• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

BARMA / MYANMAR & INDONÉSIE
(5. - Mandalay, Sagaing, Ava, Mingun, Amarapura)

3.3. Mandalay

Busiště v Mandalay bylo hodně, řekněme, rozvojové. Bahnitý plac plný stánků, smradlavých dopravních prostředků, kolem zvířata, obchodníci a restaurační stánky. Do jednoho jsme zapadli na snídani s výborným pečivem. Zatímco v Rangúnu byl problém dostat drobné, zde i ta nejmenší použitelná částka 50kyatovka může spočívat v sešití pěti desetikyatovek sešívačkou. Vrchní úslužnej, kupodivu podává i přesné informace. O fous dál je hlavní silnice, tak snad těch 7 kilometrů k centru se vlající na žbrdýlkách za autem udržíme. V Mandalay se dá vyznat lehce, protože silnice mají jména číselná. I když někdy je lepší nevědět, když člověk kráčí večer tmou pěšky a ví, že ho čeká ještě 30 dlouhých bloků.

Centrum se nachází kolem 24. až 29. ulice. Zamíříme do odstrčenějšího hotýlku AD1, kolem něhož by měly být trhy, pagody, méně turistů... prostě víc truly Barma. Při vycházejícím slunci se prodíráme nacpanými ulicemi prodavači všeho možného, kolem krouží malí mniši se svými ošatkami z nedalekých chrámů. Hotel v postranní uličce je solidně čistý a řádná recepce (jen v noci se z ní stává ložnice pro čtyři domácí). Dvojlůžák s koupenou, teplou vodou a snídaní na střešní terase po 8 dolarech na kus.

Trochu jsme zachrupli noční jízdu a odpol se vydali do ulic. Domy kolem jsou útulné, zděné, žádné ruiny. Aut je tu minimum, jen motorky a sběrné náklaďáčky. Ty jsou hlavní hromadný dopravní prostředek s krytou korbou a dvěma podélnými lavicemi, kam se dá usadit 8 lidí. V praxi pak i s posezením na střeše hodně přes padesát. Silnice zde budují rozléváním asfaltu v sudech rozehřátých na ohýnku a vylitím do dětmi naskládaných šutrů. Podobně dělají i dálnice, takže se ten asfalt rozlévá krajinou hoooodně pomalu.

Kromě okolních královských měst má Mandalay dva základní hotspoty - Mandalay Hill s řadou chrámou a ohromná pevnost, či spíše staré město obklopené dokonalými hradbami, pagodovými strážnými věžemi a vodním příkopem o stranách dva kilometry. U pevnosti buzerují cizince tím, že oficiální vchod je jen z jedné strany, a to z té nejvzdálenější. Taková procházka přidá slušně zbytečnou dávku nohám v tomhle příšerným vedru.

Před ofiko vchodem je banda vojáků, asi dvacet zákazových cedulí a pokladna (10 dolarů za vstupy do všech mandalayských pamětihodností). Ale za chvíli to pro turisty zavírají, tak pokračujeme k Mandalayi Hill, abychom aspoň stihli sunset. První chrámy jsou pod horou, nachází se v nich i "největší knihy světa", jejichž stránky jsou vytesány na malých stůpách, kterých jsou v několika areálech naskládané stovky až tisíce, jedna jak druhá.

Cesta za osvícením na vrchol kopce je po dlouhých schodech, které jsou v Barmě naštěstí zásadně zastřešené fešným vlnitým plechem, protože bosky se to má absolvovat celé. Mandalay Hill je plná nejrůznějších chrámů, takže nahoru se doplazím až na poslední chvíle soumraku. Hořejší chrám a chodby kolem jsou vykládány smaragdy a nejrůznějšími třpytidly. Panoramata do všech stran, i když je to jen dokonalá rovina překřížená ohromnou řekou Iravádí. Ještě jsem ztratil Davida, který nenašel poslední odbočku na vrchol a pobíhal někde po dolejších chodbách a schodech. Zpátky jdeme pěšky, ale to už je za hranou běžné mětské procházky.

