• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

X. Sikkim - Dzongri Trek, Yuksom

19.3. Yuksom

Vstávám samozřejmě dávno před budíkem, ale stresům se nevyhnu, protože jak někdo straší a huláká na recepci i po půlnoci, teď za světla tu není ani noha a vstupní dveře jsou zamčené. Hledám, volám a koukám, jestli nepůjde skočit z prvního patra. Chrápajícího pohunka objevím až na střeše v kumbálu pro smetáky. Džíp za tři kila vyjíždí fakt včas. Ale i vepředu se v těch čtyřech dá sedět příjemně, pokud nejste ten s řadicí pákou mezi nohama, kde šmátrá ruka řidičova. Sjíždíme skoro na hranici a pak další serpentiny, nahoru a dolů a objížďky sesuvů přes balvanovitá koryta řek. Sto kilometrů přes čtvrtku Sikkimu trvá 6 hodin, a to je asfalt už skoro všude. Nad údolími se tyčí chrámy. Tashiding monastery je už jen přes poslední údolí, vzdušnou čarou dva kilometry, ale i to pojedeme ještě tři hodiny.

Yuksom je městečko položené nejhlouběji v horách ve svobodně přístupném teritoriu. Odsud se vyráží na hlavní sikkimský trek Goecha-La pass pod tu všudypřítomnou osmitisícovku Kanchendžengu. Nicméně na rozdíl od městeček o hřeben dál není centrem indického turismu, což v představách místních znamená postavit betonové hotely s výhledem na bílé štíty na obzoru. Odsud horu nevidno a je třeba k ní aspoň dva dny popojít, čili jakoby neexistovala. Jinak byl Yuksom po třicet let i prvním hlavním městem Sikkimského království.

V Yuksomu zalezu do nejbližšího hotelu vypadající dostatečně ošuntěle na rupiemi tenčící se peněženku a vyrážím na obchůzku proklatě roztáhlé vesnice. Na jejím konci je checkpoint, něco řeknou, samotnému mi trek neprojde, ale protáhnu se aspoň na první večerní kilometry treku po kamenném chodníčku vysoko nad hlubokou strží. Kolem nádherné stromy, ptáci, opice, dole zurčí řeka a ani noha.

Turistické minicentrum kolem dvou hotelů obsahuje dále restauraci Gupta se solidní nabídkou a wifinou a vedle turistickou agenturu Red Panda. Poblíž se ještě nachází několik dřevěných krámků, pár otevřených garáží, dvě zavřené agentury a dvě prázdné a povětšinou zavřené restaurace. Doteď jsem v nějaký trek tady nevěřil a vymyslel si, že odsud půjdu vysočinou Monastic trek, který na třech dnech spojuje chrámy z Tashigangu přes Khecheopalri Lake do Pellingu. Ale kromě desetidenního Goecha La passu je tu také kratší 4-5denní varianta na Dzongri vysoko nad 4000 metrů, ale navíc se po cestě spí v chatách s jídlem. A zařídil by ji i pro mě jediného za obstojných 7 tisíc rupek. Nooo? (800rp)

20. 3. Yuksom

První jarní den září slunce. Ojuknu ostatní agentury, ale nikdo nefunguje. Takže Red Panda. Tyhle zvířecí názvy jsou podezřelý. Recenze byly rozporuplné, ale co zbývá. A tímhle mám náhle program plný do posledního okýnka. Brzy se ten filmový večer vymstil. Majitel mě táhne k sobě domů, kde váže rákosové rohože za pomoci mnoha očumovačů. Dají čaj a pozvou na snídani nebo co to je. Jsou Nepálci, takže samozřejmě dál bhat. Jestli to budu mít i celou cestou… fuj. Čočku jsem neměl rád nikdy a rýži od minulého měsíce. Kde vlastně jsou původní Sikkimci? Asi je zahnali jak zvěř do těch nepřístupných údolí. Prý jsou nebezpeční vůči cizincům. Kdoví co jim tam dělají.

Trochu to trvá, než se dostaneme k těm 7 tisícům, které slíbil včera. Kór když zrovna klofnul Íránce, kterým Gauchala trek nahodil na trojnásobek. Dávám čtyři dny s tím, že dolů to seběhnu v jednom. Tak uvidíme, co zbude ze slibů. Hrozně se chlubí teplýma flaškama do spacáku. Po tom radši nepátrám. Následuje byrokratické okénko, permity, poplatky, fotky a dvě kopie od pasů, sikkimských permitů i indických víz. Kromě povinného průvodce, ubytování v chajdách, jídla zajistí i péřový spacák s karimatkou na bedrech průvodce.

