• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

XI. Sikkim - Monastic Trek, jezero Khecheopalri, Pelling, Namchi a Nové Dillí

24.3. Monastic trek

Zas do Gupty na snídaňové orgie – lassi, tibetský chléb s jačím sýrem, masala omeleta a bramborová placky. Skočím k Rudé pandě si poslechnout vodopád výmluv na ten zkrácený trek… že guide zraněn, vše drahé, poplatky, Němci platili deset tisíc... No, ušetřil na mě až tisíc rupií. A za deset minut přišel o 700 dolarů, které mu chtěli dát Íránci za Gaucha-la trek, a který jsem jim od něj rozmluvil. Než se sbalím z Yuksomu, je hodně po jedenácté. Furt je tu klid. Jen ten hotel jsem mohl dát vedlejší. Vypadal tak výborně, že jsem ho ani nezkusil a on tam pořádný pokoj byl ještě levnější než tenhle ušmudlanej Dezidong.

Dnešní plán je ujít kus Monastic treku k posvátnému jezeru Khecheopalri na protějším kopci. Většina cesty je po pěších stezkách, jen něco přes deset kilometrů, ale s pořádném převýšením dolů a zpět nahoru. Zeptání či gpska navede na přímou schodovou cestičku dolů proplétající se mezi dvorky. Za vesnicí klesám řídkým lesem po kamenné pěšině. Ale tímhle směrem to jde. Cesta se proplétá ještě dvěma vesnicemi a terasovitými políčky až na silnici s mostem na další hřeben.

Vedle je v jeskyni posvátný zvonící balvan. Tak si zazvoním šutrem a můžu stoupat do stráně na proplejtačku mezi dřevěnými baráčky, políčky, terasami a lesy. Cesta není vždy jasná, ale směr se drží. Dokonce byla jako turistická onehdy i upravována. Všechno potem zaplacené stoupání stejně padne vniveč, protože je třeba zas přejít jednu řeku s vodopádem. Jestli by nebylo začít až u něj, od silnice možná vede pěšina. Takže další stoupání, už jen občas nějaká samota a kopce mizí v mlze. Ale krásná procházka úžasnou krajinou.

Ta končí po pěti hodinách v buldozerovém kolbišti, které zde prokousává silnici. A prokousávají se pak i v noci za svitu reflektorů. Pěšiny jsou v mapách zakresleny jenom vzácně, ale tahle docela seděla. Teď to chce nějakou přímou kolem dávno vyschlého druhého jezera nahoru k homestay Dudul Hill (dnes má nový módní název, něco jak Sanctuary). Tady ale ani úd, takže to trvalo dostat se do dřevěného baráku na hraně útesu.

Jezero Khecheopalri ve tvaru Buddhovy stopy v dvoutisícové výšce pod zelenými horami je posvátným místem buddhistů i hinduistů. Věří se, že na něm nezůstane ani lístek a vše sežerou boží ptáčci. Ale nikdo k němu už pěší pouť asi nedělá. Ta cesta byla silně nepoužívaná. Sejdu k jezeru, jehož břeh je obsypán tisíci vlajkami, pár chrámky a molem s modlitebními mlýnky. Teď pozdě večer je tu boží klid.

Turistická vesnice na břehu je po setmění stejně pustá a mihotá se tu jen pět světýlek. Ale v jednom přiožralý pán nakonec zaúkoluje manželku a nějaký zvanec bude. Přes noc tu nikdo asi nezůstává. Jen u mě na kopci jsou ještě dva Němci a na vrchu protějšího, mnohem vyššího, hřebene je homestay Sonam.
Dudul Hill homestay 400/pokoj, snídaně 180, pálivé placky pakora 50… 750rp

25.3. Jezero Khecheopalri

Další část Monastic treku do Pellingu odkládám, když jsem kolem jezera nestihl nic a byly by tu vyhlídky na vyhlídky hezky nalehko. Stejně první půlka treku vede po silnici a druhá do šíleného kopce. Prostě překonání dalšího děsivě hlubokého údolí a ani metr roviny. Sousední Němci to šli dva dny. A odsud by tam jel ráno džíp. Škoda tu opouštět klid, beru ještě jednu noc a užívám ráno na terase s výhledem do údolního mlíka.