Rozpůlili jsme to návštěvou hospůdky se zahrádkou, což je další příjemná věc v Barmě. Mají tu hodně točená a docela dobrá piva značky Myanmar a Mandalay. Třetinka vyjde na desetikorunu a jsou o nějaké procento alkoholu bohatší. Po pár pivech už město bylo dost vymetené. Na závěr jsme ještě pohodovému týpkovi dali možnost vydělat a procvičit svaly v nohou, protože jeho dopravní prostředek neměl motor a táhnout na rikše nás dva je jiné váhové kafe než vézt drobné Barmánce. Tak si to s Davidem prohodili.

Noc: Mandalay, AD1 hotel, 16$/dvojlůžák s koupelnou, teplou vodou a snídaní
Doprava: dodávka z autobusáku do centra 300, rikša do hotelu *1000
Ostatní: snídaně-čaj a pečivo 650, kus pečiva 50-150, vody 300, piva á600,véča-kuře s kešu+rýže 3000. Celkem: 16$

4.3. Sagaing - Ava

Mandalay má v okolí hned několik bývalých královských měst. Když to s barmskou říší nevypadalo dobře, tak zalezli za řeku, takže se to tady všechno dubluje. Dohromady ty hlavní místa jsou čtyři a dá se to za dva dny stihnout (či s poločedokářských zájezdem i prolítnout za den). Sice jsem to všechno projet nechtěl, aby nepřišlo přepagodování už před Baganem, ale stejně to tak dopadlo. Rozhodla loď do Baganu, která by mohla naevokovat dávnou pohodu po Mekongu z Luang Prabangu. Ale jede to jen dvakrát týdně (středa a sobota) za 10$ (či prý denně jede nějakej speed za 36$).

Ráno prolezu chrám Eindawya vedle hotelu. Než vyleze z postele David, koupím na recepci lístky na loď 10$ + 2$ za rezervaci. Na hlavní ulici sedneme do dodávky jedoucí do Amarapury. Postupem času se na korbu vešlo slušné množství lidí, pytlů a slepic. Cestou radši měníme plán, most necháme na příště, a když už si tak sedíme, pojedeme na konečnou do Sagaingu za vodou. Přejedeme most přes Iravádí. Jsou tu pro sichr rovnou dva vedle sebe, jeden britský a nový čínský. Po vystoupení se nepříliš vnucujícím způsobem nabízejí motorkáři, protože bílá huba tu může mít jen jeden cíl. Chrámy jsou po Sagaing Hill rozesety na velké ploše asi 3 kilometry odsud a na vysloveně pěší procházku by to moc nebylo. Jeden starší týpek s dobrou anglinou nabízí kompletní projížďku po okolí. Jako bonus má být, že nebudeme platit vstupné, které tu vláda vybírá, protože má své cesty (tak určitě).

Zase odbočka, turisti i knižní průvodci hrozně řeší to, že dolary vybírá místní zločinecká vláda a každý dolárek, který u nich neskončí je strašně pozitivní, protože si za to vláda nenakoupí zbraně. Někteří kvůli tomu vysloveně odmítají jezdit i do Barmy, aby vládu nepodporovali. Jako jo, barmský rozpočet jde z půlky do armády. Ale jen z výprodeje svého nerostného bohatství Číňanům získává mnoho miliard dolarů, takže nějaký ten turistický dolar je nevytrhne. Ono vůbec z Barmy je či brzy bude taková čínská kolonie. Pro obyčejné Barmánce má tak spíš větší cenu kontakt s turisty ze svobodného světa. Nicméně odrbat vládu se zde stává mírovým činem.

Máme každý svého motorkáře a jedeme k prvnímu chrámu. Tady už není nejen žádný turista, ale ani domorodec. Hned měníme řidiče, protože ten angličtinář má slabší motorku a ta nemá dost koníků pod kapotou na vezení Davida. Projíždíme sloní chrám i starou pevnost na břehu řeky.

