III. Meghálaj - živé mosty a vodopády u Cherrapunji/Sohry, Shillong, Guwahati
Dawki – Tyrna – Nongriat (16.2. sobota, den devátý)
A jsme v Indii. To je třeba oslavit. A rovnou nejtypičtějším turistickým úkonem, tak se hned sápu oficírovi po klíči od záchodu. Prašné kilometry odtud se táhne kolona náklaďáků převážející cenné kamení. Čekání na štemply je o něco delší, ale moc lidí tudy nechodí. A cizinců v průměru jeden denně. Kromě byrokratů tu není vůbec nic, žádná směnárna a dokonce ani taxikářští šmejdi. Tak musíme pěšky dva kilometry do Dawki. Ihned jdeme do kopce, jak končí rovina, končí Bangladéš.
Tehle první ze tří vstupů do Indie měl být jen přesun do indického Guwahati - hlavního města státu Asam, kde je nástupní místo na tour do východního Bhútánu. A i ten jeden den na město by byl moc. Ale náhodou jsem otevřel starý časopis Lidé a země, kde kdysi dýchl jeden článek atmosférou zapadlých krajin dalekého a nepřístupného východu Indie s izolovanými domorodými kmeny, které stavěly mosty nad řekami z živých kořenů fíkovníků, což byl jediný materiál, který spolehlivě odolával častým záplavám, které tento kraj při pravidelných monzunech smáčí a dělají z něj nejdeštivější místo světa s 13000 mm srážek ročně. Za hodinu zde dokáže napršet tolik, co u nás za půlrok (z jiného úhlu je nejdeštivější místo na havajském ostrově Kauai, méně milimetrů, ale po 350 dní v roce – tady je půlrok skoro klid). Prostě jen stačí ze stromu na břehu nastavit kořeny na druhou stranu, trochu proplést, naházet do toho kameny a za 15-20 let máme pěkný a bytelný most na několik století. Není to sice nejrychlejší rovedení, ale furt dřív než vystaví na pražském magistrátu stavební povolení pro trojskou lávku.
A tohle se kupodivu nacházelo téměř na naší trase z Bangladéše do Guwahati a doprava až k nim je docela jednoduchá. Ze Shillongu stačí jediný a častý sdílený jeep (sumo) do Cherrapunji (Čérápuňdží) neboli Sohry a pak už jen 4 kilometry na okraj útesů se schody o tisíc metrů níže na dno kaňonů s těmi domorodými vesnicemi. Případně dojet do Tyrny k druhým schodům na udělání perfektního jedenapůldenního pěšího kolečka. Samozřejmě atmosféru izolovaného světa (pokud někdy vůbec byla) už nahradily stánky s colou a vstupné, ale furt zůstat dole v malých tichých křesťanských vesnicích přes noc a mít mosty jen pro sebe nemělo chybu.
Indie
Indická hranice u Dawki
Meghalaya
Tyrna
Meghalaya
Sestup do údolí
Jsme v indickém státě Meghalaya (Příbytek mraků), po odtržení od Asámu mu zůstalo hlavně horské pásmo, které mu spolu s deštěm vyneslo přezdívku Skotsko východu. Dole v řece se táhnou ohromné písčiny a lodičky na turistický kolotoč. Zato Dawki vypadalo, že tu není ani krám. Pokus získat rupie v Bangladéši byl marný, ale tady to nevypadá o moc lépe. Nález zaprášeného bankomatu tradičně nepomohl. Ale indické bankomaty nedávaly ani v mnohem civilizovanějších koutech. Na ty se fakt nespoléhat. Nepomohl ale ani zázrak v podobně státní banky kdesi v patře. Peníze nemění. Co by taky, vždyť je to banka. Nakonec nás zavedou do zašitého stánku, kde nám aspoň vekslák vymění zbylé bangladéšské taky. Ale dolary pohrdá.