První altánkový viewpoint je kousek nad homestayí. Dole ve vesnici naberu pár škodlivin a vyrážím po cestě nahoru k Sonam homestay. Z něj se vyklube celá vesnička na hřebeni se starým chrámem. Ale to zřím až večer. Nejdřív totiž naberu hned několik blbých cest. Spodní cesta nalákala na příjemnou vrstevnici. Což ale zas není taková výhoda, když člověk chce na vyhlídku. Nabral jsem z vesnické smečky ještě příjemný doprovod a pes se mě drží věrně. Po pěšině jde obejít celé jezero, i když spíš pralesem a přes louky vyschlého dna.

Další občerstvení a další pokus o výstup na vyhlídku. Sonam zase míjím, ale pokračuju dál po hřebeni, kde je pár samot a výhledy do hlubokého údolí na druhé straně. Lesními pěšinami jdu, co to jde. Poslední dostupný skalnatý vrchol je obestavěn další samotou a krásnou farmou. Pes při té zastávce vesnici nabral dalšího kámoše a jdeme ve třech. Při odpočívce se každý svine k jedné noze a spokojeně usnou. Teda ono svalit se k mojí noze, taky bych hned upadl do bezvědomí.

Zpátky konečně k Sonam, kolem něhož je hezká vesnička s kamennými chodníčky a chrámem na konci hřebene. Vyhlídky mají jen jednu chybku – vidno houno. Večer sežeru u pana domácího nějaké nudle a placky a jdu se zvelebit do mého lesního paláce. První místo, kde jde skvěle mobilní internet i teplá sprcha. 700rp

26.3. Pelling

Dole jsem už po sedmé, ale potenciální džíp se moc k odjezdu nemá. Ranní klid u jezera ale bude brzy narušen nájezdy turistů. Tak sedím na náměstíčku u čaje z bambusu sledujíc další rvačky psích kamarádů. Pěkně prší, nakonec něco jede a kroutíme se na protější zelenou stěnu dvě hodiny. V Pellingu je pořádná zima, ale taky na obzory bílé hory. Proto je toto místo tak oblíbené. Himálaje jsou vidět z hotelových oken a nemusí se k nim člověk plazit dva dny. Mám domluven u babky slušně vypadající homestay Paksam vedle hotelu Kabur.

Jenže hlavní mise dne je byrokratické prodloužení IPL, abych v Sikkimu mohl zůstat až do konce cesty. Kancelář má být pět kilometrů za městem směrem na Geyzing, ale v čase voleb jsou všechny úřady obklopeny vojskem. I když s volbami tu blbnou už dva týdny a na radnici to vypadá na převrat, teprve se dělá registrace. Taky to jsou největší demokratické volby na světě pro miliardu voličů a bohužel to vyšlo na echt byrokratickou zemi. Samotné volení pak probíhá na několik etap po dobu šesti týdnů. (PS: Premiérství suverénně obhájil Narendra Modí před členem klanu Gándíú a třetím M.K.Stalinem. Btw. A když Stalin, tak v Meghálaji byl několikanásobným ministrem i Adolf Lu Hitler Marak) Po delším bloudění najdu správnou budovu a v ní správné okénko a po dlouhém sepisování mezi tisíci lejstry získávám prodloužení o jeden pitomý den a další štempl do pasu.

Cestou je ale hned několik zajímavých zastávek. Ale to se netýká té první - Ptačího parku. Už z dálky je jeho voliéra gigantická. Ale chybí jí jedna drobnost, která je ale pro ptačí park docela významná. Chybí jí ptáci. Jde se sice po lávce vysoko, ale nikde ani peříčko. Jen dole v malých klecích jsou místní druhy barevných bažantů. Když mě tady omylem zavřeli, aspoň jsem si je při hledání živé duše s klíčem prohlédnul zblízka. Prý bylo i zavřeno, ale to se neobtěžovali oznámit do pokladny půl kilometru odsud.

O něco dál za doprovodu motivačních cedulí jsou vykopávky a zříceniny dávného hlavního města Rabdentse. Po přesunu z Yuksomu se odsud vládlo jedno a půl století do roku 1814, než se museli šoupnout ještě dále od Nepálu. Zbyly z něj silné zdi a terasy na pahorku nad údolími.

