• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BALKÁN 2011
(4. Budva, Cetinje, Kotor)

11.9.11 Žabljak - Nikšič - Podgorica - Budva

Ráno balíme stan a Míťa nás odveze na autobusák, kam stejně jel na kafíčko, ranní noviny, kávičku a pokec s dalšíma fousáčema. Jedeme do přestupního města Nikšič (jezdí 4x denně za 5 euro). Dál do Podgorice je to už frekventovanější. Moc se tu nezdržujeme a hned padáme do Budvy (5 euro). Na nádraží nahání bábušky. Ale nejdřív se pokoušíme uškudlit projedené peníze a najít můj dávný kemping, který ale už padl za oběť developerům. Tak se dáváme do spárů babky, ale nechytli jsme zrovna vřelou. Pokoj s koupelnou (za mírně usmlouvaných 10 euro) je ve 3. patře bytovky. Naštěstí patro nad ní, tak jí aspoň nebudeme potkávat.

Navečer vyrážíme okouknout Budvu. V lokální venkovní restauraci dávám místo pilječího filetu cosi připomínající plněnou papriku. Míša se také ponořila do tajů místní kuchyně, jejíž chuťový ocas jí vydržel až do zítřka.

V horním patře vedle nás byl ještě jeden pokoj, který babka udala. Páreček v noci spustil řádně hlasitou sonátu. Ale Míša se nenechala zahanbit a vše jim i s decibelovými úroky vrátila. Jen jí k tomu stačila ona večeře, která chtěla opět spatřit světlo světa a pro urychlení si vybrala znovu vstupní část těla.

12.9.11 Budva

Logicky dnešek nepatřil k nejakčnějším. Já vyrazil na nákup a připravil Míše sucharové hody na sanitární den a po 12 letech jsem se vydal znovu do útrob Budvy. Tehdy, pár let po válce, to bylo úžasné městečko bez turistů. Pobřežní plážová promenáda se již proměnila v přecpaný jarmark a lunapark všehomožného harampádí. Jen se zapomnělo nechat alespoň kousek pláže a pobřeží začínají opanovávat betonová monstra.

Budva má 10 000 ubyvatel. Dějiny sahají 2600 let do hloubky, kdy se o ní zmiňuje Sofoklés. Nejdřív zde řádili Řekové, od 2. století z ní udělali centrum jižního Jadranu Římané. V roce 535 se města zmocnili Byzantinci. V roce 831 rozkvět končí, Arabové město po moři přepadli, zničili a vydrancovali. Budva byla obnovena až pod ochranou státu Duklja. Později Budva patřila Zetě, Benátkám, Turecku, Francii a Rakousku. V roce 1919 se stala součástí Černé Hory.
Do města se vstupuje dvěma bránami (Pevninská - Kopnena vrat a Mořská - Morska vrata), za nimiž začíná spleť úzkých a křivolakých uliček. Dominantou je kostel sv. Jana (Sveti Ivan) založený v 7. století, přestavěn po zemětřesení v 1667 a o 200 let později ke kostelu přibyla zvonice. Sousední Biskupský palác v pseudogotickém stylu je až z 19. století. V Archeologickém muzeu je uloženo 3000 předmětů z římské a řecké doby. Pevnosti se dostalo současného vzhledu za Rakousko–Uherska. U jejího vchodu stojí kostel sv. Trojice s fasádou zdobenou střídajícími se pruhy různobarevných kamenů (1804). Jednolodní kostel sv. Sávy ze 1143 je v jihozápadním cípu starého města. Čtvrtým kostelem a jednou z nejstarších staveb je kostel Panny Marie na mysu, postavený roku 840. Při svém založení byl součástí benediktinského kláštera. Za hradbami starého města začíná moderní turistické letovisko s hotely, plážemi a promenádou. Oblíbená je písečná pláž Morgen (podle španělského námořníka, který zde ztroskotal) severozápadně od města chráněna masivem vrcholu Spas. Skládá se ze dvou menších, asi 350 m dlouhých pláží, spojených tunelem. Dále se na sever nachází oblázková pláž Jaz. Dnešní hotel Splendid, který vlastní starosta Moskvy, je považován za nejluxusnější hotel na Balkáně.

Ponoření do sluncem vypálených ulic Budvy, odkud odpolední žár vyhnal i turisty, aspoň na chvíli zanese do dávných dob. Zpřístupněná je pevnost, kde je několik minivýstavek a výhledy na město. Těšil jsem se na pláž pod zdejšími hradbami a kostelem, která byla minule pustá. Že se s tím nepářou, mi bylo jasný. Ale přímo u nejkrásnějšího kousku města pod hradbami vyprskli veliké betonové hotelové kasino a pláž obsadila jeho stovka privátních lehátek. Pokračuju dál podél zajímavých sendvičových skal k Morganově pláži, kde je hlava na hlavě. Večer Míša vykoukla zpod peřiny a decentně jsme oblezli temné hradby.

13.9.11 Cetinje - Kotor

I dnes zůstává Míša v pelechu a já vyrážím do okolních měst za baráky a historií. Absenci této části Míša přežije určitě s lehkým srdcem. Nejdřív busem šplhám zpátky do hor na Podgorici do bývalého hlavního města Cetinje (2.5€), kde sídlili Černohorci před první světovou, když ještě celé pobřeží bylo porůznu okupováno. Dnes je to ztichlé město s postaršími vilami a uličkami. Nejvýstavnější byly bývalé ambasády států, které na přelomu 19. a 20. století vystavěly. Třeba Francouzi tu postavili to, co mělo být původně v Káhiře, ale plány dali do špatné obálky a skončilo to tady. Z památek kraluje Cetinjský klášter, který žije svým pravoslavným životem navzdory mírné turistické okupaci. Po vyfasování šátku se dá dostat dovnitř na okouknutí pár oltářů. K monastýru přiléhají další ruiny a kostelíky. V okolí města je krasové pohoří Lovčen, které by stálo za návštěvu. Doufal jsem, že projedu horskou silnicí do Kotoru. Autobus tudy nejezdí a pokus o stopování nedopadl lépe ani po popojití až na konec města se zpustlými továrními halama.

