CESTOVÁNÍ

TravelInfo


   

Bělorusko (3.)

2. 8. Borisov

Borisov a místo dění večerního utkání je od Minsku asi 70 kilometrů. Ideální by to bylo na večerní příjezd vlakem přímo na stadion a dohnat minské resty, ale bus komplet grupu převáží do Borisova už v půljedenácté. Sice dobrý čas na vyspání, ale na to není zas dobrý místo ve dvanáctilůžkovém doupěti.

Rozpálené Bělorusko se prima užije na rozpálencýh betonových ploščadích, které jsou i středem nového Borisova. Parkujeme přímo pod Leninem a pomalu se rozprcháváme po městě. Někdo skončí po pár metrech v první a skoro jediné pizza-restauraci na růžku, někdo si zajede na stadion s předstihem a jedno hovado jde vymést všechny místní náznaky památek. A těch Borisov vskutku moc nemá. Respektive to slovo „moc“ je snad i zbytečné. Ale zatím stačí i obchody a šašlikárna. Zezadu nevisela žádná psí kůže, tak jsem nějakou nakrájenou kejtu s pivkem po rublu do sebe hodil. Po zakroucení ulicemi, které kromě hlavní třídy už dva bloky od centra připomínaly hodně patinové vesnické čtvrti s dřevěnými domky a prašnými ulicemi. Ale jinak i zde je hodně parků a ani smítka nepořádku a čety uklízečů veškeré náznaky okamžitě likvidují.

Borisov má na druhé straně řeky i starou část. I když sovětské domky zub času hlodá výrazněji rychleji a vypadají už v podstatě stejně jako ty staré carské domky. Mezi tím jsou asi dva kilometry vyplněné řekou, bažinami, dálnicí a obchodním centrem. K řece na pláž se v dnešním vedru nacpala hejna lidu. Tak jsem tam zapadl taky a kochal se přírodní krásou pod železným mostem.

Ve starém Borisově je echt ruina hradu a pěkný červený pravoslavný kostel, kde zrovna probíhaly zpěvy a modlitby. I s těmi zbytkami ruštiny prokládané češtinou se dá domluvit a sedím ve správné maršrutce zpátky k Leninovi. Zato kluci zkoušeli na domorodce mluvit anglicky a babky před nimi rovnou utíkali a volali policii.

Pak už jen přesun k nádraží na vlak a za celých 17 kopějek přejedeme k zastávce u stadionu. Odtud lesní pěšinou jsme prorazili zahrádkářskou kolonii až k stadionu. Tohle vypadalo na velké retro, ale borovicové lesy se rozestoupily a z nich vyrostl moderní železný do oblak svítící disk, jak po přistání ufo. Stadion mají úplně nový a krásný pro 13 tisíc diváků.

Začíná pořádný chcanec, tak se schováme do autobusu, ze kterého nás rychle vyhání společný smrad. Ale z venku nás zas hned vyhání policie, protože fotbalový fanoušek má logicky u sebe vždy plechovku piva. Sice kolem čtvrtk kilometru není ani noha, ale ordnung must sein.

Ještě juknem do fanshopu, kde se trapně pokusí zvednout ceny suvenýrů na desetinásobek. A že ani tak nebyly levný, ale když už to tam mají napsaný, tak je to snaha docela trapná. Náš oplocený sektor hostů má občerstvovací stánek, kde nabízí široký sortiment dvou limonád a odporného kousku pizzy v igelitu k ohřátí v mikrovlnce.

No, ale celý (pro některé) je to o tom fotbalu. Vůdce kotle Krasoň, který má zákaz vstupu na slávistický stadion snad na 4 roky, se aspoň na cizích stadionech může ujmout své role a rozeřvávat skromný slávistický kotel, který z té autobusové padesátky narostl ještě asi o třicet lidí z letadla, auta a vlaku. A rozfandit to bylo stále těžší, protože výkon za moc nestál. Z prvního zápasu si Slavie sice přivezla výhru 1:0, ale o tu přišla už po pár minutách. Záchvěv vzruchu a radosti po Škodově vyrovnání utlumili Bělorusové hned po přestávce, a pak už jen to byly jen neskutečný nervy až do závěru. Bělorusově se pěkně vyřvali, vedle našeho kotle hned nahnali pár čet a rot zdejších vojáků, které měly fandění pořádně nadirigované. Ale prd platný jim to bylo. Slavia postoupila i přes prohru 1:2. A má podzimní jistotu dalších osmi zápasů v evropských pohárech.

Ale mám pocit, že ten její výkon po celý zápas věrně řvoucí fanoušky tak odrovnal, že ani pořádná radost z toho nebyla. Jen obrovská úleva. Tak díky, zátlesk, pořádná děkovačka, poslední pokusy o výměnu čísel s mladými Bělorusadama a o půlnoci nástup do autobusu. A tam už žádný fandění a hulákání… Třídenní pařba si vyžádala svoji daň a během prvního filmu v tichosti celý autobus ulehl do spánku.

3. 8. Dom

Nad ránem přijíždíme na nejhorší úsek – hranici. Opět málo aut, ale táhne se to zase neskutečně, i když se neděje vůbec nic. Prostě není větší radost, než nechat plný autobus zbytečně dvě hodiny stát před okýnkem. A větší dementi byli tentokrát Poláci. Zásek na 4 hodiny. Řidiči z toho mají už vítr, že to nevypadá ani na to, abychom vše projeli do 24 hodin, což by znamenalo, že se musí na místě autobus odstavit. Takže už žádné zastávky přes celé Polsko a Česko. A celý den čumět na polské dálnice a řidiči nepustí ani blbej film. Nekonečný. Ale hurá, Praha, Čerňák a dom.

Z Běloruska jsem toho sice mohl vidět víc, ale stejně by to bylo lepší někdy projet nezávisle a k těm hradozámkům vymést i pár historičtějších měst (Brest, Vitebsk, Grodno), případně přihodit tne jejich prales. Snad někdy dostanou rozum a dostane se tam člověk bez obstrukcí i autem. I když tohle jsem říkal i o Polsku a Pobaltí, a nějak se to stále za těch 20 let nezadařilo. Bělorusko je ale v pohodě - levný, příjemný, čistý… A co příroda ušetřila na neživých běloruských scenériích nahradila na půlce jejich obyvatel. Tak už jen začárat poslední evropské bílé místo na landlistu.