Zkratkou přes dávno opuštěné vily a stupy na kopec k hlavnímu klášteru Pemayangtse. Na vršku je jeden z nejstarších sikkimských chrámů ze 17. století. Třípatrový dřevěný dům plný barev, obrazů a náboženských propriet, v podkroví muzeum a jedinečná mnohametrová miniatura jakési babylonské věže, resp. její buddhistické reminiscence o nebi. Kolem kláštera je spousta dřevěných baráku, škol a chrámků. Ale to už přišly mraky a zima. Kilometr zpět do Pellingu ještě rozčísne pekárna s čerstvými kousky, proletí se centrum města skládající se z jedné křižovatky a jde se debužírovat curry a pakory k paní domácí. Doporučuje i kvašený nápoj, nějaký bobule dolejvané horkou vodou… vlastně si tu vařím pivo mající chuť svařáku.
Hotel Paksam 500/pokoj; džíp Khecheopalri – Pelling 100; vstupy Ptačí park 50 a Pemayangtse monastery 50; nápoj čhang 150, oběd-nudle 100, večeře-fishcurry 120 a pakora 60… 1150rp

27.3. Gigasochy v Pellingu a Namchi

Dlouhý spánek se moc nepovedl, ale stačí vystrčit hlavu zpod peřiny a za oknem okouknout celý masiv Kančendžengy. Splněno a zalehnout. Tak ne, už neusnu a když už tu ty panoramata mám za barákem… Vyrážím po hřebeni přes vyhlídky na heliportu, zavřenou rozhlednu až ke kopci s druhou nejstarší gompou Sangak Choeling. Klid sídla červených mnichů ale už překrylo moderní pozlátko gigantické nové plechové sochy Čénrezinga se sterilními útrobami chrámu. Kolem vypulírované chodníčky, zahrádky, ocelové konstrukce pro davy poutníků a turistů včetně skywalku. Když už, tak ho ale aspoň postavím nad údolím a ne nad parkovištěm. Dnes už se všichni ženou po schodech nahoru a starý chrám zůstává opomenut za rozrytou oranicí od stavebních strojů. Bydlí tu dost mnichů, zrovna se fotí a chtějí vyfotit. Njn, lepší mobil máte.

Na hotelu jsem brzo a mohl bych stihnout i ten jediný džíp ve 12 do Namchi z vedlejšího města Geyzing, které dělí dlouhá modlitební zeď končící u chrámu z jedné strany a u cukráren z druhé. Ty jsou otevřené na rozdíl od chrámu. Serpentinami zas získáváme a ztrácíme stovky výškových metrů. Silnice budují a občas jedeme jen po odstřelené skále a občas ani to ne. Naštěstí bagr nám to na vyžádání trochu projede.

Po dvou a půl hodinách jsme v Namchi obklopeném obrovskými sochami bohů. Centrum je po těch horských vesnicích zas skok o století dopředu. Na Oyo jsem booknul pěkný hotel v zahradě z nějak získaného pětistovkového kreditu. Jen mapky neseděly a pojem centrum je zde značně široký a hlavně hluboký. Dnes jsem už další stovky schodů do sbírky fakt nepotřeboval.

Je už půl čtvrté, ale i tak stihnu blízkou gompu Allay plnou mnišských študáků a hlavně to podivné místo plné náboženských staveb, kvůli jehož fotce jsem sem zajel. Z města to vypadá hrozně daleko, kor když slunce za hodinu zapadá, ale nějaká betonová schodišťová zkratka se na horu Solophuk najde.

Tam trůní obrovská 33metrový Šiva a kolem je dvacítka kopií zmenšených nejslavnějších hinduistických chrámů různých dob a stylů. Pod Šivou je trochu jiný chrám, moderní, vzdušný a s plastickými obrazy. Při západu slunce nádherné místo barákomilců. Staré to není, ale z desítek kašen už zbyly jen čnějící trubky v kachlíkách. A před chrámy je zas turistické ghetto s restauracemi, hotely a parkovištěm. Po setmění se rozjede světelné show a hudba, která mě doprovází tmou až do města na příjemně klidnou pěší zónu.
Namchi - Hotel Valley View, 965/pokoj; doprava Pelling - Geyzing 50, Geyzing - Namchi 180; vstup Solophuk 50; snídaně 100-čaj,roti,omeleta; samosa 15, džus z guavy 20, jakabi (žluté kroužky sladký jak cecek) á4, pivo 70… 1600rp

28.3. Namchi - Samdruptse

Poslední den v Sikkimu. Vylézám pozdě a po snídani anipuri a placek je po deváté. To není dobrý pro ty plány na další gigasochu za městem. Za křižovatkou žádné taxi není a ani během dne tudy moc aut neprojelo, které beztak na nesmělé mávnutí nezastavila. Bohužel na recepci řekli, že lanovka je tři kilometry od města u Rock Garden. Spíš pět, ale je krásně, sněhové masivy na obzoru, tak kráčím po silničce. I když časově to s odjezdem na letiště silně hapruje. Ani zkratky se nekonaly, zato koukám, že nad hlavou mi vedou dráty lanovky z města. Ale nijak se nehýbají.

