• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BALKÁN 2011
(2. Národní park Durmitor)

8.9.11 Sarajevo - Plužine - Pivske jezero

Busy do Černé Hory jezdí až z 15 kilometrů vzdáleného autobusáku za městem (Lukavica?). Naštěstí pan domácí nás tam sveze a naskakujeme do busu na Podgorici s výstupem na okraji národního parku Durmitor v Plužine. Nastává moje hlavní část cesty, a to přechod národní parku Durmitor s výlezem na nejvyšší horu Bobotuv Kuk (2523 mnm). Tohle Míša musela přetrpět výměnou za Kosovo. Několikadenní plazení po horách s plnou polní asi nepatři k běžným koníčkům modelek.

Za Sarajevem se rychle ponoříme do hlubokých údolí se smaragdovými říčkami. Bosenská celnice se skládá ze čtyř unimobuněk, ale Černohorci už mají slušné baráky i v téhle pustině. V Černé Hoře platí eurem od jeho zavedení, tak je o starost méně. Hned za hranicí jedeme soutěskou řeky Piva, ze které se časem stává díky přehradě Pivské jezero, které svoji barvou pod bílými útesy vypadá skvostně. Vystupujeme v městečku Plužine, kde snad získáme nějaké informace, zásoby a mapy. Do cílového Žabljaku je to přes hory 47 kilometrů, tak to počítám na 3 dny, což jsem možná přehnal a možná blbě změřil.

Nákup jídla a vod se podařil, i když na 3 dny to není a pramenů v horách je zoufale málo. Větší problém byl, že zde nebyla ani mapa, ani informace. A z hotelu Piva nás hnali pomalu vidlemi, protože je obsazen zaměstnanci, kteří tu vedou už drahný čas okupační stávku.

Jdeme se přežrat posledním teplým jídlem do restaurace nad jezerem. Porce na Balkáně dělají neuvěřitelné. Koláče masa a pleskavice mají přes půlkila. Jen nelibost k hovězímu a vepřovému znamená, že mám jedinou možnost na kolo pijlečího filetu s hranolema. Většinou jídlo stojí kolem 8 eur a místní pivo do 2, takže zahučelo za gábl pro dva 25 eur, což nedělá z cesty úplný lowcost.

Navečer jdeme kus zpátky po silnici a u mostu zabočujeme do vedlejší soutěsky. V tunelové křižovatce je možné pokračovat po silnici ve skále na prudký výstup o více než 1000 metrů hore. Původně jsem chtěl tenhle úsek prostopovat, ale nakonec jsme pokračovali nad smaragdovými vodami dál, čímž bychom si mohli zkrátit cestu přes horskou ves Boričje. Dokonce se objevuje i turistická směrovka. Jen nevíme, kam to vede, bó názvy z ní nám nic neříkají. Od cesty nás po chvíli podivně odvracel pasák koz s mačetou.

Jdeme dál po silničce vytesané ve skále skrz pár tunelů bez jediného auta a doufáme, že se dostaneme k vodě na ošplouchnutí. Z ní se ale jen kebí trčící oschlé pahýly stromů. Je to bez šance, stejně jako najít alespoň 5 metrů čtverečných roviny na stan. Naštěstí při západu slunce na poslední chvíli před stoupáním cesty do kopců narážíme na drobnou pěšinu vedoucí do vyschlé zátoky, kde můžeme postavit stan, což tady neděláme první.

Na údolí padá tma, pahýly stromů výhružně vykukují z vody, která v tuhle dobu už moc neláká na romantické plavání ve smaragdu za úplňku. Kor když dno je bahenní břečka. Údolí se dál mění do strašidelna, k tomu přidáváme příběhy o vlcích, medvědech a ožralých hejscích z nedaleké vesnice.