Jízda na kopec s pagodami s vyhnutím vstupnému probíhá tak, že se naplno rozjede motorka, blížíme se k závoře, voják vyskakuje z budky, řve, ať zastavíme, náš se směje a hodí mu pár drobných. Vzhledem k tomu, že voják řve dál, asi se mu tento způsob moc nelíbí. Naštěstí samopal na zádech nepoužil, tak jsme mohli šplhat po silničkách do kopce k hlavnímu chrámu Soon U Ponnya s parádní vyhlídkou na desítky chrámů v okolních kopcích a řeku Iravádí pod tím. Zastavujeme u dalších chrámů v zarostlé přírodě. Chtělo by se napsat v zeleni, ale v tomhle období už dávno nastoupila hnědá, žlutá a kvanta prachu. Za tatranku pro dítě vybártrujeme místní listové cigára a na rozžvejkání betel, který z úst domorodců dělá docela vizuální nechutnost.

Po sjetí do města na ovocné šejky si domlouváme ještě druhou rundu prohlídek na druhé straně řeky za dalších 7 tisíc. Tam je staré královské města Awa. Za vstup by chtěli 10 dolarů (lístek platí i na ty mandalayské památky), ale po čtvrté odpolední tam už není ani noha. Kilometrů jsme najezdili požehnaně už v zeleni, mezi potůčky, rýžovými políčky a vesnicemi kolem. Místo pagod tu hrají prim normální staré baráky a rezidence. Nejprofláklejší je týkový chrám Bagaya Kyaung na dřevěných pilotech a sunsetová vyhlídka na místní šikmé věži, která nahnutím strčí konkurentku v Pise do kapsy. Škoda, že zrovna nádherné večerní barvy si neužije můj foťák, kterému poněkud chybí náhradní baterie pečlivě uložená v Mandalay.

Dědula nás odveze na hlavní silnici do Mandalaye a pomůže odchytit správnou dodávku. Je beznadějně narvaná, tak lezeme na střechu, kam se v následujících kilometrech naskládá další dvacítka chlapů. Jeden je úplnej magor a jeho navážení do Davida usměrňuje až sada náhodných lokýtků do žeber. Jiný nabízí Davidovi další rundu betelu, pak ještě jednu a střecha se baví tím, co to asi udělá s bílou hubou. Ona je to docela síla, a že Davida jen tak něco takového neporazí. Z tohodle se ale hlava motala slušně a získal solidní pětiminutové střešní okno. Ale mlaďajec vydržal. Hodina na střeše ale byla utrpení i pro nebetelovce, takže jsme slejzali totálně rozlámaní a padli na slušný žvanec v čerstvě vyrostlých restauračkách na chodnících.

Noc: Mandalay, AD1 hotel, 16$/dvojlůžák
Doprava: dodávka do Sagaingu 300 a v noci zpátky 500; motorka s řidičem po Sagaingu 7000 a Awě 7000
Žvance tu většinou už vyjmenovávat nebudu, stojí to všude plus mínus stejně. Celkem: 24$

5.3. Mandalay - Mingún - Amarapura

Mandalayský den navíc se nechal na dopolední výlet do královského Mingunu, hodinu plavby na sever po Iravádí. Před devátou je třeba dorazit na břeh řeky, kde v dřevěné chatrči prodávají lístky na loďku s návratem po 4 hodinách. Je to čistě turistická záležitost. Ale plavba po Iravádí je fajn a možná z ní bylo vidět i víc, než ze zítřejšího celodenního trápení na lodi do Baganu, které by šlo nahradit pětihodinovou jízdou autobusem.