Po hodině a čtvrt jsem u hezkého parčíku Rock Garden, v němž je zastávka lanovky. Nahoru se šplhá do šíleného kopce, ale jde to i na druhou stranu. Vyráží na požádání, ale láce to není - nahoru sice jen 150 a do města dalších 210 plus daně. Roztlačí se mnou lanovku, ta se chytne a jedu nahoru. Kymácí se to a v půlce docela dlouho zastaví.

Nahoře je chrám Samdruptse s 45metrovou bronzovou sochou Padmasambhavy užívajícím si jasný výhled na Namchi a okolní údolí. Základní šutr chrámu položil v roce 2004 dalajláma. A už to zas vypadá docela jetě. Ale je tu ňuňu štěňátko. Lanovka zpět jede hned s přestoupem až do Namchi. Terminál je asi dvacet kroků od místa, kde jsem včera byl. Mně klepne. Je to otevřené teprve měsíc, tak to nikdo nezná a ani na mapě to nebylo. Naproti je dokonce turistické infocentrum s neuvěřitelným počtem zaměstnanců a jedním letáčkem. Ale i tak jsou zavaleny papíry.

Takže času mám nakonec dost, koupím pár hovadin a jdu pro bágl na první z pěti cest domů. Džíp do Siliguri zase vymete město a místo pěti metrů couvání objede pět kilometrů. Řeka, hranice a je konec. Teď přijde Indie. Exitové štemply do pasu a se soumrakem jsme v zácpě Siliguri. U konečných autobusových stanovišť je louňácký Conclave Lodge. Zastrčenost u řeky znamená hlavně náznak nočního klidu. Dobré časy už má dávno za sebou. Je to šmuzig, ale hlavně bez trmácení. Tady v nížině je hrozný vedro. Na ulici naberu pití, zmrzlinu, sušenky a chipsy na ideální večerní debužírung. Ale je to jistější než ty pouliční vůně, i když to lákalo. Ale poslední den se přece neposeru.
Siliguri, hotel Conclavee 500/pokoj; džíp Namchi-Siliguri 200, lanovka na Samdruptse 180+240; vstup Samdruptse 30, magnet 50… 1400rp

29. 3. Siliguri - Bagdogra

Siligurské letiště se jménem Bagdogra je u stejnojmenného města, kam se dá dostat rozvrzanými autobusy a dorazit to tuktuky. Letecká doprava se v Indii díky lowcostům pořádné rozjela a za pár stovek může člověk vyměnit ty nekonečné zpožděné hodiny v dražších vlacích. Do Dillí dávám přednost jistější AirAsia. Indické aerolinky lety mění a látají jak ponožky, jak poznal Michal a spol o měsíc dříve. Jinak ze Sikkimu lze použít i nově otevřené letiště Pakyong. Pro lovce letišť určitě perfektní runway v srdci hor, ale moc jistoty na odlet nenabízí, protože se kvůli mrakům lety často ruší.

V Dillí jsem o den dříve, když odlet je po asi šesti oznámených změnách času za poslední měsíc ve smrtících šest ráno. Naštěstí kousek u letiště za dálnicí je shluk hotelů v první obydlené čtvrti Mahipalpur, kam lze sjet dvě zastávky metrem. Výběr velký ale ne slavný. Michal a spol dostal krásný pokoj ve třetím patře asi pět metrů od svodidel dálničního mostu. Můj Eurostar po složité výměně pokoje ale nabídl slušný kousek i s klimatizací. Rezervaci z bookingu po indicku hned po příchodu zrušili, aby jim neplatili provizi. Proto taky tolik hotelů nechce ani zálohu. Teď navečer už jenom obkroužím echt indickou ošuntělou čtvrť.
Dillí, hotel Eurostar asi 800rp; letenka Siliguri-Dillí 4400rp; bus Siliguri-Bagdogra 10, tuktuk Bagdogra-letiště 100, metro 20… 5500rp