Venku řádí demonstrace a vyvalí se tolik lidí, že snad museli vylidnit všechny baráky až do údolí. Blíží se volby, kolem nichž se tady neobyčejně blbne, šílené registrace, délka voleb i reklamní kampaň s vlajkami všude. Jen tady v Sikkimu to vypadalo poněkud jednotvárně, protože vše okupuje jedna strana SDF s logem deštníčku.

Na přejezd do Tashidangu a 20kilometrový trek zpět už čas nevypadá, tak si Monastic trek dám aspoň kousek odsud. Stejně z druhé strany je to moc do kopce a ta monastery ještě stojí na dalším kopci. Zatím vymetu posvátné praporové jezírko zjevu loužovitého. Nad vesnicí je trůn korunovace, kde roku 1642 korunovali prvního chogjala. Když se nedělají ty dvojí ceny, vstupy po dvacce jsou fajn. Areál ukrývá stopu ve skále, stupy, echt kamenný trůn pod nádhernými borovicemi a pár chrámíků s obrmlýnky. Stromy jsou obaleny lesem vlajek a za nimi výhledy do údolí. Vedle ještě další chrám s Buddhou, a aby chrámů nebyly málo, naproti ještě jeden. Za dalším jménem Dubdi se už musí vylézt nad vesnici po staré dlážděné cestě. Nahoře není ani noha, ticho, klid a jen dvě kočky. Jedna mazlivá a druhá závistivá svině.

Po hřebeni dál kolem starých mechem zarostlých stup až na vrchol. Pravda, správná cesta už vede hluboko pode mnou jiným směrem. Tak jo, skamzičení a po dnes už džípové cestě kolem vodopádů až k nějakému sacred placu na ostrohu, ze kterého nic nezbylo. Jen výhledy na první nádherné kvetoucí stromy. Pro některé to bude poslední květ, jak je celé zabetonovali. To už se přihnala bouře a slejvák. Ušel jsem z těch dvaceti kilometrů sotva čtyři. Naštěstí se objevilo slunenčé okno akorát na důstojný odchod do Gupty na quesadillu a čaj. Ve vesnici ale nejde dnes proud ani po setmění, což trochu komplikuje rozkaz vše nabít na 4 dny.
Noc hotel Dezinong 300rp/pokoj; vstupné na trůn korunovace 20, xerox 4/ks; snídaně-tibetský chléb s jačím sýrem 60, masala tea 15, vaječná omeleta 40, vody a čokolády 100, sůši 15, večeře 150…. 800rp

21.3. Dzongri trek, den 1. (Yuksom – Tshoka 2900mnm)

Ukáže se guide – asi dvacetiletý kluk jménem Lemon, který až do večeře tajil, že téměř neumí anglicky, a že má nalomený kotník ještě hůř než já. Nohu má třikrát obtočenou jetým obvazem, což mu je úplně k ničemu. Aspoň neuteče a naopak se po většinu času táhne za mnou. Nafasuju slušný obědový balíček i se sušenkami a pitím. Jo a nějaká rýže. Vyřadil jsem pár věcí, co 4 dny nebudu potřebovat. Je to obrovský balík krámů. Co sebou sakra táhnu?

Po deváté vyrážíme, kontroly na check-postu, poslední internet a poslední přídavek sušenek za pár rupií a vzhůru po chodníčku k bráně. Předevčírem jsem to s foťákem šel přes hodinu, dnes 15 minut. A za branou začínáme stoupat. Pěknou dlážděnou cestu vybudovali dávno v minulosti. Dnes se už samozřejmě nic neopraví, tak se pomalu rozpadá a chodí se v bahnitých dírách, které prohlubují karavany koní a jaků táhnoucí i plastové židličky a stoly pro indické turisty. Po mrtvu v Yuksomu se tady turistů vyvalilo dost. Ale vyrazili jsme pozdě a naším směrem nejde nikdo.

Trasa byla pěkná, i když bílý štít Kanči jsem viděl jen ráno ze záchodu v hotelu. Cesta vysoko nad řekou se kroutí lesem, naštěstí ne moc nahoru-dolů a po občasném výšvihu následuje rovina. Jenže i řeka se musí přejít. A brutální sešup, opouštíme kaňon a teď už jen na hřeben serpentinami nabrat výškový kilometr v přicházejícím dešti. No tvl.

Z lesa vystrčíme nos na planině s občerstvovací pastouškou v Bakhimu. Dřevěné ratejny drží, zděný velký barák místního kmotra je rozpadlý a opuštěný. A finální výšvih do vesnice Tshoka v 2900 mnm s několika baráky, restaurací a chrámem. Většina vícehlavých výprav spí ve stanech a připravují jim rautík. Vesnice je rozorána kopyty koní a do toho déšť a mlha. V mlžné atmosféře obejdu chorteny na vrcholcích a bahenní jezírko s praporky a chrámem nad ním.