Cetinje má 17 000 ubyvatel. Bylo hlavním městem Černohorského království (to existovalo od 28.8.1910 do 28.11.1918 - ukončeno srbskou anexí), kdy zde sídlili vládci země z dynastie Petrovič-Njegoš. Město vzniklo v 15. století a bylo pojmenováno podle řeky Cetina. V roce 1482 se zde usídlil legendární vůdce Černohorců Ivan Crnojević, který zbudoval klášter věnovaný Panně Marii. Turci město třikrát obsadili (1683, 1714 a 1765), nikdy se jim tu ale nepodařilo zůstat déle. Cetinje se stalo sídlem černohorských metropolitů (pravoslavných církevních hodnostářů) a ti zde sídlí dodnes. V roce 1493 zde byla vytištěna první kniha z první balkánské tiskárny. V 19. století vzrostl vliv Cetinje poté, co Petar II. Petrović Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů a vytvořil černohorský stát. Je pochován v mauzoleu na vrcholku hory Jezerski vrh v národním parku Lovćen. Po 2. světové válce bylo město zanedbáváno a rozvíjeno jako průmyslové centrum, které ztroskotalo po zhroucení socialistického hospodářství.
Mezi památky vede černohorský královský palác Nikoly I. (dnes Národní muzeum), Cetinjský klášter, kostel Vlaška (1450), Biljarda, četná muzea, Zetski dom královského divadla a historické zahraničních ambasády. Královská hrobka v Cetinje zahrnuje ostatky některých členů bývalé černohorské královské rodiny. V blízkosti Cetinje je Lipska Pečina, údajně jedna z největších jeskyní v bývalé Jugoslávii.

Po pivním svlažení hrdla sedám do busu do Kotoru přes Budvu. Za ní se noříme do kousku rovinatého vnitrozemí, abychom se vyloupli v Boce Kotorské - jak se říká, u nejjižnějšího a největšího evropského fjordu. Ono teda nejde ani tak o to, že není největší či nejjižnější, ale hlavně to není fjord. Což ale neznamená, že by tak nevypadal.

Kotor (v Unescu od 1979) uvítal barevnou rozpadlou zástavbou ladící k podzimním barvám listnatých lesů vůkol. Staré centrum Kotoru je krásné a kompaktní historické město obklopené hradbami kolem modré vody Jadranu. Jen ty dvě obrovské turistické lodě, které hravě výškou překonávají i katedrálu, neladí. Nad tím ční mnohasetmetrové stěny hor, do kterých se zakusují další hradby s pevnůstkami. Tam se plazím i já. Večerní slunce si s podzimními barvami dokázalo pořádně vydovádět. Já se vydováděl v labyrintech chodeb a hradeb až po vyškrábání na nejvyšší pevnost se zbytky děl a se sunsetovými panoramaty Boky. Za ní se už dalo dostat do horského venkova, kde živé duše zastupovaly pouze kozy pasoucí se mezi ruinami dávných staveb a kostelů. Po soumraku jsem obešel město před hradbami, skočil do Boky Kotorské, proklouzl sídlištními ruinami, které by se Míše určitě líbily, a za tmy dojel do Budvy.

Kotor (Cattaro) je přístav a město v Boce Kotorské. Má 1331 obyvatel, s přilehlými osadami 25000. První zmínky jsou ze 7. století, kdy byl důležitou pevností Byzantské říše až do roku 1185. V letech 1186 až 1371 byl pod Srbskem, 1371-1384 pod chorvatsko-uherskými a 1384-1391 bosenskými krály. V letech 1391 – 1420 byl samostatnou republikou, a pak skončil pod Benátskou republikou. V roce 1797 přešel pod Rakousko až do roku 1918. Poté se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), které bylo v roce 1929 přejmenováno na Jugoslávii. V době druhé světové války byl okupován Itálií (1941 – 1943) a Německem (1943 – 1944).
Kotor je jedním z nejlépe zachovaných středověkých měst v jihovýchodní Evropě (v Unescu od 1979). Staré město je obklopené středověkými hradbami o délce 4,5 km, výšce až 20 m a šířce až 15 m, které ho spojují s pevností sv. Jana (Tvrdjava sv. Ivan) na strmém kopci nad městem. Město je tvořeno sítí úzkých uliček a nepravidelných náměstí, s nádhernými kostely i paláci v románském, gotickém, renesančním i barokním slohu.
Z památek je Románská katedrála sv. Tripuna, přestavovaná ve 12. – 17. stol.; kostel sv. Lukáše z 12. stol.; románský kostel Panny Marie (Sv. Marija Koleđata) z roku 1221; románsko-gotický kostel sv. Michała na zříceninách benediktinského kláštera s malbami ze 14. stol. a freskami z 15. stol.; kostel sv. Anny z 12. stol.; kostel sv. Pavla z 13. stol.; kostel sv. Kláry s mramorovým oltářem; kostel sv. Josefa s klášterem františkánů; hodinová věž ze 16. stol.; gotický palác Drago z 15. stol.; palác městské rady (Gradska vijećnica) z roku 1762; palác Bizanti ze 17. stol.; palác Grgurin s Mořským muzeem; Mořská brána (Morska vrata); nejstarší Jižní brána (Vrata od Gurdića); renesanční Severní brána (Sjeverna vrata).