• HOMEPAGE
• CESTOVÁNÍ
• SEMINÁRKY
• AKCIE
• 

CESTOVÁNÍ

Bohemia Crest Trail
aneb Cesta kolem Čech za 52 dní

II. Lužické hory

3.-4. den (39 km -> 84 km) Stožecké Sedlo - Hvozd - Hrádek n/N

24. 10. Nová Huť – Barbarine - Hvozd, 18 km

Další etapa bude jen dvoudenní na přechod Lužických hor. Je to místo nejblíže baráku, tak doprava je nejjednodušší. Hory by se daly přejít i v jednom dni a spojit to s předchozí etapou, ale trochu to prokroužím s výstupy na vedlejší vrcholy mimo hlavní turistickou magistrálu. Navíc tady mám slabost na německou stranu Lužiček, která je úplně jiná než česká. Jejich skalními města a kaňony versus naše kompletně lesem porostlé kopce jsou přeci jen zajímavější. A navíc jsem zrovna hraniční hřeben prošel před pár měsíci. Jen jedna noc si říká o jití na lehko a zajištění ubytování pod střechou. Tentokrát je to aspoň ve správném směru od Hřenska, ale opět v pozdně podzimním nečasu. Ty fotky jsou fakt zrůdné.

Bus jede jen z autobusáku, další dva kilometry se mi po ránu přidávat nechce, tak si objednám Moris-taxi. Jízdní řády na netu a na papíru se rozcházejí o čtvrthodinu, takže bus si vybral něco mezi. Ono by to bylo jedno, kdybych v Novém Boru neměl na přestup 5 minut. Tam přelejzám do Quickbusu, který mi trapně ráno projížděl kolem baráku, ale z mělnického autobusáku tuhle společnost vyhnali, protože si asi dovolila mít lepší a levnější služby než naše slavné ČSAD.

Prosba o zastavení přímo v sedle se dle očekávání minula účinkem a musím vystoupit v Nové Huti a dva kilometry do sedla došlapat nedaleko silnice. Vidět je sotva na 20 metrů a do toho se ze mne stává ústředna. Kámoška chce poradit s cestou na Bali a pak Jirka řeší, jestli teď letět Srí Lanku. To je ta věc, co chcete v mlze, mírném dešti a s rybníkem v botách řešit.

Ve Stožeckém sedle (605 výškových metrů) začínám zvolna stoupat podél Pěnkavčího vrchu, který je oficiálně jen o 88 centimetrů nižší než nejvyšší hora Lužických hor. Možná by stálo za to to přeměřit a udělat slavný prvovýstup. (PS: O dva roky později 20. října 2018 dorážím konečně na vrchol Pěnkavšího vrchu. Oficiální zaměření z 80. let mluví o výšce 792,01 centrimetrů. Zcela odborně jsem si vycucal z prstu tehdejší odchylku měření od dnešní skutečnosti na 55 centimetrů. Zároveň jsem na náhorní plošince nalezl několik vyšších bodů než zaměřený geodetický bod, což zkušeným okem bylo odhadnuto na rozdíl 36 centimetrů. Nově zaměřená výška Pěnkvačího vrchu je tak neoddiskutovatelných 792,92 centimetrů, čímž překonává Luž o tři centimetry a v 15:03 ji prohlášuji za nejvyššího celých Lužických hor. O minutu později 20.10.2018 v 15:04 se koná slavný prvovýstup na nejvyšší horu pohoří. Kdo z vás to má... A chudák Mára Holeček se dvacet let pachtí na prvovýstupy jen jinou stranou než ostatní... To je ale pytlovina, co? To vám tak začně šibat když kráčíte lesy dlouho sám.

Jinak je to vrch oficiálně dosud tak nezajímavý, že přes něj nenatáhli ani stezku a jde se úbočím v hustém bukovém mlžném lese. Jen jeden výhled by se nabídl u Pětikostelního kamene, ale víme dobře, co se dnes vidělo.

U Ptačince se napojím na moji letní cestu. Sto metrů by stačilo a mizím za českou hranici, kde vede vrstevnicová cesta pod hlavním hřebenem. Němci mají hodně cest a hodně značení, ale žádné smysluplné. Vše je protkáno zelenými značkami bez vzdálenějších cílů. Konečně mizí aspoň široké lesní cesty a jde se po pěšinách zarostlými keři. Z útesů skal by byly i výhledy a pár jich dokonce problesklo. Slunce kdesi nahoře bojuje, ale je to marné. Pro mě je tu ta lavička maximálně na sežrání sušenek.

První dnešní civilizace jsou horní konce lanovek a zbytky skokanského můstku, kde se míjí dokonce tři domy, včetně dvou restaurací, z nichž jedna je i otevřená. Dávám polední menu s böhmische knödel, nějakou sekanou (7$) a povinným pivem (Feldschloschen). Jen ty počty knedlů by měli po česku ještě doladit. Němci to tu mají krásně vypulírované, tak se v dnešním sychravu závan jasnosti hodil. Je tu pěší hraniční přechod Waltersdorf pod Luží, před barákem mají pomník odsunutým Němcům, o deset metrů vedle na české straně je pomník českým pohraničníkům, které Sudeťáci o pár let dříve pobili.

Devět ušlých kilometrů a dvě odpol. A to teprve začne motání se ve skalních městech. V Barbarine je do skalních ostrohů a věží postavena i restaurace s krásnými vyhlídkami. Končí tady i ferrata s lanovým mostkem, kde jsem se před pár lety klepal na mé první železné cestě. Hlubokým skalním úvozem dolů k rybníčkům a revmatickým brouzdalištím s nechutně ledovou vodou. Ale je to prý léčivé. Líznu trochu asfaltu města Johnsdorfského a znovu do lesa přes studánkové jezírko Schwarzwasserquelle s fíkusovým pralesem.