Mám pryčnu v dřevěné chýši. Ke svému dostanu ještě ten spacák a karimatku, protože matrace moc vábně nevypadají. Zalezeme do kuchyně, potkávám tu dva Angličany a spoustu místních. Hlavní je ten oheň, i když bez těch dveří se uvnitř teplo drží dost těžko. Koupím globalizační kolu a zahraju hry na mobilu. To jsou mi teda rurální treky. Anglánum to ukazuje 27000 kroků a fakt těch 17km. To se nezdá ani mě ani mapám.cz. Ale výškových 1500 metrů mi neodpáří. I když americké aplikace to měří na patra - takže dnes 379 poschodí. Lehnout jdu brzo, ale spát ne. Něco tu furt šustí. No jo, horský chaty se rovnají šmejdící myši. A když prohrabují batoh u hlavy, to už mi vadí. Zas ty stany nejsou špatný nápad. V noci lije a je teplo i na noční vycházku.
Dzongri trek 7000/průvodce,ubytování,jídlo a vstupné do parku; cola 80, snídaně 120, sůši…

22.3. Dzongri trek, den 2. (Tshoka-Dzongri pass 4400mnm)

Vstávat se nechce, ale venku je slunce a za oknem vykukuje bílý štít. Vytáhnu foťák, cvaknu a můžu spát dál. Tak ne, když už jsem sem vylezl. Obejdou vesnici v ranním slunci, ale nejlepší pohled byl stejně z té postele. Vyrážím, zbytek si snídá u stolečku, ale radši něco vidět než se odpoledne zatáhne. Jednak se ale stejně furt jde jen lesem rododendronů pokrytých sněhem a druhak se zatáhlo už v devět.

Lehce se stoupá, Lemon vlaje vzadu, tak se aspoň naučí, jak se má chovat průvodce – nevědět o něm, v nejhorším oční kontakt na nejdelší rovince, třikrát denně připravit jídlo a přinejhorším tahat padající klienty z příkopů. Do křižovatkového Pedangu se vylezlo 800 výškových metrů za dvě hodinky. Nás odsud čeká už jen závěrečný hřeben v rozrytých korytech. Goechala trek tady má poslední chajdu a odbočuje do útrob Himálají na pár dní.

Těsně před cílem se Lemon ptá, jestli jdeme hned zpět do Yuksomu. Tvl, co? Jo, ale za tři dny. Že né, že už nemá peníze a bolí ho nožičky. To je materiál. Ještě někdy průvodce viděti, hůl do ruky vzíti. Teď to neřeším, i když mě tím naštval, ale stejně mě už napadlo to o den stáhnout.

Dzongri je rovina s dvěma chatkami a dvěma obchůdky. Dostáváme kobku s rozbitým oknem. Jsem tu před jednou, tak vyrážím na okolní hřebeny. Vyplazím se nahoru a já nechal dole foťák. Je tu asi málo vzduchu pro mozeček. Zpět a beru to na Dzongri pass. Je to šílenost takhle odpoledne na další výškový půlkilometr. Ale zatím se jde po vrstevnici. Jakási cesta do pasu vede, ale v bahně a sněhu jsou už stopy dost zaváté. Jestli zasněží a padne mlha a tma, jsem v pytli. Naštěstí mám GPS v mobilu a mapka je přesná. Půlka baterie snad bude stačit.

Cesta se dá vydedukovat podle jemně zasněžených klikatících se stop. Ale náhle modro a je vidět sedlo na konci pozvolného údolí. Hlava začíná bolet, přece jen 1500 výškových za šest hodin je znát. V sedle je fajn, kolem zasněžené štíty... konečně v horách. Tady z Dzongri sedla jedna mapka ukazovala i jakýsi výstup na kopec, ale v reálu cesta není ani na satelitu. Co ale je, je ideální okruh přes sedlo pokračovat do údolí až k ledovci s jezírky a nějakou osadou po 10 kilometrech. Ideální celodenní plán.

Za pět minut přichází sněhová bouře a pořádně vichr, který stopy zafouká ještě spolehlivěji. A tady v tom nejoputěnějším místě nacházím na zemi ten v Norimberku tolik potřebný eurodesetnik. Trochu pozdě. Tak zpátky, už je stejně po deadlinu a mobil samozřejmě zdechnul a baterku jsme zapomněl. Jistý si cestou občas nejsem, ale naštěstí jsem zpátky u jačí osady. Bahno už stačilo zmrznout, ale stejně jdu zpátky skoro dvě hodiny. Lemon už mě vyrazil hledat. Boty pěkně mokrý, tak super. A další, ale očekávaná, rána - dál bhat. Ale jo. Nejdřív to vypadalo, že bude jen vodová polévka a jeden papadam.

