile běží k řidiči a vystupuje. Evidentně Thessaloniki nebylo cílem jeho cesty. My jsme tam k vlakovému nádraží přijeli v jednu v noci.