• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Jihovýchodní Asie 2003
(5. Thajsko, ostrov Ko Pha Ngan)

První dojem z Thajska byl takovej divnej. Nějaký ušmudlaný, špinavý, chaotický... zlatá Malajsie. Nakonec jsme přišli na chuť i tomu Thajsku. Hlavně po cestě Kambodží. Ale Malajsie byla stejně lepší.

Hat-Yai

V Hat-Yai jsme vyměnili bahty, který koštují sedmdesátník, ale moc platné nám nebyly. Bus do Surat Thani na noční trajekt jsme už nesehnali. Jediné nabídky na cestu byly polotaxíkem za víc než 500 bahtů, či busem, co by nás vyhodil někde na dálnici. Zbytek prý můžeme dojet taxíkem. Zkusili jsme ještě sednout na sawngthaew (malý pick-up se dvěma lavicema na každé straně) do centra na vlakové nádraží. Těch pár vlaků ale bylo docela předražených, takže jsme na noc skončili tady.

Dvě ulice od nádraží jsme zapadli do hostelu, nebo spíš do noclehárny. Za dormbed v pokoji pro čtyři jsme cvakli 100 bahtů. V přízemí jsme si zajistili ranní mikrobus do Don Sak, což je nástupiště na trajetky na ostrovy. Hat-Yai se večer proměnilo v tržiště plné Rolexek za 10 dolarů a podobných cetek. Máru zdejší atmoška upoutala natolik, že když viděl v dálce MacDonalds, už se tam hnal. Tenhle podnik zrovna nemusím, tak jsem to s vypětím sil ukecal slavně na KFC. Gurmánská konkurence zde ale proměnila i tyhle fastfoody aspoň v trochu kulturní vývařovny. Takže nehodí housku s pytlíkem kečupu do pytle, ale připraví na tác talíře, normální příbory a skoro normální místní jídlo. Na stolech se válí couvert. Vcelku pohodová aklimatizační večeře. V noci jsem zabředl do rozhovoru s recepční, která na tom byla s anglinou stejně jako já. Byl to tak dlouhý a podnětný dialog.

12. únor 2003: Thajsko (Hat Yai - Don Sak - Ko Pha Ngan)

Ráno se nás dvanáct nacpalo do osmimístného mikrobusu a vyrazili jsme k ostrovům. Ko Pha Ngan patří spolu s Ko Samui a Ko Tao k souostroví na východním pobřeží Thajska. Trajekty k nim jezdí různě (některým to trvá 2 hodiny, jiným celou noc) a z různých míst - města Surat Thani či Chumpthon a náš Don Sak. Don Sak jsou dvě unimobuňky a tři nástupiště, kam jsme dorazili těsně před 14 hodinou, kdy odjíždí poslední trajekt na Ko Pha-Ngan (160 B).

Trajekt pro několik stovek lidí a několik desítek aut, včetně cisteren benzínu a smradlavých prasat, mi hned od začátku nepadl do oka. O něco později mi nepadl ani do žaludku, a tak jsem to šel rozdejchat na horní palubu. Cestou jsem si rozrazil hlavu o žbrdlinec a pak jsem chytil ještě úžeh. Na ja, ich bin ein Simulant a mořská nemoc v mé kartotéce ještě chyběla.

Po třech hodinách jsme zakotvili v Thong Sala. Sedli jsme na sběrný taxík do Hat Rinu na nejjižnějším cípu ostrova (50 B). Ostrov vypadal skvěle, i když turistika tu byla hodně vidět. Mnoho původního tu nezůstalo. Cesta 30stupňovým stoupáním a klesáním není moc úchvatná, když vlajete ve vzduchu na posledním místě lavice, ale po peklu na lodi mi to už nepřišlo.

A proč jsem vybral Ko Pha Ngan? Proti ostatním ostrovům je zatím nejméně zasažen turistickým průmyslem, je oblíben mezi baťůžkáři a každý úplněk se v Hat Rin děje fullmoon party. A balck moon párty. A middlemoon party. A... Tu jsme stejně o noc prošvihli, protože Mára musel na letiště. Fajn je půjčení motorky za 150 B a 24 hodin drandit po ostrově. My jsme chtěli relax a klííd. Na internetu jsme našli Hat Yao na východě, kam nevede silnice a dostat se tam dá jen lodním taxíkem.