Autobusy se tu moc neochomejtají, ale je tu spousta žlutých jeepů jezdící jedině do Shillongu (120). I když ta spousta spíše stojí, než že by nějak pendlovala. Kdo by taky kam jezdil kolem poledne. Taxikáři si ani nechtěli vydělat dvoudenní mzdu za odvoz až do Sohry. Takže čekat než se naplní sdílený jeep. Evropan by řekl, že je pro 8 lidí, 12 je ještě zdejší komfort, ale když i na sedadle řidiče sedí dva spolucestující a řadící páka je mezi nohama třetího, už to má indické parametry. Ty ještě doplní zvenku vlající občané na venkovních tyčích. Radost z umisťování batohu na střechu taky moc nemám, ale jinak to tady v hornaté Indii nepůjde.
Vykroutíme se z města, ulice jsou zapráskané, asfalt zatím nikde, ale časem se vše zlepšuje. Kopce jsou nádherné, silnice se vlní na hřebenech a stoupáme z nuly do mlžných 1500 mnm. Kde nás vyhodit, řidič neví a my taky ne. Do Shillongu by to byla zajížďka, ale zas z něj budou auta vyjíždět plné a nacpat se do nich může být problém. A jak se ukázalo, ještě větší, než jsme čekali. Vylejzáme na druhé křižovatce do Sohry. A evidentně na té horší, protože tady nestojí ani taxík ani živáček. Aj. Ta první byla aspoň v nějaké vesnici, odkud by se člověk mohl posunout řádně. Jeepy jsou přecpané totálně a začíná pršet. Začnu stopovat, což dělám tak jednou za pět let. Je to divný. A ještě v Indii? No tvl. Ani běloch nemá moc úspěchů. A když se zadaří, tak prej jestli nám nevadí, že jsou všichni ožralý na mol včetně řidiče. Trochu vadí. Tak dál. Nic. Vejlupci by vzali za prachy, absurdní cifra, popojedou, vrátí se, trochu ji sníží, ale nic.
Konečně zastavujeme moderní páreček v Suzuki a berou nás až před Sohru, kam dojedeme sdílenou taxi minidodávkou. Čas máme stále dobrý a zkusíme se dostat dolů do džungle k mostům. To chce ještě 15 kilometrů do vesnice Tyrna, kam už se moc nejezdí. Kor večer, takže dražší taxík a kodrcáme se mizející silnicí kolem opuštěných továren po náhorní plošině zmáčené bouří a vichrem. Nebylo to nejjednodušší, ale po 4 hodinách od hranice jsme tady.
Zbývá nám jen hodina světla, ale odsud je člověk dole rychle. Ještě nechtějí žádné permity ani povinné průvodce. Na konci Tyrny prudce padají nekonečné betonové schody do údolí. V protisměru umírá mládež při výstupu a někteří prosí o vodu. Je to 400 výškových metrů, vedro a pot prýští i při cestě dolů. Kolem je dost stánků se studenou vodou a půjčoven bambusových holí. O dost praktičtější než noviny v bengálštině, co nám vnucovali na druhé straně hranice.
Indie
První z živých kořenových mostů
Meghalaya
jménem Long bridge
Meghalaya
A ještě blíž
Indie
Mostní dvojčata na delší koryta
Meghalaya
Nejslavnější Doubledecker
Meghalaya
ve vesnici Nongriat
Vesnice dole jsou sevřené ze všech stran vysokými zelenými stěnami. Je i ukazatel na první kořenový živý most (Root bridge) a baba chce prachy. Moc ji nevěřím, ale fakt je to oficiální pokladna i s fakturami. Ještě nemají dvojí ceny, tak zatím jen symbolickou dvacku a speciální částky za foťák, video a nejvíc za GoPro. První most (Long bridge) je hned jeden z nejkrásnějších a nejdelších a honosně se klene přes koryto nad balvany v dokonalé souhře s přírodou. Už to nikdo není, foto zespoda, seshora, z něj…
Po betonovém chodníku i vysokém železném mostu dojdeme k vesnici Nongriat, kde je několik homestayů.