Řeka je plná loďek, na břehu se nakládá prehistorickými motorovými stroji. Po čase si nás patnáct turistů vyzvednou, přes sedm lodí a klády doskáčeme na poslední loď a rozvalíme se na lehátkách horní paluby. Podél řeky jsou dřevěné vesničky na kůlech a nepříliš bohatý říční život. Na lodi poprvé potkáváme německý páreček, kluk toho sice moc nenapovídá, ale jeho fešná přítelkyně to vyvažuje, což se hodí, protože odteď je potkáváme obden všude. Ono vůbec tohle několikeré potkávání je v Barmě normální, protože skoro každý objíždí tři místa (Inle, Bagan a Mandalay), případně větší okruh se šesti (plus Zlatý viklan, pláže v Ngapali a treky z Kalawu). A v každém jsou ty dva až tři dny akorát.

Mingún je profláklým pozůstatkem po stavbě největší pagody světa. Ta měla být vysoká 150 metrů, což je jako Cheopsova pyramida. Ale smrt panovníka byla rychlejší a zbyl jen padesátimetrový podstavec, který ještě zkrouhla zemětřesení. Dnes ve stylu NEJ je to nazýváno jako největší hromada cihel na světě. Ale kromě jednoho rohu stěny drží, dá se vyjít nahoru a pokochat se výhledy. Bosky mezi trny a rozpálenou podlahou to ale není moc sranda. Je tu i pár dalších staveb na břehu řeky, vesnický klídek a motorizované bafaly nahradila volská spřežení. Svoje další propagační NEJ mají i v chrámu vedle, a to největší funkční zvon na světě. Případně druhý největší zvon na světě po prasklém Caru Kolokoji z Kremlu. On jim teda i tenhle rekord stejně sebrali Čínani před 10 lety, ale zatím se to asi nerozkřiklo. Rozdíl je, že na barmské zvony se buší zvenku a jsou bez srdce, takže se k prvnímu místu dokáže hlásit i Osaka, Kolín, Honšú, Zagorsk...

Rozpálená paluba lodi cestou zpátky mě docela položila, tak jsem se v Mandalay doplazil za nejbližší hospodou, obědem a točeným. Potom jsme šli najít přístaviště naší lodě, protože zítra ve čtyři ráno by mohlo být pozdě. Ve dne to naštěstí bylo skoro tam, kde to být mělo. Podél řeky je pohoda. Je to země, kde ještě furt vítězí strom nad asfaltem, takže když to holt nevyjde, strom zůstane uprostřed silnice a auta ať si poradí.

Na hlavní silnici skáčeme opět do dodávky na ten týkový most v Amarapure. Od silnici je to k jezeru slušná štreka postranními uličkami. Když se drží směr, jde to, občas navedou i domorodci, protože je jasný, kam jdeme. A ani za to nic nechtějí;-) V jedné chýši tvářící se jako lékarna si od kluka nechám něco poradit na štípance z Tiomanu, které furt svědí a nemizí. Kupodivu vyndá mastičku z globálního koncernu za barmskou cenu (12 korun).

Před mostem je frmol, pár turistických autobusů a spousta restauraček a prodavačů, jejichž počet výrazně překračuje počet turistů. Ale okolí je fajn, kolem chrámy, jezírko, přes něj jeden a půl kilometrů dlouhý týkový most. Měl 2000 pilířů, které jsou ale nahrazovány betonovými, což není nejfešnější. Přes most chodí dost mnichů z areálů a škol Amarapury do vedlejší vesnice. Pokecáme, přejdeme most, obejdeme chrámy, zaňufám si se štěnětem a při červeném kotouči přecházíme zpátky. Políčka a vykotlané stromy mají při západu slunce skvělou atmosféru.

Zpátky uličkami za tmy je to zajímavější. Chytit správnou dodávkou dá fušku. Né že by jich pár neprojelo, ale rozhodně nereagovaly na zběsilá mávání. A to nám ještě další dva domorodci pomáhali. V Mandalay jsme už moc roupů nevymýšleli, protože nařízení budíku na třetí hodinu k tomu moc nevybízelo.

Noc: Mandalay, AD1 hotel, 16$/dvojlůžák
Doprava: zpáteční loď Mingún 5000, dodávky k Amarapura 200... Celkem: 19.5$