30. 3. Dillí

Z minulé návštěvy v Dillí mi zbyly dva významné unesco resty – Red Fort a Qutb Minar. Qutb Minar je sice daleko z centra, ale od něj jsem daleko i já a lehce se k němu dostanu autobusem. Celý rudý komplex je z dob muslimské nadvlády nad Indií v 12. a 13. století. Vévodí mu štíhlá vysoká minaretová věž. Záhadologové si pak oblíbili sousední železný 7metrový pilíř, který ani po 2 tisíci let nerezaví. Celá to je obestaveno zdmi, paláci, zbytky mešity, branami, neúspěšným pokusem a ještě vyšší věž a zahradami. Jako echt památka umí být řádně přecpána a pro cizince oroštována. Ale kasičky už přijímají i karty. Dlouhý čas šmejděním mezi šutry a zelení si ještě protáhnu ve vedlejším, čistém a prázdném archeologickém parku Mehrauli s dalšími historickými stavbami mauzoleí a chrámků (zdarma).

Spalující 45stupňové vedro v neexistujících stínech s velkoměstským smogem ale spolehlivě zapudilo plány na cestu do centra, když na hotelu mám klimatizaci, ledničku a televizi. No tvl, pan cestovatel... zpátky do postele. Z ní se vykopu až po setmění na poslední indické kolečko. Ještě jedna obrplacka dosa a lassi by se šiklo. Ale ty krysy prohánějící se za pultem hned po objednání zavelely na ústup. Nějakej cimprlich.
Dillí, hotel Eurostar asi 800rp; mhd 10rp; vstup Qutub Minar 700… 1800rp

31. 3. Turkish Airlines - hřbitov

Pustými ulicemi se po třetí v noci u dálniční křižovatky vytahuji zpod dek nějakého tuktukáře. Za usmlouvanou stovku sice hodil jen do půlky na autobusový terminál, ale odtud už krouží shuttlebusy a za chvíli jsem v útrobách letiště Indíry Gándí. Ty si užiju dlouho, protože letadlo má zpoždění a další nabere při oblétávání Pákistánu, který stále neotevřel vzdušný prostor, i když od poslední přestřelky uběhl už měsíc. Šestihodinový plánovaný debužírung v istanbulském salónku se tak smrskl na půlhodinku, která k zasycení té servírované bídy tureckých aerolinek nestačila. Ono ani v salónku nebylo líp. Letiště už stříhá poslední decimetr existence a příští týden už bude na nově vybudovaném megaletišti aspirující na největší na světě. Ale jestli budou na palubě aerolinek trávit své pasažéry, nemuselo by se jim to podařit. V tom úplně posledním letu sice jídlo naservírovali, plněnou papriku jsem zhltnul ještě rád, ale její chuť jsem cítil při následném umírání ještě tři dny, kdy jsem si doma užíval ten nejklasičtější indický zážitek. Tak nakonec jsem si té pravé Indie užil taky dost.

A šlus

Padesát dní odstínů Indie. Ze subkontinentu jsem se nehnul, ale ta pravá Indie byla jen o hodinách (i to stačilo). Bangladéš byla příjemná zastávka. A jsem rád, že díky tomu vybarvování landlistu se tam strčila. Milí lidé, turisticky netknutá, věky zkoušená a autentická. I když pro každého teda asi není. Ještě příjemnější jsou východoindické kmenové horské státečky. I když jen dva dny, křesťanská Meghálaj nabídla to nejcennější – přírodu a svobodu. Pak ten zlatý hřeb jménem Bhútán. O něm bylo v textu již hodnotících slov dost. Výsledný dojem je prostě bohužel na bedrech průvodce. A my jsme chytli bedra velmi líná. Z legendy Darjeelingu už taky zůstává spíše jen název a Indie to pohlcuje svými neřestmi, bordelem a betonem. Ale i ten se dá užít. A parádní byl Sikkim, takový Bhútán pro chudé a nezávislé. Na druhou stranu… ten Nepál by to možná poskytl v jednom, lepším a svobodném balíku. Ehm;-) Tak příště.

< zpět   |   úvod   |   KONEC