K tomu z časopisu je třeba nejdřív zaplatit další mostní vstupné, abych se dozvěděl, že mají plno.
Ceny vylezly na pětinásobek, tak bereme novější, velký a betonový Semira. I kýbl s horkou
vodou by byl. Kdybych si ho nevšiml až po absolvování kryoterapie. Večeře je společná a bufetová
stylu sežer, co můžeš. Myšák zas dnes neměl ani drobek a já jen o fous víc. Večer vylepšíme
okukem toho nejslavnějšího dvoupatrového mostu (Doubledecker) tonoucím ve tmě na konci vesnice.
Dvě patra má pro případ zatopení spodního, ale k tomu dnes hodně chybí. Voda není ani na dně potoka.
Atmosféru magického místa trochu kazí jen betonové chodbičky všude kolem.
homestay Semira v Nongriat 800*/pokoj, shared jeep Dawki-Shillong 120, autostop, sharedtaxi do Sokra 100*,
taxi do Tyrna 450*, vstupné na mosty 20 + fotoaparát 20, večeře 130…
1000 rupií (15$, 1 USD=67 INR, takže do korun děleno třemi)
Živé mosty Meghálaje (17.2.)
V noci přeletělo pár bouřek a vstáváme do deštivého rána. Ale slunce vyleze hned, co padne snídaně, teplý čaj, omeleta a nakonec i mísa porridge s ovocem a oříšky. Z takového jídla ani nemusíte mít strach, že dostanete sračku, když to jídlo vypadá tak už při vstupu do těla. Co by z toho asi bylo jiného.
Vyrážíme na delší cestu údolím. Na dvojitý most platíme další vstupné, ale stejně i ráno jsme zde sami. Úplný Indiana už to není, ale furt to vypadá nádherně. Ještě jeden malý most je o něco níž, kolem babky perou prádlo, ranní džungle řve na plný pecky...
Indie
Mapa pěšin s mosty
Meghalaya
Ranní Nongriat
Meghalaya
Nějaký detail
Indie
Doubeldecker za světla
Meghalaya
A etě
Meghalaya
Novější verze mostů :-(
Indie
Fragment Nohkalikai waterfall
Meghalaya
Nejdeštivější místo světa
Meghalaya
A vyhlídka na něj
Indie
Cesta
Meghalaya
Rainbow Falls
Meghalaya
Novější verze mostů :-(
Dál pokračuje nad řekou betonový chodníček... botanická zahrada hadr. Přecházíme kaňon po železném visutém mostě. To už fíkovník asi nedal. I když pokusy tu jsou. A třetinu kaňonu už překlenuje nově založený živý most. Je to asi větší sichr, než zbytky ocelového válejícího se na dně.
Odbočujeme na slepou kolej k Rainbow falls. Evidentně názvoslovná invence je stejná jak ve scénářích Bollywoodu. Už sice není beton, ale stále vzorně naskládané šutry. Nepotkali jsme ani nohu, což lehce kazí absurdní naději na tu ikonku s hamburgerem v mapě.
I tady je převýšení čtvrtkilometru. A ta hrůza nahoru. Ve vedru, trochu slunce skrz mraky, pot a stovky schodů. Stoupáme vysoko nad dnem kaňonu, vody v řece moc není, ale dělá krásné smaragdové jezírka. Být tak čas a víc vytlačené rtuti na teploměru, musela by to být pecka. Hustý to taky musí být při monzunech, když se tím valí voda. Valounky v korytě mají desítky metrů a tun. Cesta po hodině končí pod vodopádem, není sice nejvydatnější, ale má krásné okolí v lůně skal s lagunou.
