• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Jihovýchodní Asie 2003
(1. Úvod a zastávka v Kodani)

Příprava

Chcete-li skočit rovnou do Asie, tak radši první dvě stránky přeskočte.
Sehnat letenky doo Singapuru 3 měsíce předem za studentskou cenu pod 20 tisíc byla docela fuška. Nakonec se objevily od Scandinavien Airlines přes Kodaň za 14950 + letištní poplatky 960. Na první dva týdny jsem tam letěl s Márou. Já jsem tam chtěl ještě zůstat pár dní či týdnů navíc. Ale ukázalo se, že open letenka se změnou termínu za 25 dolarů zas tak bezproblémová s dřívějším odletem nebude. Příště radši koupit dřívější let a přebukovat pozdější lety na místě dle situace. (To byly kdysi starosti... dnes už s letem nikdo nehejbne.)

Očkování

Výhoda tříměsíčního předstihu byla naprd. Všechno jsem stejně dělal až poslední týden. Jen očkování jsem začal s žádoucím předstihem. K žlutý zimnici, tetanu a břišnímu tyfu z Venezuely jsem si dal ještě kompletní žloutenku (3 dávky, první alespoň měsíc před odletem, každá bratru za 1500 Kč - to se nezkazí). Mára toho nabral plný kotel, protože na OHS si vymyslí snad všechny možné existující nemoci. To jsme ještě nafasovali i antimalarika. Na Thajsko i Malajsii jsou úplně zbytečné, ale přece jen ta Kambodža, a co kdyby Laos... Nakonec jsem papkal Lariam (v tělu to udělá pěkný maglajz, asi větší než malárie samotná) jen po čtvrtkách, aby se neřeklo.

PS: Mára má jistou nedůvěru v můj spisovatelký zápal, proto do toho asi bude občas rýpat.
PSS by Mára: Já sem si vystačil pouze se žloutenkou a tyfem. Nic víc, nic míň. Taky by ovšem stálo za zmínku, že narozdíl ode mě si Miras vezl se sebou celou lékárnu, s kterou by směle mohl zásobovat všechny v letadle. Já jsem si vystačil s paralenem.
PSSS by Miras: Víc toho nedostal, protože víc toho jaksi nebylo třeba a japonskou encefalitidu na Mělníku neměli. Kdyby měli, měl by ji Mára určitě. S tou lékarnou má recht. Zabírala snad nejvíc místa. Ale umíte si snad přestavit den bez brufíku, medrolku, famosánku či flučíku?

Věci na cestu

Na thajskou ambasádu pro víza (ul. R. Rollanda, kousek od Letné). Jeden vstup do země je za 600, dva za 1200. V prodejně Kiwi žlutou bibli - Lonely planet Southeast Asie on a shoestring. Nic jiného nebylo. Stejně ty skvělá opuštěná místa dle Lounlyho jen zavedou k tlupě kupa dalších baťůžkářů s Lounlym. Pojištění na 6 týdnů vyšlo na pětistovku (první měsíc za 250 od GTS, další dny už klasická taxa od Generali). Zbytek dnů obsadilo shánění předmětu v miniaturních velikostech a sundat váhu batohu pod 10 kg (dnes bych už vrávoral i nad pěti). Co se mi zdálo miniaturní málo, zmenšilo se ještě víc (odstřihávání prášků, vyndavání středu toaleťáku, stříhání visaček z triček... Od doby, co jsem si na pláži v Černý Hoře vzpomněl na chybějící plavky, radši jedu podle blbenkového seznamu věcí na cestu. Pak ještě srdcervoucí loučení (v hospodě) a na dobrou noc přečtení pár cestopisů z netu.

4. únor 2003: Odlet

Odlétat máme z Ruzyně v poledne. Na letiště nás hází Márova sestra. Klid z tříhodinového předstihu se pomalu vytrácí s neprostupnou mlhou. Vzápětí nás obklopují policisté a nutí nás zmizet ze silnice. I tato cesta nevede k cíli, tentokrát uvízneme v nekonečné koloně. Vedlejší polní cesta vedoucí jižním směrem nás nakonec navede k civilizaci přímo u letiště. I když, je skutečně letiště Ruzyně civilizované? Jakpak se asi cítí návštěvníci, když se hned na záchodě na ně oboří uklízečka, co že tam lezou, že se tam uklízí, že jí nezajímá, že ostatní WC na letišti jsou taky zavřený, že tady je teď pánem ona. Ještě prohodí něco o pánech, co si létají letadly a hned se pustí na nebohého seveřena, co právě vylezl z kabiny. Co tam dělal tak dlouho a jestli si po sobě doma taky neuklízí. Bágl má 9.3 kg. A to vezu ještě spacák (to se vyplatilo) a stan (proboha proč?).

4. únor 2003: Rampouši v Kodani

Let do Dánska
Skandinávci nás nacpali do vrtulového letadélka (deHavelland 400) a posadili přímo k vrtuli. Krapet hlučnější, krapet pomalejší ale níž při zemi, takže byl pěkný výhled na krásy Čech, Němec a most mezi Švédskem a Dánskem, u kterého jsme přistávali. Podíval jsem se i na Ústí, kde mi za týden začíná poslední semestr. Hmm, smůla. Letadlo bylo skoro prázdné, což se dost rozcházelo s objednáním letenek před 3 měsíci. Museli jsme totiž vzít tenhle dřívější let a i tam to bylo taktak. Tím nás čekalo 9 hodin na kodaňském letišti. Servis v letadle byl parádní. Jídla i pití bylo za ten krátký let více než celý transkontinentální let do Caracasu s AlItalií vloni.

Trnitá cesta do centra
V Kodani jsme chtěli juknout na pár hodin do centra. Koupili jsme po 45 DKK (celkem jsme měli stovku) dva zpáteční lístky na metrovlak a nasedli. To že jsme minuli cvakátko na lístky a jeli načerno by ani tolik nevadilo. Když je průser, spustím svoji primitivní angličtinu, kdy mi nikdo nerozumí a za chvíli to vzdá, jako místní revizor. Spíš vadilo to, že jsme v rychlíku směřujícím ze Švédska kamsi do středu Dánska. Asi po půlhodině jsme konečně zastavili kdesi v Roskilde a přelezli do hnusných vagónů mířících do centra.

Kodaň
Náš tropický úbor (kalhoty s odepínacíma nohavicemi, tričko a větrovka) nebyl zrovna nejideálnějším na návštěvu zimní Kodaně. Prokorzovali jsme centrum s klasickou skandinávskou architekturou, okoukli pevnost a obhlíželi lego v hračkářstvích. Chtěl jsem najít tu profláklou sochu na nábřeží. Nikde ale nic podobného nebylo, ani na žádných mapách a kodaňských pohledech. To už mě začal Mára obviňovat, že jsem měl zas nějaký přelud, kdoví co jsem si vymyslel a jestli je to vůbec v Dánsku. Sochu jsem nakonec našel, i když jen na pohledu na nádraží. Aspoň nejsem ještě tak senilní. Dokonce jsem si vzpomněl i na její jméno a že je to od Hanse Christiana. Než dál klepat kosu, šli jsme radši jezdit na eskalátorech po letišti. Těsně před půlnocí jsme s hodinovým zpožděním vyrazili do Asie.