23.3. Dzongi Trek, 3. Den (cesta zpět)

Noc naprd, těžko mi je a ještě si tělo žádá několik nočních výletů. Vylézt z doublespacáku do toho mrazu se sakra nechce. Ale venku úplněk osvětluje čerstvě zasněženou krajinu lemovanou hradbou hor. Nádherný. Proklatě brzo se hartusí v ubytovně. Angláni vypadli už v 4:40. Nervák guide se mě snaží taky vyhnat ven do tmy. Kašlu na něj, zas tyhle pytloviny se sunrise. No už neusnu, tak se pomalu oblékám. Guide se může posrat. Po páté už je aspoň trochu světlo a musíme vystoupat ještě dvěstě výškových na vyhlídku na Kančí. Čerstvý sníh křupe. Jde to těžko, ale povede se. Východ slunce byl stejně za hradbou hor a moc z něj vidět nebylo. Angláni jsou tu už půlhodinu zmrzlí jak psí hovno. Nikdo jiný tady není. Z kopečku s vlajkami se ale zjevuje skvostný výhled. Jen jediný mráček na obzoru. Přesně před Kanchendžengou, která se odhalila jen decentně. Zato ostatní sněžná hradba se dme s plnou parádou.

Konečně vyleze i slunce a špičky hor na chvíli obarví do zlata. Tímhle úderem si ostatní rychle udělali fotky a šli dolů. Naštěstí i s Lemonem. Teprve teď, když budou hory pořádně vidět, tu zůstávám sám. Krajina se mění, trochu ujdu po hřebeni. Hluboko pode mnou je cesta na Gaucha-la. Bylo by to asi dlouhé trmácení údolím, aby se člověk dostal o fous dál.

Dole čeká snídaně, ale stejně jsou jen slizké momo knedle. Ještě přemýšlím, jestli tu nezůstat, ale včera odpoledne jsem to kolem viděl a obloha se už pomalu zatahuje a dole bude ještě co dělat. Ale teď po půlroce koukáním na satelitní mapu oblasti mě absence toho celodenního okruhu docela mrzí. Vyrážíme dolů v půldevět. Guida chci vyhnat z dosahu očí. Moc to nechápe, ale prezidentskou holí mu ukazuju gou, gou, gou. See you at lunch. Pochopil. Užívám si cestu konečně sám. Fotím zasněžené obzory, než se zanořím do rododendronových lesů a zohýbaných kmenů. Míjím další kolony jaků a koní. Jak rychle roztává zem, z ledové klouzačky se stává bahenní lázeň.

V Tshoka jsou k obědu placky a omeleta. A hlavně balená voda, protože ta z chaty nahoře smrděla kouřem. Chlazená cola - globalizace je fajn. A dál. Guide včera evidentně simuloval. Když se jde domů, běhá jak čamrda, ale hlavně že je daleko ode mě. Vychutnávám si relax na ostrohu, dole šumí řeka a nic. Úplně vidím, být tu průvodce, jak stojí na cestě, čumí na mě a občas vytáhne na odplivnutí chrchel ze střev. Jéžiš... brexity, czexity, guidexity... samozřejmě že jo. Svoboda a nezávislost je to hlavní. Nepotřebuju někoho, kdo bude určovat, co můžu dělat, co ne a kdy. A ještě za to chtějí prachy. Na to už dávno vzniklo manželství. A i přes staletí jejich existence je z něj do pár let exitů polovička.

Stále fascinují rododendrony se začínajícími květy. V sezóně to musí být super. Drsný sešup k řece. Z obávaného a jediného výstupu je nakonec jen 15 minut a pak už jen dlouhé kroucení nad řekou. Ale fakt dlouhé. Z Tshoky to bylo dost přes pět hodin a do Yuksomu přicházím akorát s tmou po sešupu o 3000 tisíce výškových metrů.

Sbohem průvodce. Odběhl domů a už jsme se neviděli, protože já odpadl na hotelu, když mám zase svůj pokojík v Dezongu. Později jsem se odplazil na večeři za nejdražší položkou v menu - pizzou. Ta většinou v těhle zemích bývá tragédie, ale ušlo to. A dávám i místní pivo, které je v Sikkimu na indické poměry díky daňovým úlevám levné (ale na české poměry furt dražší). Příjemně pokecám s Bulharem i Íránci. Mně snad chyběl sociální kontakt:-)
Hotel Demazong 300/pokoj, večeře a pivo 330, voda a cola na treku 50+80… 800rp

< zpět   |   úvod   |   DÁLE >