Vrátíme se na rozcestí s vymetením ještě jedné vodopádové laguny a může začít peklo. Na dvou kilometrech čekají schody a výstup o tisíc výškových metrů. Výhledy žádné, leje z nás a za chvíli leje i ze všeho kolem. Přichází pořádná bouře a vydatný déšť. A vydatnější. Bylo třeba dostát tomu označení o nejdeštivějším místě na světě. Proto je moc praktické, že nemáme ani pláštěnku na batoh, což moc nezachráníme schovkami pod propustnou korunou stromů.
Míjíme zbytky vesnic a pár vyhlídek do mraků. Po dvou kilometrech se cesta narovnává a prales náhle vystřídají vyschlé louky a vzápětí náhorní plošina, ze které padají kilometrové stěny. Se divím, že se to tu nenazývá druhým největším kaňonem po Grand Kaňonu, jako všechny podobná místa na světě.
Radost z roviny a blízkého cíle byla jen chvilková, nahoře je silný vichr a během minuty vše zakryje hustý mrak do neprostupné mlhy. V posledním mžitku jsme zahlédli altán, v němž teď klepeme další schovku. Kolem by byla řada vyhlídek, ale vidno prd. Přesto si prosadím ještě pokus na velkou okružní vyhlídkovou trasu s dalšími stovkami schodů. A na pár vteřin příroda umožnila okouknout nádherné údolí pod námi, do něhož padají vodopády. Je to pecka, ale je hned pryč. O významnosti vyhlídky mluví i desítky stánků a turistické městečko poblíž. Ale teď v podvečerní lezavé zimě je tu prázdno. S taxíky je to horší, co přiveze sem, to si i odveze. Tohle se jednosměrně nechodí. Do Cherrapunji jsou to ale jen 4 kilometry po asfaltce kroutící se mírně zvlněnou krajinou. A kochání neprospívá ani viditelnost sotva mlžných obrysů. Aspoň to dostává té přezdívce Skotsko východu. To jo. Absenci stromů a keřů ještě doplňují častým vypalováním do vzhledu bojiště. Motokosy mají své výhody, ale zas se s trávou takhle zbaví i všudypřítomného bordelu, který na turistických místech Indové vrší a nevadí jim ani na těch svých selfíčkách.
Mrtvé je i Cherrapunji. Busiště a sumiště je pusté a zbývají dvě taxiauta. Jedno nás ale vezme za 150 až do Shillongu. Je to půlka i proti věčně optimistickému louňákovi, takže divný. Pěkně to odsejpá, předjíždělo se zase mnohokrát, ale nějak bezpečněji. A dokonce, když se proti řítí auto, nešlape se na plyn, ale na brzdu. Jak v civilizaci - zapnuté bezpečnostní pásy, dost místa, z rádia západní sladkobolné plačky (první písmena v originále byla jiná). Shillongskou zácpu vezme taxikářskými zkratkami a jsme na kruháku životem klokotajícího města.
Nás teď zajímá jen postel a sprcha. Ale nejsou nám souzeny, první louňácký hostel je plný, z druhého se stalo hogofogo a většina ostatního je plná. Hotelů je naštěstí hodně a v jednom aspoň po naší otočce svoji částku sundají na půlku. Zapnou teplou vodu a přinesou umolousanou deku. Tak zas do spacáku. Hlavně že to má tři hvězdičky a Inn v názvu.
Zkoušíme i bankomaty, ale jsou horší než má rande. Nedají a nedají. Čímž tak nějak nemáme peníze,
proto litr za hotel bylo rozumné maximum, abychom se dostali zítra aspoň do Guwahati,
kde můžeme odrbat nové spolucestující. V každém hotelu potřebují kopii pasu a víza,
když nemají kopírku (jakože většinou ne), berou si pas někam na kopírování,
tak se vyplatí udělat si zásoby kopií po dvou rupiích. Pas nám ale vrací i s
přiloženou padesátidolarovku, co mu tam Myšák nechal. Ehm. A vzorně přidal i paragon, a že poklona, pánové.
hotel 1000*/pokoj, taxi Sohra-Shillong 150, čaj 10, omeleta s toasty 50, porridge 80... 800rp (12$)
Shillong - Guwahati (18.2.)