Hat Rin si žilo atmosférou Venice Beach sedmdesátých let. V přístavišťátku nám řekli, že na Hat Yao se už nejezdí a nejvzdálenější místo je Hat Thien. OK, taky dobrý. Méně dobrá byla cena, která se zdvihla na 150, protože už se blíží tma a málo píplů a... a vůbec. Nakonec se sehnalo 6 odvážlivců a vyrazili jsme na nejdelší cestu našeho života.

Kocábka nepůsobila mile už při nastupování. Obeplouvali jsme jižní mys ostrova. To už se setmělo a hned byla tma jak v pytli. Zatažená obloha, čerstvý vítr a zdvihající se vlny. Spolucestující Holanďan přidal k dobru zážitky, jako se jim to i rozbilo a zůstal trčet na moři několik hodin, jindy zas dojde benzín. Zakončil to moudrou radou, že až se převrhnem, máme plavat na skály. Po zhlédnutí skal, o něž se lámaly vlny, zbělela i připálená pleška z dnešního odpoledne na lodi. Už dávno jsem byl durch a poprvé tak vychutnal slast Tichého oceánu. Křečovitě jsem se držel lodi a koukal na batoh na přídi, který tančil podle not pana Neptuna. Vedle mě začalo řvát dítě a krátce poté i jeho máma. Že já vůl vyhodil před rokem ty prachy za rafting, tady to mám taky, za stovku a v teplu.

Nejhorší to ale bývá, když už se zdá, že jste zachráněni. Po několika marných pokusech se vzdalo přistání u Hat Thien, otočili to a jeli zpět na volné moře. Otáčení bylo vůbec zajímavé, když vlny jdou pěkně z boku. Zkusili jsme další záliv, který byl o něco klidnější. Fakt jen o něco. Klid spočíval v tom, že loď byla chvíli na suchu (to se vyskakovalo) a za moment vody bylo dva metry. Tentokrát se mi to ale nepodařilo nijak zdramatizovat, jako že by mě třeba vlnka stáhla do hučícího kotle. A že by možnost byla.

Po noční koupeli jsme doklopýtali přes kopec do Hat Thien. Holanďan nás zavedl do resortu Nature World, kde jsme si pronajali chatku. Za 200 bahtů dvojpostel, moskytiéra, houpací síť a koupelna s turečákem. Dnešní trmácení ale mělo ještě jedno záchodové pokračování. Po desáté ale vypínají proud. V jednom cestopisu byla důležitá rada, v noci rozsvítit, zavřít na deset vteřin oči, aby vše mělo čas někam zalézt, a může se v klidu vyrazit. Význam této rady jsem ocenil vzápětí. Světlo nebylo, a tak jsem vyrazil do koupelny s baterkou. Už by se člověk uvelebil, ale skromný kužel světla zablikal na trám, kde se prohnal obrovský brouk kolem štíra. A ne malého. Třeba ta fauna nic nedělá, ale já měl z biologie trojku. Práskl jsem dveřmi, vše pozamykal a ucpal a do koupelny jsem už nikdy v noci nevlezl.

13. - 15. únor 2003: Totáč reláč - Ko Pha Ngan)

Popisovat pohodu na plážích asi nemá smysl. Běloskvoucí písek, azurový Pacifik, blbnutí ve vlnách, prima jídlo, palmy, papoušci, opice, spáleniny, štíři... Bez pozemní cesty je tu turistů pomálu. Ani do Lonelyho to ještě neproniklo. Ale i tak nastaly okamžiky, kdy na dvoukilometrové pláži se dalo napočítat až patnáct lidí! Víc jich pak sedělo v několika barech a restauracích roztroušených mezi kokosy. Tam jsme se večer nacpávali thajskou kuchyní pro farangy a koktejly ze všeho možného i nemožného. Asi to tu bylo na thajské poměry krapet dražší, ale oproti Malajsii to vyšlo nastejno. Večeře se vešla do 90 bahtů, pití kolem 20-30 bahtů, litr pitné vody za 10 bahtů.