9.9.11 Boričje - Durmitor - Žabljak

Přežili jsme ve zdraví, i když úplný hic přes noc nebyl (stačil by ale pořádný spacák). Údolí je pekelně dlouho ve stínu hor. Další cesta už taková pohoda není. Začíná více než 1000metrové stoupání, ale v pohodě po pusté asfaltce a ve stínu stromů. K poledni se objevila první známka civilizace a vydatný pramen vody pod skálou s kostelem. Z pramenu vede i hadice, tak ze silnice rovnou uděláme sprchový kout. Samozřejmě přesně v ten okamžik projíždí jediné auto za celý den. Doškrábáme se ke skále s kostelíkem a hodně starým hřbitovem se slušnými horskými panoramaty.

Objevují se roztroušených chalupy osady Boričje. Další pramen už není, k tomu sprchovému neměla Míša úplnou důvěru na naplnění petek, tak odchytneme dědulu s prosbou o vodu. Jinak moc živáčků tady nebylo. Děda nás pozval dom a kromě vody, pro kterou jezdí právě k tomu jedinému pramenu pod skalou, nechyběl ani pořádný stakan rákije a lžíce čerstvého medu. Revanš v podobně české mince na památku asi nebyl plnohodnotný, ale aspoň něco.

Za vsí kopec pokračuje dál, a to už začíná Míša pomalu stávkovat. Konce stále nevidno. Jako návnadu na další chůzi jsem použil možnost autostopu až do cíle. Konec stoupání byl už za další zatáčkou, čímž jsme se dostali na náhorní plošinu plnou pastvin, občasných vrcholků a velmi roztroušených chalup. Skrze to si to vine silnice, po které v půlhodinovém intervalu projede auto. Jen opačným směrem, ale i my se dočkáme a pán v rozvrzaném golfu nás bere až před Žabljak. Docela škoda, protože tady je už krajina krásná a bez stoupání. Ale to opravdu zajímavé v podobě srdce Durmitoru je až po 15 kilometrech, kde se vylupují neuvěřitelně zvrásněné špičky hor. Bez mapy ale chytit nějakou trasu by bylo stejně vachrlaté. Prskám fotky z auta a z pár zastávek. U studeného pramenu úžasné vody nabíráme několik kanystrů vody a sjíždíme do rovin za Žabljakem.

Na focení horských salaší, jak z původně plánovaného Rumunska, se Míša taky dost těšila. Ale tady to šokovalo i mě. Podhorské vesničky u Žabljaku se staly dávno eldorádem (nejenom) Srbů, kteří zde všude narvali nejkyčovitější a nejhnusnější satelitní vesničky v těch nejpestřejších barvách. Tyhle novostavby opanovaly celé podhůří. Do Žabljaku to máme od vyhození z auta ještě přes pět kilometrů, tak si tenhle děs můžeme pěkně vychutnat.

V Žabljaku kupujeme mapu, ale je trochu divná a nakonec je to jedno, protože značení v horách je tragické. Některé namalované trasy ve skutečnosti vůbec neexistovaly. V hotelu ze socialistických dob dáváme teplý žvanec, ale i obsluha zůstala v socialistických časech. Tak nám ta horská turistika nevydržela ani 24 hodin.

Teď kemp, na internetu byla varování na nejprofláklejší kemp svatého Michala a naopak se vychvaloval nějaký u Mlinského potoka asi 3 kilometry od centra. Nakupujeme zásoby a už nahání Míšu do auta nějaký chlap. Ale jen je to džentlas a chce nás odvézt, kam si přejeme. Vyklube se z něj Míťa, majitel, respektive manžel majitelky, kempu Mlynski potok. Náhodička.

Kemp je spíše veliká zahrada kolem domu v kopci (3 eura na osobu). Žádný potok tu sice není, jen pár stanů a hlavně sprchy s teplou vodou. Je tu pohoda a výhledy na hory vůkol. Od majitelky vyžebrám deku, takže i o teplo po celou noc je postaráno. Po setmění máme oheň a domácí vaří obrovský kotel ostrého leča, ze kterého nasytí celé osazenstvo kempu, což jsou asi tři skupiny.