Ve slunečném ránu projdeme Shillong – hlavní město třímiliónového státu Meghalaya a dříve i celého Asamu. Příjemné to město a díky všudypřítomnému vojenskému prostoru se topí v zeleni. Obejdeme uličky s pár koloniálními baráky, kterým vévodí dřevěno-gotická katedrála Všech svatých a hotel Pinewood. Meghálaj je celkově příjemnější, jiní lidé, méně bordelu a hodně kostelů, neboť křesťanství vyznává 80 % obyvatel. Tenhle odříznutý východní cancour se sedmi státy prostě není moc Indie.
Indie
Shillong
Meghalaya
a jeho kostely
Meghalaya
a reklamy
Na hotelu nám nabídnou snídani, ale než to přinesou, je z toho oběd. O to byla blbá placka s čajem. Po dvanácté vyrážíme jeepem do Guwahati. Tady už jezdí i státní busy, ale o dost řidčeji. Tříhodinovou cestu půlíme tradiční pauzou s tržnicí a restaurací. Ač jsou tady koše co dva metry, naším cestujícím obaly z nakoupených pochutin odpadávají na zem jak malomocným údy.
Klesáme do nížin řeky Brahmaputry s velkoměstem Guwahati. To je nejindičtější město z celého cancouru Sedmi sester. A to nejsou slova vyznání. Z nádraží je to naštěstí k hotelu kousek, dokonce tu byly i chodníky, ale obraz kolem se znatelně změnil - slumy, ohně, bezdomovci, všude šeď a špína. Dorážíme do hotelu Lilawati Grand, kde na nás nedočkavě čekala druhá půlka bhútánské grupy. Tři dny jsme byli mimo net, tak to bylo něco pro toho starého nervózu.
Někdo by řekl, že to sem zvládli v pohodě, ale špačkovali teda na vše – od šrotu ukrajinské aerolinky, přes bordel Indie až po tenhle hotel. Přitom jeden z nejlepších, co jsem kde měl. Přiletěli přes Dillí, kde jim ideálně vyšla i půldenní zastávka s noclehem na Taj Mahalu. Facebook ale zaplavili hlavně fotkami odpadků se spoustou ošklivých slovíček.
Indie
Guwahati
Asam
A jeho typická architektura
Asam
U nádraží
Bangladéš
Podpalubí
Bangladéš
Horní paluba a fotolov na bílé
Bangladéš
Prodejci na zastávkách
Využívám zbytky světla na obkroužení pár bloků Guwahati.
Koloniální architektura je ale dávno skrytá za stovkami kabelů a rour od vody a plynu.
Příjemný je park s jezírkem, řvoucími ptáky a památníkem všelijakých válek,
kterých Indové za to půlstoletí dokázali nasbírat pěknou řádku. Právě probíhají
akce v souvislosti s včerejším útokem Pákistánců, kteří zabili 40 Indů v Kašmíru,
což zas pořádně zvedlo napětí mezi těmito dvěma jadernými státy.
Petr potřebuje svoji hromadu jídlu, což nejlépe splňuje thali - tác s různými mističkami
a kupou rýže. Na Islandu si Petr furt stěžoval, že se se mnou mlčí, i když měl povolený
jednou za dvě hodiny říci Beroun.
Teď jsem mu konečně sehnal někoho ukecanýho a pro změnu trpí,
že se nedostane ke slovu. Dá to fušku je vyhnat z pokoje na kutě.
Hotel Lilawati Grand 1500*/pokoj, Jeep Shillong-Guwahati 200, večeře 150, snídaně s čajem 50+20