Jen potápění se nekonalo. Celou dobu byly vlny příliš velké. Místo tajemství oceánu jsme zrovna nechtěli zkoumat tajemství lidského těla rozprsknutého na skalách. Ovládli nás neblahé pocity při představě, jak se budeme odsud dostávat. Kor když jeden motorový člun dovážející zásoby spolkla čtyřmetrová vlna. Ale po chvíli byl člun, posádka i pár věcí postupně v pořádku vyplaveno.

Čtyři noci jsme strávili v naší chatce pod patronací thajské rozvětvené rodinky. Super, jen pláž byla dobrých 80 metrů daleko. Záliv byl obehnán skalisky a uvězněn v kokosové záplavě. Přes kopec se dalo jít na sousední pláže. Koupat jsme se chodili na příjemnější a větší Hat Yuan. I když bylo zataženo a opalovací krémy se mazaly jak ve IV. cenové, došlo na růžový den. To se pak člověk převaluje ve stínu pod skálou a rachá se v pantenolu proti spáleninám.

Udělal jsem dvě procházky. Na tu severní jsem překecal i Máru. Sic nádherný výlet i příroda, ale cesta zanedlouho skončila v neproniknutelném houští. V Lounlym je sice namalovaná pěšina podél celého ostrova, ale radší na to zapomeňte. Na jižní cestu do Hat Rin už Mára přirozeně nešel. Cesta byla už pěkně vyšlapaná, ale asi dvě hodiny plazení do půlky kopce zlomilo i mě. Ale stálo to za to - opičky, motýli, zurčící potůčky... Podobně se rozplýval večer i jeden Kanaďan v baru. Jen k tomu přidal ještě pavouky a hady.

16. únor 2003: Ko Pha Ngan - Surat Thani - Bangkok

Ráno jsme museli z ostrova vypadnout. Márovi letělo z Bangkoku letadlo už pozítří a je to přece jen ještě štreka. Tak zpět kocábkou do Hat Rinu. Bože.... Naštěstí moře se krapet uklidnilo, takže jsem se namočil jen po pás a Mára po krk. Na nábřeží kupujeme combo-lístky až do Bangkoku na Khao San. Za 450 bahtů máme vše čtyřmi vrzy (loď, autobus, dodávka a pick-up). Ještě jsem skoukl net. Z domova neblahé zprávy, ve škole začali nějak přitvrzovat a ani omluva, že se studentík válí v Asii asi nezabrala. Maximálně 25% absence, jinak běda. Taky výčet zkoušek byl nějak dlouhý. K tomu ještě nedopsanou diplomku, koupi bytu a začaly chybět i čokoládové zlaté oplatky. Navíc se přidával zub a kotník. Taky Pavel, který chtěl přiletět do Bangkoku, nesehnal letenky. Asi se na letišti přehodím na bližší odlet. To by mělo být bez obštrukcí. Prý.

V jedenáct pick-upem do Thong Saly, kde jsme se na poledním slunci vypražili až do příjezdu lodi. Tentokrát byla menší, rychlejší a pohodlnější. Jela přes Ko Samui až do Surat Thani, kde nás naložil další pick-up a zavezl na terminál ve městě. Takový luxus a pořádek jsem ještě v Thajsku neviděl. V klimatizované hale se spoustou jídla, záchodů a internetu jsme si počkali pár hodin na náš farang-bus. V ten okamžik luxus skončil. Autobus měl horní patro slepené izolepou, jejíž vlající zbytky šlo zevnitř používal jako větrák. Tak brutálně málo místa na nohy jsem taky ještě neviděl. Navíc ta úzká mezera byla okořeněna podložkou na nohy. Asi pro jistotu, že by se nějakému hubeňourovi (jako je Mára) zdálo, že místa je ještě dost. S jednou přestávkou v předraženém bistru jsme dojeli v ranních hodinách do Bangkoku.