Konečně se cesta zase kroutí mezi skalami, Němci s chutí vytesali další vyhlídky a přístupy k tradičně pojmenovaným skalním útvarům. Ale třeba čajové konvice se přírodě povedla. Z horní červené jsou pěkné výhledy a dostávám se do mého oblíbeného místa Schwarzeloch, což je důl uprostřed skály, kde těžili mlýnské kameny a za ta staletí se řádně zahloubili. Do jeho útrob vedou úzké pěšiny, ale dno je zavřené, tak to obkroužím kolem a teď už musím fakt šlápnout.

Dostávám se k hranici, kterou už budu poctivě kopírovat. A když dojdou značené cesty, přes louky se dostávám na Jánské kameny u Krompachu a zpět do Čech. Pak už jen po patnících až na vrchol Hvozdu (750 mnm). V jeho hvozdech už je tma slušná, ale na výšlap po skalních suťovištích to stačí.

Na malém vrcholku na německé straně je chata (byla kdysi hned vedle i česká) s terasou na české straně. Od prosince to tu bude jak v Půlnočním království, platit se bude chodit zásadně přes hranici, aby člověk unikl fízlování. Staré dobré Německo, Němec vládne chatě a česká služebná posluhuje. Takže se člověk domluví. Je to jediné klasické čundrácké ubytování (i když furt 16 eur, snídaně plus 7) s turistickým pokojem s mnoha postelemi, kde jsem tradičně sám. Večer je dole guláš (studený) s knedlíky. Dvakrát na jídle v Reichu a dvakrát béhmiše knédl. Zwifinuju večer, prošmrtám španělštinu a jde se chrnět.

Nová Huť – Stožecké sedlo - Pětikostelní kámen - Pěnkavčí vrch - Hornolužická cesta – Waltersdorf – Barberine – Johnsdorfer Felsenstadt – Jánské kameny - Hvozd
Dnes 18 km, up 800 metrů (od Hřenska 63 km a 3 dny)

25. 10. Hvozd - Hrádek - Chotyně, 21 km

V noci prší a z postele vylejzám až v půl devět. Na viditelnosti venku to nic nemění a bez vedlejší rozhledny Hochwaldturm slejzám k hraniční uzávěře Kammloch, kde kdysi Soňa nechala boty (a za dva dny se tam opět našly). Vlezu definitivně do Čech a ponořím se do vnitrozemí. Potkávám jediné dnešní turisty a po zbytek dne až k vlaku živáčka nezahlédnu.

Mírný pokles lesíky po červené Šestkové cestě a další zacházka na vrchol Sokola s údajnou zříceninou starého Falkenburku. Tyhle zacházky jsou pro harmonogram smrtící. Hodina v pytli, ale zas aspoň jedno z mála mimolesních rozptýlení. Nahoře zbyly jen metrové rozbořené zdi, ale příkopy měl oválný hrádek pořádný. Škoda, že není trochu víc napsáno k historii s romantizujícími obrazy. Navíc výhled je nula. Cestou občas něco problesklo, protože pod kopcem řádí lesáci a průseky to projasňují. Ale zas si díky nim člověk čvachtá v půlmetru bahna rozježděných cest.

Klesám do Petrovic - jediné silnici a vesnici na dnešní cestě. Ale ani tady živo není a restaurace je zavřená. Ale tvářila nadějně, když před ní stojí cedule „co dnes nabízíme“. Takže zdlábnout poslední sůšu a podél potoka mírně do lesů. Ale i krátký úsek s loukami a okolními barevnými kopci byl nádherný. To zase končí a až do Hrádku neuvidím nic. A to ani na další odbočce na skalní Loupežnický vrch se zříceninou hrádku Větrov, ze kterého nezbylo lautr nic.

Názvy dalších křižovatek opanovala Tobiášova borovice, která nedávno své čtvrttisíciletí dosloužila. Po pěšinách mezi šutry to stáčím na sever k Polsku. Poslední vyhlídkové místo je Poppova skála. Přístupná zas jen jedním a blbým směrem, ale lid tu naštěstí hřebenovku prorazil a ta vede krásně mezi i pod skalami. Popp si na pojmenování vybral pěkné místo, je turisticky oschoďováno a odrátováno a výhledy by byly asi epesní. Ty by byly i na nedalekém Sedleckém špičáku a Kohoutím vrchu, přes které se modrá proplejtá. A pak už následuje jen klesání přes posečené louky do Hrádku.

Kašlu na příhraniční cestu vypadající nudně lesně i na iž prošlou patníkovou podél potoka a beru to rovnou dolů k Nise a k Hrádku nad ní a k prvnímu krámu. Z minula mi zbyl rest, když jsem místo Hrádku skončil už v Chotyni, tak musím tyhle 3 kilometry přidat. Jsem tu s hodinovou rezervou, kterou spláchnu nenápaditě Kozlem. V 17:35 už je to klasika, soukromý vlak do Liberce, přestupy tentokrát bez výluk a hospodských zastávek a dodat ještě 2 kilometry z mělnického vlakáče.

Hvozd – Kammloch - Sokol (593 mnm) – Petrovice - Loupežnický vrch (539) - Poppova skála (565) - Kohoutí vrch (535) - Hrádek nad Nisou – Chotyně (250)
Dnes 21 km, up 570 metrů (od Hřenska 84 km a 4 dny)

< zpět   |   úvod   |   DÁLE (Jizerky) >