BALKÁN 2011
(3. NP Durmitor, výstup na Bobotov Kuk)
10.9.11 NP Durmitor - výlez na Bobotov Kuk/Bezimeni vrh
Probíráme se při cinkotu ovcí za stanem do slunečného rána ozařující okolní hory. Já mám v plánu vylozit na nejvyšší horu a Míša se potulovat dole mezi lesy a jezery. Zatím vyrážíme k největšímu Černému jezeru. Cestou míjíme hlavní kemp - velký a přelidněný. U plotu akorát předčítá rodinka chystající se do Albánie Míšin článek z Koktejlu o této zemi. Asi se tam budou divit.
V jezeře se ošpláchneme a vyrážím odsud z 1416 mnm do hor. Původně jsem něco říkal o vstávání v šest, s čímž aktuální čas přesahující desátou dost nekoresponduje. Výstup je na 6 hodin, to zas bude ťipťop. Po 1,5 hodině stoupání lesem se dostávám na náhorní vápencové kopečky s občasnou klečí. Cestou je jediná salaš v údolí Lokvice, která slouží i jako tábořiště a je to jediné místo, kde se potkali živáčci. Díky našim sušenkám se naučili zdravit Dobré ráno. Mě spíše zajímal jediný pramen na cestě, což ale byla netekoucí louže pod kamenem. A i když táhnu 3 litry vody, zoufale to nestačilo.
Černá Hora
Černé jezero
Černá Hora
Národní park Durmitor
Odsud už byla k vidění přes vyschlé jezero ostrá homole Bobotova Kuku. Beru odbočku k Ledené pečině, což má být ledová jeskyně. Respektive to byla velká ďura do hory, jejíž dno bylo pokryto ledem a mnoha ledovými krápníky. Snažím se dolů po prudkém svahu dostat, ale třicet závěrečných metrů je po ledu, z čehož 15 metrů beru nedobrovolným sešupem po zadku. Krvavou ruku ošpláchnu ve zdejších potůčcích a můžu se kochat malým ledovým královstvím. Ďura pokračuje na konci o dalších mnoho černých metrů dolů, ale tam by už normální člověk nevlezl. A kupodivu tam nelezu ani já.
Černá Hora
Blížíme se k Lukavici
Černá Hora
Pohled na Bobotov Kuk
Černá Hora
Jeskyně Ledova Pecine
Černá Hora
a její útroby s paňácou
Vzdálená silueta Bobotova Kuku mě začíná děsit při pohledu na čas. Spolu s klasickými vnitřními otázkami, co doprčic mám na tom lezení na kopce, dostávám výjimečný záchvat zdravého rozumu, že na to kašlu, pěkně přes sedlo přejdu na druhou stranu hřebenu a po pomalu klesající cestě půjdu zpět. Musím šetřit sešroubovaný kotník. Furt není úplně v cajku a v horách si něco udělat sám by byla věc nemilá. Takže scházím z hlavní cesty a mířím na sedlo.
Černá Hora
Pohled za hřeben na jezero Škrčko
Černá Hora
Bobotov Kuk z Bezejmenného vrchu
Po hodině se ukázalo, že značená cesta nevedla do sedla, ale na druhý nejvyšší vrh, bratříčka Bobotova Kuku, s velmi nesexy jménem - Bezemeni vrh. Furt jsem doufal, že odbočka na sedlo přijde. Kromě toho žádná cesta vlastně neexistovala a jen se šplhalo přes obrovské šutry. Přesně to, co člověk s vachrlatou nohou potřebuje. Co už, vylezu na vrchol té hory, kde vidím, že cesta dál se prostě nekoná a jestli jo, přežít se ve zdraví nedá. Něco nacvakám a skáču zpět a přichází žíznivá i hladová krize, což pidimaliny moc nezachráňují. Ale s posledními záchvěvy soumraku jsem to stihl do kempu. Po sprše, vypití studny a vyblemcání zásob jdeme s Míšou do Miťou doporučené restaurace na kraji na (z našeho pohledu) začátku Žabljaku se zahrádkou u silnice. A hody to byly výtečné.
Abyste kdyžtak neskončili bez mapky Durmitoru...
(po kliknutí se zjeví v celé nádheře)
